Doba temna, kapitola XVI

Svítalo. Les je rozsáhlý a člověk se v něm snadno ztratí- Jeden muž už v něm bloudí týden. Na tmavě modrém cestovním kabátu už se udělalo pár děr. Kůže ovázaná na rukojetích zbraní je prodřená a čepele tupé. Zaschlá krev černá. Poutník prochází mezi stromy. Nechává vítr pohrávat si s jeho zlatavými špinavými zplihlými vlasy. Hledá vodu.

      Kéž bych tu tak měl Shaque,“ pomyslí si Yian, už bych tam dávno byl.

      Snad už bude blízko. Rozhlédne se. Přitáhne si plášť blíž k tělu a otřese se. Ochladilo se.

      Před ním stojí kopec. Poznává ho. Ani za ty roky se nezměnil. Před dvěma stovkami let tady poprvé kontaktoval duše zemřelých. Schválně, jestli najde to místo. Ne, to ne, zavrtí hlavou. Rozežene naivní myšlenky. Je to přeci dvě stě let. To místo je určitě dávno zavalené. Měl by se radši soustředit na svůj současný cíl; za kopcem by měla být voda.

      Yian vystoupal na vršinu. Prodral se mezi pichlavými bodlinami jedlí a pohlédl na okolní krajinu. Před ním se rozprostírá území ještě krásnější než si pamatuje. Hluboký les jako mrknutím oka mizí a nahrazuje jej travnatá mýtina končící světlým pískem občas lemovaným černými a šedými kameny snižujícím se do hlubin průzračného jezera, na jehož dně je jasně vidět velká potopená loď – nebo spíš její vrak – posypaná korály jako koláče cukrem. Yian uvolněně vzdechl a nasál čerstvý vzduch. Ta krása Ontaria… Nečekal, že se sem ještě někdy vrátí.

      Zamířil k vodě. Z kopce to trvalo jen chviličku. Už se těšil, až se ve vodě osvěží. Nabere ji do čutory, opláchne se… A pak… pak se uvidí. Musí nějak povolat duchy zpět, ale jak? To bude řešit, až to bude aktuální. Teď je důležitá voda.

      Yian poklekl a ponořil svou čutoru pod hladinu. Z jejího hrdla vyšlo pár bublinek, jak voda rychle vnikala do nádoby. Muž si přitom namočil kolena, ale jemu to nevadilo. Ten chlad ho osvěžuje. Napije se, ponoří nádobu zpět, natáhne hlavu k nebesům a zavře oči. Vychutnává si ten klid a poslední kapky vody v jeho ústech. Sundá si plášť a odepne si opasek se zbraněmi, které položí vedle sebe. Vysvlékne si špínou zašedlé triko a vnoří se do vody.

      Brzy uslyší dupání. Ani se ale nenamáhá otevřít oči. To bude stejně nějaká lesní zvěř. Dokud se neozvalo řinčení zbraní. Někdo se mu hrabe ve věcech. Yian se otočí. Na břehu stojí velký nablýskaný kovový kanec velikosti tunového balvanu. Kovová kůže je poseta drobnými štětinami z ryzího zlata. Jeho krátká hříva na hřbetu se měděně leskne a při pohybu hlasitě řinčí. Zvíře – nebo stroj? – hrabe kopytem do země, kterou svým horkem vysušilo. Na rypáku má zavěšený opasek se zbraněmi.

      Bestie se podívala na Yiana.

      Gullinbursti.

      Yian o něm slyšel hodně. Jednou se už s ním dokonce potkal, divočák byl ale pevně připoutaný k vozu.

      Byl to první stroj. A docela podařený. Kdysi dávno ho postavili trpaslíci Brokk a Sindri (díky tomu se stali nejvyhledávanějšími kováři) a darovali ho bohyni Freyi, Yianově matce, kterou měl šanci vidět jenom párkrát za celý život a mluvil s ní jen jednou, a to ke všemu při velmi nepříjemné situaci, jako domácího mazlíčka. Gullinbursti však není žádná mírumilovná bytost a Yiana neznal. Určitě ho bude brát za nepřítele. Koneckonců jediný, koho poslouchá, je Freyia, která je bohužel už mrtvá. Málem zabil i své dva stvořitele. Yian musí být velmi opatrný, pokud chce své věci zpět, a rozhodně je nedostane zadarmo.

      Yian a kanec si chvíli vyměňovali pohledy. Yian plánoval taktiku. Gullinbursti je stroj a ty nemají rády vodu. Možná kdyby se mu ho podařilo nalákat do jezera…

      Yian začal plácat rukama a nohama. Cákal na všechny strany. Vysoké sloupce vody stoupaly a zase padaly. Voda hromadící se v očích nutila Yiana zavřít víčka, ale on vzdoroval a vždy jen trochu zatřásl hlavou. Nesměl spustit zvíře z očí. Gullinbursti si jej měřil a chystal se zaútočit. Pohrabával kopytem. Odfrkl si. Pohodil hlavou. Vyrazil.

      Mechanický vepř utíká vodou jako by to byl vzduch. Okolo něj se vytváří pára. Nakloní hlavu dopředu. Nastrčí na Yiana kly. Z rypáku mu spadly mužovy zbraně. Gullinbursti přimhouří oči. Nehodlá ho litovat. Yian znehybní. Čeká. Kanec se blíží. Pára od něj stoupá. Kly se lesknou.

Šplouch!

Yian uskočil. Vynoří se za robotem, který se otočí, zafuní a rozběhne se. Yian se potopí. Cítí horko sálající z nohou bestie.

Vynoří se. Bohužel příliš brzy. Svině ho kopne do hlavy, způsobí spáleninu a na chvíli Yiana ochromí. Muž spadne pod hladinu. Nemůže se hýbat. Nemůže dýchat. Topí se.

Náhle ucítí ostrou bolest. Vykřikne, ale stále není na hladině. Lokne si vody a na povrch se z jeho výkřiku dostane jen pár bublinek. Zakašle se. Nadechne se. Vzduch? Cítí vítr v zádech. Otevře oči. Kanec si ho nabral kly, které Yianem projely skrz na skrz, a vyhazuje ho do ovzduší. Pak cukne hlavou a odhodí Yiana zpět do hlubin. Bojovník tvrdě narazí na vrak v jezeře potopené lodi a narazí si záda. Začne se dusit. Musí ven. Všechny svaly ho pálí námahou a záda ho bolí, jako kdyby měl zlomených několik kostí, když se snaží vyplavat.

Dostal se na povrch. Zalapá po dechu. Jednou rukou se drží za rozpárané břicho. Druhou se snaží dostat na břeh.     Yian se postaví. Stále je po pás ve vodě, která zrudla jeho krví, jež už postrádá stříbrná vlákna po jeho matce. Podívá se na prase. Gullinbursti se chystá zasadit poslední ránu, ale to ani nemusí. Yian je na pokraji sil. Vnitřnosti si uvnitř těla drží pouze rukou. Ztrácí spoustu krve. Přesto stále stojí. Proto se monstrum rozběhlo.

Okolo Yiana proplují jeho zbraně. Bez váhání vezme dýku – meč by neudržel – a postaví se proti zvířeti. Prase se blíží. Nastavuje kly. Yian na poslední chvíli u skakuje a dýkou prořezává horký kov. Cítí horko sálající ze stroje. Jen na povrchu to tipuje na dvě stě stupňů. Uvnitř musí teplota čítat aspoň třikrát tolik. I několikacentimetrová vzdálenost Yianovy ruky od Gullinburstiho srsti je nesnesitelná. Cítí, jak se mu pálí kůže. Pouští dýku, ale nechává ji v jeho břiše. Dlaň noří do vody a s ní i své vyčerpané tělo.

Ironické, pomyslí si ještě, být zabit mazlíčkem své matky.