Kmen Kapitola I. - Ztraceni

Počátek června. Léto začalo naplno ukazovat svou tvář, ale jak už to většinou bývá, když něco začíná, něco jiného také končí a právě skončil školní rok. Pro mnohé poslední. Děcka z jedné třídy dokončily maturitu a měli za sebou všechny ty tradice a povinnosti kolem ní. Přesto se chtěli ještě jednou pohromadě sejít, protože jim bylo v hloubi duše tak nějak jasné, že se již takhle spolu neuvidí. Jeden z nich – Petr, nabídl k posezení chatu jeho rodičů. Všichni souhlasili, nicméně nebylo jasné kdo všechno přijde. Z dvaceti tří mladých maturantů se jich nakonec sešlo jen osm. Proč tak málo? Někteří nechtěli, jiní nemohli... znáte to.
První na místě již od poledne netrpělivě přešlapoval Petr. Vysoký hromotluk s hlubokým hlasem a polodlouhými vlasy přezdívaný krtek, to kvůli silným brýlím. Vědomostně sice nikdy příliš nevynikal, škola byla pro něj holým utrpením, nicméně kvůli jeho povaze se na něj nikdo nedokázal dlouho zlobit a tak vždycky tak nějak proplul. Zábavný člověk, ale trochu rozmazlený. Později odpoledne se konečně dočkal prvních příchozích a těmi byli nerozluční přátelé David a Lukáš. Oba tak trochu floutci jak vzhledem tak chováním. Měli pověst třídních bavičů, jelikož se nezřídka stávalo že jejich vrstevníky od smíchu až bolelo břicho. Zatímco David ale věděl kde jsou jeho hranice, Lukáš byl pravým opakem a při náznaku odporu či negativ k jeho osobě se hned čertil. Jejich největším společným zájmem ale byly holky. Čím víc, tím líp. Toho si byla vědoma další příchozí – Sylva. Ani tak nepřišla jako se nechala přivést svým nejmilovanějším přítelem. Toho roku již šestým. Sylva byla třídní fiflena, miss dokonalá, sečtělá, krásná, atraktivní dlouhovlasá blondýnka, která si potrpěla na okázalost, život byl pro ni jedna nikdy nekončící zábava stejně jako flirtování. Dokázala si muže omotat kolem prstů, což byl případ Davida s Lukášem, nikdy ale k jejich nelibosti nesvolila k ničemu jinému.
Jejím pravým opakem byla druhá dívka která na rozlučku dorazila a to Tereza. Hlavní hrdinka příběhu. Vskutku zvláštní to bytost. Jako jediná ze tří sourozenců se narodila se zvláštními tělesnými vadami. Nebyla postižená, to ne, jen byla jiná. Na první pohled úplně normální holka, sice malá., ale hezká, usměvavá černovláska, kterou zdobily právě její dlouhé, objemné vlasy. Nosila je většinou volně přes ramena aby zakryla svůj nejviditelnější handicap kterým byly delší špičaté uši, něco jako měli elfové, jen menší. Měla rovněž i výraznější horní i dolní špičáky a velké jasně zelené oči, jakoby kočičí. Kvůli tomu si vytrpěla své, hlavně když byla menší, tak jí vrstevníci často dokazovali jak děti umějí být kruté a všemožně ji trápili a říkali jí upírka. Zpočátku se to ještě dalo vydržet ale když začala dospívat a její tělo se začalo vyvíjet, bylo to znát víc. Viditelné rozdíly narůstaly stejně jako šikana spolužáků. Na střední se to malinko zlepšilo, ale i tak v sobě stále nesla pozůstatky těch časů a byla taková nepříliš sdílná, uzavřená do sebe. Nicméně spolužáci za kterými se rozhodla vydat patřili mezi ty, kteří ji netrápili a nejblíže měla k Davidovi se kterým seděla 4 roky v lavici a za tu dobu spolu navázali pěkné přátelství. Ale nic si navzájem nedarovali v dobrém slova smyslu a neustále se škádlili a flirtovali spolu. Terezka, jak jí všichni říkali, ráda používala dvojsmysly ale byla přece jen do sebe uzavřená a nedobytná jak pevnost, což David celou tu dobu tak trošku nepřekousl.
Jako poslední na místo setkání přijela trojice Michal, Marek a druhý David, kterému říkali podle příjmení Gali nebo Galoš aby se jim nepletli. Byl to takový malý chodící posilovací stroj se zásobou kvalitní výživy v batohu a s ostrůvkem na hlavě. Voják tělem i duší a provozovatel bojových sportů, což byla témata pro něj nevyčerpatelná. Za to ostatní jimi dokázal vyčerpat rychle. Ale jinak to byl dobrý, zábavný společník. Marek byl hubený, ukřičený dlouhán který trávil většinu času u počítačových her, ale nesměl chybět nikde kde se něco dělo. A taky byl zvědavý jako stará baba, což mu měli někteří kamarádi za zlé. Neudržel totiž jazyk za zuby a rád přeháněl. No a poslední Michal byl někdy taky tak trochu zvláštní v čemž si s Terezkou rozuměl. Střídal nálady jak dubnové počasí. Jednou se nedokázal přestat smát a druhý den by vyvraždil celý svět. Neustále zápasil s |Galim v posilovně kdo víc, kdo déle... a neustále řešil auta i s holkama, což je téma pro ženy jako stvořené, proto pořád nedokázal pochopit proč s ním žádná nevydrží.

Tak se sešli. Petr narazil soudek s pivem, jenže z něj tekla jen pěna, tak než se z ní stalo něco pitného uplynulo dost času, který celá banda vyplnila hodnocením jejich dosavadních společných zážitků. Trochu se setmělo tak rozdělali oheň a užívali si zábavy za příjemného teplého letního večera. Teda kromě Sylvy která se kolem ohně točila spolu s větrem aby náhodou zbytečně nenačichla kouřem. Pořád se jí něco nelíbilo, ale jiná už nebude. Čas však utíkal rychle, pivo mizelo, břicha a bránice se pomalu uklidňovaly od smíchu a začala je přepadat nostalgie, snad i lítost že už nebudou pospolu. Ale Lukáš, lehce připitý, dostal spásný nápad že spolu zůstanou až do rána když už jsou takhle spolu asi naposled. Nikdo proti tomu víceméně nic nenamítal takže bylo rozhodnuto. Jen Tereza se Sylvou, dvě odlišné osoby které se nanejvýš tolerovaly si vyměnili pár pohledů značících jisté rozpaky nad nocí se sedmi chlapy pod jednou střechou. Sylva byla sice taková jaká byla ale se spolužáky nic mít nechtěla tak jim to nahlas jasně řekla. Odpovědí jí byla další nekonečná salva smíchu, kterou však přerušil Petr a připomněl že byli celou dobu venku a v chatě bude zima, tak musí trochu zatopit. A kdo chce uvnitř spát tak mu musí pomoci donést nějaká polínka. Všichni přítomní ještě v dobrém rozmaru, pivem, vínem a destiláty omámení, rozběhli se k hromadě dřeva, která však byla již trochu daleko od ohně a světla tam moc nebylo, přece jen tam začínal les. Marek v dobré náladě využil situace a ve tmě plácl ze srandy Sylvu po zadku, ta ho však začala honit. Věděl dobře že Sylva se nedá a nejde pro ránu daleko tak jí chtěl utéct, celá skupina to viděla a protože chtěli vidět jak to dopadne rozběhli se za nimi. Sylvě stačilo jen pár metrů aby Marka chytla a povalila ho na zem. Jako správná pařmenka neznala míru, měla už toho v sobě dost takže jí ani nepřišlo divné že v bílých kalhotách spadla do mokré lesní půdy. V přítmí ji prozradily jen ty bílé kalhoty takže vpředu se ženoucí hromotluk Petr chtěl rozběhnutý před ní zastavit ale zezadu do něj kdosi narazil takže zavalil nebohou subtilní Sylvu. To už leželi na zemi v jednom místě čtyři. Zbytek se z toho výjevu mohl nejdřív potrhat smíchy, ale to se už Sylva stihla probrat a spustila hysterickou scénu. Ostatní přišli blíž a chtěli jim pomoci vstát ale v ten okamžik se s nimi začal točit svět.
První myšlenky je vedly k názoru že to přehnali s alkoholem, ale začali být nejistí čím dál tím víc. Jakoby klesali někam do země. V tom však zapraskaly větve, pod nimi to zahučelo, zadunělo a už se nekontrolovatelně řítili jeden přes druhého nějakým černým tunelem, který snad ani neměl konce. Bylo to nekonečné. Všechny jímala hrůza, chtěli křičet ale nešlo to, nikdo ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Tloukli se navzájem při tom letu, třeštila je hlava, ale nemohli se osvobodit. Najednou se oslepujícím způsobem zablesklo a všichni dopadli někam do trávy několik metrů od sebe.
Když začali přicházet k sobě, doprovázelo to sténání a skučení od bolesti a nevolnosti. Jeden po druhém, sotva se otočili na břicho, nebo se po dlouhých minutách pokusili vstát, se pozvraceli. První nádech byl neskutečně úlevný, vdechli mrazivě studený vzduch který jim projel snad celým tělem, jak byl silný.
,,Co to sakra bylo?“ Zeptal se Michal který jako první přišel k sobě. ,,Zdálo se mi to nebo co? Tolik jsem toho zas nevypil!“
,,Letěl jsem černým tunelem, bylo to nekonečný, nikdy mi nebylo tak špatně!“ prohodil Gali jedním dechem. Podobně ten šok komentovali všichni. Nedokázali popsat ani pochopit co se vlastně stalo. Ale opravdu se stalo. Probrali se na jiném místě než byli. Sice byl poblíž les, ale jiný než ten u Petrovy chaty. I vzduch jim připadal jiný. Všude naprosté ticho jen tu a tam zapípal nějaký ptáček. Začalo svítat, první paprsky slunce se dotýkaly země a postupně odkrývaly to zvláštní místo kde se ocitli.
,,Cítím se divně, něco se mi proboha stalo!“ hlesl Petr. ,,Spadly mi někde brýle, neviděli jste je? Nešlápněte na ně!“
Nikdo Petrovým brýlím nevěnoval pozornost, sami se sebou měli co dělat, každý si připadal nějak zvláštně, ale byl to právě Petr kdo jako první přišel na to co je na něm samotném divného.
,,Já.. já.. já vidím! Lidi já vidím! Bez brýlí! Vůbec je nepotřebuju! Cha chá! Já vidím!“ Jako mávnutím kouzelného proutku začal Petr vidět úplně ostře a jasně. Sice ho za chvíli začaly oči bolet z toho usilovného koukání kolem sebe, ale nedbal toho a radoval se z nabytého zraku. I ostatní se hned začali v tom pološeru prohlížet jestli nezmizely nějaké jejich vady a netrvalo dlouho a Lukáš, ač ještě v lihu, začal juchat že nemá jizvy po operaci kolene při úrazu z fotbalu. Hned se na to museli podívat. Nikdo však pořádně neviděl tak David vytáhl z kapsy telefon aby mu posvítil baterkou. Vzápětí si všiml že nemá signál. ,,Žádnej signál, ani tísňovej, nic!“ Začala zas hysteričit Sylva. Zatímco ti, kdo měli u sebe telefon a hledali signál, tak si dosud zkoprnělá a vyjevená Tereza objela jazykem zuby a ohmatávala uši. ,,Nic, žádná změna.. asi jsem zakletá...“ Povzdechla si smutně pro sebe. Postupně se dozvídala komu kde zmizela jizva, komu se zostřili oči, zmizely bolesti kdečeho až došla řada na ni tak jen pokrčila rameny a jediné co z ní vyšlo bylo ,,já nic“.
,,Tak ještě počkej, třeba se ti to spraví později.“ snažil se ji utěšit Petr.
,,To je dobrý Peťo, já už jsem si zvykla... Kde to jsme?“ snažila se hned změnit téma.
Na tuto otázku nikdo odpověď neznal. Bylo chladno, na trávě ležela rosa a postupující slunce probouzelo okolní krajinu. Všude kolem byl les, hodně hustý už na pohled, jen v místě kde se probrali byla louka s travinami do pasu vysokými.
Počáteční šok už rozdýchali, ale i když se ihned rozběhli po okolí aby se pokusili najít tu díru do které spadli, nikde nic nebylo. Následovala krátká porada že musí najít nějakou civilizaci ať jsou už kdekoliv. Nikdo neprotestoval proti Galiho nápadu jít podél lesa až snad najdou silnici nebo alespoň řeku u které by mohla být nějaká stavba. Jeho vojenský výcvik a způsob života mu nyní přišel vhod a hned se cítil trochu důležitě. Radost mu však pokazil známý tón hlasu. ,,Co to má sakra být? To je asi nějakej debilní sen nebo co!? Jsem celá mokrá od hlavy až k patě a špinavá jak prase!“ spustila svou Sylva. Nikdo jí v tu chvíli příliš nevnímal, akorát David si neodpustil dvojsmyslnou poznámku: ,,Opravdu seš celá mokrá?“ Na jeho vtípky Sylva neměla náladu, ale u ostatních vzbudila alespoň první úsměv na tvářích toho zvláštního rána.

Šli dost dlouho podél lesa ale žádná silnice ani potok, ani čáry z letadel na obloze, prostě nic. Brodili se vysokou trávou, na kůži promočení ve svém vesměs letním oblečení. Trička, kraťasy, sandály nebo Sylviny baleríny opravdu nebyly vhodné na takou túru. Brzy je začaly bolet nohy, ale rozhodli se odpočinout si až na samém vrcholu kopce ke kterému směřoval okraj lesa. Doufali že z něj bude lepší výhled do okolí a snad nějaký signál.
Velké zklamání a snad i beznaděj se objevila ve tvářích všech když se doplazili na ten kopec aby z něj viděli jen nekonečný koberec hustého jehličnatého lesa. Gali se nabídl že ještě pokusí vylézt na blízký vysoký smrk aby měl výhled ještě lepší. Vzal si s sebou nahoru všechny dostupné mobily aby zkusil příjem jakéhokoliv signálu, ale když po půl hodině slezl dolů jen suše sdělil: ,,Jsem doškrábanej, domlácenej, jehličí mám i v trenkách ale signál žádnej. Akorát za tím dalším kopcem už ty stromy končí. Když jsem se díval na všechny strany tak všude jen les, les, les a zase les, kromě toho směru kterým jdeme.“
Po krátkém odpočinku se v živém rozhovoru vydali na cestu. Každý měl spoustu otázek. Kde to jsme? Co tu děláme? Je to sen či skutečnost? Proč zrovna já? Je tohle nějaký špatný vtip? Cesta byla nekonečná a místy jejich hlasitý hovor vylekal obyvatele lesa. Kdy se pokaždé zalekli hýbajícího se křoví před nimi nebo dupotu a stínů mezi stromy. Dlouhý letní den se nachýlil do své poslední třetiny a opět se rozhořela vášnivá diskuze co dál. Každý byl náhle chytlavý na každé slovo. Zbytky již vstřebaného alkoholu v krvi způsobovaly dehydrataci a k pití nikdo nic neměl, to byl první problém, dalším byly do krve rozedřené nohy z nepraktických bot, odkryté části těla poštípané od komárů a lesních mušek a blížící se večer v neznámém prostředí způsobovaly ve skupině značnou nervozitu a hádky. Nejostřeji se opět projevovala Sylva. Jednou prosila, pak zas vyhrožovala, toho se chytil Lukáš a zase byli v sobě. Raději vstal a zapálil si cigaretu.
,,Kolik jich ještě máte?“ ozvala se Tereza.
,,Čeho?“
,,No cigaret?“
,,Proč se ptáš? Vždyť ty nekouříš!“ odsekl Lukáš.
,,No, já to myslím dobře, měli by jste si je šetřit aby vám brzo nedošly. Kdoví jak dlouho bude trvat než najdem nějaké lidi? Kuřák bez cigaret je fakt dílo!“
,,Máš pravdu.“ Přidala se Sylva která už taky odpalovala. ,,Já jich mám ještě pět a ty Luky?“
,,Já sedm.“
,,A já kulový“ Zabručel Gali, který zjistil že je nechal u Petra na stole. Tak se rozhořela diskuze o cigaretách a slunce pomalu začalo zapadat.
,,Tak se nám to trochu protáhlo, chtěli jsme být spolu do rána a už je zas večer!“ křikl Marek.
,,Rozděláme oheň a trochu se usušíme, jdu pro nějaké dřevo.“
,,Hlavně zas nikam nespadni!“ Připomenul mu Michal a ukroucenou trávou si čistil nohy od bláta.
Na přenocování si našli suché místo pod takovou malou skalkou v řídkém lese, kam došli se zapadajícím sluncem. Kolem dokola rozdělali tři ohně a nad nimi si sušili nejnutnější oblečení. Byli zamlklí, přepadla je únava z celého děsivého zážitku který si nikdo nedovedl vysvětlit. Dokonce i jindy neomylná a vždy dokonalá Sylva rezignovala na boj se špinavým oblečením, posadila se do trávy, opřela se o balvan a usnula.
Spánek netrval dlouho. Se západem slunce ožila spousta nočních tvorů a všude kolem něco šustilo, dupalo, občas se ozval nějaký hrozivý skřek, ale za chvíli zase všem padala hlava. Tichý les také dokonale nesl zvuky které mohla vydávat třeba jen kuna ale mladým lidem z města, kteří znali noc jen v posteli nebo na židli u baru, přišel děsivý. A což teprve když se temnou krajinou kterou osvětlovaly pouze jasně zářící hvězdy, ozvalo dlouhé zavití. ,,Vlk!“ vyjekli snad všichni naráz, prudce probuzeni tím strašidelným zvukem. Ozvalo se to ještě jednou odkudsi zdaleka a pak už byl klid. ,,Asi to byl jen pes, třeba je někde blízko nějakej barák.“ doufal Lukáš. Pro jistotu však přiložili na oheň a po chvíli zase usnuli.
,,Je tu trochu místa pro jednu malou bázlivou holku?“ zeptala se Terezka Davida. Ten se jen pousmál, se zavřenýma očima k ní natáhl ruku a hned se k němu přisunula, opřela se o něj a se zvláštním pocitem uvolnění usnula.