Doba temna, kapitola XI

Rachotící auto se zastavilo a motor zhasl.

      „Tak jsme tu,“ oznámí Hunter a vystoupí. Yian se s cuknutím probudí. Rozespale se rozhlédne po okolí. Podívá se na Darima a ujistí se, že stále dýchá. Pak otevře dveře.

      Slaný vlhký vzduch zaštípal Yiana v nose. Racci vřískají do šumění moře. Vycházející slunce vrhá na vše oranžovou záři.

      Stojí u lesa, ale v dáli vyčnívají trosky kdysi jednoho z největších měst na světě. Rzí prožraná měděná se jako jediná tyčí nad mořem na skoro potopeném ostrově jako symbol svobody a poslední naděje.

      „Dál půjdeme pěšky,“oznámí Yian zdvořile. „Děkuji za vše, co jste nám poskytli. Nyní už však musíme jít. Rád bych se zdržel, ale cesta je dlouhá a tady jde o čas.“

      „Škoda, že s tebou nemůžem jít, Yiane, ale chápu to,“ Hunter poplácá Yiana po zádech. „Hodně štěstí, chlape.“

      „Děkuji, budu ho potřebovat,“ otočí se. „Darime, pojď, jsme tady.“ Přistoupí k němu a probudí ho. „Jak je ti? Jsi schopný chůze?“

      „Tak, ochrnutý nejsem...“ probere se Darim a posadí se. „Argh... ale bolesti nepominuly.“

      „To asi jen tak nepomine. Pojď, pomohu ti vstát.“

      Darim se opírá o Yiana a mžourá očima. Jen stěží se drží na nohou, ale on musí jít. Musí to vydržet.

      Yian si ještě potřásl rukou se starou paní na rozloučenou a potom se oba muži vydali do lesa.