Doba temna, kapitola XXXIII

Darim padá.

Vykřikuje. Bojí se.

Je to krásný pocit, padat. Člověk pod sebou nic necítí. Je to jako kdyby létal. Stačí se jen zhluboka nadechnout. Cítit ten čerstvý vzduch, poznat chuť adrenalinu. Těsně před dopadem se člověk vyrovná sám se sebou. Je připraven na cokoliv. Pak ho ale přemůže touha mít něco, co už nezíská. V tomto případě to je život nebo křídla.

Darim padá břichem k zemi, k té tmavě modré nestálé hladině. Z takové výšky bude voda tvrdší než beton. Možná když zkusí šipku, mohl by to přežít. Pořád by to bylo lepší než jeden velký placák, ale asi by se ponořil tak hluboko, že by nejspíš nestihl vyplavat na hladinu a utopil se. A to je ta nejhorší smrt; smrt z nedostatku kyslíku. Možná když skočí bombu…

Než se Darim stačil rozmyslet, něco ho podebralo a neslo zpět do výšin. Chlapec otevře oči. Sedí na hnědém koni mávajícím svými žíhanými kondořími křídly. Okolo něj letí další pegasové různých barev od bílé po hnědočernou. Nad ním stádo – nebo hejno? – pozoruje Sarója, které právě spadl kámen ze srdce. Darim se pevně usadí, přichytí se stehny, vezme koně za hřívu a pobídne ho, aby letěl k mladé indiánce na bílém koni.