Doba temna, kapitola XXX

Jelen proběhne mezi stromy. Výrazné smaragdově zelené oči sledují každý jeho pohyb. To skákání a hopsání, při kterém pod jeho kopýtky praskají větvičky.

Měkká půda zasypaná jehličím a porostlá mechem se při každém kroku a skoku prohýbá.

Muž vytahuje složitý mechanický skládací luk s mnoha technickými vymoženostmi, které však nefungovaly – nejspíš proto, že to byla jen plastová replika - který našel při svých toulkách městy. Taky nalezl toulec a šípy zdobené orlími pery, perskou dýku s širokým jílcem zdobeným zlatem, složitým přechodem a ostrou zahnutou čepelí, do které byla vyryta arabská písmena, a nakonec i meč, který mu velmi připomíná Vapendod; jeho jílec je obmotán hrubou kůží, zakončen orlí hlavou a předěl tvoří dvě křídla. Zvláštní je, že všechny ty zbraně nalezl na jednom místě. Nejspíš to kdysi byl pokoj nějakého herního fanouška nebo fantasy obchod. Bůh jim žehnej!

Umístí šíp. Natáhne tětivu.

Zabolí ho pravá paže.

Zamíří.

Kusy klacků prosviští vzduchem a vyruší lovce, který se poohlédne po zdroji. Nic však nenachází. Neví, odkud ty kůly přišly, byly však hozeny na jelena, ne na něj. A když už jsme u toho, kde je ten jelen? Utíká Yianovi z dostřelu. Jestli tady nechce hladový strávit dalšího půl dne, musí být rychlý.

Svist!

Jelen zahýká.

Yian se rozběhne. Společně s ním však slyší utíkat i několik dalších lidí. To mu také potvrdily řvoucí hlasy a pokřiky. O důvod víc si pospíšit.

Už jelena zase vidí. Klopýtá, ubývá mu sil. Šíp se mu zabodl do břicha. Yian natáhne luk a vystřelí znova. Trefí se do krku. Hned se však musí vyhýbat oštěpům, které lidé znova začali vrhat. Kdo je teda lovnou zvěří? Jelen, nebo Yian? Podle směru vrhů spíš ten druhý. Bojovník však stále nespouští oči ze zvířete.

Jelen padá k zemi. Yian zrychlí. Ostatní lidé taky. Nemají však šanci. Tenhle úlovek nedostanou.

Yian poklekne. Zvíře ještě dýchá. Muž vytáhne nůž a ušetří jelena další bolesti. Čepel pak vytáhne a očistí ji. Sáhne k prvnímu šípu a vytáhne ho. Druhý také a uklidí je. Teprve teď lidé vybíhají z křoví a obkličují Yiana.

„Hej, to je naše,“ promluví jeden z nich. Yian se pousměje. Nezabloudil. Pořád je tam, kde chtěl být. V českých zemích.

„To si nemyslím,“ oponuje s úsměvem. „Mé dva šípy to dosvědčují. Vy jste se netrefili ani jednou.“

„Prosím, pane,“ vystoupí mladičká žena. Je kost a kůže, otrhané modré tričko a kalhoty na ní jen stěží visí. Chodidla má černá od hlíny, stejně tak i ruce a obličej. Velké kruhy pod očima značí dlouhé dny na cestách, kvůli kterým se jí nedostávalo spánku. Svůj culík už dlouho neměnila, protože jí světle hnědé rozcuchané vlasy trčely do všech stran.

„Pořád cestujeme, nikde nejsme dlouho. Je nás sotva dvacet, a tak musíme lovit všichni, jak ale vidíte, moc se nám nedaří. Po tom, co nás polovina zemřela kvůli jedovatým bobulím, jíme jenom maso, ale krom brouků jsme nikdy nic neulovili. Ani nevíte, jak je pro nás takové zvíře,“ ukáže na mrtvého jelena,„vzácné. Najedli bychom se z něj všichni.“

Odmlčí se.

„Prosím, pane.“ Má na krajíčku.

„Když vám ho nechám,“ uvažuje Yian, „brzy ho sníte. Jak si budete shánět dalšího?“

„Tak nás naučte lovit, abychom se o sebe postarali sami.“

Yian se usměje a zavrtí hlavou. Pak si všimne malého dítka, které se usilovně drží dívčiny nohavice a bázlivě vykukuje. Svýma ustrašenýma hnědýma očkama muže klečícího u skoleného jelena pozoruje. Yianovi připomíná jeho syna. Takhle se Darim tvářil vždy, když měl velký strach. Naposled ten výraz viděl, když k nim domů vtrhly Valkýry.

Ach, Valkýry. Ne vždy to byly krvelačné, nelítostné, stupidní a neorganizované vraždící stroje. Teda, nelítostné stroje na zabíjení to byly vždy, ale se špičkovým výcvikem, nejlepšími zbraněmi a zbrojí, vynalézavé, statečné a loajální. Nikdo netaktizoval lépe než jejich vůdkyně. Jaká hanba, že toto sesterstvo skončilo takhle.

Yian vytáhne nůž a začne jelena porcovat.

„Přes noc zůstaneme tady,“ rozhodne. „Ráno vyrážíme k řece.“

Lidé zajásají a posadí se okolo Yiana. Pozorně jej pozorují při práci. Zdá se, že mají nového vůdce.