Doba temna, kapitola XXXVIII

Velké pláně jsou posypány silnou vrstvou sněhu. Jehličnaté stromy se prohýbají pod vahou bílé pokrývky. Uprostřed se tyčí vysoká skála a na ní hrad – kasárna – pevnost – celá z ledu. Hluboko z lesa vyletělo hejno černých ptáků.

„Proč na tebe útočil?“ ozval se známý hlas.

Potemnělo.

Ze stromů vyjela rusovláska na šedém ozbrojeném koni. Za pasem má meč a dýku, na zádech luk a šípy. Je celá ve zbroji těch obávaných Valkýr.

„Proč se spojil s tvým nepřítelem?“

Dívka se zastavila. Vítr si pohrává s jejími vlasy. Čeká.

„Proč tě nemá rád?“ pokračuje z dálky Irisa. „Jsi přece jeho syn.“

Přijely další ženy. Jednu Darim poznává. Je to Kirya.

Bojovnice doprovázené svými družinami vyráží na hrad.

Vše se rozplyne.

Darim se ocitá na hradním nádvoří. Ledová masivní brána se otevírá. Začíná bitva.

„Poslal ji proti mně.“

Rusovláska si boje nevšímá. Vchází dovnitř.

„Mou sestru,“ zazní do prázdna. Její hlas se odráží od stěn jeskyně. Dvě dívky spolu bojují. Obě ve stejné zbroji, se stejnou zbraní. Vypadají shodně. Darim je od sebe jen těžko rozeznává.

„Proč to udělal?“ zazní Irisa klidně, jako by to ani nebyla ona, koho Darim vidí bojovat. „Proč i u tebe?“

Bezradný chlapec neví, co si má myslet.

„Jsi má krev. Proto tě nechce. Bojí se tě. Stejně jako kdysi mě.“

„To není pravda,“ oponuje Darim.

„Získal si ji na svou stranu. Chtěl mě zničit. A tebe taky.“

„Ale vždyť já jsem jeho syn.“

„A já jeho žena. A myslíš, že ho to zastavilo?“ povzdechne si. „Jak to se mnou asi dopadlo?“

Diana právě Irisu odhodila. Jeskyně se začíná bortit.

„Zeptej se ho, ale buď obezřetný. Bude se ti snažit lhát.“

Vše mizí.

Darim se probudí. Vedle něj se k němu tulí spící Sarója. Chlapec se posadí. Ty sny už musí skončit. Rozhlédne se. Yian je pryč. Tsik:a:kwe se zvedá a odchází taky. Bdícího Darima si nevšiml. Kam jde? Musí to zjistit. Vstává a muže pronásleduje.

Po chvíli Tsik:a:kwe vyskočil na strom a ve své cestě pokračoval po větvích. Darim si musí dávat velký pozor, aby nebyl zpozorován.

S každou uběhnutou minutou je Darim nervóznější. Nejen, že neví, kam jde, ale taky si moc dobře uvědomuje, že tam Saróju nechal samotnou. Co když se jí něco stane? Ne, to ne… Ona se dokáže ubránit. Ale… když ji naposled nechal samotnou, musel ji pak zachraňovat ze spárů pumy… Musí se vrátit.

Tsik:a:kwe se zastaví. Cítí na sobě Darimovy oči. Vidí, jak se obrací k odchodu. Seskočí téměř neslyšně na zem.

Darim na rameni ucítí ruku. Otočí se. Tsik:a:kwe stojí za ním a přísným pohledem si ho měří.

„Co tady děláš?“ sykne.

„Co tady děláš ty?“ odpoví nabručeně Darim.

„Myslíš, že budu někomu, kdo mi zaútočil na Saróju, věřit, že nemá nekalé úmysly, když uprostřed noci odchází pryč?“

„Co?“ Darim nechápe. Vždyť on neodešel jako první. A na Saróju neútočil.

Tsik:a:kwe ukáže za keře.

Několik měsíčních paprsků dopadá na nedaleký kámen, na kterém sedí muž. Nohy přikrčené, hlava v dlaních. Rychle oddechuje. Po chvíli vstává a hned se chytá za paži, která ho bolí při každém pohybu. Darim je až překvapen, jak zuboženě Yian vypadá při měsíčním svitu.

Muž se rozhlédne. Na okamžik vypadá trochu malátně, jako by mu nebylo dobře, jeho výraz však ihned vše potlačí a zvážní. Nyní je rozhodnutý, co bude dál. Ohlédne se Darimovým směrem. Tsik:a:kwe se přikrčí a ztuhne.

„Chceš si vše ujasnit?“ povídá Irisin hlas v Darimově hlavě. Tsik:a:kwe na něj pohlédne. Podívá se mu do očí.

„Nedělej to,“ naznačí mu ústy.

Chlapec se rozběhne. Povalí otce na zem.

„Kam jsi měl namířeno?“ začne s výslechem.

„Byl jsem se jen projít,“ Yian zatne zuby, jelikož ho v paži silně zabolelo, když upadl.

„A na jak dlouho? Navždycky?“

„Chápeš to špatně.“

Zaduje vítr. S Darimovým vztekem zesiluje.

„Chtěl jsem tě jen ochránit,“ brání se.

„Tak jako v Americe?“

„Měl jsi tam zůstat.“

„Proč? Abys mohl dál žít s vědomím, žes‘ mi nic neřekl?“

„Jak to myslíš? Já ti říkám všechno, chlapče.“

Darim vytáhne jednu svou dýku, na které tkví písmeno I.

„Co to písmeno značí?“

„To už jsem ti přece říkal. Yuki.“

„Špatně!“ přiškrtí ho. „Irisa. A to druhé Diana. Ty dvě sestry.“

„Jak o nich víš?“

„Mluvil jsi o nich. Dvě zrzky, dvě sestry, které jsi trénoval. Byl jsem sice na prahu smrti, ale poslouchal jsem. A teď půjdeš se mnou zpět do tábora a nebudeš už utíkat, nebo přísahám, že tě zabiju!“

„No dobrá, dobrá.“