Tajemství zatracených 2.série (1 díl)

Kaiso: Od té chvíle, co jsme s Andrewem opustili les, jsme procházeli různé vesnice a dokonce i lesy, protože jsem ho k tomu přemluvil. Všímal jsem si různých nových vymožeností, které za tu dobu vznikli. Nebyl jsem uvězněn na jednom místě, nikdo se mi nevyhýbal, ale i tak mi domov chyběl. Byl to můj domov po tisíc let a mě se po něm zastesklo, i když jsem byl s Andrewem, občas jsem se zatoulal v myšlenkách k lesu.

V přemýšlení mě vytrhl Andrew, který mi zrovna začal vyprávět o tom vyhořelém hradu, který stál na kopci. Když jsem se na něj podíval, byl mi povědomí, ale musela to být blbost, žádný hrad jsem neviděl. Tak proč mi připadal tak povědomí? Chtěl jsem se tam jít podívat, ale Andrew mě zarazil.

„Proč?“ ptal jsem se snad po sté.

„Protože je to porušení zákonů. V tom hradě umřel král a královna se svým synem. Říká se, že to zapříčinil ďábel, protože se nikdy nezjistilo, kdo ten požár založil.“

„Ale Andrew….“

„Ne. Já tam nejdu, pokud tam chceš jít sám, tak běž.“

Na malý okamžik jsem tam chtěl jít, ale když jsem si uvědomil, že budu bez něj, okamžitě jsem změnil názor. Nechtěl jsem, abychom se rozdělili, pořád jsem měl o něj strach i po těch letech. To co se v tom lese stalo, jak jsme o sebe jen za tak krátkou dobu mohli tolikrát přijít, jsem už nechtěl zažít.

Ale i v tomto případě, mi les chyběl. Tam jsem se aspoň nenudil, ne že bych se nudil teď, ale tam jsem mohl bojovat. Mohl zabíjet a používat svou moc, teď mi to chybí.

„Nejdu. Bez tebe ne,“ řekl jsem přitáhl jsem ho k sobě.

 

Andrew: Pousměju se a nechám ho aby mne políbil. Obmotám ruce kolem jeho krku a sám se do polibku jemně zapojím. Od té doby uplynuly čtyři roky. A není den, kdy bych mu zase dovolil to co před tím. Z neznámého důvodu jsem se toho bál. Už hodně krát jsme tomu byli blízko, ale na poslední chvíli jsem to nedovolil. Hluboce si povzdechnu. Tak moc mě to mrzí. Stále nad tím uvažuju, ale nic jsem nikdy nevymyslel.

„Počkej.“ Probudí mě z uvažování jeho ruka pod mým trikem. Rád se mě dotýkal a já jeho, ale dnes jsem byl odtažitější než kdy jindy. „Jestli tak moc chceš, můžeme tam jít.“ Šeptnu nakonec a vysmeknu se mu, odstoupím a odejdu směrem, kam se chtěl podívat.

Celý den mě bolí tak divně hlava a mám pocit jako kdyby mě něco volalo pryč, někam daleko. Mám pocit jako kdybych měl utéct. Jako kdyby byl každý mým nepřítelem. Cítím se v pasti víc než kdy jindy. A to jsem jenom s jedinou milovanou osobou, celé čtyři roky jsem s nikým jiným nemluvil. S nikým jiným jsem nebyl. Proč cítím jako kdyby nás někdo pozoroval. Jako kdyby nás nikdo nespouštěl z očí? Bojím se, jsem nejistý. Mám divný pocit.

Za tu dobu co jsme pryč se nikdy nic nestalo. Jsem velmi podrážděný a zoufalý. Myslel jsem že už bude všecko dobré. Jak nerad se ke svým tíživým pocitům vracím.

 

Kaiso: Odtáhne se ode mně a poodejde k hradu. Dívám se na něj trochu zaraženě, ale pak jsem k němu poodešel a chytl ho ze zadu kolem pasu.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho a políbil na krk.

Zatřásl se, ale nevysmekl se mi.

„Nic. Jen mi je trochu divně. A trochu mě třeští hlava.“

Přišlo mi to divné. Položil jsem mu ruku na čelo. „Hmm….teplotu nemáš,“ konstatoval jsem.

„Nedělej si ze mě srandu,“ zasmál se a šťouchl mě loktem do břicha.

„Au!“ zanaříkal jsem.

„Promiň,“ omlouval se mi.

„Hmm….nepřijímám,“ dělám uraženého.

„Tak jak se ti mám omluvit?“

„Věděl bych,“ odpověděl jsem a přitáhl ho blíž k sobě.

Políbil mě, což bylo snad poprvé, co mě políbil první.

„Lepší?“ zeptal se po chvíli.

„Mnohem, ale na ten hrad nejdu,“ řekl jsem.

Hodil na mě nechápavý pohled.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl jsem a pokrčil rameny.

Otočil jsem se a šel k vesnici ruku v ruce s Andrewem.

 

Andrew: Nechám se jím táhnout jeho směrem. S mírným pousmáním se otočím za sebe, kde mi mizí onen hrad z dohledu. Pak se otočím zase dopředu a vzhlédnu na Kaisa. Je tak vysoký oproti mě.

Po chvíli dorazíme k vesnici s oba zamíříme k motelu, kde jsme ubytování. „Měli bychom jít zase o dům dál.“ Šeptnu když se svalím na postel a cítím se zde nevítaný. „měli bychom jít, snažit se pomalu vracet zpět cestou kterou jsme z našeho domova odešli.“ Kouknu na něj a mírně se skrčím v přívalu další křeče v mém mozku.

Po pár chvílích uslyším dopad něčeho těžkého na podlahu. Pootevřu oči a vidím ležet Kaisa na zemi. Nehýbal se. „Kaiso.“ Šeptnu. Co se to děje? „Kaiso…“ Pokusím se vstát, ale hned padnu zpět na postel. Skutálím se z ní a doplazím se k němu. Zase mě píchne v mozku. „Co…co se to děje?“ Ptám se sám sebe. Je to opravdu hrozná bolest. „Kaiso…Kaiso?“ Jemně s ním třesu, ale nevnímá. „Co se stalo? Kaiso?!“

 

Kaiso:Vešli jsme do pokoje a já měl pocit, že se mi snad hlava rozkočí. Zaskřípal jsem zuby. Nevnímal jsem, co mi Andrew říkal, jen jsem vnímal tu bolest. Náhle jsem sebou sekl na podlahu a ztratil vědomí.

Ale nebylo to bez následků, neviděl jsem jenom tmu, já slyšel hlasy. Naříkající hlasy, které mě volali, šelest listů a praskání kůry. Křik a ďábelský smích, který jsem už někde slyšel.

Vyletěl jsem do sedu. Podíval jsem se na Andrewa, který vedle mě ležel a držel se za hlavu. „Musíme okamžitě zpět. Les nás volá!“

Neodpověděl. Hrozně kňučel. Chytl jsem ho a přemýšlel, jak jsme daleko od lesa.

Moc daleko na to, abychom to stihli. „Prosím, Edgare, pomož nám,“ prosil jsem.

Sklopil jsem hlavu a hladil Andrewa po vlasech. „Klid. Klid. To bude v pořádku.“

Snažil jsem se ho uklidnit, ale moc mi to nešlo,  i mě bolela hlava a strašně, ale když jsem viděl jeho, jak kňučí bolestí, měl jsem o něj strach. Zase se to vrátilo do starých kolejí. Já se ho snažil chránit a on snášel utrpení lesa.

„Co mám dělat? Co mám děl…….“

Svitla mi naděje. Vzpomněl jsem si, že když Duch lesa se mohl objevovat kdekoliv, mohl se přemisťovat. Takže………stačilo se soustředit a budeme tam, ale jak, když nás tak strašně bolí hlava?

Ale musel jsem nás nějak dostat tam. Dal jsem tedy bolest stranou a soustředil se na místo, kde jsem se chtěl zjevit. U mě ve skrýši.

 

Andrew: Náhle bolest hlavy odezní. Postupně, pomalu, ale odezní. Kouknu kolem sebe. Nepoznávám to tu ale i přes to jsem to zde ne jednou viděl. „Kde…kde to jsme, Kaiso?“ Zajímal jsem se.

„Doma.“ Šeptl hlas za mými zády a já leknutím vyjekl a hned se schoval za Kaisa.

„Steave, neděs ho, podívej se, bojí se tě.“ Povzdechla si zelenovlasá dívka ve věku okolo dvacítky. „Ahoj Andrewe, Edgar nám o tobě tolik vyprávěl, jsi celý po něm, jen co je pravda.“ Pousmála se.

„Dej si pohov Elizabeth, myslím že je zadaný.“ Dobíral si ji Steav, který na mě upínal své modré oči, jeho vlasy byly stejně světlé jako moje. Modré a světlé.

Žena, Elizabeth byla zelenovláska se zelenýma očima.

„K-Kdo jste?“ Ptám se tiše.

„Jsem tvá teta, jmenuji se Elizabeth a ovládám vodu.“ Pousmála se. „Jsem vládkyně oceánů, a ano, to že mám zelené vlasy je náznak toho že se při mé moci sekli, jsme čtyřčata.“ Pousmála se. „Tady Steav je vládce větru, Edgar je vládce země ale hlavně je zaměřen na tenhle les, zelené vlasy by měl mít správně on.“ Zabručela. „Poslední náš bratr chybí, jmenuje se Muriel, přijde později a má rudé oči a rudé vlasy, je vládce-“

„Ohně?“ Doplním ji.

„Ano, přesně.“ Pousmála se. „Neboj se nás, jsme rodina a čekáme tu na tebe Andrewe.“

„Ty budeš Kaiso, těší mě.“ Natáhl k němu ruku Steav, který k němu přešel tak blízko až jsem se lekl. Bál jsem se. Zase. Ten strach. Proč? „Andrewe?“ Přiklekl ke mně ale já se začal třást a objímat Kaisovu levou nohu.

 

Kaiso:Chytl moji levou nohu a ucítil jsem, jak se třese.
„Echm….Steav, že? Prosím tě, pomalu, ano?“

Přikývl, také si toho všiml. Andrew měl strach a jediný, kdo mu mohl pomoci, jsem byl já. Sklonil jsem se a sundal jsem jeho ruce z mé nohy. Pořád jsem jeho ruce držel  a pak jsem si k němu přiklekl.

„Andrew?“ řekl jsem opatrně.

Podíval se na mě.

Přitáhl jsem ho k sobě a objal. „Klid. Jsou to přeci přátelé,“ šeptal jsem mu do ucha.

Neznatelně přikývl.

„Tak pojď,“ řekl jsem již nahlas a vytáhl jsem ho na nohy.

Náhle jsem ucítil nával nové moci. V další chvíli se tu zjevil muž s rudými vlasy. Když uviděl, jak objímám Andrewa a on se tváří vyděšeně, zeptal se: „Přišel jsem o něco?“

„Á náš bratr se uráčil přijít,“ vyřkl Steav.

„Nech si toho Steave,“ zavrčel Muriel.

„Jsou to věční rivalové,“ zašeptala k nám Eliz, „vítr a oheň, věční nepřátelé.“
 „Eliz!“ zařvali na ni oba.

„No co?“ zasmála se.

„Co se to tady děje?“ ptal se mě Andrew.

Pokrčil jsem rameny, když jsem to sledoval, vůbec nic jsem nechápal.

„Můžete toho nechat!“ vykřikl jsem, když se do sebe ti dva zase pustili.

Oba zmlkli.

„Teda, tady to mocí jen vře,“ ozval se Edgar, který se objevil ve dveřích.

 

Andrew: Slyšel jsem ten známý hlas pocházející ode dveří. „T-Tati?“ Ptám se tiše.

Když na mě skloní svůj pohled, přikývne. „Andrewe.“ Pousmál se a natáhl své paže.

„Tati!“ Křiknu šťastně a rozběhnu se mu do náručí, které mě po chvíli sevřou. Tohle jsem chtěl udělat už tak dávno. Obejmout ho. Konečně se mi to splnilo.

„Andrewe, copak se děje?“ Šeptne tiše a starostlivě, když vycítí můj neklid.

Jen mírně zakroutím hlavou. „Nevím, je to něco zlého a temného, mám z toho hrůzu.“ Špitnu.

Edgar se jenom lítostně podívá na všecky v místnosti. „Rád tě zase vidím, Kaiso.“ Pozdraví ho. „Doufám, že se staráš o mého synka dobře, jestli ne, tak si mě nepřej.“ Zamračil se.

„Tati, neboj, je hodný.“ Řeknu více hlasitějším tónem.

„Edgare, starý brachu, ty ještě žiješ?!“ Zasmál se Muriel a přešel k němu blíže.

Otec ho však zastavil pouhým máchnutím ruky, které značila, ať se nepřibližuje. „Kaiso?“ Oslovil mého přítele, který k nám přešel. „Vem ho stranou, počkej s ním ve vedlejší místnosti.“ Poprosí ho a on splní vše, co mu řekl.

„Co je s tím klukem?“ Zajímal se Muriel.

„Andrew má vymazané vzpomínky na minulost, ale podvědomě to v něm stále je.“

„Takže narážíš na-“

„Démony.“ Povzdechl si. „Nechci, aby tomu čelil znovu.“ Koukl na své bratry a sestru.

„Jsme tu i my, nic se nestane, uvidíš.“ Pokusil se ho rozveselit Steav.

„Doufám, nechci, aby se minulost opakovala.“ Prohodil a snažil se se svými sourozenci vymyslet nějaký plán.

„Kaiso?“ Šeptnu, když mě zavedl do ložnice, kde jsem si lehl na postel k němu zády.

„Hm?“

„Zůstaneš se mnou?“ Šeptnu tiše, při čemž zavřu oči.

„Andrewe, co se děje?“ Ptal se.

„Nic, jen…“ Šeptnu. „Mám strach.“ S těmito slovy a těžkým srdcem jsem usnul.  Něco tady mě psychicky oslabilo.

Po dvaceti minutách se ozvalo zaklepání na dveře, ihned na to vstoupil do pokoje Edgar. „Můžu s tebou mluvit?“ Ptal se, když si přisedl ke Kaisovi a hodil na mě starostlivý pohled. „Musím ti říct věc, kterou o Andrewovi nevíš.“ Povzdechl si a hluboce se nadechl. Koukl na Kaisa, jenž nastražil uši a byl připraven bedlivě poslouchat každé slovo. „Andrew nemá žádné vzpomínky z minulého života, vymazal jsem mu je dřív, než jsem ho zabil a poslal do lidského těla.“ Pověděl. „Pravdou je, že někde hluboko v sobě to vnímá. Cítí ztracené vzpomínky, podvědomě o nich ví. Tyhle stavy mu vyvolávají neobyčejné zrůdy, díky kterým jsem vás zde povolal.“ Šeptl. „Démoni útočí na tenhle les. Před dvaceti lety útočili na jiné zapovězené místo. Andrew měl za povinnost to místo ochraňovat, byla to taková zapovězená louka, ale jeden z démonů…“ Nedořekl a nadechl se. „Byl na Andrewa příliš zasednutý a přímo jim byl posedlý, nakonec ho přemohl a zajal.“ Koukl do mé spící tváře. „Ostatní to místo zničili, ale ten jeden…on…“ Odvrátil ode mě zrak. „Mučil ho. Bral ho za hadrovou panenku, která ti po nějaké době, když ji zlámeš kosti, nebo ji budeš psychicky mučit, podlehne. Zneužíval ho.“ Tak nerad o tom mluvil. „To je právě důvod, proč jsem ho našel v tak hrozném stavu, dělal mu příšerné věci. Nakonec se mi podařilo Andrewovi pomoct, ale chtěl se zabít, protože se cítil, jako nejhorší bytost na světě.“ Šeptl a sklopil zrak. „A tihle démoni se vrátili zpět k nám. Tentokrát do tohoto lesa, proto je tak neklidný víc než kdy jindy, cítí z nich stejné zlo jako tenkrát, podvědomě to v něm někde stále je a bojím se, že se to s ním bude táhnout ještě nějakou dobu. A kdo ví, jestli ne celý život.“

 

Kaiso: Seděl jsem a poslouchal Edgarova slova. Chvílemi jsem se podíval po Andrewovi, jestli ještě psí. Naštěstí spal.

„Jak se sem ti démonové dostali?“ ptal jsem se.

„Hned na okraji lesa se vytvořila trhlina a oni se dostávají dovnitř.“

„Les je v plamenech a bytosti lesa umírají,“ řekl jsem potichu.

„Jak to víš?“

„Měl jsem vidění, když jsem ztratil vědomí v té vesnici.“

„Vidění?“
Nechápavě jsem na něj pohlédl. „Jo, no a?“

„To nic, já jen……nech to být.“

Pousmál jsem se. Poprvé jsem viděl, jak Edgar ztratil slova, kterými by mi něco řekl.

Andrew se pohnul a něco neslyšně zamumlal.

„Co mám udělat? Odvést ho odsud? To nepůjde, odejdeme a bolest bude horší. Musíme pomoci. Andrew by si to neodpustil. A k tomu….prosím vás neříkejte mu to, ale já ty démony znám….a…..“

„To si mě nemohl probrat, Kaiso?“

„Promiň,“ řeknu omluvně a vrznu vraždící pohled na Edgara.

 

Andrew: „Děje se něco?“ Zeptám se a kouknu na oba chlapce.

„Vůbec nic.“ Pověděl Edgar a já zaměřím pohledem na Kaisa v odmění že mi to řekne alespoň on.

„Kaiso…“ Šeptnu.

„O nic jsi nepřišel, Andrewe!“ Zvýšil na mě hlas táta.

„Tati…“ Šeptnu nevěřícně, tohle nikdy neudělal. 

Edgar se zvedl a odešel ke dveřím. Hodil vražedný pohled na Kaisa a poslal mu myšlenkou do hlavy ať mi nic ani za nic neříká, stejně tak bude mlčet i on. Odešel a zavřel dveře.

Já nevěřícně ležím a koukám na mého kluka. „Co..co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“ Zeptám se.

 

Kaiso: „Ne vůbec nic. Jen…tvůj otec mi dával přednášku o….dobrých chování k tobě,“ řekl jsem a chabě se zasmál. Lhal jsem a vadilo mi to, ale říct jsem mu to nemohl.

„No bezva. Táta je fakt poděs,“ odvětil Andrew a taky se zasmál.

Když se uklidni, nastalo mezi námi to zvláštní ticho. Koukali jsme si do očí a neříkali vůbec nic. Já jsem se v těch jeho ztrácel. Naklonil jsem se k němu, pohladil ho po tváři a políbil.

Když jsem se od něj odtáhl, pootočil hlavu na stranu a já řekl: „Měli bychom jít za nimi. Myslím, že už to dořešili.“

Vstal jsem, ale v tom mě chytl za ruku.

„Já nikam nechci.“

„Proč?“

„Mám z nich strach.“

„Neboj se jich. Jsou to přátelé a já tam budu s tebou, takže se jich vůbec neboj, dobře?“
Přikývl.

„Jdeme?“

Zavrtěl hlavou.

Povzdechl jsem si. „Tak tedy jinak.“ Sklonil jsem se k posteli a vzal Andrewa do náruče.

„A teď už tam budeš muset,“ řeknu se smíchem, když se my chce vykroutit, ale já ho nepouštím.

 

Andrew: „Ne! Přestaň! Kaiso, počkej…prosím!“ Křičím. Jsem vyděšený. Teď z něj mám opravdu strach. „Prosím…ne…nedělej to.“ Zavzlykám, když mě opustí veškeré síly a já tomu podlehnu. Obejmu ho kolem krku, schovám hlavu do jeho hrudi a tiše vzlykám. „Já mám…opravdu strach.“ Šeptnu tiše.

„Kaiso!“ Křikne Elizabeth, z té jediné nemám špatný pocit, té se nijak moc nebojím. „Musíme zmizet do západní části lesa, démoni jsou příliš blízko, zavětřili nás!“ Křikla starostlivě a koukla na tu hromádku neštěstí, která se mu krčila v náručí. 

„D-Démoni?“ Trhne to se mnou, ale nevím proč. Přece jsem je nikdy neviděl, tak proč z nich cítím tak velké zlo?

„Není čas, okamžitě se seberte, Kaiso, ty půjdeš se mnou, Murielem a Edgarem, trochu si s těmi zvířaty pohrajeme. Eliz, vezmi Andrewa do Edgarového úkrytu. Přijdeme tam až vyhladíme ty, kteří se zde blíží. Buď opatrná, Andrewa ještě budeme potřebovat, až se trochu vzpamatuje.“ Podal rozkazy Steav a Kaiso mě pustil na zem na nohy. Dřepl si ke mně a položil mi ruce na ramena. Něco mi řekl, ale moc jsem ho nevnímal.

„Andrewe, běž s Elizabeth, vrátíme se co nejdříve, jí můžeš věřit, uteč, nejsi připraven k boji.“ Pověděl mi otec a mě nezbývalo než přikývnout.

„Fajn jdeme!“ Zavelela Elizabeth, chytla mě za zápěstí a rozběhla se ke dveřím já se naposledy ohlédl na Kaisa, pak jsem se raději díval na cestu a běžel jsem za mojí tetou.

 

Kaiso:Dřepl jsem si k němu a rychle k němu zašeptal: „Vrátím se, dobře? Miluju tě.“ Pak jsem ho pustil a zvedl se zase na nohy. Jakmile mi zmizel z dohledu, otočil jsem se na Vládce elementů a vytáhl jsem svůj meč.

„Tak na co ještě čekáme?“ zeptal jsem se.

Přikývli a vyšli jsme z mého úkrytu.

Venku jsem okamžitě pocítil tu jejich sílu a oni tu mou. Do popředí té skupiny se dostal jeden silný démon. Věděl jsem kdo to je. Musel jsem něco udělat. Jeho jsem mohl dostat jenom já.

„Toho co je v popředí nechte mě!“ zakřičel Muriel.

„Ne!“ namítl jsem.

Otočili se ne mě tři páry očí.

„Nechte ho mě. Jeho zabiju sám,“ řekl jsem.

Nevěřícně na mě pohlédli.

„Jak kluk jako ty dokáže zabít silného démona? Ohánět se mečem dokážu taky. Proč tu vůbec je?“ začal se rozčilovat Muriel.

„Takže podle tebe nejsem dost dobrý a mocný, abych vám pomohl?“

„Ne!“

„Jak chceš, ale až na tebe pošle svoji černou magii, kterou ovládá, tak pak neočekávej záchranu.“ 

„Cože? Jak tohle víš?“

Neodpovídal jsem. Místo toho jsem uvolnil svoji sílu. Jen trochu. Ornamenty se mi objevili na rukách a na polovině obličeji. Můj meč zaplál rudou září. Ještě jsem nevypustil celou svoji sílu, ale i tak jsem uslyšel, jak vládci elementů zalapali po dechu.

„Kdo to zatra je?“ vykřikl Steav.

„Jsem prokletý kluk, který tady strávil více jak tisíc let,“ odvětil jsem prostě.

„Jak jsi si tady mohl nechat, někoho takového?“ vykřikl Muriel na svého bratra.

„Jednoduše, můj syn byl jeho osudem,“ řekl prostě.

 

Andrew: „Elizabeth…“ Šeptl jsem udýchaně. Nohy mě zrazovaly, ale zelenovláska se neotočila. „Této Elizabeth, zpomal, prosím, nestihám, dej mi chvíli.“ Žadonil jsem a ona se konečně zastavila.

Ohlédla se na mě s hvězdičkami v očích. „Tys, tys…“ Propukla v panickou radost. „Tys mi řekl této!“ Zajásala a já se na ní díval jako na debila.

„Však jsi má teta.“ Připomněl jsem.

„Pravda, já vím, ale neočekávala jsem že mne tak budeš brát.“ Šeptla radostně.

„Proč bych neměl, jsi moje rodina.“ Zacukalo mi v obočí.

Elizabeth začala vydávat velmi silné frekvenční vlny. „Nazval mě rodinou!“ Křikla šťastně až neudržela svojí sílu a začalo pršet, při mé smůle jenom na mě.

„Ehm…této…“ Zatahal jsem ji za její jemně růžové šaty a celý promočený jsem na ní hodil obličej alá zastav vodu.

„Jejda, promiň.“ Ovládla se a na mě konečně přestalo pršet.

„Děkuji.“ Vydechl jsem a zahlédl za jejími zády nějakou temnou postavu se zářícími rudými oči. „Elizabeth!“ Křikl jsem a skočil před ní, moje nemotorná teta tím jak to nečekala zakopla a skončila na zemi, ještě že tak, jinak by ji zasáhla dýka kterou po ní hodil. Trochu sekla mé rameno, ale jen se o něj otřela, nic vážného ale stejně jsem se za něj chytil.

„Andrewe, jsi zraněný!“ Připomněla mi a já v duchu prosil až je na chvíli zticha, je příliš hyper.  

„Nic mi není.“ Když na mě dotyčný démon zaútočil, chvíli jsem ztuhnul strachem, ale pak jsem se odvážil natáhnout ruku před sebe a zapálit ho ohněm. Držel jsem na něm oheň tak dlouho dokud s sebou nepřestal zmítat a jeho tělo leženo na zemi mrtvé.

„Ovládáš oheň…“ Podivila se.

„ano.“ Přikývnu, když na ní pohlédnu a podám jí pomocnou ruku. Když se zvedne vzhlédnu do jejích zelených očích. „Také ovládám vodu, vítr, zemi a polovičně blesky. Protože jsou na ovládání moc těžké ještě je neumím úmyslně vyvolat, jen někdy a to ani nechci.“ Řekl jsem.

„Ah, takže jsi podědil schopnosti ne jen po otci ale i po ostatních, víš náš nejstarší bratr vládl bleskům, ale zabili ho, bohužel.“ Povzdychla si.

„Vážně? Kdo ho mohl zabít?“ Zajímal jsem se.

„Nikdo neví, nikdo se to nedozvěděl a nikdy jsme jeho vraha nenašli, stalo se to déle jak před jednou miliardou let.“ Povzdychla si. „A neuběhne den kdy by mi můj bráška nechyběl.“ Pousmála se na mě a pobídla mě k chůzi. „Už je to jenom kousek, pojď, jdeme než narazíme na dalšího špeha.“

„Proč jsou tady? Proč po nás jdou?“ Zajímám se.

„Protože střežíme les, a oni si řekli že ho zničí. Jsme pro ně překážkou stejně jako jsou překážkou oni pro nás.“ Vysvětlila a vedla mě s maximální ostražitostí vstříc úkrytu mého táty.