Doba temna, kapitola XXXI

Moře ze vzduchu vypadalo tak poklidně a lákavě. Pod jeho hladinou se však skrývají nebezpečenství v podobě žraloků a mytických stvůr jako Leviatan, gigantický lidožravý plejtvák, či kraken, velká chobotnice, jejichž hejno mohl Darim se Sarójou vidět, když se jejich kůň, Sabrina, přiblížil k hladině, aby se trochu osvěžil.

Letí už celé hodiny a celou tu dobu Darim neřekl jediné slovo. Stále je zamyšlený a zamlklý. V kapse cítí šustění toho papíru, jehož obsah ho tak zmátl. Nemůže na to přestat myslet. Irisa… to jméno slyšel… ve snu. Nebo to nebyl sen, ale jen potlačená vzpomínka…? Spojil si jméno s tváří. Protáhlá hlava s malinko zašpičatělou bradou, bledá pleť, hnědozelené tmavé oči, tenké rty a rudé dlouhé vlnité vlasy. Takto ji viděl ve snu. Viděl, jak ta dívka trpí, když jí Darima berou. Ví, že to byl on. Řekla jeho jméno. A všechno to viděl z pohledu první osoby. Byl součástí příběhu. Takové ale sny nebývají. Ne. Tohle bylo jiné. Bylo to tak… skutečné. Jak se ale dozvědět pravdu? Skutečně byl Yian takové zvíře jako v těch vizích a jak popisovala Irisa v dopise? Spojil se skutečně s Dianou, aby Irisu zničil? Vzal si Darima násilím?

Tolik otázek a tak málo odpovědí… Musí Yiana najít a dostat z něj SKUTEČNOU pravdu, násilím, bude-li třeba.

Možná se však mýlí. Ale co kdyby…?

„Darime?“ Sarója, už pěkně naštvaná, do Darima strká. Asi už na něj mluvila dlouho.

„Jo?“

„Jsi nějaký zamlklý. To ten dopis?“

„Nech to být.“

„Dělá mi to starosti.“

„Tak se nestarej.“

„Ržekni mi, co se stalo a já toho pak nechám.“

„Nic se nestalo, jasné?“

„Lžeš mi. Já to poznám.“

Darim se otočí a vztekle se na dívku podívá: „Tak hele,“ gestikuluje, „to, co se teď děje, ti může být putna. Jednak proto, že se tě to netýká, druhak, protože sám ani nevím, co se děje. Jestli chceš vědět, kam máme namířeno, tak ti povím, že na pevninu. Hledám otce.“

„A už tam budeme? Darime?“ šťouchne do chlapce, aby ji zase začal vnímat. Chlapec se zničehonic začne chytat za hlavu. Další bolesti. Co mu to způsobilo? Proč je pořád má? Proč mu dělá takový problém porozumět svému podvědomí?

Darim nevnímá, kde skutečně je. Že sedí na koni letícím v závratné výšce nad nebezpečným mořem. Nekontroluje své tělo.

„Darime!“ zakřičí dívka, aby ho z transu probrala, ale nepomáhá to. Pomalu, ale jistě se v bolestech převažuje.

Sarója ho chytí, ale nezadrží ho na dlouho, aniž by sama spadla. Vždyť on je dvakrát těžší!

Darim se probouzí, je však pozdě. Sarója ho drží už jen za jedinou ruku a prokluzuje. Chlapec se vyděsí.

Už se drží jen dvěma prsty.

Padá.