Doba temna, kapitola XXVI

CESSNU 172 řítící se k zemi. Snahu zvednout letadlo do vzduchu a zabránit tak pádu. Větve lámající se pod vahou stroje. Listy zatemňující výhled. Ohýbající se kovy. Urvanou rotující vrtuli droucí se po povrchu letounu zpět do výšin. Temno. Nic víc si Yian nepamatuje.

Když se probral, seděl pořád na svém sedadle. To jako jediné zůstalo na svém původním místě. CESSNA – nebo spíš její trosky – se rozprostírala po okolí v okruhu sta metrů. Její trup se zabořil do hlíny. Křídla polámala mnoho větví, ale o ty nejsilnější se zasekla. Ocas se ulomil a zůstal několik desítek metrů od něčeho, čemu se kdysi říkalo letadlo.

Yianovi se točí hlava. Bolí ho. Palčivá bolest prochází také jeho pravou paží. Tmí se mu před očima. Přesto se odepíná a, sic stěží, vstává.

Zdá se, že těžká vrtule, která je teď zabodnutá ve starém dubu, muži při svém úniku ošklivě pořezala paži. Její lopatky naštíply kost; až tak je rána hluboká.

Yian si na krvácející ruku přiložil dlaň a odvrátil zrak. Krev mu nevadila, ale pohled na lidské maso a hlavně na bílou kost mu dělal špatně.

Rozhlédne se. Musí si to něčím zašít. Možná bude někde po okolí lékárnička z letadla. V ní by určitě něco našel.

Město sta věží už dávno lehlo popelem. Ze všechny té suti vystupoval jeden kopec, na kterém se vyjímaly trosky hradu. Honosná socha dominující Václavskému náměstí ležela na zemi pod vrstvou špíny. Veškeré vědění a kultura byla zničena společně s muzei a divadly, nemluvě o knihovnách. Popel pohřbil celá auta a zahubil statisíce lidí. Dlouhý kamenný most, jež byl pýchou města, smetla nyní již vyschlá řeka. Největší chlouba tohoto bohatého místa, naprostý unikát, mistrovské dílo ve všech směrech, jedinečný Staroměstský orloj – pryč. Shořel. To, co bylo pulsujícím městem, je teď jen šedivá planina bez života…

Yian našel na hromadě cihel lékárničku z letadla a zašil si ruku. S rozbitou hlavou, v šoku a s tímto množstvím krve zbývajícím v jeho žilách ale nikam nepůjde. Ne hned. Musí se dostat až na Drahanskou vrchovinu, k řece Punkvě a propasti jí náležící. Odtud je to nejméně týden cesty, nebude však vadit, když tady pár dní zůstane a nabere síly…

Spod hromady cihel se cosi zalesklo. Yian odsunul lékárničku a věc vytáhl. Držel v rukou dva kusy pozlaceného kovu ve tvaru písmene V obrácené proti sobě a svařené dohromady. Muž se rozhlédl. Pod popelem se třpytilo ještě pozlacené tepané oko. Yian se znovu podíval na ten známý symbol vzbuzující v člověku strach, úctu a znechucení zároveň. Moc dobře ví, jakou moc ti lidé měli. Věděl, co dělali. Mnohé se od nich za tu dobu, co byl jejich členem, naučil. Pousmál se. Po více jak půl tisíciletí, a snad ještě více, konečně došlo i na ně.

Yian symbol zahodil a pokračoval dál. Pak ho něco napadlo. Vrátil se zpět k symbolu a prozkoumal jej důkladněji. Zjistil, že spáry jsou naprasklé. Nebylo těžké je zlomit. Teď má dva bumerangy. Bumerangy s ostrými špičkami…

Své provizorní zbraně zasadí za opasek místo svého meče, který se při nehodě zlomil (a Yian se divil, že ho čepel nijak nezranila), a místo dýky, kterou dal Darimovi.

Není to nic moc, ale aspoň má čím si zabít potravu a ubránit se predátorům.