Doba temna, kapitola XXIX

Velký sluneční kotouč už z poloviny zakrývala temná clona. Okolo se míhaly jehličnaté stromy. Byla zima, ale horké udýchané tělo Darima zahřívalo.

      Dívka sotva popadala dech, ale stále vytrvale běžela. Není čas na zastávky…

Dřevo zapraskalo. Plameny vyšlehly. Darim, ačkoliv ten zvuk znal, se polekal a začal protestovat.

      „Šš, zlatíčko. Jsem u tebe,“ zašeptá rusovláska norsky. Zvláštní, že jí rozumí.

„Prosím, postarejte se mi o Darima,“ pokračuje k někomu jinému. „Ať se nedostane do špatných rukou.“

„Můžeš se spolehnout,“ ozve se Valkýra.

Chlapec pocítí, jak jej dívka opatrně předává.

„Jo, málem bych zapomněla. Dejte mu to, až přijde ten správný čas.“

Darim zahlédne kus pergamenu složený na třetiny, převázaný modrou stužkou a zapečetěný.

Nastane úplná tma. Rusovláska se k Darimovi nahne a pohladí ho po hlavě. K nebi náhle vyletí stovky černých havranů. Irisa se ohlédne. Ovládne ji strach a hrůza. Nakloní se k chlapci a se slzami v hnědých očích zašeptá: „Buď silný. Maminka tě miluje,“ políbí ho na čelo. Pak se znova ohlédne.

„Můj čas nadešel,“ řekla ustrašeně, ale v jejím hlase byla slyšet i vyrovnanost. „Sbohem.“

 

× -  ×  - ×

 

Darim se posadí. Co to bylo? Co právě viděl? Irisa…? Ne. To nemůže být pravda. Všechno to byl jenom sen. Přelud. Nesmí na to brát ohled. Lidská fantazie přeci nemá mezí…

 

 

Bojová vřava upoutala Darimovu pozornost. Vyjde ven.

Ve vycházejícím slunci se třpytí a lesknou meče Valkýr. Vesničané pobíhají okolo a muži se snaží pomáhat v boji.

Je to matoucí. Valkýry bojují proti Valkýrám…

Darim si odchytil jednoho z vesničanů.

„Co se děje?“ zakřičí na něj, ale dočká se jen pomateného vysvětlení v jazyce, který se pořád ještě nenaučil. Pochytil jen slovo les.

Tohle je k ničemu. Musí najít někoho, kdo mu situaci osvětlí. Ale kde jen může Kirya a Sarója být?

Darim se rozběhne. Po celé vesnici jsou skupiny obrněných bojovnic a téměř bezbranných, ale udatných domorodců bojujících na život a na smrt. Chlapec musel přeskakovat těla prvních mrtvých. Modlil se, aby mezi nimi nezahlédl Saróju… Běžel okolo žen a dívek starajících se o raněné, ale Sarója pořád nikde. Ani Kirya. Ne, počkat. Jedna snědá domorodá černovlasá dívka se támhle nebojácně pere s Valkýrou. Sice má vlastní meč, ale proti takové soupeřce nemá šanci. Darim jí musí pomoct.

Náhle za sebou uslyší dusot kopyt. Před čepelí ostrého meče uskočí jen tak tak. Jezdkyně cválajícího koně otočí a zvedne meč. Darim vytáhne své dvě dýky a očima začne vybírat slabé místo. Kůň se blíží. Jeho oči se nenávistně lesknou. Darim pevně stiskne zbraň. Zadrží dech. Přikrčí se. Jedním rychlým pohybem zvířeti podrazí nohy. Valkýra přepadne, ale kotoulem se srovná. Ještě naštvanější se přichystá na boj.

Teď si Darim musí povzpomínat na techniky, které ho včera Valkýry naučily. Jedna z nich byla čekat. Uhýbat a bránit se, hlavně neútočit.

Snad to vyjde.

Má štěstí. Bojovnice je naštvaná a kašle na svou původní taktiku. Zasypává Darima vlnami a vlnami rychlých útoků. Chlapec je však hbitý a učí se trpělivosti.

Ano, učí.

Nedbá na rady starších a zkušenějších. Nečeká, až bude protivnice vyčerpaná. Stačí mu jen náznak, kraťoulinká chvilka, a hned útočí. Rána zleva, zprava, otočka, další seknutí napravo. Všechno vykryto.

Zadýchaný Darim ustoupí. Valkýra opět přejde do útoku. Stačila jediná rána a chlapec se zapotácel. Při druhé klopýtl a třetí uder – jílcem meče – ho srazil na zem. Valkýra se napřáhla a bodla, naštěstí do země. Darim stačil uhnout, překulit se a ještě než Valkýra vytáhla svůj meč z hlíny, jí zabodnout dýku do zad. Pak se Darim rychle postavil a druhou čepelí ji bodl do zátylku. Dýky vytáhl a podíval se na Saróju. Drží v obou rukou meč nastavený proti Valkýře. Bojí se. Je zahnaná do kouta. Neví, jak se bránit.

Darim se rozběhne. Vyskočí. Vší silou bojovnici kopne do zad. Žena se nabodne na Sarójin meč, sklouzne dolů a odhalí Darimovi Sarójin vystrašený obličej. Je unavená a rozcuchaná. Vlasy se jí na čele lepí s krví a potem. Tvář má ušpiněnou a plnou odřenin a řezných, stále krvácejících ranek. Třese se. Je trochu v šoku z toho, že někoho zabila. Přesto má v očích náznak radosti. Pustí meč a přiběhne k Darimovi. Obejme ho.

„Nějaké ženy k nám vtrhly. Prý tě hledají,“ řekne vyděšeně.

Darim se rozhlédne. Je mu jasné, kdo jsou ty bojovnice a kdo je vede.

„Katia,“ řekne polohlasem.

„Ty je znáš?“

Z dálky se ozve známý ženský hlas: „To je on, na něj!“

Katia sedí na bílém hřebci a rozdává rozkazy. Kůň pořád řehtá a podupává, hned by šel do bitvy. Jeho zbabělá jezdkyně, stejně jako kdysi její sestra Fabia, radši postává na bezpečném místě, odkud může v klidu sledovat bitvu a případné útočníky rychle a bez námahy odrážet. Prstem ukázala na Darima.

Několik bojovnic neváhalo a okamžitě proti chlapci vyběhlo.

„Rychle, schovej se,“ vybídne Saróju.

„Nemáš proti nim šanci!“

„BĚŽ!“

Darim se rozmýšlí. Plánuje taktiku.

Valkýry se blíží.

Musí být rychlý. Rozběhne se. Hledá mezi bojovnicemi místo.

Blíží se.

Je nervózní. Tohle přece nemůže vyjít. Ale musí. Musí to dokázat. Ale ty ženy se zdají být neprůchodné. Co teď? Nemůže uspět, ale nesmi to vzdát.

Musí vytrvat.

Jsou tady.

Teď, nebo nikdy.

Darim odrazí jednu ránu a vzniklou puklinou mezi Valkýrami se protáhne za ně. Ještě má chvilku, než jim dojde, co udělal.

Zastaví se. Vzhlédne. Katia sedí na neklidném koni. Pozoruje dění na bojišti, ale Darima si nevšímá. Možná by měla.

Rusovlasý chlapec se rozběhne. Jen o vlásek ho minou meče naštvaných Valkýr.

Běží. Katia se konečně otočí. Podívá se na něj. Jak na ni nenávistně hledí. Jak se přibližuje. Jak v rukou svírá dvě krátké dýky ostré jako vlčí tesáky.

      Katia musí reagovat rychle.

V pravé ruce třímá meč. Proč toho nevyužít?

Katiin hřebec se vyplaší. Postaví se na zadní. Jezdkyně se poleká. Tohle nečekala.

Darim se usměje. Tohle je jeho šance. Jeden, druhý, třetí poskok a čtvrtý odraz míří ke Katii.

      Vše se událo tak rychle…

      Kůň Darima kopl do hlavy. Chlapec upadl a zamlžil se mu pohled. Zatočila se mu hlava. Když se vzpamatoval, Katia padala na zem.

Držela se za krk. Tvář měla zkřivenou bolestí. Oči vytřeštěné překvapením. Ústa pootevřená pro nevyřčený výkřik.

Sarója ozbrojená lukem a šípy se blížila k tělu. Vytáhla svůj šíp s orlími pírky u hrotu zbroceného krví z Katiiného krku a pomohla Darimovi vstát.

„Já ti říkala, že na ně sám nemáš. Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě. Darim ji mlčky odstrčí. Ještě se drží za hlavu. Souká se ke Katii.

Boj pomalu ustává. Útočnice se obrací ke své padlé vůdkyni. Obránci – Valkýry – si chtějí zachovat čest, a tak nechávají nepřátele, kteří nebojují, na pokoji. Domorodci si dobře ovědomují, že bez Kiryiny pomoci nemají šanci, a tak se radši začínají starat o mrtvé a raněné.

Všichni však své pohledy stáčí k umírající bojovnici.

„Měla jsem tě chránit,“ sípe Katia. Chytá Darima klečícího nad ní za ruku. Pravou dlaň sundá z krku. Další krev se jí vyvalí z odkryté rány. Pulsuje stejně intenzivně jako její skomírající srdce. Dívka si sáhne do dekoltu, vytáhne přeložený kus pergamenu a třesoucí se rukou mu jej podá.

Darim si dopis prohlédne. Je to stará vydělávaná kozí kůže na třetiny přeložená, ovázaná bledě modrou stužkou a zapečetěná, aby si nikdo nemohl přečíst, co bylo adresátovi napsáno. Pečeť je jednoduchá, je v ní vyryto pouze velké tiskací písmeno I, které by si někdo mohl splést s římskou jedničkou.

Poznává ten dopis.

„Až bude správný čas…“ zakašle ve smrtelné agónii. Znova tím upoutá Darimovu pozornost.

„Dávej si…“ nadechne se, „pozor… na… na…“ vydechne, obrátí oči v sloup a uvolněná hlava se natočí na stranu. Svaly na celém jejím těle povolí. Ruce jí spadnou na břicho a podél těla.

Darim vstane. Podívá se na ten zakrvácený pergamen. Na jedné straně je velkým ozdobným písmem napsáno Darim.

Nebyl to sen.

Chlapec neváhá. Otočí dopis, rozlomí pečeť a list rozloží.

Vidí tři odstavce; tři texty ve třech jazycích. Poznává norštinu, kterou otec hovořil a psal s Yuki, francouzštinu, která je, aspoň podle něj, příliš složitá než aby se ji učil, a češtinu, společně s japonštinou jeho rodný jazyk. Začne tedy číst:

 

Nejdražší Darime,

Tento dopis je určen jen a jen tobě. Je to tvá jediná hmotná památka a vzpomínka na mě.

Dala jsem ho Katii, té, které jsem věřila nejvíce. Snad jsi jej obdržel od ní, v celku a neporušený. Napsala jsem jej ve vícero jazycích, abych měla jistotu, že textu porozumíš. Silně totiž pochybuji, že tě otec naučí mému rodnému jazyku, norštině, když se bude zdráhat vůbec něco ti o mně říct…

Pokud si tohle čteš, zcela jistě nežiji. Ne fyzicky. Jinak bych dopis roztrhala a vše ti pověděla osobně.

Diana, má sestra, mi to však nedovolí, a ty bys v době, ve které jsem toto psala, nic nepochopil. Vždyť teď ležíš v postýlce vedle mě a ve spánku si slintáš na bradičku. Přesto se musíš dovědět pravdu, a ne to, co ti Yian napovídal.

Věděla jsem, že zemřu, dokonce i kdy. Chtěla jsem se na to připravit. Být s tebou. Navždy. Proto jsem šla za Lunarou. Věděla jsem, že chvíli byla v Midgardu, ve kterém ty žiješ nyní, teď, když si čteš tyto řádky. Vyptávala jsem se jí na morfická pole, která tam jsou. Řekla mi jediné: je tam možné používat magii. Jenomže na Midgard jako na jediný nepůsobí Yggdrasil. Musí tam být jiné morfické pole…

Rozhodla jsem se studovat, chlapče, a vyhnání Lunary – Idunn – mé matky – tvé babičky – jsem potřebovala. To, co mi ona nechtěla říct, jsem si já našla v jejích spisech.

Mé teorie se potvrdily.

Psala tam o jiné síti než je ta ze Stromu. Tato síť se po pádu nezhroutí. Pokusím se tam vnést své vědomí a být ti tak nablízku. Už jsem tak zkusila přenést pár vzpomínek. Úspěšně.

Tuto síť je jednodušší používat a Yian – tvůj otec – který mě a tebe opustil, když jsme ho nejvíce potřebovali, a dal se k Dianě, která nás chce zničit – a mne taky zničí – o ní neví. Bude si myslet, že to jediné, čím ho můžeš zastavit (kromě stáří), jediná zbraň, kterou ho člověk porazí, magie, je už dávno pryč. Nenech ho, aby si tohle přečetl. Nenech ho, aby se dozvěděl, že JE zranitelný.

Nevěř mu. Nevěř nikomu.

Využij síly, o které Yian neví, ukaž mu – připomeň mu – že ti v žilách koluje taky má krev boha a vyřiď mu, že já mu nikdy neodpustím.

Miluji tě, můj synu.

 

S láskou,

     Irisa

 

Nadšený bojový ryk prorve smrtelné ticho – to Kirya pobízí koně a žene se kupředu. Její oddíl hned za ní. Vyhání nepřítele pryč. Když ale míjí Darima, zastavuje se, své bojovnice však nechává utíkat dál. Vidí, jak si čte kus pergamenu. Každý jeho sval je napnutý. Zadržuje dech. Očividně prožívá silné emoce, se kterými se musí vyrovnat.

      Kirya sesedne a přistoupí k němu. Přidá se i Sarója, která je stejně zvědavá jako Valkýra vedle ní.

      Ten hlas, co Darim slýchává, není halucinace. Ty vize nejsou sny. Ne. Jsou to vzpomínky. Vzpomínky na jeho matku – ne na Yuki – na tu, která ho porodila. To po ní má krásnou zářivou barvu vlasů, dobré organizační schopnosti a teď i něco dalšího… Touhu po pomstě. Chce se pomstít tomu, kdo to všechno způsobil. Kvůli němu Irisa zemřela a on si z toho nic nedělá. Sice se stará o syna, ale táta roku z něj nikdy nebude. Ne když nebude k synovi upřímný. Vždyť mu ani neřekl svůj skutečný věk.

      Chlapec za sebou pocítí přítomnost svou žen. Dopis proto složí a všechen vztek potlačí. Nadechne se.

      „Jedeme za otcem,“ rozhodne. „Hned.“

Sarója se na Darima nechápavě podívá. Kirya jen mlčí.

      „Jak?“ ptá se Sarója. Darim pootočí hlavou, aby ji viděl v periferním vidění, ale neotočí se k ní čelem. Pokrčí rameny.

      Kirya udělá neslyšný pohyb. Pár vteřin poté k ní docválá zvíře.

      Darim a Sarója se otočí. Kirya hladí po nose krásného andaluského bělouše se světlými kopýtky a hřívou lesknoucí se na slunci jako oheň v Kiryiných očích. Koník slastně za nepatrného šustění protřepával křídla.

      „Pegas,“ hlesne s úžasem Darim. Taková zvířata jsou jen v mýtech.

      „Jmenuje se Sabrina. Dávejte mi na ni pozor. Jestli se jí něco stane, odnesu to já.“

      „Vy nejdete s námi?“ ptá se Sarója. Kirya zavrtí hlavou.

      „Je obtížné najít nebo dokonce zkrotit dalšího pegase a jiného nemáme.“

      Darim neváhá a nasedá. Vyzve Saróju, aby se připojila. Dívka jeho nabídku přijme, je však na pochybách.

      „Nechceš si to ještě promyslet?“

      „Není co.“

      „Vždyť nic nemáme.“

      „Já mám své dvě dýky. To mi stačí.“

      „Prosím, zůstaňme chvíli tady. Chci, aby o tom věděla i má rodina.“

      Darim ji ignoruje a pobízí koně.

      „Nechť najdeš, co hledáš, Darime,“ loučí se s ním Kirya.

      „Hodně štěstí,“ pohlédne na Saróju. „Budete ho potřebovat.“