Doba temna, kapitola XLVII

Bouře se uklidňuje. Přestává pršet. Vítr mizí. Vzduchem se nese chmýří.

Darim stojící na kopci pomalu vrací ruce k tělu. Uklidňuje živly, které rozpoutal. Vnímá ticho. Vidí dvě dračí těla.

Klesá na kolena. Ruce boří do měkké hlíny. Zavírá oči. Chvíli přemýšlí.

Dokáže rozpoutat a zase zklidnit živly. Jak je to možné? Kdo je?

Klečí tam a vzpomíná. Pak zadrží dech a potlačí šťastné vzpomínky na otce a s nimi i smutek.

„Splnil jsem svůj úkol,“ matko,“ vydechne. Před sebou ucítí chlad. Přítomnost nehmotné osoby. Cítí jej na hlavě. Jako by ho chtěla pohladit. Chlapec chce vzít za ruku, ale jeho dlaň jen proklouzne chladnou párou. Těžce ji položí zpět na zem. Nadechne se. Nesmí plakat.

Zadrží dech.

Zaboří prsty hlouběji do vlhké půdy.

Jedné slze se neubránil.

Poslední dobou toho na něj bylo moc. Ztratil matku, pak ji podivným způsobem nalezl, objevil své pravé já, ačkoliv neví, co to jeho já vůbec je. Odešel z domu a několikrát byl na pokraji smrti. Viděl umírat jiné lidi – nevinné, nevědomé lidi. Musel být silný, když tu zkázu viděl. Musel ji chránit. Být jí andělem strážným. Dívce, kterou potkal, která ho zachránila a pro kterou on žil. A viděl ji vážně zraněnou. Jednou jí on sám vrazil kudlu do břicha.

Srdce mu poskočilo, když si na to vzpomněl.

A pak tu byl on. Ten, jehož celý svůj krátký život považoval za obraz čestnosti a statečnosti, ukázal se však být pravým opakem. Naprosto podkopal základy Darimovy důvěry v něj a v srdci mu vytvořil díru, která se měla zaplnit jeho zabitím, ale jen se tím prohloubila. Touha po důvěře a po kontaktu. Po lidském doteku. Když nemohl věřit člověku, který ho vychoval, tak komu?

Jedné slze se neubránil. Stekla mu po tváři a na bradě, kde začaly růst rezavé vousy, odkápla a vpila se do země.

Darim vydechl. Stále měl zavřené oči. Zabořil prsty hlouběji do vlhké půdy.

Náhle pocítil teplo na konečcích prstů. Proudilo do země a jeho síla se vpíjela do jílu.

Jíl.

Hlína dávající život.

Oběť.

Živý tvor; má-li jeden vstoupit, jiný musí odejít.

Energie. Životní síla.

Čerstvá duše unikající z umírajícího těla.

Dva, možná tři během krátké doby zemřeli. Jeden z nich je Nidhogg. Jeho smrtí se uvolnilo masivní množství energie. Živná půda pro mrtvé. Pro ztracené duše hledající potravu.

Nebo…

Velká vlna zářivého světla oslnila Darimův zrak a otupila všechny jeho smysly. Nevěděl, co se děje, ale neopovažoval se podívat na výjev před sebou.

Někdo by to považoval za zázrak, je to však jen prastaré kouzlo. Není náročné na provedení, ale je velmi těžké navodit správné podmínky.

Nyní jsou podmínky ideální.

A nevědomý Darim si hraje na boha.

Jemná ruka se dotkne jeho ramene.

Ne. On si nehraje. On bohem je.

Světlo pohasne.

„Darime.“

Chlapec zvedne hlavu. Chytí hebkou ručku držící ho za rameno. Otevře oči.

„Matko?“

Irisa přikývne a dřepne si k němu. Obejme ho. Darim nemůže uvěřit, co se právě stalo. To on má takovou moc?

„Ano,“ odpoví dívenka, jako kdyby mu četla myšlenky.

„Ale jak?“

„Ukrýváš v sobě sílu všech zhynulých bohů plus ještě svou vlastní.“

„Splnil jsem svůj slib,“ zopakuje podivený Darim.

„Ještě jeden zbývá.“

Chlapec na ni nechápavě pohlédne. Irisa pískne. Z lesa po chvilce vyběhne hnědý kůň s kondořími křídly.

„Říkal jsi, že se pro ni vrátíš.“

Darim si vzpomene.

„Ty však půjdeš se mnou,“ podívá se na svůj dům a rozhlédne se po zahradě. „Sem já už se nevrátím.“

Irisa se usmála.