Doba temna, kapitola XXV

Valkýry nechaly své koně pást se před vesnicí, pak odklidily mrtvé, pomohly zraněným a společně s domorodci uhasily zbývající malé požáry. Matka klanu sice nevěděla, kdo jsou a odkud jsou, ale s Kiryiným příslibem pomoci s nepřáteli jim dovolila pár dní zůstat.

Stmívalo se. Konečně si Kirya našla čas na to, aby si s Darimem promluvila. Ona ví, že jí nevěří a chce to napravit.

Rusovlasý chlapec seděl vedle mladé dívky a potichu si s ní povídal.

„Darime gutt[i],“ požádá vážným hlasem Kirya, „můžeš na chvilku?“

Darim se na ženu podezřívavě podívá. Sarója ho vezme za ruku.

„Jen jdi,“ poradí mu. Usměje se na něj.

Darim se neochotně postaví a připojí se ke Kirye, která se procházkovou chůzí vydala k jezeru.

„Dřív jsem nemohla, chlapče. Vidím na tvé mysli spoustu otázek a nejasností ohledně našeho příjezdu. A nejspíš i o něčem jiném,“ zamyslí se.

Přišli k jezeru.

„Ptej se.“

„Kdo jste?“

„Už jsme vysvětlili, že jsme vzbouřenci táhnoucí z daleké země a pomáháme lidem v tísni.“

„Téhle povídačce nevěřím.“

„Åpenbart[ii]. Ani bys neměl.“

„Co?“ Darima její reakce zaskočila. Čekal, že ho začne přesvědčovat o opaku.

„Podle všeho ses s Valkýrami už setkal. Nemá cenu tě proto opíjet rohlíkem.“

„Tak mi tedy řekněte pravdu.“

„Když ses poprvé s Valkýrami setkal, hádám, že ti otec řekl, že jsou to bojovnice z již zaniklé země věčného sněhu.“

„Řekl, že sloužily padlé bohyni,“ vzpomíná.

„Ano. Bohyně zimy Skadi je – nás – měla na povel. Valkýry byly její. Hledala talentovaná děvčata s duší bojovníka, která si v útlém věku brala k sobě a vychovávala je. Když dívky prošly výcvikem a úspěšně složily všechny zkoušky, měly tu čest stát se elitními vraždícími stroji, Valkýrami. Jejich šípy nikdy neminuly cíl. Jejich meče a dýky si vždy nalezly cestu skrz i ta nejpevnější brnění. Jejich koně nikdo nepředehnal a je samotné nikdo nedoběhl. Přísahaly, že nikdy nelehnou s mužem na stejné lože. Byly to nejsilnější a nejobávanější bojovnice, jaké kdy chodily po zemi.“

„Byly?“

„Bohužel. To, co tady vidíš, je pouhý skygge[iii] jejich bývalé slávy a dovedností. Proto jsi byl schopný dvě z nich zabít.“

„Ale i tak – “ žasne Darim.

„Tě snadno přemohla jen jedna bojovnice. Není se za co stydět. Neznám nikoho, kdo by je porazil. Kromě bohů, samozřejmě.“

„Můj otec to dokázal.“

„Tvůj otec ale patřil mezi ně. Zná jejich silné i slabé stránky. Ví, jakou mají taktiku, a využívá toho.“

„A to víte jak?“

„Musela jsem znát chování svého trenéra, abych ho mohla porazit a stát se Valkýrou.“

„On vás trénoval? Vždyť jste aspoň dvakrát starší než on.“

„Třikrát mladší,“ opraví ho Kirya.

„Cože?“

„Je toho mnoho, co bys měl vědět. Rmoutí mě, že ti Yian skoro nic neřekl,“ povzdychne si. „Víš, díky jistému ovoci mohla kterákoli bytost žít tisíce let. Za určitých podmínek.“

„Za jakých?“

„Musí se o sebe starat, nesmí si v boji nechat…“ vzpomene si na noc, kdy poprvé viděla mrtvého boha. Až tehdy jí došlo, že všichni jsou smrtelní. I ona sama.

„Nechat co?“

Kirya si uvědomila, že se odmlčela na delší dobu, než chtěla.

„Nechat se zabít, stručně řečeno.“ Odmlčí se.

      „Existuje to ovoce ještě?“

      „Ne. S Yggdrasilem zaniklo, stejně tak jako bohové. Všichni ostatní, kteří nebyli na Yggdrasilu tak závislí, teď žijí obyčejným životem, stárnou a umírají.“

      Valkýra se zadívá do dálky. Darim si brzy uvědomí, že se na tohle téma už nechce bavit.

      „Proč jste sem přijeli?“

      „Měly jsme na tebe dohlédnout. Kdysi nás tím tvůj otec pověřil. Nechtěl, aby ses dostal do špatných rukou, kdyby se mu něco stalo.“

      „A proč jste tady až teď?“ Zarazí se. „Stalo se snad něco? Je…“ vystrašeně vykulí oči.

      „Ne,“ uklidní ho Kirya, „je naživu. Ale nemusel být. Naštěstí mu pomohli jeho známí.“

      „Co se stalo? Jak to víte?“

      „Byla prolita krev a oni nás upozornili. To je vše, co vím.“

      „Kdo vás upozornil?“

      „Ti, kdo Yiana zachránili. Duchové. Hledal je a oni si našli jeho.“

      „Vůbec vám nerozumím.“

      „Tvůj otec hledá způsob, jak zabít Nidhogga.“

      „Ano.“

„A tím způsobem je co?“

„Další drak.“

„Yian s duchy navázal spojení a požádal je, aby draka hlídali. Jen oni tudíž mohli vědět, kam letěl, když ho Yian pustil na svobodu. Proto se za nimi vrátil a teď je na cestě do Evropy.“

„Proč mě nevzal s sebou?“

Darimovi se prohnala hlavou další vize. Obrázky se promítaly tak rychle, že nestihl zaznamenat, co všechno viděl. Snad… dívku mluvící se stařenou v hábitu?

„Proč to udělal?“ známý hlas rusovlásky způsobí Darimovi nesnesitelnou bolest. Vzápětí uslyší mnohem sušší, ale uklidňující hlas, který mu přivádí jen další otázky: „Hádej.“

„Jsi v pořádku?“ Kirya ho probere z halucinací. Darim si uvědomí, že je na čtyřech a celý se třese. Cítí se úplně vyčerpaný. Na třesoucích se rtech mu pořád tkví poslední slovo jeho vize. Nevědomky jej opakuje.

Kirya vzala chlapce za paži a pomohla mu vstát. Darimovy nohy se však rychlou změnou tlaku podlomily. Sarója ho zahlédla a přiběhla k němu. Podepřela ho.

„Co jste mu udělala?“ obrátí se vystrašeně na bojovnici.

„Já nic. Prostě… prostě se zhroutil.“