Doba temna, kapitola XIII

Slunce viselo vysoko nad obzorem, ptáci si prozpěvovali a zvěř pozorovala dva muže potácející se po kamenitém břehu řeky. Yianovy unavené oči stále hledaly v lese nějakou lidskou stavbu či vesnici, ale jediné, co nalézaly, byly ryby v křišťálově čisté vodě, bobři stavějící své hráze a občasní zajíci prchající před nohami poutníků.

                „Jsme na cestě už skoro dva dny,“ povzdechne si Yian, „jsi si jist, že jdeme správně?“

                „Už jste skoro tam,“ napoví vyčerpanému Darimovi dívčí hlas, který ho všude doprovází. Chlapec přemůže silnou migrénu a odpoví: „Ano. Jen pokračuj.“

                „Musíte přes řeku,“ ozve se dívka.

                „Přebrodíme řeku,“ řekne Darim, který jako jediný záhadnou ženu slyší.

                Yian přikývne a odbočí do chladné vody. Pořád svého syna podpírá, aby nespadl.

                Po pár krocích se Darimovi přitěžuje. Silně ho bolí hlava. Do pravé nohy dostává křeč. Přestává vnímat okolí. Necítí ruku svého otce okolo ramen. Necítí vodu proudící přes jeho nohy. Ztrácí ponětí o své poloze. Neví, že je po pás ve vodě. V polovině koryta v bezvědomí padá do ledové řeky.

× -  ×  - ×

                Byla tma. Darim nic neviděl, ale cítil ve své blízkosti přítomnost dvou lidí. Mluvili spolu.

                „Je tady?“ promluvila první osoba. V hlase poznal svého otce.

                „Ano. A má se skvěle,“ roztřesený hlas staré ženy odpovídá.

                „A ty? Jsi v pořádku? Promiň, že jsem nepřišel dřív. Je mi líto, že jsem to propásl.“

                „To nevadí. Hlavně, že jsi tady,“ Darim poznává tu ženu, která k němu mluvila během cesty. „Nic mi není. Jen – ááá!“ zařve bolestí.

                Yian se splaší: „Co se děje?“

                „To nic,“ uklidní ho stařenka, „to je normální. Vše nešlo úplně v pořádku, a tak jsem přistoupila k jiné metodě. Používá se v Midgardu, zachraňuje životy maminky i dítěte a je opravdu účinná. Jen si teď bude muset vytrpět bolesti, kterým se vyhnula při zákroku.“

                „Yiane,“ promluví žena, „pojď sem. Chyť mě za ruku. Mám obavy, Yiane. Jde o mou sestru. Lunara říkala, že mě zabije. Bojím se, že mluví pravdu. Ale co pak? Co když svého cíle dojde? Co pak bude s námi? Co bude s ním?“

                „Postarám se o to, aby ji takový cíl ani nenapadl.“

                „Najdi ji, Yiane. Možná ještě o ničem neví. Využij toho a ukonči vše dřív, než bude pozdě. Udělej to, prosím. Když ne pro mě, tak pro něj.“

                Zdálo se to být jako přelud, ale všechno znělo tak skutečně... Stalo se to vůbec? Darim se musí zeptat otce. Jistě mu řekne pravdu.