Kmen - Kapitola III. - Dotek ďábla

Zbylí členové Jestřábího rodu, jak si říkali, porazili prase a ovci a vcelku je rožnili nad ohněm, donesli také mléko, nakyslý sýr, medem plněné pirohy a ovocné koláče, sušené maso, ryby, k masu chlebové placky a různé aromatické byliny které drtili společně s hrubou solí v kamenných miskách a potírali jimi pečené maso. K pití odkudsi kromě průzračné vody z řeky vytáhli i medovinu a jakýsi zkvašený nápoj. Zkrátka ač měli za sebou mnoho útrap, dovedli z ničeho vykouzlit mnoho. Kamarádi seděli na jedné straně ohně a ti jestřábí lidé na druhé straně. Nikdo se neodvážil sednout si blíž ke druhé skupině. Komunikace trochu vázla. Araj s vousatým mužem, který se jmenoval Zlivoj, přikázali dávat největší a nejlepší jídlo nově příchozím aby se snad necítili uraženi. Ti se ale cítili poněkud divně takto obskakováni, tak David prolomil ticho: ,,Jsme rádi že nás takto hostíte, ale nelíbí se nám že vaše děti ohryzávají kosti s nedopečeným masem a to nejlepší dáváte nám. Pokud se nebudete zlobit tak my se rádi rozdělíme s vámi všemi. Jídla máte zjevně málo a není správné abychom všechno dostali jen my.“
Lesní lidé nevěděli co na to mají říct, až Araj po chvíli vstal a řekl: ,,Dobrá, pokud se budete pak cítit lépe tak ať je po vašem.“ Postupně vstávali a donášeli ty lepší kousky ostatním lidem, ti si je s bázní opatrně brali, ale spíše jen z obavy aby se ,,kouzelníci“ nenahněvali. ,,Nebojte se nás a berte! My nejsme zlí.“ řekl s úsměvem na tváři Marek a alespoň trochu prolomil ledy.
Gali se posunul blíže k Arajovi a začal se ho živě s plnou pusou vyptávat: ,,Ti co vás přepadli, to byli taky ti Hunové?“
,,Ne, Hunové nejsou v tomto kraji, ty zažil pouze otec mého otce, to náš rod sídlil ještě daleko na jihu u Veliké řeky.“
,,A kdo to tedy byl? Říkali jse že vás přepadají často. To si necháte líbit?“
,,Jsou to také cizinci, mluví cizí řečí, které nikdo nerozumí. Přitáhnou vždycky odněkud ze západu. Pamatuju si kdysi jednoho co jejich kmen nazýval gre.. ge.. gem..“
,,Germáni?“ zeptala se živě Tereza.
,,Ano!“ Znáš je?“
,,Jen z doslechu, nikdy z nich nebylo nic dobrého napříč staletími.“
,,Napříč staletími? Kdo může pamatovat staletí?“
,,Generace lidí si to mezi sebou vypráví a jsou i důkazy. Třeba Hitler...“
,,To je jejich vůdce?“ Arajova otázka vzbudila smích.
,,Ano, doslova Vůdce jak si sám říkal... nebo bude říkat? Neřešme to raději!“
,,A proč si to teda necháte líbit?“ pokračoval v diskuzi Gali.
,,Jsme jen rolníci, je nás málo, oni mají koně, jsou jich stovky! Přijedou jednou za čas a vezmou si to co my těžce nabydeme, nelze proti nim bojovat..“ posteskl si. ,,Taky jsme měli koně a krávy, spousty kožešin, železo, meče,.. teď máme jen to co vidíte...“
Debata se poněkud otevřela ke spokojenosti všech, ale podivná nejistota vládla dál. O některých tématech nebylo možno mluvit, protože i když se ztracení spolužáci tajně domluvili že budou dávat pozor aby se náhodou někdo z těch lidí něčím neprozradil, nepomohlo to. Některá jim běžná slova
byla pro Jestřábí lid cizí a nepochopitelná a spousta reakcí prostě nemohla být nahraná. Sylva si po nějaké době zase posteskla: ,,Touhle dobou už jsem měla být na spinningu s Rejžovkou a jejím novým týpkem, zas mě bude na fejsu pomlouvat že na ni seru a Kikina s Léňou jí to rády lajknou!“
Téhle větě nikdo nerozuměl a když se jí pokusili rozebrat narazili na spoustu dalších problémů přes které nebylo možno se přenést. Předvedení funkcí telefonu se ukázalo být nadpřirozeným úkazem jaký mohli stvořit jedině bohové.
,,Zítra ráno vyšlem posly do sousedních osad budou překvapeni až shlédnou ten zázrak!“ zaradoval se Zlivoj.
,,No nazdar! Celej cirkus se bude opakovat! Další pomatení blázni přijdou!“ vykřikl Petr a chytil se za hlavu. ,,Třeba to nebude tak hrozný, třeba budou víc osvícení!“ dělal si Michal z Petra legraci.
Slunce už dávno zapadlo, jídlo došlo a všichni se postupně začali ukládat k spánku aby ráno brzo vstali, čeká je velmi dlouhý den.

,,Počkáme tady nebo to risknem a půjdeme dál?“ ptal se spiklenecky Lukáš.
,,To nevím, všechno to vypadá moc opravdově, vím že mě nebudete mít rádi víc než teď, ale zkoumala jsem ty jejich výrobky a jejich chování, zkrátka všechno a vychází mi z toho jediný výsledek.“ rozmluvila se Tereza a Michal jí hned skočil do řeči: ,,Ne! To mi nevnutíš!“ jako by čekal co řekne dál.
,,Já ti nic nenutím ale čím dál víc věcných důkazů mi říká, že nejsme v roce dva tisíce čtrnáct!“
,,Hahaha a kde?“ zahýkal Petr.
,,Proletěli jsme konečníkem planety Země někam o tisíc čtyři sta let zpátky! Všechno nasvědčuje tomu že je tak asi rok šest set čtrnáct, sedmé století! Ti Hunové na dalekém jihu obývali území dnešního Maďarska, Germáni ze západu, ta zdobená keramika, malý primitivní dobytek! Jejich bohové jak jsem vysondovala od toho Zlivoje, jsou Velký duch, to je ten dobrý a zlý Běs, pak znají Peruna, Svaroga, Moranu, Velese! Jejich rok má ne dvanáct ale čtrnáct měsíců!“
,,Si z nás děláš prdel?“ zavrčela Sylva.
,,Nedělám! A co ta rozseklá lebka Gali? Co žádný nález výplodů civilizace? Absolutně žádnej signál! Nechápou moderní slova, všichni jsme je poslouchali!“
,,Terezko, přál bych si aby ses mýlila.“ Pronesl trochu nejistě David a i ostatní se začali podrobněji zaobírat fakty.
S nejistotou a prudkým bušením srdcí se uložili ke spánku. Dlouho však nespal nikdo, jen tiše leželi, pozorovali jasně zářící hvězdy na nebi. V hlavách se jim honily myšlenky jestli je to, co se jim stalo jen nějaká vypečená zkouška, zlý sen ze kterého se nemohou probudit nebo se opravdu ztratili v čase o třináct staletí zpět. Uvidí ještě někdy své blízké? Rodinu? Přátele? Své lásky? Tesklivé vytí osamělého vlka táhnoucí se nočním lesem jim na klidu rozhodně nepřidalo.
Ráno je probudil šramot, to zvědavé děti si cizí lidi s podivným oblečením přišli zblízka prohlédnout. Jakmile se probudili tak utekly a opatrně vykukovaly zpoza chatky. Rozespalý Lukáš je chvíli pozoroval a pak pokynul asi desetiletému chlapci ať jde blíž. Chvilku to trvalo ale dodal si odvahy a přistoupil. ,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se Lukáš a vytáhl z kapsy svůj stříbrný zapalovač, který se spouštěl jen odklopením víčka. Hochovi zazářili oči když ho uviděl, ale hned pohotově odpověděl: ,,říkají mi Zajíc“ Lukáš se pousmál, několikrát mu ukázal jak se s ním zachází a řekl mu ať ho nezapaluje často, protože by už nehořel. Chlapec přikývl, vzal opatrně zapalovač do ruky a opatrně si zkusil zapálit vlastní plamínek. Zprvu se ho lekl, ale pak se zaradoval, vyskočil a utíkal ho ukázat svým kamarádům kteří ho ihned obstoupili aby se podívali na ten zázrak.
Obyvatelé vesnice už byli všichni vzhůru a vydali se za Arajem, synem mrtvého náčelníka aby z popela vybrali ostatky mrtvých a uložili je do posvátného jezírka. V čele průvodu šel pomalu jeden starý šedivý muž s bubínkem v ruce a pravidelně do něj pomalu bouchal dřevěnou paličkou. Za ním šel Araj se sklopenou hlavou a pak dva muži nesoucí na nosítkách velikou hliněnou nádobu v níž byly naskládány kosti zemřelých. Za nimi šel průvod ostatních lidí. Petrovi to nedalo a s odstupem šel pomalu za nimi aby se podíval co se bude dít. A kam šel jeden, museli jít všichni.
Zanedlouho došli k jejich pohanskému obětišti. Malý, trávou zarostlý palouk s usychající třešní uprostřed, před ní ležel velký oválný balvan, zřejmě obětní stůl a všude kolem byly rozházené kosti zvířat, některé již vybělené sluncem, jiné se zbytky hnijícího masa, dále paroží jelenů i losů, rozbité misky s nějakým jídlem a různé ozdoby. Kousek za stromem byla malá tůňka obložená kameny.
,,Vidíte jak se plývá jídlem? Naservírují to těm svým bohům a zvěř si to vklidu rozebere.“ Zašeptala Tereza. ,,Já čumím! Jsou fakt úchylní!“ ozval se Michal. ,,Vyhrabou mrtvoly a pak je nahážou do vody a ještě na to sahají holýma rukama!“
,,Tyhlety hygiena netrápí Míšo, spíš budoucnost.“
Zřejmě podle nějakého jejich obyčeje se všichni rozestavili v kruhu kolem tůňky a Araj do ní postupně vkládal jednu kost za druhou a zástup lidu kolem něj zpíval nějakou asi pohřební píseň o věčném životě. Asi po půl hodině rituál skončil a všichni šli tiše domů.
Navečer začali přicházet hosté z okolních vesnic, většinou po třech až pěti zástupcích, ostatní zůstali doma a opravovali své zničené příbytky. Jak se dalo čekat, příchozí hosté si zvědavě prohlíželi ty zvláštní osoby co seděly opodál u ohně. Podle gestikulace bylo možné rozpoznat že jim popisují jejich příchod a jejich kouzla, kterými je tak ohromili. Netrvalo dlouho a Zlivoj je přišel poprosit aby i jejich sousedům předvedli svá kouzla.
,,No dobře, ale tyhle kouzelné hračky už brzo fungovat nebudou, nemáme je tady jak oživit!“ oznámil jim Marek a zapnul telefon. Dva svalnatí muži s obrovskými zubřími rohy na hlavách se tak polekali že uskočili dozadu a k obraně si připravili sekeru a krátký meč. Nevěřícně na to zírali stejně jako asi tři desítky dalších cizích lidí. Kouzlo zapalovače dohnalo i je aby pokorně poklekli před velkou světlovlasou kouzelnicí Sylvou. ,,Vidíte jak si umím jediným pohybem prstu podmanit všechny muže?“ chvástala se se smíchem před kamarády. Klečící posly jejich smích vyvedl z míry, tak se je hned Sylva snažila uklidnit. ,,Nejsem až tak velká kouzelnice, ale znám několik zajímavých kouzel.“a spiklenecky na ně mrkla.
Gali se postavil před zástup hostů a nahlas se zeptal: ,,Vás taky přepadli ti lupiči?“
,,Ano, nás všechny!“ vyhrkl ze sebe svalovec se zubrem na hlavě. ,,Všude kradli a vraždili! U všech rodů v okolí.“
Proč jste se jim nepostavili společně když jste věděli že zase přijdou?“
,,To nejde. Je nás dohromady míň než jich, jsou lepší v jízdě i v boji na dálku a jsou dobře organizovaní, obkličují nás než zaútočí. Kdo se jim postaví toho zabijí.“ vypravoval dál muž.
Do popředí náhle vstoupila stará žena s dlouhými bílými vlasy, jmenovala se Velmíra a byla Arajovou matkou, manželkou zavažděného náčelníka a promluvila k davu: ,,Můj milý rode! Moji milí přátelé ostatních rodů z širokého okolí, co jste sem do jestřábího lesa přišli, všichni jsme v těchto dnech utrpěli veliké ztráty všeho druhu! Bohové nám nejsou nakloněni! Naše četné oběti je neuspokojily! Proto teď před vámi všemi kdo jste sem přišli i před vámi vzácní kouzelníci z dalekého kraje, vyzývám Velkého ducha aby přijal podle starého zvyku obět nejvyšší a navěky nás ochránili před těmi loupeživými vrahy a morovými ránami které nás v minulých letech přepadly! Přijměte tedy oběť z našich řad! Neposkvrněnou dívku jako květ! Ať si ji Zlý Běs u mohutného dubu vezme a přestane nás trápit! Ať tak se stane!“
V davu to zahučelo jako v úlu a tu a tam se ozývaly výkřiky souhlasu s Velmířinou řečí, které však houstly víc a víc. Bába klečela s rozepjatýma rukama na balvanu, hleděla pritom do nebe a mlela si jakési kouzelné říkačky, pak sebou trhla a ukázala prstem do davu. Zbytky jejího zraku a dlouhý kostnatý prst shodně mířily na mladou dívku v bílých šatech, která měla být obětována. V její kůži v tu chvíli nechtěl nikdo být, už na pohled by se v ní nikdo krve nedořezal. Starší žena stojící opodál, patrně její matka se k ní vrhla, přitiskla ji k sobě a nenávistně zakřičela na Velmíru: ,,To nesmíte! Neberte mi mou jedinou dceru! Přišla jsem o muže, nechci přijít i o dítě! Nedám vám ji!“ Velmíra byla coby náčelníkova žena velmi vážená a tak bylo s podivem že se jí někdo odvážil odporovat. Na její pokyn k dívce přistoupili čtyři muži a násilím ji odrthli od matky. Ostatní začali vykřikovat že jedině takhle se mohou zachránit! Dívka k smrti vyděšená se nechtěla nechat rituálně zavraždit a snažila se bránit, kopat a kousat, ale muži ji drželi pevně. ,,TAK DOST!!!“ zařval z plných plic Petr až se všichni polekali. ,,Jste pomatení nebo co? Žádní bohové nejsou je to jen výplod vaší choré mysli! Nesmíte nikoho vraždit jak se vám zachce! Pokud se takhle chováte běžně nesmíte se divit že vás každej okrade a pobije jak krysy!“ řval na ně jako smyslů zbavený. ,,Okamžitě ji pusťte!“ Všichni zůčastnění se zarazili, ale dívku nepustili.
,,Ty! Cizí muži se opovažuješ hanit naše bohy? Trest padne na nás na všechny! Zlý běs nás teď všechny pobije!“ křičela Velmíra a dav jí hned přizvukoval. Tereza se náhle prodrala dopředu až k Velmíře a spustila sice horkokrevně, ale s rozmyslem: ,,Velmíro! I vy všichni kdo tady jste mě teď dobře poslouchejte! Je pravda to co říká Petr, že svou hloupostí a plýtváním zabíjíte sami sebe! Viděli jsme ty hromady kostí rozházené kolem toho vašeho posvátného jezírka a věřte že bohové si je neberou, jen lišky a vlci se z nich dosyta nažerou zatímco vy hladovíte! Nemám pravdu?“ všichni mlčeli, tak pokračovala dál ,,Nabídnu vám tedy jinou oběť než tu dívku která se ničím neprovinila!“
,,koho?“ zeptala se překvapená Velmíra
,,Mě!“ křikla Tereza do davu, ve kterém to zahučelo znovu a ještě víc.
,,Tobě přeskočilo! Nedělej to!“ Zbláznila ses??“ křičeli na ni její přátelé jeden přes druhého, ale Tereza se k nim jen otočila a přiložila si prst na ústa na znamení ať jsou zticha. Něco zamýšlela.
,,Ano, já sama se vydám na boj se Zlým! Nebojím se ho! A pokud mě zlý Běs porazí tak se mu obětujte třeba všichni když vám to udělá dobře! Ale když porazím já jeho, pak nastolíme nový řád pro všechny společně! Svarogu, Perune, Velesi, buďte mi svědky v tom co teď říkám! Porazím ho a bude dobře pro všechny! Porazí-li on mě ať nás stihne vás zasloužený trest!“ pak vyskočila na balvan kde stála Velmíra, otočila se k lesu, rozpřáhla ruce a křičela do něj: ,,Zlý Běsi! Nebojím se tě! Ne bo jím se těéé!!!“ V davu to hučelo víc než hodně a ozývaly se výkřiky: ,,Znají kouzla! Ať se postaví Běsovi!“
,,Zachraň nás kouzelná ženo!“
,,Je cizí, nevěřme jí! Běsa pošle na nás!“
,,Ano, jsou to ciznínci, nevěřte jim!“
Všemožné výkřiky všech zúčastněných se změnily ve zmatek, byla patrná rodová různost a ač byli mnozí již léta přiženěni či provdáni za místní rod, stále v nich byla zakořeněna rodová různost a co člověk, to jiný názor. Jedni se Terezina samoobětování zastávali, jiní jej odsuzovali s tím, že těm zvláštním cizincům není radno věřit.
,,Bohové jsou jí svědky! Nezradí vás!“ křikl David aby dav trochu uklidnil a když mu i Velmíra přitakala, uklidnili se. Pak přiskočil k Tereze, docela nevybíravě jí popadl za ruku a táhl ji pryč. ,,Zasloužíš naliskat! Seš blbá nebo co?!“ To je sebevražda!“ vrčel na ni, ale nebyl sám každý si našel něco čím Terezu odrazoval od jejího činu, ale nedala se.
,,To je chceš nechat tu holku zabít pro nic za nic? Jen kvůli jejich strachu? Blbí jste vy! Přemýšlejte taky jednou hlavou, mají nás za nějaký čaroděje, myslí si všichni že jsme nějak mocní tak je při tom necháme!“
,,Jenže my mocní nejsme! Můžeme to před nimi předstírat, ale až se nám vybijou baterky v mobilech tak jsme nahraný!“ přilil olej do ohně Marek, ale Lukáš ho přerušil: ,,Počkejte, má pravdu ta upírka naše potrhlá, jestli je pravda že jsme se vrátili v čase o čtrnáct set let zpátky tak máme před nimi velký znalostní náskok ve všem a toho můžem využít!“
,,Jediná pravda je, že seš potrhlá, nechat se zabít kvůli nějaké pralesní krasavici která se snad ani neholí... Ale já se nesmířím s tím vaším tvrzením že jsme se vrátili v čase!“ vřískala na ně Sylva.
,,Zmlkni!“ obořil se na ni Michal, ,,čumí na nás všichni.“
,,A jak ten souboj s tím vaším Zlým má vypadat?“ zeptal se Marek přicházející Velmíry s Arajem.
,,Oběť bude přivázána celou noc k mohutnému dubu nedaleko posvátného jezírka a vydána na pospas Zlému.“
,,To je nějaký férový boj? Svázaná holka proti čemusi zlému? Leda ji roztrhají vlci!“ Odsekl jí David.
,,Máš-li Terezo v sobě takovou moc jak tvrdíš, budeš si umět pomoci, ale nezapomeň, všichni tví přátelé musí zůstat celou noc v osadě. Souboj se Zlým musíš podstoupit sama. Perun tě ochraňuj. Pojďte, musíme se připravit.“ řekla suše, bez emocí Velmíra, pak se otočila a odešla.
Tereza si vědoma, že sice zachránila život nebohé dívce, ale teď ohrozila život svůj i svých přátel. Ale nebyla to Tereza která málem způsobila masakr.
,,Co se to v té tvé upíří hlavičce zrodilo!?“ křikla na ni Sylva a celý zástup se zastavil.
,,Co?“
,,Upíří..?“
,,Ta holka je upír?“ ozývaly se po chvíli hlasy z davu. Vytočená Sylva, i když se jí to přímo netýkalo, dál pokračovala: ,,Asi jo! Jen se na ni podívejte!“ přiskočila k Terce, odhrnula jí vlasy aby se každý podíval na její špičaté uši a ještě ji násilím otevřela pusu aby jim ukázala její viditelné špičáky. Gali to nevydržel, nevybíravě odstrčil Sylvu až upadla a snažil se zachránit situaci, ale pozdě bylo. Celý dav začal fanaticky křičet jeden přes druhého že je poslal Zlý aby je všechny vyhubili a někteří už hledali zbraně aby se s cizinci vypořádali. Teprve teď si Sylva uvědomila svůj omyl, ale jejího nářku nikdo nedbal. Marek vyskočil na balvan, vytáhl pohotově mobil, pustil z něj pohotově nahlas nějakou písničku a dav se opět zarazil. Vypnul ji a křičel přitom: ,,Neposlouchejte tu krávu! Tereza není upírka, jen tak vypadá, ale je to elfka!“
,,Co je elfka?“ zeptal se horlivě Zlivoj.
Elfové jsou mírumilovný národ lesních lidí! Mají dlouhé uši a zuby, ale nikomu neublíží! Není to upírka! Neděste se jí! Ať bohové rozhodnou!“
Cítil jak mu celé tělo v tu chvíli hoří a po čele skéká pot, ale vnitřně byl spokojený že se mu podařilo situaci prozatím zachránit.
,,Ale když ona je ta elfka tak co jste vy? Přiznejte se teď před všemi! Přišli jste nám ublížit? Ano či ne?!“ hulákal Zlivoj
,,NE!!!“ odpověděli všichni naráz jako jeden muž
,,Jsme obyčejní lidé jako vy,jen jsme se narodili v jiné době a ztratili jsme se v čase! Neumíme si to vysvětlit ale nejspíš je to tak!“ Sám tomu začínám věřit!“ vysvětloval Marek a cítil že se ti lidé uklidnili.
,,Ať bohové rozhodnou o mém osudu jak chtějí, ale pokud nad Zlým zvítězím, veřte mi, že pro vás chci udělat jen to nejlepší co dovedu!“ vykřikovala ještě Tereza a od té doby mlčela. Lid jí vytvořil uličku a Terka následovala Velmíru k mohutnému dubu blízko obětiště. Za ní šla asi stovka zůčastněných lidí, bušili přitom do bubínků a sborem provolávali: ,,Dáváme ti obět Běsi! Opusť naše příbytky Běsi! Nechej nás navždy Běsi!“
To trvalo dokud nepřišli k dubu. Obětiště se nacházelo za malým paloukem mezi koncem jednoho lesa a začátkem druhého. Sotva z něj vyšli, v dáli nad zalesněnými kopci vystupovaly jako zlověstné hradby černá mračna vysoko na oblohu. Z těch míst přicházely největší bouřky. Lesní lidé, přesněji Slované co si říkali Jestřábí rod, si onu děsivou scenérii spojoval s vyslyšením Zlého na jejich volání a usvědčoval je v jeho velké touze po oběti. Čím blíže byli, tím více doháněl Terezu strach, avšak stále mlčela a jen vyděšeně koukala co se kolem ní děje. Dívky kolem ní dokončili jakýsi křečovitý tanec a bubínky utichly.
Velmíra se otočila k černým mrakům, roztáhla ruce tak jako to udělala toho dne již několikrát a zvolala: ,,Tvá oběť je tady Běsi!“ Dva muži přitáhli nebohou Terezu ke stromu, spleteným provazem ji pevně svázaly k sobě nohy u kotníků a přivázaly ji ke stromu. Pak ji ještě omotali provazem přes kolena, boky, prsa a za ramena až měla pocit že jí je vykloubí. Ruce jí natáhli dozadu kolem kmene a spoutaly je vzadu dlouhým provazem k sobě. Bolestí jí začaly téct po tvářích slzy, úpěla s pevně sevřenými ústy ale nekřičela. Velmíra se před ni postavila a naposledy k ní pomluvila: ,,Teď tě opustíme a necháme osamělou v boji se Zlým, věřím že tvá slova byla pravdivá a dokážeš, že bohové jsou při tobě. Stane-li se tak, budeš váženou mezi námi. Zemřeš-li, budou muste tví přátelé odejít nebo zemřou také. Ať tě Perun u svého stromu ochrání!“
Teprve teď k ní mohli její druzi blíž. Obstoupili ji a nevěděli co mají pořádně říct. Byl znát smutek a neštěstí v jejich tvářích. Uplakaná a zlomená Sylva, jindy prostořeká a namyšlená ji prosila o odpuštění za to co řekla o upírech a jak ji neustále napadala. Pak ji každý jen objal a popřál hodně štěstí. Utírali jí uslzenou tvář, ale ze zčervenalých kočičích očí tekly slzy stále další a další.
,,Snad ti elfové pomůžou“ snažil se ji utišit Marek. Pousmála se, zhluboka se nadechla a s mírně třesoucím se hlasem zašeptala: ,,B-beru to z té lepší stránky, p-p-pokud mě něco zabije tak si budete mu-muset holt najít jinou oběť.“
,,Tohle neříkej, máme tě rádi Terezko.“ zašeptal jí David do ucha.
,,Musíme jít“ oznámil strážce který stál za stromem. Tak se museli otočit a jít zpátky do osady, ještě jim Velmíra připomněla, že kdo se pokusí dívku zachránit toho Běs na kusy roztrhá a hlavně že nikdo nad ním nikdy nezvítězil! Zmocnil se jich strach o život neobyčejné dívky a pozdě si uvědomili že se k ní mnohdy nechovali zrovna hezky. Sylva se z toho málem zhroutila tak ji museli podpírat, ale nic se již dělat nedalo. V dáli zahřmělo.
Cestou do osady všichni mlčeli jen Petr si potichu postěžoval že jí chtěl dát do ruky malý nožík který našel v jedné chatrči, ale strážci ho bedlivě sledovali. Nezbylo tedy než doufat v nadpozemské síly.
Když došli do osady všechny nahnali do chat a nikdo nesměl vyjít ven, raději se tam tísnili i s domácími zvířaty aby náhodou Běsův zrak nepadl i na ně. Ozbrojení muži hlídali vchod,nikdo nesměl ven, zoufalé myšlenky na tajnou Terezinu záchranu tak definitivně vzali za své. Hřmění se ozývalo čím dál tím blíž a také začalo pršet.
První kapky již dopadly také na Terezu. Než sebou začala házet aby se pokusila uvolnit provazy snažila se zjistit jakým způsobem by se z nich mohla dostat ven. Bylo jí jasné že cukáním se uzly utáhnou a až lana nasáknou vodou, bude bez šancí. Času ale neměla nazbyt, kapky se zvětšovaly a déšť houstl, obloha se temně zatáhla ač ještě nebyla noc. Otočila hlavu směřem k bouřce a úděsem se dívala jak se rychle přibližuje temnota na obloze kterou bičovaly obrovské blesky a dunivé hromobití. Prudký studený vítr který se k tomu všemu zvedl, rozehnal černé mraky na dvě poloviny a za nimi se objevia mračna ještě černější a ještě děsivější. Vypadalo to, že brána do pekel se otevírá.
Začala sebou prudce házet aby se pokusila vytahat provazy, ale přivázali ji velmi pevně a po chvíli si celá vyčerpaná musela odpočinout, ovšem s minimálním výsledkem. Bouře se spustila naplno. Masa vody a prudký vítr ji bolestivě bičovaly ze všech stran. Voda padala v takovém množství a takovou silou, že se odrážela od země a dopadala na její tělo zespodu. Oči měla plné vody, nemohla si je promnout, všude kolem létaly větve, obrovské stromy se ohýbaly jako párátka pod náporem strašné vychřice a děsivý lomoz hromů občas přehlušilo zapraskání a tlumené buchnutí zlomeného lesního velikána o zem. Stromy se lámaly všude kolem, hučení vychřice, vrzání a praskání stromů způsobilo opravdu příšerný zvuk. Tereza sebou házela co jí síly stačily, ale provazy se zdály být ještě pevnější. Křičela co jí dech stačil, ale její slabý hlásek zanikal v tom ďábelském představení. Když otevřela oči plné vody, viděla jen blesky ozářenou krajinu a přes zmítající se stíny stromů se jí zdálo že si pro ni zlý Běs opravdu jde, viděla před sebou stíny natahující k ní své dlouhé pařáty, už je tady, už si ji chce vzít. Vtom však mohutný smrk spadl přímo doprostřed obětiště po zásahu obrovským bleskem a začal hořet. Množství padající vody však plameny rychle uhasilo. Oslepující záblesk a následný hrom, který zazněl jakoby se lámala na třísky samotná Země způsoboval v drobném tělíčku přivázaném ke stromu holé šílenství. Srdce jí bušilo tak divoce jako by jí chtělo z těla vyskočit, neovladatelně se třásla zimou a křičela tak zoufale že už ani nepostřehla teplo stékající jí po nohou. Pak se v ní něco zlomilo, vzpoměla si útržkovitě na to co říkala před zástupem těch co ji zde přivázali. ,,Zlý Běsi! Nebojím se tě! Nebojím se tě! Mě nezabiješ! Rozumíš?! Nezabiješ!“ křičela do tmy co jí síly stačily a začale sebou zase zuřivě házet. Rychle se unavila, ale cítila že se jí provaz přes prsa a kolem ramen podařilo trochu uvolnit, tak se snažila alespoň špičkou brady shodit provazy z ramen. Bouře dál pokračovala v šíleném ničení lesa, ale zdálo se že to nejhorší co mohlo se snad již přehnalo, ale strach ji nepouštěl ještě dlouho.
Celý ten děs neměl konce, přesto se jí po dlouhé době podařil první malý úspěch a to že si shodila provaz z jednoho ramene. Z druhého už to půjde snáz, pomyslela si, a za chvíli měla obě ramena volná. Konečně ucítila trochu úlevy, ale vyčerpalo jí to tak že se jí chtělo spát.
,,Nesmím usnout!“ křičela pořád dokola, věděla že by ji mohla po bouřce napadnout divoká zvěř a tak se dál zoufale snažila vysvobodit. Provaz spadlý z ramen jí umožnil posunout se o kousek níž, mohla tedy sice s velkou bolestí, ale přece jen, hýbat rukama. Do stran to nešlo, tak zkoušela rukama hýbat nahoru a dolů aby prodřela provaz o kůru kmene. Padající voda ji nic neulehčovala, neustále ji ze všech stran srážela k zemi že nemohla ani ruce ten kousek zvednout. Nevzdávala se. Věděla že na ní závisí život jejich přátel i osud zbídačeného národa jejich předků.
Během té strašné bouře se v osadě všichni k sobě vystrašeně tiskli a doufali aby jim blesk nezapálil střechu nad hlavou nebo na ně nespadl strom. Dřevěné polozemnice poskytovaly jen chabý úkryt před zběsilým řáděním živlů. Slaměné střechy propouštěly vodu dovnitř a chvílemi bylo vidět jak se náporem větru prohýbají. Snad jen málo chybělo k tomu aby odlétly úplně. I když později bouře utichala,jen málokomu se podařilo usnout. Ať už Terčini kamarádi, celý rod Jestřábů i jejich sousedé kteří zde přenocovali, všichni měli plné hlavy myšlenek jestli na sebe právě neseslali hněv bohů, jestli to nemá něco společného s neznámými cizinci z budoucnosti? Ale ti nyní svorně mysleli jen na Terezu, která se obětovala pro záchranu života cizí dívky a sama může přijít o svůj život. Přepadala je hanba nad sebou samými za to, jak se k ní mnohdy chovali, ale přitom přede všemi ta křehká bytost prokázala víc odvahy než jaké by sami byli schopni. Zažívali tu noční hrůzu také, ale v relativním bezpečí a jen těžko si představovali co asi právě prožívá.
Bouře se velmi pomalu, ale jistě vzdalovala a slábla. Tereza téměř oslepena stékající vodou jen po hmatu zkoušela stále předřít provaz o strom. Námaha to byla obrovská a výsledek jen slabý. Cítila jak se jí provaz zařezává do zápěstí než že by povoloval. Náhle však výrazně povolil. Najednou mohla trochu pohnou rukama i do stran i když za cenu velké bolesti. Přece jen několik dlouhých hodin v jedné sevřené poloze udělá své. Sebrala poslední zbytky sil a zoufale se s křečovitě sevřenými rty, aby potlačila bolest, snažila provaz přetnout úplně. Nakonec se jí to povedlo. Vykřikla bolestí, ale ruce měla konečně volné. Musela si chvíli odpočinout a opatrně protáhnout zničené ruce. Bylo to však jen poloviční vítězství. Myšlenky na zachování vlastního života byly přece jen silnější než vyčerpání a tak se brzy osvobodila z uvolněného provazu omotaného přes prsa a konečně se mohla sehnout k zemi i když kolem pasu byla stále pevně uvázaná. Konečky prstů nahmatala ležící větev a snažila se jí přitáhnout kámen ležící opodál. V absolutní tmě ho spatřila jen díky záři blesků. Když ho dostala k sobě, pohmatem zjistila ke má nejostřejší hranu a začala s ní přeřezávat další ze svých pout. Boj to byl velmi dlouhý protože nedokázala kámen dlouho udržet v zesláblých rukách a tak jí neustále padal.
,,Myslíš že žije?“ prolomil ticho Lukáš truchlivým hlasem.
,,Musí, už jen proto že jí všichni máme co říct.“ odpověděla Sylva která během noci vyplakala snad všechny slzy.
,,Jo hlavně ty!“ rýpnul si Gali.
,,Díky tvé blbosti jsme už teď mohli být všeci mrtví! Zachránila nás poslední čárka baterky mého mobilu. Kdyby už nefungoval tak...“ ani nedokončil větu, mávnul rukou a otočil se ke všem zády.
,,Na to už je pozdě. Teď je nejdůležitější aby Tereza byla naživu, ale bojím se že by jsme se měli připravit na nejhorší.“ řekl tiše Petr a od té doby už zase nikdo nepromluvil jako by mu dávali za pravdu.
Tereza se dokázala zbavit i předposledních pout a ihned spadla do promáčené lesní půdy. Bylo jí jedno že spadla obličejem do bláta, hlavně že leží. Težce oddychovala a pro sebe si říkala: ,,Ode dneška věřím v sílu pohanských bohů. Už tě skoro mám... Běsi!“ Mě neporazíš.. Jsem malá, jsem... jsem od narození kryplík, můj život... stojí za hovno, ale nevzdám se.. Vidíš?!“
S vypětím všech sil se několikrát neúspěšně pokoušela posadit, ale zkroucené, pevně svázané nohy a nedostatek sil jí nedávaly mnoho šancí. Bouře už téměž utichla, jen v dálce občas zahřmělo nebo se zablesklo, déšť neustával, ale také slábnul. Nahmatala v blátě jiný kámen, trochu ostřejší než ten předchozí a s jeho pomocí se po chvíli konečně úplně osvobodila. Nepopsatelná úleva se jí zmocnila i když měla všechny končetiny jakoby zpřelámané a ruce zkrvavené. Odplazila se do blízkého houští,tam vysílením padla a usnula.
Byla celá promáčená a jednu chvíli se třásla zimou, za chvíli zas cítila jak jí celé tělo hoří, hlava ji třeští. Zima ji probrala z krátkého spánku a tak se pokusila postavit a udělat pár kroků. Nohy se jí podlamovaly, zdálo se že na každé noze má závaží, ale cítila že to půjde. Mraky stále zahalovaly oblohu a ani hvězdy jí neposkytly trochu světla, jen občasný blesk trochu obnažil jednotlivé kmeny stromů, i těch co bouře či Běs přemohli. Nevěděla kam jde ale snažila se jít co nejdál od toho hrozného místa. Při každém kroku se děsila sebemenšího stínu, hučení, vrzání a... Zarazila se a napjatě poslouchala. ,,Co to bučí? Jakoby kráva? Snad je osada blízko“ opravdu se jí zdálo že slyší bučení krávy a skutečně se ozvalo ještě několikrát. Přelezla několik vyvrácených stromů a šla za tím zvukem. Vyšla na kraj lesa a pomalé svítání jí ukázalo široké okolí. Mezi čtyřmi, u sebe do čtverce stojícími smrky, bylo zaklesnuto několik velkých větví jako provizorní ohrada a v ní šest krav a kuň. Tereza se přikrčila a zpozorněla. Vzpomněla si že v osadě říkali že žádného koně už nemají, jsou to teda cizí lidé? Ale kde jsou? Chvíli vyčkávala ale nikde nic kromě bučení vyděšeného dobytka neslyšela, nikde ani zapálený oheň. Popolezla tedy blíž k ohradě a obezřetně se rozhlížela. Byla tak vzrušená že na chvíli i zapomněla na bolest a únavu. Obešla ji kolem dokola a úlekem vykřikla. Před ní ležel čerstvě vyvrácený strom a z pod něj vylézaly lidské nohy, opodál bylo zřetelné další tělo. ,,Mrtví mi snad neublíží, pokud jsou mrtví.“ řekla si pro sebe a přišla k nim blíž. Odházela několik větví a uviděla horní polovinu těla muže vyčnívající z pod kmene, vedle něj bylo několik svázaných větví a kožený pytel. Ti nebožáci zřejmě chtěli přečkat bouřku pod provizorním přístřeškem ale spadl na ně strom. Další těla už v okolí nenašla. Zakryla jim tedy hlavy kožešinami které byly v tom pytli spolu se zdobenými keramickými nádobami. Přemýšlela jestli to nebyli nějací kupci, ale ať už to byl kdokoliv život jim nic nevrátí.
Bouře, která si té noci vzala životy nejen těch dvou mužů, ale i desítek zvířecích obyvatel lesa, kteří se nestačili včas nebo dobře ukrýt už nadobro zmizela z dohledu i doslechu. Probouzející se tajemný les skrápěl už jen drobný déšť.
Dobytek v ohrádce se už uklidnil a Tereza si chtěla pohladit koníka. Nebyl tak velký jako koně které znala ze své doby, ale byl menší, svalnatější, měl kratší hlavu a hustou černohnědou srst s krátkou černou hřívou a ocasem. Ucukával hlavou když na něj vztáhla ruku ale když na něj tiše promluvila uklidnil se a nechal se hladit.
,,Svezeš mě domů?“ promluvila na koně laskavým hlasem jako by jí rozuměl. Opatrně odtáhla dvě zaklesnuté větve aby vyvedla koníka ven, nehnutě ji pozoroval s ušima natočenýma vpřed, naopak krávy nechtěly čekat dál v těsné ohrádce a tlačily se ven. K jejich smůle otvor v ohrádce byl malý a koník se ze svého místa nehnul ač měl možnost vyjít ven. Tereza na těj tiše mluvila, pomalu jej obešla z boku, těžce překonávala bolest celého těla a vylezla na větve tvořící stěnu ohrádky až byla stejně vysoko jako koňský hřbet.
,,Několik let jsem neseděla na koni, doufám že mě neshodíš, už bych asi nikdy nevstala.“ špitla. Kůň nehnutě stál na svém místě a jen k ní otočil hlavu jako by ji poslouchal nebo ho jen zajímalo co chce ta holka dělat. Opatrně se jednou rukou držela větve a druhou se chytila hřívy. Nalehla koni na hřbet, ten udělal dva kroky vzad pak krok vpřed ale celou dobu z ní nespustil oči. Zkusila se tedy dál posunout a přehodit pravou nohu přes jeho hřbet. Povedlo se. Kůň neměl sedlo, neměl uzdu, nic tak se pevně chytla jeho hřívy, zatlačila paty do jeho boků a pohybem těla jej opatrně popohnala vpřed. Koník zatřepal hlavou a Terezu ohodila sprška vody z jeho kožichu, pak pomalu vykročil ven z ohrady. ,,Hodný koníček, hlavně neutíkej.“ promlouvala na něj dál vlídným hlasem. Vyšel z ohrady a krávy se tlačily za ním. Asi byly zvyklé a nechaly se koňem vést. Šly za sebou, ale občas nějaká utekla kousek dál a začala uškubávat mladou travičku mezi smrčinami. Tereza zkoušela sice s obtížemi, ale úspěšně ovládat koně a nahánět krávy zpátky do skupinky aby se nerozutekly. Tahala ho za hřívu na stranu na kterou chtěla aby se otočil. Byl hodný, neplašil se a reagoval na příjemný hlas mladé dívky. Matně si pamatovala směr odkud přišla, ale když už se objevily první sluneční paprsky, vyšlo celé to zvláštní procesí na okraj lesa odkud sptřila ono hrůzné místo kde byla v noci uvázána na milost a nemilost nadpřirozeným silám zla. S bušením srdce raději zeširoka obešla dub, jako by se bála že ji přitáhne zase k sobě. Blížili se k obětišti zničeném padlým smrkem.
Když začalo svítat prodral se David přes stráže u vchodu ven, jeho kamarádi se ihned probrali z polospánku a ač je ještě nohy pořádně neposlouchaly rychle se vypotáceli z chatrče ven. Nebyli jediní koho zajímal osud nebohé dívky a po chvíli proudily úzkou vyšlapanou stezkou zástupy lidí spěchající k místu kde ji včera nechali napospas nejistému osudu. Nikdo však nepospíchal tak jako
sedm mladých lidí v čele průvodu. Nešli, utíkali co jim síly stačili, prodírali se mlázím, tváře jim odíraly větve, ale hlavně se jim v hlavách protínaly myšlenky na nejhorší. Co když tam doběhnem a bude pozdě? Co když je mrtvá? Co když Běs opravdu existuje? Sluneční paprsky vylézaly stále výše a i přes mlžný lesní opar odkrývaly kruté dílo noční bouře. Byl snad vzteky bez sebe zlý Běs nebo bůh ohně, hromu a blesku, mocný Perun? Nikdo nevěděl. David se protáhl mezi mladými smrčky a prudce se zarazil. Za ním se řítící Marek pozdě zareagoval a narazil do něj takovou silou že oba upadli. Když zvedli hlavy viděli před sebou koňská kopyta, když se podívali výš spatřili jen nehnutého koně zvědavě si je prohlížejícím s ušima dopředu natočenýma. Mezitím doběhli i ostatní. Oba chlapci vyskočili a teprve teď, nevěříce vlastním očím, viděli zjevně vyčerpanou, napůl ležící dívčí postavu křečovitě se držící hřívy. ,,Terezko!“ vykřikli oba naráz. David k ní přiskočil aby ji pomohl dolů z koně. Kdyby ji nechytil do náručí, jen by bezvládně spadla na zem.
,,Terezko ty žiješ!“
,,Co se stalo?“
,,Kdes vzala toho koně a krávy?“
,,Ublížil ti snad někdo?!“
,,Jsme tak šťastní že jsi v pořádku!“
Všichni ji zahrnuli množstvím otázek které ani nevnímala a jen tiše zašeptala: ,,Chci spinkat...“
David ji v náručí nesl zpátky do osady, šťastný že Tereza žije, ale obavy v něm vzbuzoval pohled na její ztrápené tělo. Až teď si všichni přihlížející, kteří mu hned udělali volnou uličku, pořádně všimli že byla celá promáčená, umazaná od bláta, ruce do krve rozedřené, tělo poškrábané...
,,Jaký to div? Dívka žije a ještě přijela na koni a přivedla stádo krav!“ Podivoval se Araj.
,,Asi musí být opravdu velká čarodějka že ji Běs neroztrhal a snad bohové ji takto odměnili!“ Vykřikl Hojsa, nejlepší mladý lovec celého rodu.
Hosté z okolních rodů se nezmohli na jediné slovo, jen zírali s otevřenou pusou na ten zázrak, jaký si nikdo nedovedl vysvětlit. Vrátili se tedy zpátky do osady aby počkali až si dívka odpočine a bude vypravovat co se jí v noci přihodilo.
Udělali jí místo v bývalé náčelníkově chatě, David ji opatrně položil na lůžko vystlané kožešinami a všichni se nad ní skláněli a odhadovali její stav. Vypadala opravdu špatně, snad se z toho brzy dostane. Ležela jakoby v bezvědomí a pomalu dýchala. ,,Běžte všichni ven, hned!“ zavelela Sylva.
,,Proč? Zůstaneme s ní!“ dožadovali se kluci.
Musím ji umýt a ošetřit, čili nic pro vás slizouni! Ven!“ nenechala se odbýt a vyprovodila je z chaty pryč. Přinesla si mísu s vodou a hadrem ji začala opatrně omývat obličej, ruce a nohy od bláta. Kožešina kryjící vchod se trochu odhrnula, už zas chtěla vyjet po nějakém zvědavci, ale dovnitř opatrně proklouzla nějaká dívka.
,,Co tu chceš? Kdo jsi?“
,,Já.. já jsem ti chtěla pomoci s ošetřením Terezky.“ špitla nesměle.
,,Nejsi náhodou ta holka co ji chtěli obětovat?“ zmírnila tón Sylva.
,,Ano, jsem to já, chci se jí odvděčit, jakkoliv to bude možné. Zachránila mi život.“
,,Já vím, ale málem přišla o svůj... Nemáš nějaké suché šaty? Je celá promáčená, já nic nemám.“
,,Ano! Přinesu je hned!“ odpověděla nadšeně dívka v zmizela. Za chvíli se vrátila s jednoduchými, dlouhými bílými šaty s krátkým rukávem. Byly z hrubé látky, zřejmě lněné, ale hlavně čisté a suché. ,,Jak ti říkají?“ zeptala se Sylva.
,,Já jsem Lupka“
,,Lupka? Hezké jméno.“ ztišila hlas trochu ukřičená Sylva, protože si všimla jak je dívka nervózní.
,,Potřebuju abys mi pomohla ji svléknout, musíme to mokré dostat dolů aby neprochladla.“ a nadzvedla Terezu a začaly jí stahovat přes hlavu tričko. Sylva si hned vzpomněla jak ji před nedávnem ve vzteku povalila a zahlédla jizvy na jejich zádech, teď měla možnost si je důkladně prohlédnout. Dlouhé, úzké a mírně vystouplé růžové jizvy se jí táhly všemi směry od zátylku přes celá záda. Jakoupak zhrůzu si to prožila? Která svině ji takhle zřídila? Přemítala v hlavě Sylva, se smutným výrazem v tváři. Když ji otočily na břicho aby jí mohla umýt záda, viděla celé její ztýrané tělo a oči ji začaly vlhnout. I Lupka to sledovala s vyděšeným výrazem. Pak podala Sylvě v misce nějakou mast a povídá: ,,Je to z hojivých bylin, pomůže jí to na ty sedřené ruce a nohy, ty jizvy na zádech už jsou velmi staré, na ty už nepomůže nic, ty bude mít do smrti. Je ale mladá, snad její duše by se ještě mohla ozdravit, poprosím za ni Mokoš.“
,,Co je Mokoš?“
,,Mokoš je bohyně lásky a hojnosti, když jí bude Mokoš přát a bude šťastná, snáze zapomene.“
Sylva se jen pousmála ale nic neřekla. Až po chvilce mlčení promluvila.
,,Víš, když jsme se náhle před pár dny všichni propadli do díry v zemi a probrali jsme se tady v lesích, každý z nás měl nějakou bolest, někdo měl špatné oči, někdo různé nemoci, i jizvy na těle, ale všem to náhle zmizelo, všichni se uzdravili, byl to zázrak, jen Tereza zůstala taková jaká byla předtím, nevíme proč.“
Pak otočily Terezu na záda a přikryly kožešinou. ,,Ty šaty si vezme až se probudí, teď musí spát.“ řekla Sylva a ještě rychle dodala: ,,O těch jizvách nikomu ani slovo rozumíš?“
,,Neboj se, nic nevyzradím. Budu tu sedět kdyby něco potřebovala. Můžu?“ špitla zase nesměle Lupka. Sylva přikývla a vylezla ven. Před chatou stál mlčky celý dav připravený lapat každé slovo, museli však počkat dokud se sama neprobere. Lukáš vzal Sylvu stranou ,,Ty brečíš? Co se stalo?“ všiml si jejich červených očí. ,,Nic! Nech mě!“ odsekla tak jak to vždycky uměla a odešla pryč. ,,No budeme muset čekat, jednou se všechno dozvíme, hlavně že žije, nic důležitějšího není.“ dodal přihlížející Michal.