Doba temna, kapitola XLV

Darim dorazil do města během chvilky, kdy přemýšlel, co a jak udělá a kde otce najde. Když se podívá před sebe, vidí Yuki, jak bojuje s Nidhoggem, který je zároveň obtěžován Nelou, která je podstatně menší a která létá okolo jeho hlavy jako moucha. Yian bude určitě někde poblíž, vystrašený jako krysa zahnaná do kouta, dělající, že Yuki pomáhá.

Darim se přibližuje k tomu místu.

Yuki zrovna hlava nehlava seká do Nidhoggovy tvrdé kůže, ale má to stejný efekt jako tlučení pěstí do kamene. Drak už má jejího otravování plné zuby. Burácí vzteky. Sápe se po ženě jako vosa po cukru.

„Stáhni se!“ řve z plných plic Yian schovávající se za napůl zborcenou zdí. Za pasem mu visí meč a v rukou drží nabitou kuš s jedinou šipkou. Starší ho však neslyší.

„Promiň,“ zašeptá Yian a se špatným svědomím vystřelí poslední náboj. Šipka se zabodne do lýtka. Žena však jen trošku ustoupí a dál pokračuje v boji, který nemůže vyhrát. Yian si ale je vědom onoho nebezpečí, kterému se Yuki vystavuje, a ví, že když přestane, Nidhogga zaměstná Nela. Vytáhne proto meč a začne Starší sekat do nohy.

Konečně si Yuki všimne, že jí někdo dělá něco s kotníkem. Nidhogg ji praští a ona padne k zemi. Vrátí se do své lidské podoby. Tázavě se na Yiana podívá, když jí pomáhá vstát. Když však ukázal nalevo, pochopila. Nidhogg se zajímá o menšího bílého draka poletujícího ze strany na stranu a okusujícího jeho bodliny. Zvíře zařvalo a pustilo se do Nely.

„Honem, musíme pryč!“ řve Yian. Yuki chce však zůstat a sledovat bitku. Muž, když pochopí, že ona se nehne, ženu strhne, chytí ji okolo pasu a utíká s ní co nejdál. Po půl minutě běhu však Yian dostane dusivý záchvat kašle. Yuki se mu okamžitě snaží pomoct a zjišťuje, že teplota se změnila ve vysokou horečku.

„Měl jsi zůstat doma a ležet.“

„Teď už je na to trochu pozdě, ne?“ zasípe Yian. „Navíc to bude jenom chřipka.“

„Víš, kolik nemocí začíná jako chřipka?“

„Právě že ano. Ale jestli mě chceš poučit,“ zakašle se znovu, „můžeš postavit na čaj. Já mezitím udělám sendviče a pak si o tom můžeme dlouze popovídat na pikniku, který si uděláme přímo tady na bitevním poli.“

„Cyniku.“

„Tak jdi.“

„Na ten čaj?“ zavtipkuje.

„Jo, jasně. Mátový s citronem, ano?“

Yuki se ušklíbne. Pak zvážní.

„Nemůžu tě tu nechat.“

„Já se o sebe postarám. Nejdřív se zachraň ty.“

„Co Darim?“

„Není pro mě nijak nebezpečný.“

„Ale – “

„Já vím, co říkám,“ setře si pot z čela.

Yuki má teď o jeho stavu vážné pochybnosti, ale ví, kdy poslechnout. Pohladí Yiana po hlavě. Dá svůj obličej k jeho. Yian zneklidní.

„Já to zvládnu,“ pošeptá jí do ucha. Ačkoliv je u něj až příliš blízko, nemusí se aspoň vysilovat křičením.

„Kéž bych si tím mohla být aspoň z poloviny tak jistá.“

Možná je to naposled, co ho vidí. Nechce se od něj odtrhnout. Podívá se mu do unavených nemocných očí.

„Vrať se mi,“ zašeptá.

Uteče.

Yian se opře o zeď a ztěžka oddechuje. Třese se. Je mu zima. Drží se za paži, ve které stále svírá zakrvácený meč, který se zdá být těžší než obvykle.

Zpoza polo zřícené zdi kdysi rodinného domu se vyřítil mladý muž. Byl oblečen do jednoduchého šatu Mohawků. Třásně na okrajích látky se třepetají s každým jeho pohybem. Na vysokých kožených botách má upevněny dvě dýky s pozlacenými rukojetěmi. Na jedné je vyryto písmeno I, na druhé D. Chlapec v jedné ruce drží dýku s písmenem D, v druhé třímá jednoduchý železný tomahavk zdobený orlími pery. Dřevěné topůrko je ovázáno drsnou jelení kůží. Chlapcovo pravé oko hyzdí čtyři rýhy zaschlé krve. Jednoduchá čelenka se třemi orlími pírky vzpínajícími se nebojácně k nebi udržuje mladíkovy polodlouhé zrzavé vlasy pryč od jeho čokoládově hnědých očí planoucích nenávistí. S hrůzostrašným pokřikem se vrhl na Yiana a napřáhl tomahavk v levé ruce.