Doba temna, kapitola XLIV

Nidhogg se vrátil do města. Je to naprosto jedinečné zvíře – ty obrovské tlapy s drápy jako fotbalová hřiště, mohutné lví tělo, enormní hlava se dvěma hrozivýma žlutýma očima jako majáky a dlouhý ocas pokrytý tvrdými šupinami. Celá jeho tlustá kůže je poseta hroty, ostny a bodlinami sloužícími jako brnění. Bestie budí strach už na pohled.

Proti němu stojí žena, která se od Yuki liší jen tím, že je asi o dva panelové domy vyšší. V rukou drží hedvábný šál, se kterým proti drakovi bojuje. Na zápěstí se jí hýbe a kroutí černé tetování tvarující se do podoby draka, keltských symbolů, abstraktních čar a zase do draka. Takže ten poslední Starší je přece jenom Yuki?

Darim se nestačí divit. Co všechno mu ještě zatajovali?

„Odpočiň si,“ zastaví ho ženský hlas.

„Cože?“

„Odpočiň si.“

„Ale otec – “

„Je v troskách kdysi největšího města světa. Za jak dlouho si myslíš, že ho najdeš?“

„Ten drak mě k němu zavede.“

„Nebuď bláhový. Nela půjde přímo na Nidhogga. Odpočiň si.“

„Darim s Nelou neochotně klesne těsně nad koruny stromů a skočí. Drak letí dál, do města, kdežto chlapec padá přes stromy a doufá, že se zachytí o nějakou větev. To se mu naštěstí daří a on bezpečně dopadá na zem. Před sebou vidí svůj rodný dům. No, rodný asi ne, ale vyrůstal v něm. Žil v něm dvacet let. Skoro. Vypadá to, že kdysi žil ještě někde jinde.

„Dej si koupel.“

„Co?!“

Darim je šokovaný. Asi kilometr před ním zápolí drak s Yuki a on se má koupat?!

„Udělej to.“

Něco uvnitř Darimovi řekne, že Irisa má pravdu, a tak vejde do budovy.

Vůbec se to tam nezměnilo. Vypadá to skoro jako by se doma čas zastavil, když odešel. Na stole dokonce zůstaly šálky s čajem, které tam nechal před několika měsíci. Mohl by se podívat do pokoje, možná se na chvíli natáhnout. Ale hlavně si vzít vlastní oblečení. To, co dostal v Sarójině vesnici, když s ní zmoknul a musel si své šaty vysušit, sice bylo pohodlné, ale... Prostě to není jeho. A není to bavlna. A zbraně by si mohl naostřit.

V pracovně, kde je dosud na stole rozdělaná mapa a kupa knih, tkví na perském koberci světle žlutá hustá tekutina. Byl tady. Při pohledu na pár kapek krve okolo si Darim vzpomene na škrábance na své tváři. Musí se jít podívat, jak to vlastně vypadá. Radši odvrátí pohled od podlahy a vydá se do koupelny.

Naproti dveřím stojí vana plná vody. Na malované podlaze se lesknou stopy spěchajícího člověka. Chlapec se podívá do zrcadla. Spatří však rusovlasou ženu s očima stejně hnědýma jako jsou ty jeho. Stojí za ním. Darim se poleká a otočí se, ale nikdo tu není. Podívá se tedy zpět. Dívka tam je pořád a chápavě se usmívá. Ukáže na zem.

„Kořist vždy začni stopovat od začátku,“ radí, „jinak bys mohl sejít na špatnou stopu.“

Hoch se podívá na mokré šlápoty na podlaze.

„Jak je to dlouho, co odešel?“ pokračuje Irisa.

Darim přejde k vaně a zkontroluje vodu. Je vlažná.

„Není to dlouho,“ konstatuje. „Asi deset minut.“

„Myslíš, že ho ve městě najdeš?“

„Já ani nevím, jestli,“ odmlčí se. Nadechne se. „Jestli toho budu… schopný.“

„Vzpomeň si na něj. Na jeho lži. Tvou matku podváděl a nechal ji zabít a syn ji pak může vidět jenom v lesklých plochách.“

„Takže…“

„Byl jsi snad na pochybách?“

„Trochu.“

„A pak lhal. A když jsi na to přišel, zastřel to další lží. Málem jsi zemřel. Několikrát. A víš, kdo je Yuki?“

„Když jsem ji teď viděl, trochu mě to zmátlo.“

Dívka kývla. „To ona je Starší. Proč ti neřekli ani to?“

„Já… já nevím.“

„Prostě ti lhali. Abys o sobě nevěděl nic.“

„Tak mi ty řekni pravdu.“

„Copak už ji neznáš?“

„Já… jsem z toho zmatený,“ přizná se.

„Když ses narodil, vědma Lunara mi pověděla, že mám sestru a prorokovala, že kvůli ní přijdu o všechno. I o tebe. A tak jsem po ní začala pátrat. Chtěla jsem ji zneškodnit, dokud je ještě čas. A protože jsem tě chtěla mít u sebe, aby se ti nic nestalo, pověřila jsem tím Yiana. On se však do ní zamiloval a oba se spikli proti mně. V záchvatu zoufalství jsem tě ani nedávala z rukou a hledala jsem způsob, jak zkáze zabránit. A když už bylo vše nevyhnutelné, v den mé smrti jsem tě předala dívce jménem Katia a pověřila ji tvou výchovou.“

„A já ji pak zabil,“ zalituje.

„Není to tvá vina. Nevěděl jsi to. A ony se při vašem opětovném setkání taky nechovaly zrovna nejlépe.“

„Tys tam byla?“

Žena přikývne a usměje se.

„Byla jsem vždy s tebou. Jen jsi mě neviděl.“ Odmlčí se. „Pár dní po mé smrti se pro tebe Yian vrátil. A potom uzavřel s Yuki, kterou nedávno potkal, dohodu, že ti nikdy o tomhle pravdu neřeknou.“

„Proč?“

„Báli se, že půjdeš v mých stopách.“

„Ach, kéž bych tě mohl obejmout.“

„Ani si neumíš představit, jak možné to je.“

„Prosím?“

„Máš velkou moc. Volat hromy a blesky, z nehmotného udělat hmotné, ovládat vodu i vzduch… Máš neomezené možnosti.“

„Jsem zmatený.“

„Chápu. Ale i ty pochopíš.“

„Kdy?“

„Možná dnes, možná zítra, někdy určitě. Pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že mě pomstíš?“

„Ano. Ale – “

„A co Tsik:a:kwe? Měl dívku a měl ji rád – a ona jeho – a pak mu ji vzal Yian. Dianu. Mou sestru. To on to všechno začal. To je další důvod.“

Darim začal kypět vzteky. Všechno teď do sebe zapadá.

„Co jsi Tsik:a:kwovi slíbil?“

Chlapec se podívá na tomahavk, který mu indián dal. Zavzpomíná.

„Že tím budu Yiana pozdravovat.“

A vzpomněl si na Saróju a na noc, kdy s ní naposledy mluvil. Sáhne si na pravé oko, na které už nikdy neuvidí.

„Co by se stalo, kdyby tam Yian tehdy byl?“ ptá se dál. „Možná bys tu ránu vůbec neměl. Mohl jsi vidět na obě oči.“

Darim se zamyslí. Párkrát už o tom přemýšlel. A s Irisou by se shodl. Ta ohavnost nemusela hyzdit jeho obličej. Ohne se a zkontroluje boty, které jako jediné nevyměnil za oblečení Sarójina kmene, jelikož tam má pochvy na své dýky, které tam pořád jsou. Nahmatá na jejich pozlacené rukojeti ta dvě písmena, jejichž význam už zná. Přesto se musí ujistit: „Ta písmena, to je Diana a Irisa, že? Ne Darim a Yuki.“

„Máš pravdu. D tam Yian nechal vytesat, aby na Dianu nezapomněl, a I, aby mu pořád připomínalo, jak nebezpečné dokážou ženy být. A hlavně šílené.“

„Ale ty nejsi šílená. Mluvíš a jednáš racionálně.“

„Máš pravdu. Já byla pouze posedlá láskou a strachem. Láskou k tobě a strachem o tebe,“ pochmurně se usměje. „A on to považoval za šílenství.“

„Proto se tě chtěl zbavit,“ doplnil Darim.

„Doufal, že ti tím poskytne bezpečí,“ přitakala. „A sobě taky.“

„A přitom si vykopal vlastní hrob.“

Darim se naposled podíval do zrcadla, do vybízivých očí své matky a vyrazil.