Doba temna, kapitola XXXVII

Proud mohutné řeky kdysi nazývané Punkva zavedl dvojici přes kopce a lesy až k malému táboru.

Okolo vyhaslého ohniště se orientovaly pouze dva malé plátěné stany; jeden zelený a druhý světlý, z vydělávané kůže. Ačkoliv zelený byl o patnáct let starší, vypadal zachovaleji než ten novější. Oba byly potaženy jednou či dvěma vlčími kožešinami. Místo se zdálo být opuštěné.

Sarója zamíří k ohništi. Vezme nejbližší větévku a prohrabe s ní popel. Ačkoliv oheň již vyhasl, uvnitř je stále žhavé. Někdo to tu stále obývá. Dívka mlčky vejde do prvního stanu, kde nalezne ve fóliích zabalené maso, nejspíš zaječí a vlčí. Ve druhém leží u sebe šedivé a černé vlčí kožešiny. Darim se do stanu za Sarójou vtěsná. Pro dva tam moc místa není, a tak se dvojice tiskne k sobě. Darim se rozhlédne.

„Komu to tu patří?“

„Teď nám,“ zapřede dívka se svůdně sklopenýma očima a chlapce si přitáhne blíž.

 

× -  ×  - ×

 

„Takže… vy jste říkal, že máte syna?“

Yian a Sofie vedou skupinku lidí ozbrojených kameny a klacky.

V táboře zůstaly jen stařenky dohlížející na děti. Zbývající šli ochotně s Yianem do neznáma. Jediná Sofie chtěla vědět, kam a proč jde. Ke skupině se ale přidala, aby měla šanci dozvědět se o neznámém muži co nejvíc.

„Ano,“ prohodí neochotně zdráhající se Yian.

„Jak je velký?“ vyzvídá Sofie, přesvědčená, že je hodně podobný jejímu malému bráškovi.

„Je mu dvacet.“

„Jak se jmenuje?“

„To… není potřeba vědět.“

„Aha. No, dobře,“ zamyslí se. Uvědomí si, že tady ten syn vůbec není a Yian nerad mluví na toto téma.

„On… je mrtvý, že?“

„Cože?“

„Váš syn,“ váhá Sofie a pořád přemýšlí nad jménem. „Darim.“

Yiana bodne u srdce. Povzdychne si.

„Ne, není. Žije… Aspoň doufám.“

„A kde teda je?“ nepopřel to. Zdá se, že se ve jméně trefila. David mu bude určitě podobný, jinak by si ho s ním nespletl.

„To kdybych věděl.“

„Ztratil se?“

„Tak nějak.“

„To je mi líto.“

„Hm.“

Yian trochu zrychlil v naději, že Sofie pochopí, že se o tom nechce bavit.

„A vy jste odkud?“ pokračuje dívka neodbytně.

„Tak různě.“

„Jak různě?“

„To je na dlouho.“

„Jste cestovatel?“

„To taky. Pár zemí už jsem projel.“ Usměje se při pomyšlení na těch sto sedmdesát dva států.

„Kam teď jdeme?“

„To byste nepochopila.“

„A proč jdeme i my?“

„Vím já? Já se vás o nic neprosil. Šli jste dobrovolně.“

„A kam teda jdete vy?“

„Já říkám, že byste to nepochopila,“ odsekne.

„Aspoň to zkuste.“

Yian se zastaví a s ním i celá družina. Sofie si uvědomí, že asi něco řekla špatně. Nejspíš měla mlčet, už když zrychlil… Hned si ale všimne skutečného důvodu přerušení pochodu.

Asi sto metrů před nimi se rozkládá malý opuštěný tábor. Stany jsou sice jen dva, ale Valkýry bývají velmi skromné. Oheň je vyhaslý. Nikdo tady očividně není, ale jistě neodešel na delší dobu. Všechny věci tady zůstaly.

„To je to místo?“ ptá se Sofie.

„Ticho,“ Yian mapuje území. Zaslechl cosi ve větvích, nic však nevidí. Sáhne po zbrani a potěžká ji. Vzpomene si na Vapendod a pak i na jeho nejmilejší a nejcennější meč: na skoro patnáct set let starý syrský meč, který kdysi patřil chalífovi Umarovi, který s ním dobyl severní Afriku a jižní Evropu. Jeho říše byla dvakrát větší než římské impérium za svého největšího rozmachu… Škoda, že se nikdy nenaučil arabsky, mohl by pak přečíst ten nápis na čepeli… Prý je ten meč prokletý. Jeho majiteli má přinést léta úspěchu, ale pak ho zničí. Umar a templáři, kteří zbraň vlastnili po něm jsou důkazem, ale těmto povídačkám Yian nevěří. Ani věštbám nevěří. Nevěří v osud. Ani v prokletí jeho rodiny od doby, co ten meč dostala do rukou čtyři generace před jeho narozením. To si jen lidé odůvodňují pitomé nehody, které usmrcovaly jeho předky společně s dědictvím toho meče. Ale on ty klepy vyvrátí. On přeci žije a daří se mu, má se dobře. A jednou ten meč dá Darimovi, aby i on měl stejně skvělý život. Pokud ho teda ještě někdy uvidí. Možná ho tam neměl nechávat…

Teď se nesmí nechat rozptýlit infantilními emocemi a zbytečnými vzpomínkami. Musí udeřit, dokud je čas. Zastavit zbývající Valkýry, aby ochránil Darima. Mávne mečem na povel k útoku. Rána na paži se mu znova probouzí. Nemůže bojovat. Chytí se za ruku a uklidí meč.

„Já nemůžu,“ zalituje Yian.

„Já je pošlu,“ ujme se Sofie. Obrátí se na své přátele: „Zničte vše, co můžete a vezměte si všechno, co se bude hodit.“

Lidé přikývli a s vervou se rozběhli k táboru.

„Ukažte,“ Sofie odhrne Yianovi rukáv a podívá se na ránu.

„S tím nic neuděláte,“ opře se o strom. Znova ho zabolí i hlava. Chytí se za ni a nahmatá napuchlou bouli, která ho při doteku bolí.

„Jděte ke svým lidem. O mě se nestarejte.“

„Vy patříte k mému lidu. Staráte se o nás. O Davida. O mě.“

„Ne. Jen vám ukazuji, jak přežít.“

 

× -  ×  - ×

 

Darim si se Sarójou užívá velmi příjemné chvilky. Dívka ho najednou odstrčí.

„Co to bylo?“

„Jenom větřík. Kde jsme to skončili?“ směje se Darim. Ke stanu doléhá ryk.

„Jestli je tohle vítr, tak já jsem ten vlk, na kterém právě ležíme,“ říká a vychází ze stanu. Hned se s výkřikem vrací do Darimovy náruče.

„Co se děje?“

„Se jdi podívat,“ vyjekne dívka. „Ne, nechoď!“ zakřičí, když Darim skutečně vyleze.

Asi šestnáct lidí se řítí na skromný tábůrek. Drží v rukou kyje a ostré kameny.

„Zůstaň uvnitř!“ radí Darim. Vytáhne dýky. Protivníci rozkuchali první stan.

„Honem, ven!“ velí znova. Sarója vyrazí přesně včas, aby ji ostrý kámen vražený do látky minul a kyj nerozmáčknul. Dívka se hned schová za Darima.

 

× -  ×  - ×

 

„Je pravda, že je vám čtyři sta let?“

„Já vám nikdy nelhal. Těžko se to věří, já vím. Teď následujte své spoluobčany,“ Yian se jí snaží zbavit. Takhle blízko ženy už dlouho nebyl a po poslední zkušenosti mu to není dvakrát příjemné.

„Vy jste jím taky.“

„Nejsem. Já jdu svou cestou, vy tou svou.“

Dívka rozepne Yianovi kabát. Rukou sjede ke kalhotám. Sáhne mu pod triko a pomalu dlaní přejíždí po jeho svalnaté hrudi.

„A přesto se naše cesty potkaly.“

„Potkaly, ale nepropletly.“

„Jste velmi tajemný muž, Yiane,“ hladí ho pomaleji. Hlavou se k němu přibližuje.

„Já… nemohu.“

„Ale chcete to.“

Trápí ho.

„Ne!“ odstrčí ji Yian. Samozřejmě že by chtěl, ale… nechce si vzít na svědomí dalšího člověka. Ještě teď si živě vybavuje následky toho, když si s někým něco začal posledně.

Sofie tohle nečekala. Odvrátí hlavu.

„Pane Bože,“ spatří pár obklopený svým lidem. Yian se taky ohlédne.

„Darim,“ hlesne.

 

× -  ×  - ×

 

Sarója stojí zády k mladému muži s rudými vlasy svázanými do krátkého culíku. Jsou obklíčeni útočníky. Zbraně má jen Darim. Neví, jak se tam dostali. Jak na ně zaútočili. A hlavně proč.

„Proč na nás útočí?“ zoufá si dívka.

„Nevím.“

„A co budeme dělat?“

„Bránit se!“

„Nemám čím!“

„Tu máš,“ podá jí jednu ze svých dýk a postaví se zpět do střehu.

První vyrazí proti dívce. Šíp se zastaví o jeho tepnu. Vyběhne další. I jeho zastavil šíp vyslaný odněkud ze stromů. Několik útočníků padlo hned po něm. Darim vzhlédne, nic však nevidí.

„Odkud jdou ty šípy?“ zeptá se Darim. „Ty máš s sebou luk?“

„Ne,“ odpoví stejně zmatená Sarója.

Nedaleko od napadené dvojice zapraskají větve stromů. Všichni zúčastnění, včetně Yiana, který s hrůzou pozoruje útok na svého syna, který sám nařídil a teď doufá, že to přežije, vzhlédli.

Na zem doskočí snědý urostlý muž. V ruce svírá svůj dřevěný zdobený luk. Na zádech je prázdný kožený toulec. Hlavu má sklopenou k zemi, přes vlasy mu není vidět do očí.

Vybíhá.

Luk si s téměř nezaznamenatelnou rychlostí dává na záda. Jako stín běží a brání Saróju.

Během několika vteřin je po všem.

Útočníci popadali k zemi. Někteří se ještě stále svíjí ve smrtelné agónii. Statečný zachránce stojí nedaleko Saróji, uprostřed toho všeho. Je vysoký jako Darim, snědý jako Sarója, tmavé vlasy má dlouhé, jejich část je svázaná do drdolu zdobeného ptačími pírky, část volně splývá na hruď a záda. Stojí tam, vlčí kožešina přes trup, černé kalhoty a pevné kožené boty na nohou. V ruce tomahavk, v druhé malý švýcarský nožík, obojí od krve. Po tváři plné zášti se linou dva namalované pruhy; černý a červený, spojené na kořenu nosu.

Yian se rozběhne. Je šťastný, že jeho syn žije, ale zároveň smutný, že skoro všichni jeho lidé byli pobiti. Objímá Darima, který je překvapený, že je jeho otec nablízku.

„Děkuji vám, že jste mi ho zachránil,“ poděkuje s úctou Yian. Neznámý muž pustí Saróju ze svého objetí a nenávistně se na něj podívá: „Já chránil svůj tábor a Vijáyalakshmi:saróju.“

„Přesto díky, že jste je zastavil. Co bych si jen počal bez mého jediného syna.“

„Neměl jsi je tedy posílat.“

„Cože?“ Darim odstoupí od otce. „Tys je na nás poslal?“

„Ne, na vás ne. Jen – “

„Tak tohle je ten váš syn?“ přidá se Sofie a opře se o Yianova ramena.

„Ještě vy do toho…“ Yian obrátí oči v sloup. Začne dívku přesvědčovat, aby se vrátila do tábora. Darim si jich radši nevšímal a zaměřil se na Saróju a toho muže, se kterým si je asi blízká.

„Kdo je to?“ zeptá se a pokusí se v sobě potlačit vzniklou nesympatii.

„Tsik:a:kwe,“ raduje se Sarója.

„Létající Orel,“ přeloží si téměř okamžitě Darim. „Díky za pomoc.“

„Jak říkám, zachraňoval jsem jen ji,“ odpoví netečně Tsik:a:kwe. Sarója se k němu obrátí a začne s ním něco řešit. Jemu je to očividně proti srsti.

Darim znova lituje, že jejich jazyk skoro vůbec nezná. Nakonec se na něj šťastná dívka obrátí: „Chvíli zůstaneme s Tsik:a:kwe.“