My Immortal Life | Život po životě | 2. kapitola | Můj bratr; když umíral

Opravdu mě překvapilo, že mě bratr poslechl hned. MŮJ MLADŠÍ BRATR NEMĚL ŘEČI A OKAMŽITĚ POSLECHL SVOU STARŠÍ SESTRU.

No to mě teda podržte.
Nejdřív, než jsem ale mohla omdlít překvapením, se musel Dominik nějak propašovat ven. Řekla jsem mu, aby rodičům oznámil, že jde ven, a on vykulil oči a zeptal se: "Ty to nevíš?"
"Co nevím?"
Dominik vzdychl. "Táta je mrtvý. A máma je v nemocnici a podle všeho taky umírá."
Spolkla jsem poznámku. "Aha." To byla nemilá novinka. Jaktože jsem nevěděla o smrti vlastních rodičů? To jsem tak dlouho nebyla na hrobě naší rodiny? Zajímavé.
"Takže tady žiješ sám?"
"Teď nějakou dobu jo."
Byla jsem tak šťastná, že jsem nemrtvá, protože jinak by mě smrt mého otce a blízká smrt mé matky definitivně zničila. Jako malá (tedy předtím, než jsem zemřela) jsem byla na rodiče hodně odvázaná. Ale to bylo proto, že já neměla staršího sourozence (na rozdíl od Dominika), a než jsem zemřela, bylo mi tady deset. Takže moje nemrtvá stránka se nad tím oklepala a pouze uvažovala, jak to že je můj táta mrtvý a já nic nevím.
"Elo? Jdeme teda?"
Vyrušil mě z úvah o smrti a byla jsem mu i celkem vděčná. Vyrazili jsme ven.

Fakt jsem nekecala, že zahřmělo, protože se najednou spustil liják. Dávala jsem to za vinu Nicolasovi, protože jsem kdesi slyšela, že ovládá zlé počasí. Když jsem to v patnácti řekla Archissovi, hrozně se smál a tvrdil, že jsem prý dětinská - přitom on měl opravdu co říkat, když mu bylo teprve sedmnáct. A já jsem doteď přesvědčená, že to je pravda.
"Zajímavý. Doteď pařilo," řekl Dominik, čímž jen potvrdil moje domněnky. "Kam teda jdem?"
To byl taky problém. Měla jsem to domyslet dál. Můj bratr měl v nejbližší době zemřít a já to za žádnou cenu nesměla dopustit. Se smrtí mého "dvojčete", jak jsem jej často nazývala, by se dobře nevyrovnala ani moje nemrtvá část.
Rychle jsem vyhrkla: "To je fuk. Hlavně dělej!" Chytila jsem ho za ruku a celého překvapeného jej táhla tmavou deštivou ulicí, přičemž jsme oba promokli na kost. Člověk by řekl, že ho po smrti nebudou trápit nemoce kvůli dešti apod. Jenže to se pěkně splete. Já už začínám kýchat - a kýchat jako nemrtvá je ještě horší než jako mít černý kašel v lidskosti.
"Co chceš dělat?" vykřikl na mě Dominik, abych ho v tom dešti slyšela. Zastavila jsem a odhrnula si mokré vlasy z čela. Jednou jsme takhle utíkali s mým spolužákem. Chtěl mě políbit, ale já mu utekla. Nevím, proč jsem to udělala.
"Dominiku. Když ti teď řeknu pravdu, začneš trojičit?"
Zavrtěl hlavou.
"Stejně ti nevěřím. Tak pohni."
Otevřel pusu, že chce na opětovanou zradu sestry něco namítnout, ale já ho umlčela: "Myslel by sis, že jsem pošuk."
"Bavím se s nemrtvou holkou. Pak máš být pošuk?"
Ignorovala jsem to. "Poslouchej, tohle je vážné. Nevím, co se v takové situaci dělá, ale jeden můj známý je nemrtvým déle; snad nám poradí."
Dominik začne zase něco brblat a já mám co dělat, abych ho nepraštila, jak jsem to dělala jako malá. Můj bratr někdy fakt stojí za houby.
"Takže vás nemrtvých je víc?"
"Jo, je nás víc." Zatahala jsem ho za rukáv, abych mu dokázala, že OPRAVDU POSPÍCHÁME. Jenže on se rozhodl to ignorovat.
"A kolik asi? Jsou tam i holky v mým věku?"
"DOMINIKU!"
"No jo, už mlčím."
Dotáhla jsem ho až na kraj města. Dominik znejistěl. "Poslyš, Elo, víš přece, že..."
"Ano, moc dobře to vím," přerušila jsem ho. Naši rodiče nám říkali, že máme přísně zakázáno chodit ven z města. Hrozí nám tam nebezpečí apod. Z města jsme nikdy paty nevytáhli - a to se teď mělo pro mého bratra změnit. Vlastně i pro mě - z města jsem se dostala smrtí a ven z něj jsem šla pouze kouzly. Nepřecházela jsem hranice ani tu část za nimi.
Stiskla jsem mu ruku. "Je ti osmnáct."
"A tobě devatenáct. Neříkej mi věci, který dávno vím!"
"Dominiku," zamumlala jsem. Tohle byla tak vážná věc a můj bratr tady plácal úplné hovadiny.
"No jo." Přejížděl si rukama po pažích, jako by mu byla zima. Což teoreticky mohla být. "A kam se tudy dostaneme?"
Pohlédla jsem směrem, kam jsem chystala bratra zavést. "No, řekněme, že to místo ti zachrání život."

Vsadila bych se, že mě opět neposlechne, a začne se vyptávat. Dominik ale s vážným výrazem přikývl a následoval mě celou strastiplnou cestu, kdy si málem zlomil nohu a na tváři si udělal pěkně ostrý škrábanec, který jsem mu musela léčit (nějakou ránu měl i na místě, kde jsem ho ale radši neošetřovala). Zavedla jsem ho ale až k místu, kam jsem chtěla.
"Poušť?" vytřeštil oči a padl na kolena. "Proboha živýho, ty mi vykládáš, že mi jde o život, a pak mě zavedeš DO POUŠTĚ?"
"Klid," řekla jsem a položila mu ruku na rameno. "To není všechno." Snad.
Podívala jsem se mu do očí, když vstal. "Nechám tě tady samotného. Vydržíš to?"
"Ne," odpověděl okamžitě. "Elo, jsem v poušti, bez jídla a pití a všeho možného. Jak bych to tady mohl vydržet? Navíc, pochybuju, že mi tohle nějak pomůže v přežití."
"Já v to věřím," přerušila jsem ho, "tak ty v to věř také."
Zmlkl a prohrábl si vlasy. "Dobře. Věřím tomu. Ale jenom díky tobě."
Přikývla jsem, objala ho a ještě dlouho do něj něco hustila. Byla výhoda, že se jako malý učil různá bojová umění; pár z nich by mohlo stíny zdržet, než bych přišla já.
"Zítra se vrátím," slíbila jsem mu. "A přestěhuju tě někam jinam." Neměla jsem ho v plánu také oživit po smrti; vlastně jsem ani nevěděla, jestli to jde a jestli to u nás nebyla náhoda. "Jsi v bezpečí." Na chvilku jsem si připadala jako naše matka, která nás takhle vždycky ukládala do postele po ošklivém snu (nebo když jsme se tajně dívali na horor, pak se hrozně báli a ona na to přišla).
Pousmál se. "Zítra."
"Jo," usmála jsem se taky a couvla o pár kroků. Otočila jsem se a šla k městu, připravená se dostat za Archissem, když jsem ucítila smrad. Bylo mi jasné, že to musí být něco hrozného...
Myslela jsem si, že vidím stíny. Jenže pak jsem viděla jenom černočernou tmu, nejspíš jsem omdlela nebo co to.
Když jsem oči otevřela, všechno bylo v pohodě. Vítr nefoukal a stále jsme byli v poušti.
Až na jeden háček.
Nebyli jsme tam. Já tam byla sama.
Můj bratr vedle mě ležel mrtvý.