Doba temna, kapitola X

   „Vy nejste ten, kdo jste říkal, že jste,“ protrhne napětí po hodině jízdy strávené zdrženlivým mlčením.

      „Proč si to myslíte?“ Yian je stále plný starostí. Podpírá Darimovi hlavu a v duchu se modlí, aby byl v pořádku.

      „Vím, co jsem viděl. Jsem možná starej, ale ne blbej.“

      „Kdysi jsem se zajímal o historický šerm,“ pokusí se je obalamutit.

      „Proč vám to nevěřím?“

      „To nevím.“

      „Tak nám řekněte pravdu,“ navrhne Hunterova žena Madeleine.

      „I kdybych to udělal,“ povzdychne si Yian zahnaný do kouta, „nevěřili byste mi.“

      „Zkuste to,“ pobídne ho stařenka.

      „Jak myslíte. Ale za pravdu budete pokládat stěží jen polovinu toho, co vám řeknu. Když jsem byl ještě dítě...“

      „...a proto teď jedeme přes půlku zeměkoule.“

      „To vám nevěřím,“ ušklíbne se Hunter.

      „Já to říkal.“

      „Ty se radši věnuj řízení, Huntere,“ napomene Madeleine svého muže. „Váš příběh je neuvěřitelný,“ obrátí se na Yiana, „ale soudě podle vašeho chování a vyjadřování vám věřím. I když si nedokážu představit, že by někdo mohl žít tak dlouho.“

      „Jste první smrtelník, který mi věří,“ usměje se, „teda kromě tady Darima,“ podívá se na stonajícího syna a radost jej hned přejde. Srdce mu ztěžkne a hlavu zavalí tisíce dalších starostí.

      „Za jak dlouho budeme v New Yorku?“

      „Už jsme chvíli na cestě,“ konstatuje Hunter, „možná zítra večer.“

      „Doufám, že to bude dřív.“

      „To spíš později.“

      „Poslyšte, Yiane,“ vloží se Madeleine, „mluvil jste o nějakém stromu. Kým a proč byl poražen? A proč jste mu v tom nijak nezabránili, když jste věděli, že se to stane?“

      „Tak věděli... to se říct nedá. Vlastně... znali jsme proroctví. Ti, kdo mu věřili, nevěděli, kdy přesně se naplní, a když se to blížilo, mnozí o těch dívkách neměli ani tušení.“

      „O dívkách?“

      „Ano. Věštba hovořila o dvou dívkách, které  zničí samy sebe a tím i všechny bohy a světy. Já je znal obě a ani o jedné bych neřekl, že by to dokázaly. Ale přesto...“

      „Řekněte mi o nich víc.“

      „Byly to sestry. Irisa a Diana. Člověk by jednu od druhé nerozeznal. Jejich otec byl bůh války a matka bohyně temnoty. Diana ,zdědila' schopnosti své matky a Irisa vynikala ve lžích, podvodech a skvěle manipulovala s lidmi okolo sebe. S Irisou jsem se znal déle, vlastně celý její život. Od útlého věku jsem ji trénoval v boji. Až příliš brzy byla schopna se mi vyrovnat a jejích dvanácti mě poprvé porazila. Tady byla znát síla jejího otce. Všechno bylo tehdy skvělé, byli jsme dobří přátelé, ale pak...“ podívá se na Darima. „Něco se stalo. Něco se v ní zlomilo. Pořád mluvila o té věštbě. Byla posedlá touhou vypátrat a zabít svou sestru Dianu, která žila v poklidu někde v této říši. Nevěděla nic a tak to mělo taky zůstat. Ale Irisa ji vyhledala a přivedla na hrad své tety, rozhodnutá, že ji zabije hned, jak to bude možné. A tak jsem se s Dianou setkal já. Povahově byla úplný Irisin opak. Vysvětlil jsem jí, kde je a co se děje. Trénoval jsem ji. Stali jsme se velmi dobrými přáteli. Ale Irisa vyšilovala. Pořád chtěla Dianu zničit, ale já ne. Věděl jsem, co je Diana skutečně zač. Znal jsem ji takovou, jaká skutečně byla. Proto jsem Dianě pomohl, aby Irisu zastavila. Bohužel obě byly nesmrtelné. Jediná možnost, jak ji zastavit, bylo zničit ten strom. Nedalo se to nijak ovlivnit,“ lítostivě svěsí hlavu.

      „Vy jste nebyli jen přátelé, že?“

      „Co? Ne. Teda – byli jsme jen přátelé. Nic víc.“

      Madeleine se lišácky usměje a otočí se dopředu.