Doba temna, kapitola XLII

Průzračná řeka bublá a zurčí přírodou. Náhle se rozvětvuje na říčku a potok. Zdá se však, že k tomu dopomohla lidská ruka. Na to ale není čas. Cesta k cíli jistě povede potokem. Bude dobré jít tímto směrem.

Voda si klene svou cestu z kopečka, náhle se však lomí. Padá z vysokého srázu do hlubokého jezera, které je třikrát rozlehlejší, než před dvaceti lety a zatopilo polovinu obrovského výklenku na dně. Tam bude určitě to, co hledá. Možná tam ale vede i jiná cesta. Když se většině jeskynního komplexu propadl strop, kusy balvanů vytvořily zcela jedinečnou síť chodeb, ale najít tu správnou – pokud tam vůbec je – by trvalo příliš mnoho času, a toho je méně, než je teď států. Není jiná možnost – musí skočit. Snad nedopadne jako ti úspěšní sebevrazi, co odtud také skákali.

Voda zbrzdila pád, ale je špinavá a to už tak zanícené ráně nedělá dobře. Ale vyplatilo se to. Z výklenku, ve kterém je puklina odkazující na další, pravděpodobně větší místnost pod skalou, trčí dlouhý bílý ocas potažený jemným chmýřím.

Mocný řev – nebo spíše zívnutí – otřese zemí. Konečně ji zase slyší.

Zprvu vypadá jako velká hromada peří ve velké vypouklině, do které se sotva vměstná, ale když se pohne, hned je jasné, že je to živý tvor. Slyší někoho přicházet. Poznává ty kroky. Ten rytmus a lehkost jeho pohybu. Probouzí se a natahuje k člověku svůj dlouhý krk. Velkou hlavu přikládá k muži.

„Nelo,“ zabásní Yian a pohladí ji. „Ještě si mě pamatuješ.“

Drak si přátelsky odfrkne. Otevře své modré oči.

„Yiane!“ ozve se zhora. „Otče!“

Darim. Našel ho. Jde sem. Yian se hned musí schovat. Ale kam? Není místo, kde by ho nenašel. Má jen jednu možnost.

„Yiane!“ křičí Darim. „Vylez, ty bastarde. Vím, že jsi tu.“

Prochází jeskynní průrvou, u které se Sarójou poprvé přistáli. Ta ho provádí propastí suchou nohou a po schůdné cestě.

Po chvíli přichází do velké oválné místnosti a trne úžasem. Zírají na něj dvě modré velké oči na obrovské hlavě pokryté bílým peřím. Je to ten drak, o kterém mu otec vyprávěl? Je to Nidhogg? Ne. To už by byl přece mrtvý. Pak to musí být ten druhý, o kterém se zmínil. Jak se jen…

„Nela?“ otáže se opatrně Darim. Drak sklopí oči a odfrkne si. Chlapec jej pohladí po čele.

„Viděla jsi Yiana? Kde je?“ ptá se, jako by snad zvíře mohlo mluvit.

Yian se vyškrábal přes okraj srázu a lehl na trávník. Je mokrý a vysílený. Každý sval na těle ho bolí. Pravá paže štípe jako pepř v očích. Je mu zima, ačkoliv cítí, že má teplotu. Cítí se tak slabý… A přesto si nemůže odpočinout. Darim je v jeskyni. Skoro ho našel. Yian by se mu ukázal, ale bojí se, že by to nedopadlo dobře. Zabít, jak Darim sliboval, by ho nemohl. Na to nemá sílu. Ale i tak… Pochyby tam jsou.

Yian ho tam zase nechal. V bezpečí. Proč ho syn pořád pronásleduje a hledá? Copak neví, že je mu nejlépe tam, kde je? Že je to pro jeho dobro?

Yian u hlavy ucítí teplo. Vzhlédne. Tmavě hnědý kůň ho očuchává a olizuje. Muž si všimne jeho kondořích křídel. Tohle je Darimův kůň. Bohužel nepochytil jeho jméno. Nevadí. Pořád je ten pegas jeho propustkou.

Poletí do Tokia. Zpátky domů. Řekne Yuki, co se stalo a co našel a společně, až se vše uklidní – až se Darim uklidní – se sem vrátí pro Nelu a konečně učiní Nidhoggovu ničení přítrž.

Postaví se a s velkým přemáháním natáhne ruce. Levou se chytí za hřívu u kohoutku a druhou položil na hřbet. Přenese váhu do rukou. Jeho tělo protestuje a on zjistí, že z místa se na koně nedostane. Proto ustoupí o pár kroků. Rozběhne se a připraví se na skok. Kůň o pár metrů popojde a Yian se ocitne na zemi. Pegas sklonil hlavu a začal pít vodu z potoka. Alespoň stojí na místě, a tak to Yian zkusí znovu. Rozběhne se. Nohy ho bolí. Chytí se koně a vyhoupne se na něj. Přehodí druhou nohu přes bok a chopí se černé koňské hřívy. Každý sval Yiana pálí a když stiskne stehna, dostává do nich křeč. Přesto na nic nedbá a zvíře pobízí.

Darim zdola zaslechne ržání koně. Vybíhá ven. V dáli vidí muže, o kterém nepochybuje, že je jeho otec, sedícího na jeho koni a mizícího v oblacích. Je jako lano. Na první pohled spolehlivý, ale nakonec prokluzuje mezi prsty, pomyslí si Darim. Měl by se poradit s Yuki. Ta mu vždy dokázala pomoct.

Seběhne zpět k drakovi. Nela na něj čeká a trochu vyplašeně si ho měří.

„Pokud byly ty pohádky o dracích skutečné, pomůžeš mi,“ zamyslí se. Bytost se k němu přikloní. Vypadá to, že mu rozumí. Darim si to musí ověřit.

„Dostaň nás odsud,“ poručí jí.

Drak se sehne a hlavu dá nad Darima. Pak se protáhne.

Celá jeskyně se začne bortit pod obrovskou silou gigantických křídel porostlých pírky jemnými jako satén. Velké kusy skály padají a vše, co je pod nimi, mačkají na kusy, až na houževnatou a silnou Nelu a Darima, kterého svým tělem chrání.

Nad hlavami dvojice prosvitly denní paprsky. Bílý drak ze sebe otřepal poslední kusy balvanů a svěsil krk až na zem. Darim hned pochopil. Vyhoupl se na Nelu, která se ještě jednou protáhla a i s mladým rusovlasým chlapcem odletěla do výšin.

Ještě než opustí známou oblast, Darim se zahledí pod sebe a podívá se na lesy.

„Já se pro tebe vrátím,“ řekne, myslíc na Saróju, „přísahám.“