Doba temna, kapitola XXIII

Ozvalo se klepání. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce. SOS.

Dveře se otevřely.

„Dlouho jsem tě neviděla,“ promluvila neznámá dívka známým hlasem. „Vlastně od doby, co ses vrátil z výpravy. Všechno šlo jak po másle. Připraven na další krok?“

„A právě proto jsem tady,“ odvětí Yian, „já už v tom nejedu.“

„Cože?“

„Chceš ji zabít.“

„Ty ale taky.“

„Ne. TY se jí chce zbavit, ne já.“

„Ale jen, abych tě chránila. Abych NÁS chránila.“

„A přitom si kopeš vlastní hrob. Vymstí se ti to.“

„Co mám podle tebe teda dělat?“

„Nech ji jít.“

„To cítím opovržení v tvém hlase? Nechat ji jít? A co potom? Až se tohle dozví, nenechá nás být. Bude nás oba nenávidět. A pokud je aspoň zčásti jako já, nedá si pokoj, dokud nebudeme oba dva metry pod zemí, a to já nechci, Yiane. Já chci žít. S rodinou.“

„S rodinou?“ posměšně si odfrkne. „Tohle není rodina, Iriso. Rodina je, když jsou lidé spolu a starají se o své děti. Zodpovědně. Nenechají si je jen tak unést.“

„Myslíš, že jsem to udělala naschvál?“

„Žárlila jsi, že trávím většinu času s Dianou, přičemž jsem ji jenom trénoval.“ Odmlčí se. „A co potom Vapendod? Lži, podvody a tajnosti. Tohle se v rodině nedělá. My nejsme rodina.“

„Lži a podvody. Dobré slyšet ta slova od někoho, jako jsi ty.“

„Nepopírám, že jsem tě podvedl.“

„Jak jsi mohl!“ Dívka začala hystericky ječet.

„Úplně ses přede mnou uzavřela!“

Darim byl zmatený. Co se to děje? A proč na ně nevidí? Kdo je Irisa?

„Přestaňte se hádat!“ začne z plných plic řvát. „A vysvětlete mi, co se tady děje!“ křičel Darim, ale místo slov slyšel jen dětský pláč a naříkání.

„Pusť mě tam,“ odsekne Yian.

„Proč?“

„Chci se na něj podívat, utišit ho! Udělat to, co bych správně udělat měl.“

„Na to jsi měl času dost a nevyužil jsi toho. Navíc si ho chceš vzít.“

„Jsi paranoidní, Iriso.“

„Chceš ho vychovat sám a potom ho poštvat proti mně! Ne. On s tebou nepůjde.“

„To asi opravdu ne, když ani nevnímá, co se okolo něj děje.“

„Ale já to vnímám!“ řval Darim, ale stále slyšel jenom dítě.

„Pusť mě, Iriso.“

„NE!“

Darim zaslechne kroky. Na pohled mladý chlapec se zlatavými kadeřemi se k němu nakloní. Vezme ho do náruče. Přivine ho k hrudi. Odchází. Darim se mu dívá přes rameno. Zahlédne ji.

V slzách tam s mečem v ruce bezmocně stojí rusovlasá dívka. Vzlyká. Vztahuje k němu svou volnou ruku. Nechce, aby jí odešel.

„Darime,“ zašeptá skoro neslyšitelně.