Doba temna, kapitola XL

„Dnes jsi asi trochu přebrala.“

„Ale ne. Kam jdeme?“

„Domů.“

„Ale já chci za Berrym!“

„Už jsem ti to říkal. Berry je zadaný. Má Chin.“

„A co mně je po nějaké noze! Já chci bobuli.“

„A najednou anglicky umí,“ zamyslí se chlapec náramně podobný Tsik:a:kwovi.

Dívka si přes hlavu plnou hustých rezavých vyžehlených vlasů přehodí kapuci.

„Blé, já jsem bubák!“

„Blé dělá upír.“

„Tak jsem bupír!“ zasměje se. Prohne se v pase a trochu se zahýká.

„No tak pojď, ty bupíre,“ usměje se snědý chlapec v bledě modré mikině. Větřík si pohrává s jeho krátkými nabarvenými vlasy. Podívá se na oblohu.

„Musíme si pospíšit. Vypadá to na bouřku.“

„Jó, Čingischán!“

„Ty jsi případ. Doma budeš mít průšvih.“

„Berry!“

„Žádný Berry.“

„Ale on mě má rád,“ dívka se zastaví a podívá se chlapci do očí.

„Ani o tobě neví.“

„On… o mně neví?“ zamrká. Do očí se jí nahrnou slzy. „On mě nemá rád!“ zavzlyká a ponoří hlavu do chlapcova ramene. „Nikdo mě nemá rád.“

„Ale to není pravda. Já tě mám rád.“

„Vážně?“ pohlédne mu zpět do očí.

„To víš, že ano. Ty jsi mé světlo, které mě bude provázet všude, kam půjdu. Dokud mi na cestu budeš svítit ty, nezakopnu a nespadnu do hluboké propasti, kterými je můj život lemován.“

„Ondro, to je… to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl,“ rozplývá se dívka. Nato se vyzvrací do obilí rostoucího vedle lesní stezky. Chlapec se snaží, aby se nepošpinila. „To bude dobré. Z toho vystřízlivíš,“ konejší ji.

Po chvilce se dvojice vydá dál. Nedaleko se rozpohybují klasy. To malé šustění vyvolalo chlapcovu pozornost. Na poslední chvíli uskočil před skákajícím vlkem, který svalil opilou rusovlásku k zemi. Velká zvířecí tlapa ho však zasáhla a odhodila několik metrů dozadu.

Chlapec se rychle vzpamatuje. Postaví se.

„Diano!“ zařve.

Dívka leží na zemi. Zvíře ji kouše do krku.

Darim cítí tu bolest.

Probouzí se.

Vlci napadli tábor. Jeden samec hryže Darimovi ruku. Chlapec neváhá a šelmu odhazuje. Vstane. Vytahuje dýky a samce zabíjí hned. Další se na něj vrhnou. Strhává je a zabíjí. Má od nich pár škrábanců na zádech. Otočí se.

Tsik:a:kwe se vypořádává s dalšími vlky. Rve se s nimi hlava nehlava. Nijak je nešetří. Byl to on v tom snu? Nad tím teď není čas přemýšlet – na Darima skáče další vlk.

„Jen ať se nedostanou k Saróji!“ zavelí Tsik:a:kwe běžící proti dalším bestiím. Darim se okolo sebe divoce ohání a naprázdno seká. Trefí se jen málokdy, a to jenom usekne pár chloupků, nanejvýš jim letmo škrábne kůži. Není však schopen zneškodnit další mrštné vlky. Všechny je zabíjí Tsik:a:kwe.

Poslední zvíře se sápe a chňapá po Darimovi. Chlapec se ho snaží ze sebe strhnout, ale slábne. Každý sval na jeho těle je napjatý, ale vysílený. A pokousaná ruka bolí a povoluje. A vlk drápne.

Darim zavyje a zanadává. Divoké zvíře zakňučí. Sekera trčí z jeho lebky, která hlasitě křupla. Tsik:a:kwe svou zbraň vytáhne a vlk se svalí na zem. Podá Darimovi volnou ruku a pomůže mu vstát. Ještě rychle obejde nejbližší okolí a ověří si, že už další nebezpečí nehrozí.

Darim se chytí za podrápanou tvář. I v černočerné tmě je krev zcela zřetelná. Bolí ho a štípe celá pravá polovina obličeje. Cítí tam čtyři rýhy vedoucí od obočí až k bradě. Tsik:a:kwe ve světle měsíce zahlédl chlapcovu zdrásanou tvář. Ihned rozdělal oheň a ulomil větev, ze které si udělal pochodeň. Posvítil si na něj. Celý chlapcův obličej se leskl od krve. Tsik:a:kwe ho okamžitě zavedl k řece a Darim si s jeho pomocí umyl ve vodě obličej. Nyní byly jasně vidět čtyři hluboké rýhy táhnoucí se od obočí po bradu. Darim se pokusil otevřít své pravé oko, které se mu okamžitě zalilo další krví. Samotná bulva je na dvou místech naseknutá. Chlapce to pekelně bolí.

Sarója vychází ze svého stanu. Zpod jejího oblečení vyčuhuje pár cárů obvazu a rána ji čas od času pobolívá, proto se dívka chvilkami chytá za břicho. Slyšela, co se stalo. Vlci ji probudili a do stanu udělali několik rýh. Celou dobu boj sledovala. Přiběhla k řece.

„Darime, co se stalo?“ rychle se ustaraně zeptá. „Je to vážné?“

Chlapec se na ni podívá. V matném světle ohně vypadá ještě hůř než ve skutečnosti, a tak, když dívka spatřila jeho tvář, s hrůzou uskočila a vyjekla. Darim svěsil hlavu a zadíval se do dáli. Malá slza se zatřpytila v prvních paprscích vycházejícího slunce.

„Jsem monstrum,“ zasmutní. Sarója ho obejme.

„Nejsi,“ zašeptá. Omyje mu krvácející ránu.

„Nejdřív ty,“ zamyslí se Darim a zadívá se na boty, na jejichž bocích má připevněné své dvě dýky, na levé s písmenem D a na pravé s I, „a teď…“ ukáže na své oko, „já,“ povzdechne si.

„To nic,“ chlácholí ho Sarója, „to bude v pořádku. Vše se zahojí.“

„Ale jizvy zůstanou,“ promluvil Tsik:a:kwe.

„Ty žádné nemáš,“ namítne Sarója.

„Ne fyzické. Na duši ale rýhy zůstaly.“

„Jaké?“                                                                             

Tsik:a:kwe neodpovídá. S prázdnýma očima sleduje východ slunce. Sarója ví, že když se takhle dívá, má ho nechat být, a tak se radši začala starat o Darima.