Tajemství Zatracených 9.díl

Simon: *Jasne! Jdeme na to! – Fanfáry nás budou doprovázet, dokud tento boj nevyhrajeme! – pokud ho vyhrajeme…hehe xD *

Šel jsem pomalým krokem k prostředku lesa. Chvíli se nic nedělo, ale když jsem instinktivně vypustil modré světlo z levé ruky do vzduchu, začalo se kolem nás seskupovat spoustu bytostí, okupující tento les.

„kdo nás to zavolal?“ Zavrčela neznámá potvora.

„Jmenuji se Simo-“ Zarazím se. Hluboce si povzdechnu. „Andrew.“ Opravím se.

„Co po nás chceš?!“ Křičel rozzuřený dav.

„Dám vám úkol.“ Šeptnu. V tom se vzadu u stromů zaleskne kopí, čímž dali najevo že také dorazili. Pousmál jsem se. Naštěstí přijali i oni, že pomůžou. „Je tu mezi námi jistá bytost, je to mág, velmi nebezpečný, který chce veškerou sílu lesa pro sebe aby byl ještě silnější.“ Šeptnu tiše. „Musíme ho zastavit.“ Kouknu na ostatní a rozkážu: „Hledejte, víte o koho se jedná, vím, cítím že terorizuje vás všecky.“ S tím povolím aby už odešli. Ohlédnu se na Kaisa a mírně se zaculím. „Pravda, málem bych zapomněl.“ Šeptnu tiše s vytřeštěním očí. Položil jsem svojí ruku na jeho hruď a odříkal jedno kouzlo které mi uvízlo jako otcová vzpomínka, podědil jsem veškeré schopnosti.

Náhle cítím jak Kaiso ten velký nátlak neustál a klesl k zemi aby se vydýchal. „Kaiso.“ Vytřeštím na něj ty své velké oči a přikleknu k němu. „Odpusť mi ale slíbili jsme si že společně, nebo ne?“ Šeptnu a pokusím se o úsměv.

„Cos to provedl?“

„Propojil svojí sílu, otec chtěl ať to tu vede oba, k tomu však potřebuješ používat sílu, kterou jsem zdědil, probíhá teď v nás obou abychom mohli splnit naše poslání.“ Pousmál jsem se. Chytil jsem ho za ruku a když se s mojí pomocí vykopal zpět na nohy jsem se s ním rozběhl jiným směrem. „Teď musíme najít toho hajzla a odebrat mu jeho moc.“ Zamračím se.

 

Kaiso:*no jasně že vyhrajeme! Musíme…!!! Víš proč!!! xDD JO! Přesně tohohle hajzla, jsem myslela xDDD*

Ten nápor síly, jsem neustál. Bylo toho moc. Spolu s mými schopnostmi se to pěkně zamíchalo, jako guláš. Teda já v tom měl guláš.

Sunquin. Jeho věž, tam by měl být a doufám, že mě tam i Sim – Andrew vede.

„Jak mu chceš odebrat jeho moc? Je to nemožný!“ říkal jsem udýchaně, jak jsme běželi.

„Teď jsme strážci lesa. Tohle bude jen zkouška našich schopností ochránit les,“ odvětil v klidu.

„Ale……..počkej,“ řekl jsem a zastavil ho.

„Co?“

„Může se nám něco stát. Nechci o tebe přijít,“ řekl jsem a přitáhl ho blíže k sobě.

„Musíme a ty to víš,“ řekl jen.

„Vím, ale chvilku to může ještě počkat,“ odvětil jsem a políbil ho.

Dal mi ruce kolem krku a do polibku se zapojil.

„Echm….“ Upozornil na sebe někdo v naší blízkosti.

Odskočil ode mě a byl červený jak rajče. Já se jen usmíval.

„Lewisi?“ ptal jsem se nechápavě, když jsem ho poznal.

„Je u půlnočního jezírka. Hlídají ho tam ostatní ze smečky.“

„Jak jsme daleko?“ optal jsem se.

„Chvilku.“

„Tak jdeme, ať se toho tyrana zbavíme,“ řekl rozhodně Andrew, až jsme na něj udiveně otočili hlavu.

 

Simon: „No…co…nic jiného dělat nebudeme, dokud se ho nezbavíme.“ Řeknu už více nerozhodně. Rozběhl jsem se směrem, kudy nás Lewis vedl a slyšel jak se ten hajzl brání. „Dost!“ Křiknu, když vyskočím ze křoví a propaluju ho pohledem. „Ubližovat nevinným zvířatům?“ Kouknu na něj ublíženě, když svíral jednoho z vlků za krk, kde mu zlomil vaz. Ten pohled mi ublížil. Velmi ublížil.

„Ale, tak hošánek se nám probral?“ Povytáhl obočí, když ke mně přistoupil Kaiso, pousmál se. „Kaiso, příteli, jak se ti daří? Nakonec teď děláš poslušného pejska tomuhle budiž k ničemovi?“ Zasmál se lhostejně. „Jak se ti žije Simone.“ Sklouzl na mě pohledem. „Jak se smiřuješ s tím že pro tebe už nic víc než klec neexistuje.“ Zamračil se na mě a já si vybavil své vzpomínky které se mi podařilo zahnat do pozadí. Když jsem je neměl byl jsem rozhodnutý, nyní mě zase ovil ten hrozný pocit strachu.

„Ne! Klec čeká jen na tebe!“ Křiknu se slzami v očích a rozběhnu se bezhlavě proti němu.

Ani nevím jak to udělal ale chytil mě za obě ruce a sám se ke mně přiblížil hlavou. Ušklíbl se. „Jsi roztomilý, tahle podoba ti sluší víc, jen co je pravda.“ Přejel mi ukazováčkem po tváři a pak přejel i přes mé vyklepané rty. „Krásný a ubohý.“ Ušklíbne se na mě.

Nemůžu se pohnout. To co udělal…proč jsem kvůli tomu tak vyděšený a ztuhlý? „Dost.“ Vydám ze sebe vyklepaně.

„Nebo co?“ Pousměje se a nahodí na mě takový chtivý škleb, který mě vyděsil ještě víc. Neumím bojovat, ze mě jenom odeznívalo chování otce. Už jsem to zase já. Ten, který se nedovede bránit, protože se bojí.

 

Kaiso:„Hej!“ vykřikl jsem a upozornil na sebe.

Podíval se na mě. „Copak. Co mi uděláš ty?“ ptal se výsměšně.

Já se ušklíbl. „Dávám ti poslední možnost odejít odsud v klidu, aniž by jsme ti ublížili. Jinak přijdeš k újmě,“ upozornil jsem ho a založil si ruce na hrudi.

Pustil jednou rukou Andrewa a hodil po mě kouzlo se slovy: „Já odsud neodejdu! Mě odsud nevyženete!“

Zaskřípal jsem zuby. Vytáhl jsem v setině meč a kouzlo pohltil.

„Pusť, Andrewa!“ vykřikl jsem.

Obyvatelé lesa se dívali na tu podívanou a vyčkávali, kdo vyhraje.

„Koho? Jo ty myslíš, jeho. Odkdy pak jsi se přejmenoval?“ optal se.

„Říkám pusť ho!“ křičel jsem. Ztrácel jsem kontrolu. Moje moc vystupovala na povrch. Zjevovali se už ornamenty, ale mě to bylo jedno. Jestli ho nepustí, svoji moc ukážu a pak, budou všichni utíkat přede mnou.

Kolem mě se začali zjevovat plameny, ale ne normální, ale černé. Uslyšel jsem hlasy, jak se bojí, jak utíkají a jak někdo řve. Nevnímal jsem je, teď jsem se zaměřil jen na něj. Na toho, kdo chce ublížil mému klukovi.

„Pusť ho!“ vykřikl jsem a máchl mečem od kterého se oddělilo několik plamenů, které mířili přímo na Sunquina.

Někdo vyjekl a Andrew padl na zem.

„Opusť tento les, jinak umřeš!“ rozkázal jsem.

Místo toho po mě hodil další kouzlo. Vůbec to se mnou nehlo. Bylo to tak slabé kouzlo, že jsem ho ani nepocítil.

Už mě to nebavilo. Byla to nuda. Rozeběhl jsem se proti němu. Vůbec jsem nechápal sám sebe. Vůbec jsem nevěděl, co to dělám. Moje tělo reagovalo samo.

Rukou jsem ho chytl za hlavu a pomalu vysával jeho moc, ale i jeho život.

Slyšel jsem jeho jekot, ale i něčí hlas, který mě k něčemu nutil, který chtěl abych ho zabil. Nemohl jsem přestat. Bylo to jako droga.

Někdo zvolal jméno. Jméno které mi někdo dal. Ale kdo?

 

Simon: „K-K-Kaiso…ne!“ Křiknu. Cítím tu auru, tu děsivou auru. „K-Kaiso!“ Křiknu znova. Použiju malé množství síly, nechci ho zranit. Odhodím od něj toho debila a sám mu vkročím do cesty. Vidím jeho vražedný pohled. „Prober se! Kaiso! Prober se!“ Křičím, při čemž mu dávám takové rány pěstí do tváře až se sám divím odkud to všecko jde. „Nedělej mi to…prosím…prosím…“ Třesu se. Nic nezabírá. Náhle cítím jak mě drží pod krkem a praštil se mnou o strom. Drží mě ve vzduchu. A dívá se do mých očí. Baví se tím jak se nemůžu nadechnout. „Kai-so…“ Hlesnu přiškrceně. Oči mi celé zrudnou a vlasy prodlouží v hřívu. Zařvu z plných plic a odmrštím ho ocasem od sebe, pak ho zalehnu a bezmyšlenkovitě kousnu do ramene. Začne křičet, když cítí mojí sílu proudící jeho tělem, která ho potlačuje. V tu chvíli mi ještě stihne zabodnout svůj meč do tlapy. Vyhrknu ze sebe děsný hrubý bolestný řev. Vytrhnu si meč z tlapy svými zuby a odmrštím ho jinam. Už to dovedu ovládat. Vrací se. Cítím jak naše společná síla zahnala tu jeho temnou. Změním se zpět. Levou rukou se držím za pravou, která krvácí, kvůli probodnutí, ale je mi to jedno. Pousměju se a políbím ho na rty, aby se mu lépe probouzelo. „Vítej zpátky.“ Pousměju se. Moje levá dlaň stále svírá to bodné zranění.

„Ne.“ Slyším jak ztrácí na hlase. Děsí se toho, protože ví že to způsobil.

„To nic, to nic. Nic mi není, podívej, je to jen škrábnutí.“ Pokusím se o úsměv, když se ho snažím uklidnit. „Vše je v pořádku.“ Pokusím se o ten svůj ucul který na něj vždy házím a doufám, že si to jednoho dne odpustí. „Taky jsi zraněný.“ Upozorním na jeho rameno, kam jsem ho hryzl, ale jemu se naštěstí tělo léčí samo, ještě že tak.

 

Kaiso: Probral jsem se z toho, ale na úkor jeho. Nechtěl jsem. Neměl jsem, ale nemohl jsem to zastavit. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Sakra.

„Promiň, já nechtěl. Opravdu, neovládal jsem to. Promiň,“ hlesl jsem, ale asi mě neslyšel.

Měl poraněnou ruku a já rameno, které se rychle hojilo, takže mi to bylo jedno.

„Jste tak slabí,“ řekl pevným hlasem Sunquin.

Andrew se zvedl a přešel k němu. On byl na kolenou a Andrew jen dal ruce nad ně.

„Počkej,“ řekl jsem a postavil jsem se na nohy. Rameno už jsem měl zahojené.

Otočil se na mě s nechápavým pohledem.

„Pojď sem,“ požádal jsem ho.

Chtěl něco říct, ale já ho chytl za ruku a přitáhl k sobě.

„Uděláme to společně, ne?“

Přikývl.

Chytli jsme se za ruce a každý k němu natáhl jednu svoji volnou ruku. Začali nám zářit a pak se ta záře spojila v jednu velkou kouli, která se pak zastavila u Sunguina obličeje.

„Co to sakra….“

Koule ho zasáhla a on se zhroutil na zem. Když z něj vylétla, byla skoro celá černá a těžká.

„Tímto kouzlem ztrácíš svoje magické schopnosti. Jsi jen obyčejný člověk a teď odsud nebudeš moci odejít. Obyvatelé lesa si s tebou můžou udělat co chtějí. Nikdo ti nepomůže a jestli ano, doufej, že ti pomůže, jinak umřeš,“ říkal zastřeným hlasem Andrew.

Já jsem zpět povolal obyvatele lesa a když ucítili, že je bezmocný,  vrhly se na něj. Konečně mu to mohly vrátit.

Kouzlo jsem poslali do země, která ho pohltila a Andrew ji požádal, aby to chránila a nikdy nevypouštěla ven.

Když tohle všechno skončilo, odešli jsme, protože dívat se na to, jak Sunquina trhají na kousky, krev jak stříká kolem a jedí ho, to nebylo nic pro Andrewa a já se na to nechtěl dívat.

 

Simon: „Co teď?“ Ptám se když sedím na vyvýšeném místě u vodopádů a koukám na krajinu naší říše. Zapřemýšlím se a pak se kouknu na Kaisa, který stál těsně vedle mě. Postavil jsem se a zadíval se mu tajemně do očí.

„Copak?“ Pohladil mne po tváři a já lehce rudl.

„Pojď.“ Jemně ho chytím za ruku a táhnu ho směrem pryč. Když sejdeme strmý kopec ze skály, zavážu mu oči látkou. „Nekoukej, nech se vést.“ Šeptnu tajemně. Musel se až ke mně skrčit abych na něj dosáhl, je moc vysoký, ale mě to nevadilo. „Uvolni se.“ Šeptnu a vedu ho pomalu ven. Možná by váhal kdybych chtěl aby odešel sám, takhle je to lepší.

Staneme na poli, za námi se týčí první a při tom poslední stromy lesa. Tedy, záleží na úhlu pohledu. Když chcete vejít jsou první, když odcházíte jsou poslední. „Můžeš.“ Šeptnu mu do ouška, při čemž ho jemně políbím na tvář.

 

Kaiso: Sundám si látku z očí. Jakmile se rozkoukám, zalapám po dechu.

„U Ducha…..kde to….?“

Otočím se. Les jsme opustili a já jsem venku z něj.

Jsem venku.

Venku! Ječí moje mysl.

„Andrew…….my jsme…..venku!“ vykřiknu poslední slovo až mám chuť vyskočit.

Smál jsem se od ucha k uchu. Přitáhl jsem ho prudce k sobě a políbil.

„Děkuju,“ šeptnu.

„Nemáš zač,“ hlesne mi do rtů.

„Tak kam se vydáme?!“ zeptám se ho natěšeně, když se od něj oddálím.

 

Simon: Rád sdílím jeho nadšení. „Všude kam budeš chtít.“ Zaculím se. „Od doby cos tu byl naposled se hodně změnilo, můžeme cestovat od vesnice k vesnici, od města k městu, všude kam nás napadne.“ Pousměju se. „A až přijde čas, vrátíme se domů, zatím můžeme být kdekoliv jen budeme chtít.“ S tím ho jemně obejmu a vzhlédnu k němu. Zaslepí mě sluneční svit a já si neodpustím malé rýpnutí. „Hej, Kaiso!“ Zavolám na něj.

„Ano?!“ Zopakuje mi stejným tónem. Oba máme v podtónu radost a zábavu.

„Není tam nahoře větrno?!“ Zeptám se, při čemže začnu hravě smát. Jsem šťastný. Jsme spolu. Je jedno kde budeme. Hlavně pohromadě.