Doba temna, kapitola XIX

Už je to třetí den, co Darim se Sarójou hlídají děti, zatímco starší zařizují věci pro vesnici. Ačkoliv Sarója nemá děti ráda, chvíle, kdy pozorně naslouchá Darimovu vyprávění a překládá je dětem, si velmi užívá.  Nemůže se na chlapce vynadívat. Když spolu zrovna nejsou, musí na něj pořád myslet, až ji to někdy ubíjí. Ten pocit ještě nezná… Zčásti ji těší a zčásti ji děsí.

      „Tak o čem budeš vyprávět dnes?“ ptala se dívka nedočkavě, když po boku rusovlasého hocha kráčela k ohni, kde už netrpělivě čekali chlapci a děvčata na jejich příchod.

      „O bitvě, která změnila svět. Otec o ní sice nerad mluvil, ale vždy, když jsem zlobil, říkal mi o ní a vždy končil slovy i malá věc může změnit svět. Nikdy jsem to ale nepochopil. Možná mi tím chtěl říct, že i ta nejmenší pitomost, kterou udělám, změní běh dějin. Otec taky jednu takovou udělal.“

      „Jakou?“

      „Nevím. Nikdy mi to neřekl.“

      „Zdá se, že ti neříká spoustu věcí.“

      „Jo. Zdá se.“

      Dorazili k ohni. Děti je pozdravily a vyčkávaly, až se dvojice usadí.

      „Dnes vám budu vyprávět o nedávné bitvě, která se odehrála v daleké zemi, která dnes už není. Nevím, co bylo příčinou, ale ta bitva změnila dějiny.“

Darim se na chvíli odmlčel a nechal tak prostor Saróji, která překládala, a čekal na reakce malých posluchačů. Chvíle, kdy seděl u ohně a poslouchal Saróju mluvit tím nádherným jazykem jeho poutavá vyprávění, měl rád ještě víc než ty děti, které se dychtivě dožadovaly dalších příběhů i když musely jít spát.

Když  Sarója domluvila, dětmi se vznesla vlna vzrušení. Darim se usmál a pokračoval: „Byla to bitva mezi dvěma světy. Jedna z mnoha, ale tahle vše změnila. Každá armáda představovala jednu říši. Ta první byla rozsáhlejší a věčně zasypaná sněhem. Bílé planiny se táhly do nekonečna, často osázeny vždyzelenými stromy. Mohutné hory se dmuly nad okolím. Táhly se středem celého světa a na jedné z vysokých skal se tyčil vysoký hrad z velké masy ledu, který však nestudil. Tam jeho paní vládla světu a rozkazovala lidem i zvěři, co má dělat.

Na druhé straně stála armáda pocházející z říše věčného ohně. Země se tam horkem rozpouští. Místo vody v korytech proudí řeky žhavé lávy, kterou sopky chrlí jako gejzíry. Vysoké ohnivé kopce tvoří celá pohoří. Oceány jsou plné tekuté rtuti a metanu. Hořící obři tam hrají kuželky s koulemi ze zaschlé, ale ještě napůl tekuté a hutné lávy. Hroziví lidé s býčími hlavami si staví své příbytky z kostí. Hlavní a největší sídlo však z kamene. Černá žula přivážená z dalekých dolů otroky rozličných původů, tvarů a staveb těla tvoří malý ostrov uprostřed jícnu největší sopky, kde vře horké magma. Na tom ostrově leží velká pevnost ze vzácného minerálu odolávající věčnému žáru. Tam král tohoto všeho shlíží na utrpení těch chudáků. Kteří se stávají obětí ohnivých monster žijících ve všem tom chaosu.

Vládci těchto světů byly vyšší bytosti. Velmi mocné a horkokrevné. Neústupné. Tvrdohlavé. Byli to bohové. V zemi zasypané sněhem to byla bohyně zimy, bůh války pak vládl v ohnivém světě. Kdysi se nepohodli a ani jeden nechtěl ustoupit. Jejich vojska se proto shromáždila, a to na hranicích těchto dvou říší, kde mělo dojít ke střetu.

Na jedné straně stály uspořádané oddíly lučištníků ze spojeneckých zemí, za nimi elitní bojovnice v lehké třpytivé zbroji a v závěsu netrpělivě vyčkávali gigantičtí lvi se zlatou bujnou hřívou, které z jejich hřbetů řídili zruční rychlí trpaslíci. Vojsku dominovaly dvě čarokrásné panny se světlými vlasy svázanými do copů, v naleštěné stříbrné zbroji, s meči u pasů a kopím v ruce, vzpřímeně sedící a hrdě se dívající před sebe. S opovržením očima projížděly nepřátelskou armádu, která se skládala z minotaurů, hadích mužů, divokých vlků a obrů. Lidé, jejichž maso věčný žár spálil až na kost, drželi luky a meče. Bůh války, jejich vůdce, se pyšně dmul před svou armádou a vyčkával. Tenhle boj nemohl prohrát, a tak si chtěl vychutnat tu atmosféru. Bílá armáda však taky vyčkávala.

Po chvíli se udělalo na obloze malé tornádo. Jeho jícen se přesunul do čela světlé armády, a když vítr a prach vymizel, stála tam žena s havraními vlasy a reálií v očích. Jako jediná neměla zbroj, jen prosté šaty. Okolo pasu měla uvázaný provázek a za ním visel víc nůž než dýka. Zaujala však pozici generála. Boha války to nejdřív zarazilo, pak dostal strach – strach z neznáma – a nakonec ho přemohl vztek. Královna ledové země byla natolik zbabělá, že poslala nějakou nezkušenou holku.

Zavelel k útoku.

Bytosti se rozběhly jako dravá zvěř. Nejrychlejší z nich se vrhl na jediného mužského bojovníka ve sněhové armádě. Neozbrojená žena spojila ruce a vyběhla proti bohu války. Byla to vědma a čarodějka. Vyslala proti bohovi kouzlo. Tyr – tak se jmenoval – napřáhl svou obrovskou sekeru v domnění, že kouzlo odrazí jako ránu z děla. Když se však magická síla dotkla čepele, stalo se něco nečekaného. Jako po hromosvodu sjelo po sekeře a vtělilo se do boha. Vše se pak událo tak rychle, že nikdo až na tu dívku a bojovníka nemohl vidět, co se stalo.

Velký záblesk ostrého světla všechny na chvíli oslepil. Když pak pohasl, oba generálové zmizeli. Většina vojáků na obou stranách ležela mrtvá na zemi, ale bez jakéhokoliv vyděšení ve tváři a zcela nezraněni, jako by pouze spali. Bitva skončila dřív, než mohla vůbec začít. Přesto měla na společnost ničivý dopad. Mnoho zemí bylo zničeno a několik mocných ras zcela vyhlazeno. Dějiny se začaly ubírat jiným, novým směrem.“

Darim trpělivě vyčkával na Saróju. Mezitím se na chvíli vzdálil nasbírat dříví do ohně. Stále měl děti na doslech, a tak s úsměvem čekal na jejich jásot. Když však Sarójin hlas pohasl, nic se neozývalo. To bylo jeho vyprávění tak hrozné?

Darim se otočí. Sarója stála a rozmlouvala se starší ženou, kterou kupodivu ještě neviděl. Přesto poznal, že je to důležitá osoba, protože děti ji pozorně sledovaly ani nepíply a Sarója stála napjatá jako by na ni někdo mířil nabitou zbraní a se strachem a respektem v očích mluvila se ženou. Darim k nim mlčky přistoupil a snažil se pochytit pár slov z jejich rozhovoru. Posadil se a nepřítomně se zadíval do oranžových plamenů. Pes potulující se kolem k němu přišel a nechal se od něj pohladit po hlavě. Lehl si k jeho nohám a hlavu stočil do klína. Darim ho podrbal za ušima.

Sarója domluvila. Stařena zapískala, pes ležící u Darima k ní přiběhl a ona se odešla starat o jiné věci. Chlapec si stoupl. Málem se s veselou Sarójou srazil, když k němu přiskočila.

„To byla matka klanu,“ začala nadšeně Sarója a přitom odpovídala na Darimovy nepoložené otázky. „Už můžeme jít do lesa. Ale jenom na jeden den a beze zbraní,“ dodá už méně nadšeně.

„Jinými slovy nebudeme lovit.“

„Správně.“

„Tudíž se vystavíme nebezpečí.“

„Ano.“

„Takže když nás něco napadne, budeme bezbranní.“

„Vlastně ano.“

„Tak to ne,“ rozlítí se Darim. „Bez svých dýk nikam nejdu.“

„Ale no tak. Jenom na chvilku.“

Vezme ho za ruku a jemně se k němu přivine.

„Ne,“ setřese ji, „já si pro své dýky dojdu. Kde je matka teď?“

„A co když ti je nedá?“

„Tak si je vezmu sám,“ Darim zrychlí krok směrem, kterým matka klanu odcházela. Sarója se mu postaví do cesty.

„Násilí není ržešení.“

„Jdi do háje,“ odstrčí ji.

„Darime!“ zvolá výhružně. Chlapec se k ní vztekle otočí.

„Tak hele,“ vyjede na ni, „jestli někdy odejdu – a to si piš, že jo – tak to nebude beze zbraní. A nikdo mi nebude stát v cestě. Ani ty, ani matka klanu!“

„Nemusíš na mě křičet,“ pípne dívka se slzami v očích. Není na takové chování zvyklá.

Darim se zhluboka nadechl. Přišel k ní a dal jí ruce na ramena. Zahleděl se jí do očí.

„Ty zbraně jsem dostal k narozeninám,“ řekl klidně, „a moc pro mě znamenají. Nikam bez nich nejdu. Neříkám, že je použiju, ale chci je mít u sebe. Je to moje jediná památka na otce a na matku.“

Sarója se přerývaně nadechne.

Zaváhá.

„Promluvím si s ní.“

Odmlčí se.

„Počkej tady. Přinesu ti ty dýky. Jen mi slib, že je nepoužiješ.“

Darim se usmál a setřel dívce slzu stékající po její tváři. Pak se vrátil k ohni.