Doba temna, kapitola XVIII

Klidná voda Ontarijského jezera omílá oblázkové břehy. Všude vládne ticho. Jen větve stromů nepřítomně šumí a lístky se třepotají v lehkém mrtvém větříku. Ptáci sídlící v korunách stromů mlčky pozorují hladinu. Vše živé se zdráhá přiblížit k tomu tragickému místu. Napůl potopená hromada horkého kovu chladne. Dýka, která byla vražena do těla stroje, se roztavila a poškodila obvody. Stačilo pár minut a robot se zhroutil jako hromada šrotu, která z něj teď je. Žalostnější pohled však vrhá někdo jiný.

Zdánlivě mladý muž leží po ramena ve vodě zrudlé jeho vlastní krví. Nehýbe se. Nedýchá. Se svýma zavřenýma očima a ironickým úšklebkem na tváři vypadá jako by spal. Když však voda tu a tam zprůhlední, odhalí na chvilku velkou díru v trupu udatného muže, kterou tam zanechal mechanický stroj ležící opodál. Pak ránu zase zakryje krev a zahalí většinu těla jako peřina.

Bylo mu přes čtyři sta let. Nikdy to neměl lehké. Matka ho opustila a otec mu zemřel už dávno. Nikdy se s ním nezacházelo pěkně. Vždy byl jen prostředníkem zařizujícím nejšpinavější a nejnebezpečnější věci. Své postavení si tvrdě vydřel, přesto ho mnoho lidí nenávidělo a považovalo za podvodníka. Za celý svůj život měl jen tři přátele; jedna se zabila a druhá přišla o rozum. Poslední padla ve zbytečné a předem prohrané bitvě; s živly. Udělal spoustu chyb, ale žádné nelitoval. Nikdy si nestěžoval. Jen pokorně poslouchal a dobře skrytou frustraci a vztek si vybíjel v bojích. Není divu, že jich vybojoval tolik a že se stal tak výborným válečníkem. Byl v malých a bezvýznamných i slavných a velkolepých bitvách. Byl katem při popravě Ludvíka XVI. Svou roli sehrál v první světové válce a v Americe vyjednával s indiány a hájil jejich práva. Už tolikrát měl namále, už tolikrát málem padl. Ale nemohl, i když si to často přál. A teď… Teď by si přál vše vrátit. Našel něco, pro co chtěl žít.

Nechtěl tady syna nechat samotného. Bohužel co se stalo, stalo se. Yian opustil tento svět. Darim je sirotek. Snad nikdy neopustí vesnici. Ale on to udělá. Bude otce hledat. A co pak? Co bude, až ho tady najde ležet? Co udělá? Jak se zachová? Kéž by na sebe měli víc času…

Ne. Času bylo dost. To Yian ho promrhal. Tohle je jediná věc, které skutečně lituje. Už je však pozdě. Nezbývá než poslouchat tiché zvuky přírody, jež tají dech nad hrdinovým odchodem.

× -  ×  - ×

Hladina zneklidní. Vlnky šplouchají a naráží do sebe. Proudy se stáčejí ke břehu a nad Yianovou ránou se spojují. Krev pomalu mizí. Voda je opět průzračná. Proudy ustupují. Vše se uklidňuje.

Yianův hrudník se nadmul při prvním sípavém nádechu. Muž otevřel oči a divoce oddechoval. Posadil se. Rozhlédl se. Ohmatal si břicho. Znova se podíval okolo sebe. Co se stalo? Byl to snad jen sen? Ne, to určitě ne. Hned vedle se přeci válí mrtvý Gullinbursti. Yian je celý zmatený. Cítil chladný polibek smrti a pak…

Yianovo rozjímání přeruší náhlý chlad, sáhne proto po košili a oblékne si ji. Pak si uvědomí, že klesla hladina jezera. Vzhlédne. Přímo před ním z vody vystupují obrysy tří mužů. Nejvyšší z nich má na hlavě indiánskou čelenku. Jediné detaily, které voda dokáže vykreslit, jsou však pouze oči, zčervenalé ze zbytku Yianovy krve.

„Kdo jste?“ zaváhá Yian.

„Znáš nás,“ odpoví náčelník.

„Zachránili jsme tě,“ přidá se druhý, „dlužíš nám svůj dík.“

Jejich hlasy jako by byly zvuky samotných hor okolo.

„Co se stalo?“ pokračuje Yian.

„Stalo se to,“ náčelník ukáže na Gulinburstiho, „že tě tohle málem zabilo. Ale my jsme tě z toho dostali.“

„Jak?“

„Jak jsi nás prvně přivolal, Uønskete?“

Yiana zabolelo, když uslyšel jméno, které mu dala matka, a to nejen proto, že v jejím jazyce to znamená nechtěný.

„Tak ses nám představil, ne?“

„Vy jste –“ ukloní se.

„Že tě to napadlo,“ náčelník se decentně zaraduje. Yian si není jistý, jestli tím myslel jeho úklonu či vzpomenutí si, kdo jsou.

„Děkuji vám, ale jak – “

„Ještě jednou, hloupý: jak jsi náš tehdy přivolal?“

„Kouzlem.“

„Krví,“ opraví ho duch. „Ale přiznávám, že dnes jsme do toho trochu magie přidali.“

„Ale to je nemožné. Yggdrasil je přece – “

„Zničen. Já vím. Jak dlouho jsi v Midgardu, Uønskete?“

Yian sebou trhl, když náčelník znovu vyslovil jeho jméno. „Dlouho.“

„Ne dost dlouho, abys jej poznal a pochopil, jak vidím.“

„Co mám pochopit?“

„To pochopíš, až nebudeš muset chápat, co máš pochopit.“

„To nechápu.“

„O to jde. Ale teď k obchodu. Potřebuješ nás na spoutání dalšího draka? Před chvilkou jsem tady viděl jednoho proletět.“

„Bílého?“ zeptá se nadějně Yian.

„Takového tmavého. Hnědého.“

„To byl Nidhogg,“ poradí mu vodní muž po boku, „naposled tu byl před deseti lety.“

„to to ale letí,“ nadhodí zvesela náčelník a spráskne ruce. Voda vystříkla do okolí.

„Ne,“ řekne trpělivě Yian. Ví, že s nimi se musí bavit obezřetně a trpělivě. Ty tisíce let se na nich podepsaly. Bohužel on není trpělivý člověk.

„Potřebuji vědět, kde teď Nela je.“

„Tak ona se jmenuje Nela,? To je pěkně pitomé jméno.“

„Prosím,“ procedí skrz zuby a potlačuje vztek, „kde je?“

„Vrátila se sem, ale když zjistila, že její doupě je pro ni malé a k tomu zasypané, odletěla do Evropy.“

„No skvělé. Znám to tam?“

„Jistěže ano, ale už to tam znát nebudeš.“

„Kde?“

„Drahanská vrchovina.“

„To je malé území. Za pár dní ji budu mít.“

„Bejvávalo, Uønskete, bejvávalo. A za pár dni bys ji měl pouze, pokud bychom tě tam vzali.“

„A vezmete?“

„Bohužel,“ zavrtí hlavou. „Ale zkus prohledat blízké skály. Nějaké malé letadlo tam havarovalo.“

„Já to určitě nebyl,“ třetí duch si zahraje na nevinného.

„Jo, jasně,“ ušklíbne se Yian. „Díky. Díky za všechno.“

„To letadlo je pro dva. Jestli víš, co tím myslím.“

„Zůstane tam, kde je. Je tam v bezpečí.“

„No jak myslíš. Jo, a abych nezapomněl. Z toho divočáka můžou být dobré náhradní díly, tak ber, dokud můžeš.“

„Díky.“

Yian si oblékne kabát a z vody vytáhne opasek s mečem, který si ováže okolo pasu. Otočí se, aby mohl starobylým duchům dát své sbohem, ale oni už byli dávno mezi vlnami velkého jezera. Vydal se proto k nejbližším skalám.

Uønsket, zamyslí se. To jméno dlouho neslyšel. A už ho nikdy neuslyší. Snad.