Doba temna, kapitola XXXV

Moře už dávno zmizelo z dohledu a třpytivou hladinu nahradily hory a kopce. Trosky měst a vesnic vyrůstají z planin jako hřiby po dešti. Na blankytně modré obloze dohlíží slunce na své nadýchané baculaté mráčky jako bača na ovečky pasoucí se na louce. Nad středoevropskými lesy se vznáší stíny letících tvorů. Černovlasá dívenka sedící na hřbetě bílé klisny se zlatavou hřívou obhlíží krajinu a hledá místo pro přistání. Do oka jí padne velká planina u vysoké skály vystupující z lesa jako věž hradu, kterou před nájezdníky chrání hluboká propast.

„Támhle!“ ukáže rusovlasému chlapci vedle sebe. „Tam přistaneme!“

Darim kvůli větru přivře oči, pobídne koně a střemhlav, držíc se tmavé hřívy divokého zvířete, vyrazí k zemi. Sarója ho následuje, zbytek stáda jak slepé ovce taky.

Přes pláň teče velká řeka, průzračná a čistá, ke které pegasi zamířili. Její proud potom zrychluje a ona sama padá do víc jak sto metrů hluboké trhliny v zemi.

Sarója Sabrinu pro jistotu uvázala ke stromu v dostatečné vzdálenosti od propasti, ale taky tak, aby kůň mohl pít. Jelikož oprať byla až přespříliš dlouhá, kousek uřezala a přivázala i Darimova hnědáka, kterého si chlapec pojmenoval Kondor.

 Darim se prošel po mýtině a zjistil, jak ztuhlý z té dlouhé jízdy je. Připadá mu to jako věčnost, co naposled stál na pevné půdě. Stehna ho bolí jako po nejméně tisícovce dřepů a lýtka a kolena jen sotva unesou svou váhu. Protáhne se, rukama se dotkne země, přitáhne jednu nohu, potom druhou. Projde se. Rozhlíží se.

„Proč tady?“ ptá se.

„Nevím, připadá mi to tu povědomé,“ přizná Sarója mapující krajinu. Zná to tu, ale ne od sebe. Někdo jiný jí o tomto místě musel říct. V masivní vysoké skále je v průměru asi desetimetrový otvor. Les ji obklopuje ze tří stran a na té čtvrté teče rozlehlá řeka, za kterou se táhnou další pláně, kopce a zničené vesnice. Nad nimi pak stojí hora – nemůže tomu uvěřit – rozťatá na dvě poloviny, na jejichž vrcholech tkví kameny – trosky – nejspíš nějakého hradu. Dívce se vybavují popisy tohoto místa: „Zelené lesy, ze kterých vystupují dvě věže, dva hroty s kameny a železem na špici na jedné straně, té druhé dominuje řeka. Někdy klidná, jindy nezkrotná a divoká – přesně jako ta doma…“

Počkat. Řeka není na druhé straně. Tam je přece… Vybaví se jí další slova:“A den po proudu leží jeskyně tak nebezpečná, že ani já se tam neodvažuji vejít…“ vzpomíná dál. „… čas od času se odtud ozývají zvuky něčeho, co by jistě bylo dost silné na zničení skály… určitě to rozťalo tu horu ve dví…“

Darim slyší, jak si ta slova dívka šeptá. Přichází k ní.

„Co si tu mumláš?“ obejme Saróju okolo krku. Rty jí přiloží na tvář. Černovláska stiskne jeho ruce a přitáhne si chlapce blíž. V paměti hledá jméno toho, kdo jí o tomhle místě řekl. Nad plání se vznáší dravec. Sarója zbystří. Vzpomněla si.

„Létající Orel!“ zavýská.

„Já bych řekl, že je to káně.“

„Ne, Létající Orel!“ obrátí se k němu čelem. Darim vidí její radostný výraz.

„Pojď!“ potáhne chlapce a rozběhne se proti proudu řeky.