Doba temna, kapitola XV

Uplynul týden, než se Darimovi plně vrátil zrak. Měl velké štěstí, že neoslepl nadobro. Celou dobu jen ležel v příbytku z vlněných plechů, kůže a dřeva. Byla to dlouhá úzká budova se dvěma vchody na stranách. Uprostřed hořel malý oheň, nad kterým byl v obloukovém stropu takticky umístěn otvor tak, aby do ohniště nepršelo, ale také aby dým vycházel nejkratší cestou ven. O to, aby plameny nepohasly, se starala mladá dívka snědé pleti. Prošťuchovala hořící dřívka. Byla menšího vzrůstu. Černé vlasy měla spletené do dvou dlouhých copů a přes její štíhlé tělo splývalo jednoduché oblečení z kůže. Přes ramena měla přehozenou rysí kožešinu.

      Sarója. Darimovi se líbí její nevyslovitelné složité jméno. Líbí se mu její hlas. Líbí se mu i její rodný jazyk, kterým před ním čas od času mluví, když se domlouvá s ostatními. A teď když ji konečně může spatřit, se mu líbí i její vzhled. A ty rozkošné copánky…

      Dívka odvrátila oči od ohně a vesele se na Darima podívala. Chlapci poskočilo srdce, když viděl její kouzelný úsměv. Vstala a přistoupila k němu. Podala mu ruku a on vstal.

      „Pojď za mnou.“

      Až teď si Darim všiml, že Sarója má za pasem nůž. Dívka ho vyvedla ven.

      Ostré odpolední slunce uhodilo Darima do očí. Je zvyklý na šero, takže chvíli trvalo, než se jasu přizpůsobil. Pak se rozhlédl. Vesnice není nijak velká, ale prostoru je zde dost. Nikdo tady však není. Jenom tu a tam proběhne okolo nějaké dítě.

      „Co se tady stalo?“ zeptá se zmatený Darim.

      „Nits. Muži jsou na lovu a ženy se v budovách starají o děti. Takhle to vypadá každý den.“

      „Aha. A kam jdeme?“ otáže se po krátké odmlce.

      „Mám tě nautšit našim zvykům a vzhledem k tomu, že jsi muž, tě musím nautšit lovit.“

× -  ×  - ×

      Sarója se prodírá křovím. Darim se drží hned za ní.

      „Proč mě to vlastně učíš ty?“ zeptá se Darim.

      „Jak to myslíš?“

      „No… Já jen… Říkala jsi, že muži loví. Ženy se starají o vesnici. Neměli by mě teda učit muži?“

      „Budou, neboj. Ale nejdřív se musíš nautšit základy. A já tšasto chodívám tajně sama lovit. Je to větší zábava než držepět někde v budově a hlídat děti, které stejně nemám.“

      „V tom s tebou souhlasím. Proč se zavazovat a přitom si upírat to jediné, co mě baví?“

      Sarója se pousměje a jde dál. Po chvíli se zastaví. Přikrčí se. Před ní se pase zajíc.

      „Musíš být tichý a obezržetný, jestli chceš lovit,“ zašeptá. „Koržist tě nesmí ani vidět, ani slyšet.“

      Pomalu přistoupí ke zvířeti okusujícímu listy pampelišek. Rychle se vynoří z křoví a zajíce usmrtí jedinou ranou do krku. Pak jej stáhla z kůže a vzala všechny užitečné věci.

      „Teď je ržada na tobě.“

      Darim letmo přikývne a přikrčí se k zemi. Sarója tiše našlapuje za ním. Po nudné chvíli plížení se přicupitá ke křoví zajíc a rozhlíží se. Darim pevně uchopí svou dýku s pozlacenou rukojetí, kterou dostal k narozeninám. Tu druhou má připevněnou na botě.

      Potěžká zbraň a bez váhání vyráží ke zvířeti. Zajíc však odskakuje a utíká. Darim bodl do země. Sarója se zasmála.

      „Tak to se ti mots nepovedlo. Zkusíme to znovu. A tentokrát si to zkus trochu naplánovat a vyrazit později.“

      „No jo, posmívej se mi. Vsadím se, že nedokážeš ani vylézt na strom.“

      „Mots si to bereš. Ale jestli chceš, můžeme si dát menší závod.“ Rozhlédne se. Pak ukáže na vrcholek nedaleké vysoké skály. „Tso tržeba tam?“

      „Bez problému.“

      „Uvidíme se nahorže,“ usmála se nadšená Sarója a během chvilky zmizela ve větvích. Darim si až teď uvědomil, že určitě prohraje, jelikož dívka v lese vyrůstala. Přesto se nehodlá vzdávat. Rozhlédne se. Jeden strom se větví docela nízko. Dalo by se na něj vylézt a pak přeskočit na další strom a pak na další a na další a pak hladce přistát na vrcholku skály.

      Darim přešel po kmeni a s výskokem se zachytil za větev. Neohrabaně se vyškrábal na strom. Přeskočil na jinou větev, pak na další a další. Už je tak jeden, dva skoky od cíle. Pomalu popojde až ke konci, aby přeskočil tu vzdálenost, ale náhle to pod ním zapraská. Dřevo se prohýbá pod jeho vahou.Darim se spěšně odráží, ale větev už padá a on s ní. Na vrchol, kde se zelená mýtina, už nedosáhne a ve skále se zachytit nestihl. Tvrdě dopadl na malý kamenný výběžek. Vstal a oprášil se. Naštěstí zraněný není. Podívá se nahoru. Bude muset šplhat.

      Vyskočí a zachytí se za výčnělek. Pak za další. Pokrčí nohy a zapře se o strmý svah. A leze. Na to, že to dělá poprvé, se pohybuje hbitě. Překvapuje ho, s jakou lehkostí se v takové poloze pohybuje. Už mu chybí tak jeden, dva lehké skoky a bude nahoře. A možná i předběhne Saróju.

      Náhle Darim uslyší výkřik. Dívčí. Sarója, zhrozí se. Musí si pospíšit. Honem poskočí o další kousek, ale špatně dopadne. Vápenec se mu ulomil pod nohama. Překvapením mu uklouzla i ruka. Teď jen stěží visí za jednu. Shora se k němu nesou dlouhé úpěnlivé zvuky. Řev zvířete. Puma. Darim se už dlouho neudrží. Houpe se vysoko nad zemí. Neodvažuje se pohlédnout dolů. Radši se snaží najít si cestu nahoru.

      Prsty mu prokluzují. Nechce spadnout. Musí se chytit. Rukou se zapřel. Druhou vyhodil nad sebe. A chytil se. V tu chvíli mu uklouzla druhá ruka. Rychle sjela po kameni. Darim si ji protřepe a chytí se za další výběžek. Zapře nohy. A šplhá. Ruka, noha, ruka, noha, ruka, noha. Ještě skok a bude tam. Dotkne se hrany. Naposled zabere. Vyhoupne se. Skončí ve dřepu. Pocítí jemnou zelenou trávu. Její stébla. Vlhká. Lepkavá. Zmáčená krví. Darim zvedne hlavu. Sarója právě ze zad střásla velké kočkovité zvíře. Křečovitě se drží za pravou ruku, ve které svírá nůž. Zvíře se rychle postaví a bleskově skáče na dívku. Sarója s děsem v očích předpaží ruce. Odvrátí hlavu.

      „Ne!“ zakřičí Darim. Sarója se podívá jeho směrem. Na okamžik jí očima proběhne záblesk naděje. Darim dá krk i za to, že se usmála. A spadla. Nad ní stojí divoká šelma. Darim se rozbíhá. Vytahuje dýky. Bojovně vyje. A skáče. Dopadá na záda pumy. S divokým zápalem ji bodá. Zvíře se rozzuří. Otočí hlavu. Napřáhne tlapu. Dlouhé černé drápy se zaleskly v odpoledním slunci. Darim neváhá. Cukne rukou. Ostrá čepel věnované pozlacené dýky s iniciály jeho matky Yuki psaných ve staré angličtině se zaryla do zvířecí lebky.

      Puma protočila panenky. Zaskučela a pomalu spadla na zem. Darim se díval, jak z ní vyprchává život. Vytrhne dýku a pohlédne na krev. Umazal si od ní ruku. Náhle zaslechne tiché sténání. Vzpomněl si na Saróju. Otočí se k ní, připraven na nejhorší. Dívka však pevně stojí na nohou. Je celá zakrvácená. Třese se. Cáry látky odtrhnutými ze svého šatu si obvazuje pravou paži. Z levého ramena jí krev teče jako řeka. Je rozcuchaná, copy se jí rozpustily a odhalily dlouhé husté krkavčí vlasy lehce se vlnící a pletoucí se do otevřených ran.

      Darim k ní hned přiběhne. Sáhne jí na levé rameno a podívá se na ránu. Saróju to zabolelo. Chlapec si okamžitě svlékl svou bílou košili a ránu jí převáže. Sarója se na chvilku přestane ošetřovat a dívá se, jak se o ni Darim stará. I přes bolest se na něj usměje. Utrhne si další kus oblečení – z látky po kolena už zbyla jenom minisukně – beze slov vezme Darimovu pravou dlaň a začne mu ji ovazovat. Pracuje, jako kdyby žádná zranění neměla. Darim si až teď uvědomil, že má ošklivě pořezanou ruku. Hluboká rána mu krvácí a táhne se přes celou šířku od palce k malíčku. Sarója uvázala na konci látky uzel a z obou stran přiloží své dlaně na jeho. Pohlédnou na sebe.

      „Měli bychom jít,“ zdráhá se po chvíli ticha Sarója.

      A společně se vydali do vesnice.