Doba temna, kapitola XXXIV

Mělká voda, ve které se čas od času mihnou rybky, se leskne a po okrajích se čeří. Pod hladinou se mihotají malé kamínky a oblázky. Tráva okolo se zelená a oplývá květem. Stromy vrhají stín na příchozí skupinu lidí.

Yian se zastaví a rozhlédne se.

„Tady se usadíme,“ prohlásí. „Co všechno s sebou máte?“

„Nic, pane,“ předstoupí malá světlovlasá žena. „Tohle jsou všechny naše zásoby,“ otevře dlaň, ve které leží pár červených a černých bobulek. Yian se na ně podívá.

„To můžete zahodit,“ ukáže na červené kuličky. „Tyto jsou jedovaté a tohle jsou,“ očima analyzuje tmavé bobule, „králičí bobky.“

Žena zklamaně obrátí dlaň k zemi. „Pak nemáme vůbec nic,“ dodá.

Yian se zamyslí.  Pečlivě si prohlédne okolí.

„Základem je oheň,“ řekne nakonec. „Najděte teda nějaké dříví na podpal a na udržení ohně.“

Všichni se odeberou do lesa. Yiana to zarazí.

„Neřekl jsem všichni. To tady nemáte dělbu práce?“

„Co?“ otáže se malý, ne více než sedmiletý chlapec. Starší žena mu odpoví: „To je, když někdo dělá určitou činnost a další jinou.“

„Třeba když žena dohlíží na oheň a muž loví,“ doplní Yian. „takže ty, ty a ty,“ ukáže na tři ženy středního věku, „půjdete na to dřevo. Ty, chlapče, najdeš pořádně velké kameny na ohniště. Zbytek najde materiál pro přístřešek. Až na tebe,“ skončí u zrzavého chlapečka, který mu tolik připomíná Darima. „tebe si pod ochranná křídla vezmu já.“

„Ne!“ zarazí ho mladá žena, která na Yiana promluvila jako první, když se snažila získat toho jelena, co skolil. „To nedopustím.“

„Promiňte, ale uniklo mi vaše jméno…“

„Sofie.“
V Yianovi hrklo. Vybavily se mu vzpomínky na jinou Sofii, kterou před lety znal.

„To je váš syn?“

„Bratr. Matka zemřela před třemi lety.“

„To je mi líto. Podívejte, Sofie,“změní téma a udělá krok dopředu. Sofie mu to oplatí dvěma kroky vzad. „Nemáte se čeho bát. Dítěti bych neublížil. Sám mám syna. Naučím vašeho bratra mnoha užitečným věcem, co se přežití týče, jako třeba obstarávání potravy, zařizování obydlí a boj.“

„Není to pro něj trochu brzo?“

„Kolik mu je?“ usměje se.

„Čtyři.“

„Tak to má nejvyšší čas.“

„Ne, je to moc brzo. Já vám ho nedám.“

„Věřte mi, já už učil i mladší. Není důvod mít obavy.“

Žena se na něj nedůvěřivě podívá.

„Podívejte, Sofie,“ zkusí to naposled, „kdybych měl špatné úmysly, nebyl bych teď tady, ale jinde. A vaše skupinka by ležela mrtvá v tom lese. Pokud chci něco udělat, je to pro váš prospěch, ne v můj. Ale jak chcete. Můžu klidně odejít a vy můžete živořit i dál. Možná.“

Žena chvíli přemýšlí.

„Jestli se mu něco stane,“ rozhodne se nakonec, „odskáčete si to.“

„Přebírám plnou odpovědnost,“ přikývne Yian a chlapce si převezme. Sofie odběhne do lesa za svými přáteli. Na louce teď zůstali jen Yian, malý Sofiin bratr a skolený jelen.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zvlídní Yian.

„Davídek,“ odpoví klučina.

„Davídek, David… To je hezké jméno. Hele, chceš být užitečný a obstarávat potravu?“

David přikývne.

„Já tě to naučím. Podívej,“ vytáhne dýku, „znáš to?“

„Nožík!“ zajásá kluk. Yian s úsměvem přitaká.

„Tím se zabíjí zvířátka.“

„Já nechci zabíjet zvířátka.“

„Tak dobře,“ schová dýku zpět na své místo. „Nasbíráme vegetariánské jídlo pro… kmen.“

„Co je viktoriánské?“

„Vegetariánské. To znamená, že nemá maso ze zvířátek.“

„A jaké má maso?“

„Žádné,“ pousměje se Yian a vzpomene si na syna, který byl stejně zvídavý. „Nejdřív se ale musíme postarat o jídlo, které už máme,“ radí Yian a sundává si kabát. „Nesmí se zkazit,“ přikryje jelena, „nebo se na něj aspoň nesmí dostat hmyz.“

„Proč?“

„Protože už by to pak nebylo jedlé, víš? Tak pojď, půjdeme nasbírat nějaké dobrůtky.“

 

K řece už přicházejí poslední lidé se dřevem, kamením a kusy plechů. Pustili je nad hromadou cihel, posadili se a čekali. Yian je stále pryč.

„Jak dlouho už tu jste?“ ptají se nově příchozí.

„Snad hodinu.“

„Kde jen vězí?“

„Určitě unesl Davídka!“ strachuje se Sofie.

Zpoza stromů se vynoří Yian s tričkem plným jídla. Vedle něj se od ucha k uchu olizuje rusovlasý chlapeček, který v dlaních zbarvených od borůvek drží další bobulky. Sofie se vyděsí: „Davide, nejez to! Fuj je to!“ přiběhne k němu. Donutí ho upustit všechny lesní plody, co v rukou má.

„Klid,“ konejší Yian, „tohle jíst můžete.“

Otevře ranec a nabídne jí. Sofie váhá, ale když si Yian vzal pár ostružin a snědl je, vzala si taky. Všichni se hned nahrnuli k Yianovi.

„To je dobré,“ pochvalují si, „co je to?“

„Borůvky, ostružiny a jahody. Jen si dejte.“

Podá ranec Sofii a radši jde obhlédnout, co donesli ostatní.

Jako první hledá kameny. Řadí je do velkého kruhu vedle sebe, dokud nedostane ohniště. Teď malé klacíky a trochu slámy. Ale pro slámu je neposlal. Ještě, že vzali větve, na kterých je smůla. To pohoří jedna radost. Ptát se na zapalovač či sirky je asi zbytečné… Stačí křemen. A když ani ten není, i dva kameny by mohly postačit.

Než se ostatní najedli, Yian rozdělal oheň.

„Teď prosím dávejte pozor,“ zvolá. „Musíte se naučit postavit si tábor.“

Yian se podívá na prostředky, které má.

„Natrhejte někdo větve z tamté vrby,“ ukáže na strom rostoucí opodál, „a co možná nejdelší.“

Sám se pak chopil velkých větví a malých stromků. Postavil je do stříšky a čekal na větve smuteční vrby, kterými by je mohl svázat. Takhle postupně zhotovil základní kostru. Na ni potom upevnil vlnité plechy jako střechu a tam, kde plechy nejsou, dal celé keře, jejichž husté listí poskytovalo stín a ochranu před větrem a deštěm.

„Nedaleko jsme našli vesnici,“ navrhne jeden z přihlížejících, „nemohli bysme prostě jít tam?“

„Ne,“ zavrhne rázně Yian, „nikdy nevíte, co nebo kdo tam může být. Je důležité žít samostatně.“ Změní tón hlasu. „Udržujte oheň,“ zavelí a ukáže na ohniště. „A ulovené maso udržujte izolované a co nejdříve ho snězte. Až dojde, ptejte se na jídlo Davida. Ví, kde jsou jedlé bobule.“

„To jako máme následovat malého kluka?“ podiví se jeden z mladíků.

„Ano,“ oboří se Yian. „On totiž ví, co se jíst může a co ne. Stejně tak jako starší osoby. Neměli byste je podceňovat.“

„Pff!“ oprskne se kluk.

Yian vypění. Vytáhne nůž a přiloží ho muži ke krku. Druhou rukou ho chytí za tričko, aby neutekl. Zuřivě se mu podívá do ustrašených očí. Procedí skrz zuby: „Vaše ‚stařešina‘ má od čtyřiceti do šedesáti let. Ti lidé zažili ještě ty doby, kdy rozbořené budovy byly sídly a pracovišti. Ty doby, kdy si lidé dobrovolně dávali do úst kov, kdy za ně počítaly věci, které si mohli koupit právě v jedné z těch budov z kamene, cihel a betonu za kousek plastové karty nebo za kus papíru. Pamatují technologie, o kterých se vám ani nesní. Proto byste je měli poslouchat. A Davidovi naslouchejte, protože jsem ho učil, co se může a co ne. A co mi můžete zcela určitě věřit, je, že já jsem ten nejstarší člověk, kterého jste kdy potkali a potkáte, a posloucháte mě.“

„Jo? A kolik vám asi tak je? Milión?“

„Čtyři sta. Ale takový zabedněnec jako ty mi asi věřit nebude.“

„Páni. Z kolika blázinců vás vyhodili?“ opovrhuje jím teenager.

„Ty slaboduchý parchante!“ přitlačí.

„Nedělejte to,“ pískne Sofie. Radši obejme Davida a zakryje mu oči, aby nic z toho neviděl. Yian ji uslyší a jeho vztek na chvíli opadne. Povolí a podívá se drzounovi do očí.

„Mohl bych tě podříznout jako podsvinče.“ Odmlčí se. „Ignorante,“ zamumlá pod vousy a odchází.

„Hele,“ uchechtne se kluk, „děda si z toho málem cvrkl do plenek.“

Yian se otočí a mávne dýkou. Čepel se zaleskne.

„Ne!“ zavzlyká vystrašená Sofie.

Mladík s překvapeným výrazem klesne na kolena. Chytí se za krk. Skrz přiložené prsty se prodírá čerstvá mladá krev.

„Byl to něčí příbuzný?“ zeptá se Yian. Nikdo se nepřihlásí. „I tak,“ pokračuje, „upřímnou soustrast. A teď mě omluvte.“

Přehodí si mladíka přes rameno a odchází. Začíná litovat svého unáhleného činu.