Doba temna, kapitola XIV

Dubové dřevo, čerstvé jehličí a pálící se smůla provoněla vzduch. Zdálky se ozývá zpěv ptáků laskající uši a letní větřík pohupuje koženými plátny a vlněnými kovovými pláty, které do sebe narážejí a vyluzují kupodivu příjemné melodie. Darim si promnul oči a opřel se o lokty. Otevřel oči, ale jediné, co viděl, jsou šedivé rozmazané stíny a jediné, čím si byl jist, je, že není noc. Náhle na svém čele pocítí hrubou mokrou látku. Vůně levandule téměř omámila jeho smysly. Jemná dívčí ruka ho opatrně přitiskla zpět na zem, na které leží nějaká kožešina.

                „Co se děje?“ vypáčí ze sebe zmatený Darim.

                „Klid. Musíš odpotšívat,“ odpoví konejšivě.

                „Kde jsem? Kdo jsi? A kde je otec?“

                „Jmenuji se Vijáyalakshmi:sarója. Jsi v mé vesnici. Tvůj otets tě sem prživedl. Ržíkal, že jsi otrávený a že jenom já tě mohu zachránit. Bylo to o chlup, ale s pomotsí velkých duchů jsem to dokázala. Ale nejdržív se musíš plně uzdravit. Byl jsi na tom velmi zle.“

                „Jo, jasně. Hele, díky za záchranu života a tak, ale musím ven. Kde je otec?“

                „Sedí u táboráku. Zůstaň ležet.“

                „Díky,“ odsekne tvrdohlavě a zvedne se. Vzápětí se mu zatočí hlava a on málem omdlí. Dívka jej včas zachytí, položí a podá mu čutoru s vodou.

                „Já ti to ržíkala. Nikam se nehneš. Aspoň dokud se ti nevrátí zrak.“

                „A to víš zase jak?“

                Indiánka pokrčí rameny.

                „Chtseš ot-t-se prživést?“

                „Ne, jen to ne. Nechci, aby mě takhle viděl.“

                „Když sem dorazil, nesl tě napůl utopeného v náručí. Sotva jsme tě dovedli sem, vyzvrátil jsi všechno, tso jsi poslední dobou snědl a on byl u toho. Myslím, že horší už to být nemůže.“

                „Ale i tak. Nech ho venku. Zůstaň tady ty. Jak že se to jmenuješ?“

                „Vijáyalakshmi:sarója.“

                „Vija – co?“

                „Ržíkej mi Sarója.“

                „Nuže, Sarójo,“ to jméno se mu líbí, „pověz mi něco o sobě. Třeba odkud máš tak příšerný přízvuk.“

                „Vyrůstala jsem tady. Tvým jazykem jsem se zatšala utšit až před dvěma roky, když se Tsik:a:kwe vrátil ze svých tsest. Nautšil mě dost, ale ne všechno. Je to půl roku tso odjel.“

                „Kam?“

                „Nevím. Někam pržes morže. Prý je tam další země. Možná ostrov. Ráda bych se tam někdy podívala, ale otets mi to asi nedovolí.“

                „Musíš být neodbytná. Můj otec mě taky nechtěl pustit. A podívej, jsem tu.“

                Dívka se trochu zasměje. Darimovi zní jako hudba.

                „Tso vás sem dovedlo?“

                „Otec hledá nějaké místo předků či co. Ale do vaší vesnice mě dovedl hlas. Nevím, komu patří, ale díky němu jsem tady.“

                Sarója se pousměje. Na chvíli ztichne a Darima tím znervózní.

                „Jsi tady ještě?“ ozve se.

                „Ano, jsem. Jen jsem pržemýšlela… Jak se jmenuješ ty? Tvůj otets mi o tobě nits neržekl.“

                „Darim. Jmenuju se Darim. Otec je Yian a matka Yuki.“

                „Yiana znám. Někdy za námi jezdil. Jeho pržedtsi nás navštěvovali po tselá staletí. Matka klanu ržíká, že naše rody jsou spolu nějak spojené.“

Odmlčí se.

„Odkud jsi pržijel?“

                „Z Japonska, přes oceán. Žijeme nedaleko Tokia.“

                „Páni. To musela být dlouhá tsesta.“

                „To byla. A ty?“

                „Tselý svůj život bydlím tady. Nits spetsiálního.“

                „To bych neřekl. Musí být krásné tady žít.“

                „To je. Ty ržeky, jezera, vůně borovits a zpěv ptáků. Ale i tak… Někdy bych chtěla poznávat svět. Tso je za velkou louží, které ržíkáš otseán? Jaká je tam příroda? Je tam všechno stejné jako tady, nebo tam není nits?“

                Chlapci se líbí Sarójina zvídavost.

                „Tam, odkud pocházím, rostou stromy s růžovým listím. V průzračných jezerech plavou bílé a červené třpytivé ryby. Pestrobarevní ptáci nám poletují nad hlavami.“

                „To je nádhera,“ zasní se.

                „Ano,“ vloží se do konverzace jiný muž, o kterém Darim dosud neměl tušení, že už hodnou chvíli stojí u vchodu, „ale Zemi vycházejícího slunce zahalil stín strachu a zla. Jen pověz, Darime, jaký máš výhled z pokoje?“

                Darim si povzdechl. Nerad by Saróju strašil, odrazoval od zkoumání nebo něco podobného. Ale je pod nátlakem, a tak mluví: „Ze zelenavého svahu, na kterém stojí náš dům, je vidět údolí.“

                „A copak je v tom údolí, chlapče?“ vybízí ho Yian.

                „Město. Velké. Celé zahalené do popelavého kabátu,“ vzpomíná.

                „Kdysi to byla jedna z největších metropolí na světě,“ pokračuje nelítostně ve smutném vyprávění Yian, „a teď? Mrakodrapy se rozpůlily a zavalily město. Z domů se staly trosky. Vše zachvátil velký požár. Co přežilo zemětřesení, podlehlo plamenům. Co uniklo ohni, bylo pohřbeno pod hroutícími se budovami. Auta vybuchovala jako miny. Z mostů zbyly jen železné konstrukce. I teď, po dvaceti letech, se z trosek line černý kouř.“

                „Páni,“ zhrozila se udivená Sarója. „Sitse nevím, tso jsou auta a mrakodrapy, ale je to pržíšerné. Ačkoliv,“ zamyslí se, „myslím, že vím, tso popisujete. Nedaleko je taky nětso takového, ale nesmíme tam chodit.“

                „Taková města jsou rozeseta po celé Zemi.“

                „Neděs ji,“ napomene Darim otce. „Jak dlouho tu vlastně jsi?“

                „Ne tak dlouho, abych slyšel všechno, ale dost dlouho, abych slyšel mnoho. Vijáyalakshmi:sarójo, chce s tebou mluvit tvůj otec.“

                Dívka si nahlas povzdychne a odejde ze stanu.

                „Co se děje?“

                „Nic. Co by se mělo dít?“

                „Nevím. Jen… doufal jsem, že mi trochu nastíníš situaci.“

                Yian se odmlčel.

                „Mluvil jsem s matkou klanu,“ řekne nakonec. „Budeme jejich hosty. Nebo spíš ty.“

                „Cože?“

                „Než se plně zotavíš, budou se o tebe starat. Potom se budeš starat o kmen s nimi, úplně jako kdybys byl jeden z nich. Budeš tady, než se vrátím.“

                „Kam zas jdeš?“

                „Nemůžu se zpozdit jen kvůli tvé rozmařilosti a neposlušnosti, Darime. Proto ještě dnes odjíždím. Drž se Vijáyalakshmi:saróji na blízku, bude tvá tlumočnice. Ne všichni umí česky a o japonštině nikdy neslyšeli.“

                „Ale otče – “

                „Žádné ale. Neměl jsi to pít.“

                „Měl jsem žízeň!“

                „To já taky!“ vyštěkne. „A myslíš, že jsem něco pil? Jen slanou vodu jsem kloktal!“

                Uklidní se.

                „Takže aspoň v tomhle mě poslechni, ano? Ty tady zůstaneš a já půjdu hledat toho draka. A až ho najdu – nebo aspoň vodítko k jeho nalezení – tak se pro tebe vrátím.“

                „Ale – “

                „Na shledanou, Darime.“

                „Táhni do pekla.“

                Yianovi je líto, jak s ním syn mluví a jaký má k němu postoj, ale jeho chyba to není. Kdyby Darim ten alkohol nepil, mohl jít s ním. Škoda, že si nenechá říct. Ale když se nad tím zamyslí, on sám je stejně tak tvrdohlavý.

                Yian se otočil a celý rozmrzelý mlčky odešel.

 

× -  ×  - ×

 

                „Yiane,“ zvolá dívka. Ani teď ji Darim neviděl. Zíral do zarovnaného skalního stropu. Světlo na něj dopadalo z okna napravo. Do pokoje foukal suchý mrazivý vítr, ale Darim byl zabalený v teplé přikrývce, a tak mráz ani necítil. Zaslechl kroky. Rychle se blížily.

                Když Yian vešel do pokoje, zpomalil. Zastavil se. Darim zahlédl rudý pramínek vlasů, který se zhoupl, když dívka muže objala.

                „Našel jsem ji,“ zaradoval se. „Je v Midgardu, v té maličké zemi, jejíž jazyk jsem tě učil.“

                „Já teď ale jít nemůžu a tebe chce Skadi poslat ke kadetkám dohlížet na ně při jejich zkoušce.“

                Yian se zamyslí. „Ta holka žije u lesa. Možná by nám mohl pomoci Tirä.“

                „Bůh zvířat. Myslíš, že to dokáže?“

                „Určitě. Ona není jako ty. Neubrání se. Nezná moc Yggdrasilu a neokusilo Jablko. Myslím, že Tirä postačí.“

                „Zajdu za ním. Jistě mi vyjde vstříc.“

                „Ne, zůstaň tady. Já půjdu.“

                „Ty se teď vydej ke Skadi. Nebude dlouho čekat.“