Kmen - Kapitola IV. - Nový život

Toho dne, kolem poledne se Tereza probrala. Ještě se cítila slabá a unavená tak jen ležela a pozorovala skromný příbytek. Mezi kládami ze kterých byla roubená stavba složená místy prosvítalo světlo. Hliněná podlaha, krytá rákosovou rohoží byla, tak jak bylo tehdejším zvykem, asi půl metru pod úrovní okolní země, napravo od lůžka kde ležela stála hliněná pícka ve které plápolal malý ohýnek. Lůžka byla rovněž velmi jednoduchá, byla to v podstatě udusaná hlína vyvýšená kousek nad zemí, opět pokrytá rákosovou rhoží a pokrytá kožešinami. Na stěně visely dvě poličky z nahrubo otesané desky s několika pálenými nádobami, pak podélně upevněný jelení paroh sloužící jako věšák a zbytek stavby tvořila střecha zhotovená z pevně svázaných snopů slámy naskládaných přes sebe na dřevěném roštu. Pak si dovnitř vstoupila Lupka, všimla si že se Tereza vzbudila a hned k ní přiskočila: ,,Lež klidně, jak ti je?“ vyhrkla ze sebe mladá dívka, celá nadšená že jeji zachránkyně ožila. Tereza se jen pousmála a řekla: ,,Už se cítím trochu líp, nebude to tak hrozné, věř mi že mi už bylo v životě hůř. Ty jsi ta dívka co měla být obětována že?“
,,Ano, nebýt tebe, vzácná paní, už bych byla v říši mrtvých.. Jsem nadosmrti tvou věrnou služebnicí.“ řekla rozhodnutě Lupka a uklonila se.
,,No.. Víš, já pocházím z jiného světa než ty a tahle slova u nás neplatí a udělám vše proto aby neplatila i zde. Nikdy mi neříkej vzácná paní, nejsem žádná domina, a neříkej tak ani nikamu z mých přátel, jmenuju se Tereza a tak mi prosím říkej. A ty nikdy nebuď ničí otrokyně ani služka, měj svou hrdost a před nikým se nesnižuj. Rozumíš mi?“
,,U nás stále vládnou muži, ženy měly také své slovo ale to ztratilo váhu po té jarní nemoci a po přepadení lupiči. Kdybych takto promluvila před muži byla bych bita...“ pak se zarazila jako by chtěla ještě něco říci.
,,Pokračuj.“ pobídla ji Tereza.
,,Tebe za nějaká slova také někdo bil?“ zeptala se velmi nesměla Lupka. Tereza si povzdechla:
,,Ne, za slova ne.. Za to že jsem byla hloupá... Ale to je jedno, jen o tom prosím nikomu neříkej, je to moc důležité.“ Lupka přikývla a Tereza hned změnila téma. ,,Nebudeš mi teda tak říkat jak jsi chtěla? Nebudeš mou služebnicí ani nikoho jiného. Můžeš mi to prosím slíbit?“
,,Ano. Jak si přeješ Terezko.“ usmála se konečně Lupka. ,,Budeme kamarádky.“ Ukončila rozpravu Tereza a pokusila se vstát, teprve teď si všimla že je zcela nahá, trochu se lekla a hned k sobě přitáhla kožešinu. ,,Kde mám oblečení?“
,,Bylo špinavé a mokré, ta Sylva ti je šla vyprat, nechala jsem ti tu šaty moje. Tu jsou.“
,,Ach bože! Sylva!“ zasténala a klesla na lůžko.
,,Mohla bys mi ji prosím zavolat? Zatím se obleču.“ Lupka odběhla ven a za chvíli přišla Sylva. Tereza si mezitím oblékla rubáš. Přes hrudník, který těsně obepínal byl užší než spodní část, kterou tvořila dlouhá sukně. Měl široký a kulatý výstřih mezi rameny a široké, volné rukávy k loktům. Padl jí docela dobře, byla spokojená nejen s velikostí, ale i s tím že přes hrubou lněnou látku neprosvítalo nic co nepotřebovala ukazovat. Kolem pasu si uvázala dlouhou koženou šňůrku a vlasy si přehodila volně přes ramena. Starostlivá Lupka jí tam nechala i z kosti vyřezaný řídký hřeben, tak ho popadla a začala si rozčesávat své dlouhé havraní vlasy. Kůže kryjící vchod do chýše se odhrnula a Sylva doslova vlétla dovnitř a vrhla se Tereze kolem krku. ,,Já jsem tak šťastná že jsi v pořádku! Prosím, Terezko, odpusť mi co jsem před nimi řekla o té upírce i to jak jsem se k tobě chovala! Moc mě to mrzí, byla jsem..“ Tereza ji přerušila. ,,Já už se na tebe nezlobím, sice mě někdy piješ krev víc než by dokázal upír, ale jsem taky ráda že tě vidím.“
,,Už to neudělám! Jsem mrcha, toho jsem si vědoma, ale tohle už není zjevně náš svět, tady nám jde o život. Chci domů!“ rozplakala se Sylva Tereza na rameni.
,,Sylvi?“
,,Copak?“
,,Tys mě svlékla?“
,,Ano, byla jsi taková špindíra no.“
,,Tys to viděla že?“
,,Co jsem měla vidět?“ nechápavě se zeptala.
,,Moje záda.“
,,Ano, viděla. I ta Lupka je viděla, ale obě jsme slíbili že o tom nikomu neřeknem! Přísahám!“
,,Právě o to bych tě moc ráda poprosila, neříkej to nikomu.“
,,Neřeknu neboj, ale upřímně... dost mě to vyděsilo, nikdy jsem nic takového neviděla, kdo ti to udělal?“
,,To je už dávno... Naštěstí ten co mi to udělal už zdechnul. Ale stydím se za to víš? Ničí mi to život víc než moje uši a zuby. A nechci už o tom mluvit.“
,,Je mi to strašně líto, ale nechápu proč tobě ty jizvy nezmizely tak jako všem ostatním?“
,,Protože jsem jiná než ostatní. Půjdeme ven, ti lidi zjevně čekají na vysvětlení mé existence.“ uzavřela debatu Tereza a vyšly ven z chýše.
Před ní seděli snad všichni lidé z rodu jestřábího i poslové od sousedních rodů. Všichni netrpělivě natahovali uši aby jim neuniklo jediné slovo. Kluci sedící před chatou zírali s otevřenými ústy na Terezu. Nebylo se co divit, prosté šaty z dávných časů jí nesmírně slušely a daly vyniknout jejím přirozeným ženským křivkám, což zejména mužské části obecenstva neušlo.
,,Všichni netrpělivě čekáme až nám povíš co se ti v noci přihodilo!“ Oznámila jí Velmíra. Tereza se vyšplhala na vysoký pařez vedle chaty, zhluboka se nadechla a spustila:
,,Mám vám toho hodně co říct, takže mě dobře poslouchejte, nerada něco opakuju dvakrát!“ vyhrkla ze sebe přísným tónem hlasu.
,,Za to že se vám žije v poslední době tak zle si můžete z velké části sami!“ v davu to zahučelo údivem. ,,Jak jsem od vás slyšela, na jaře tohoto roku vás postihla zlá epidemie, snad v každé osadě zemřeli lidé a dobytek a víte proč?“
,,Bohové od nás odvrátili svou přízeň.“ odpověděl jí Araj.
,,Nemáš pravdu, protože žijete jako prasata! Všude je smrad z dobytka, nasráno, v chatrčích máte plesnivé kožešiny do kterých ukládáte svoje děti, nedbáte ničeho. Ta vaše malá políčka jsou zarostlá plevelem, nikdo se o ně pořádně nestará, nemáte pak úrodu jen kvůli vaší lenosti a svádíte to na bohy! Nemáte pořádně co jíst a to poslední co vám zbývá odevzdáte svým bohům! Žádný bůh si ty vaše dary a oběti nevezme, naopak lišky,vlci a všelijací mrchožrouti si je rozeberou!“
,,Neurážej naše bohy!“ rozčílil se Boleslav, jeden z předních mužů v rodě a všichni mu hned přizvukovali. Tereza zvedla ruku na znametí aby ztichli.
,,Neurážím vaše bohy, jen vám říkám jak to je! Pokud budete dál žít tak jako doposud, a to jsme měli možnost se za těch pár dní tady přesvědčit o mnohém, během pár let zajdete do posledního!“
,,Co máme tedy udělat? Mluv!“ vykřikl Zlivoj
,,Spoustu věcí! To, že jsem tady je důkaz že mě bohové ochránili před zlým Běsem, důkaz že dali zapravdu mým slovům! Nepotřebují žádné oběti a už vůbec ne ty lidské!“ pak se na ně rozohnila
,,Copak jste se úplně pominuli?! Zavraždit vlastní dceru aby jste se snad měli lépe? Zvraždit jednoho z vás aby za vás bohové odstraňovali chyby? Aby snad uklidili ten bordel kolem, ze kterého vznikají nemoci na které umíráte? Mě bohové nezabili ani zlý Běs nade mnou nevyhrál a věřte mi že jsem se dívala smrti do tváře! Nikdy v životě jsem neměla větší strach! Sahal na mě! Chtěl mě roztrhat, ale nodosáhl na mě protože jsem se odvážila říct bohům pravdu a ti ji vyslyšeli a ochránili mě. Běs zuřil, trhal ze země obrovské stromu i s kořeny, ničil celý les, vše živé kolem tak dlouho dokud se nevyčerpal a nevzdal se! Měla jsem veliký strach ale obstála jsem! A ten kůň a krávy? Sama jsem tomu nevěřila, ale snad je to jejich dar. Dar do nového začátku, nové cesty vašich životů, kterou se buď vydáte společně s námi, nebo zůstanete u vašeho dosavadního způsobu života a dál bude bídně umírat. Vyberte si!“ Takovou řeč nikdo z nich v životě neslyšel, chvíli nehnutě zírali na odvážnou dívku z cizího světa, která se tím trochu vyčerpala a musela si sednout. Pak se začaly ozývat ojedinělé hlasy vyjadřující souhlas, ale i odpor a brzy se to zase zvrhlo ve velkou hádku které už nikdo nezoruměl. Araj vystoupil do popředí a řekl Tereze: ,,Máš pravdu co říkáš, opravdu jsme dosud nežili dobře, ale svůj podíl viny na tom mají i ti lupiči kteří mnohým z nás za poslední léta berou chuť do života.“ a další mu hned vyjadřovali souhlas. Tereza vstala a pokračovala: ,,Vidíte? Pořád se jen hádáte, nedokážete se v klidu na něčem domluvit, jsou mezi vámi tací, kteří jsou z různých rodů a každý má své rozumy. Jak řekl Araj, mnohým z vás vzali lupiči chuť do života, to chápu. Každý rok dřete aby jste se uživili, ale oni pak po čase přijdou a vezmou si
vaši úrodu, vaše ženy i dobytek. Chápu že nechcete dál takto žít ale nesmíte takhle rezignovat. Jste snad všichni co jste tady národem Slovanským ne? Dav zahučel souhlasem. Tereza povzbuzena jejich zájmem si trochu oddechla a dál povídala: ,,To jsem ráda, je jen jedna cesta kterou se můžete vydat, ale musíte být jednotni.“
,,Mluv! Co je to? Jakou cestu máš na mysli?“ ozývaly se výkřiky.
,,Spojte se. Zapomeňte na ty vaše nesmyslné hádky o tom jestli je lepší rod Jestřábů nebo Zubrů, či Medvědů. Jednou jste slované, tak se podle toho řiďte. Zapomeňte na ty vaše rodové totemy a přijměte všichni za svůj jeden velký Slovanský kmen! Společně dokážete udělat víc.“
,,Nepohněvají se na nás bohové? Zradit totem znamená krutý trest!“ rozčílil se hned Boleslav a hrozil jí mečem. Araj ho okřikl ať je zticha a chopil se slova: ,,Bohové jsou usmířeni! Zachránili Terezu před zlým a ještě ji štědře obdarovali dobytkem i drahým koněm! A nezapomeňte na naše druhy kteří padli! Není to pro vás dostatečný důkaz? Tereza mluví pravdu, je sice mladá ale je vidět že je moudrá a statečná. Nebo snad znáte ženu která by se beze zbraně postavila zlému Běsovi? Já tedy ne!“ jeho slova opět sklidila vlnu souhlasu a Tereze dodala víc sebevědomí. Snad poprvé v životě si připadala důležitá a byla ráda že ji někdo poslouchá. Pokračovala tedy dále.
,,Děkuji Araji. Přemýšlejte o tom, společně zvládnete víc, jen se musíte přestat hádat a začít spolupracovat. A hlavně zásadně změnit vaše dosavadní zvyky, zejména přestat v nouzi vraždit vlastní lid, vlastní krev! Dávat oběti místním mrchožroutům, zrušit svatby mezi příbuznými a pokrevní msty!“ tato slova vzbudila tu a tam pohoršení. Muž se zubřím kůží na hlavě opět povstal a zvedl ruku na znamení že chce něco říct ,,Máš pravdu čarodějko, ale ne úplně! Přišli jste mezi nás jako blesk z čistého nebe a už po pár dnech tu zavádíte hloupé novoty. Zákony, které tu platí od pradávna jsou pro vás možná tvrdé, ale my bojujeme tvrdě o život každý den. Kdo se ráno probudí, neví, jestli ještě večer bude živ. Tvrdý život potřebuje tvrdé a pevné zákony!“ vtom si k Tereze stoupl nenadále Petr a ujal se slova způsobem jemu vlastním: Eeeeeh! Uhh! Nooo! Potřebujete mít všichni jasná pravidla platná pro všechny, stejně tak i zákony jinak všichni pozdecháte do jednoho! Historie nám to už několikrát ukázala, že lidi kteří odmítali něco změni většinou zle dopadli.Musíte zkrátka jít s dobou no.“ a seskočil raději na své místo. V davu to hučelo jako v úlu a začaly převažovat hlasy, které souhlasili s tím, že je třeba trochu pozměnit staré pořádky. Zlivoj, zástupce bývalého náčelníka se zhluboka nadech a pravil: ,,Nemáme už co ztratit, bohové našim rodům v posledních letech nijak zvlášť nepřáli. Lupiči, pak dva roky mizerné úrody, mor a teď zase lupiči! Musíme začít znova nelze jinak!“ a posadil se. Velmíra vše bedlivě poslouchala z povzdálí a až když Zlivoj skončil, stará, pobledlá žena s jeho pomocí ztěžka vylezla na balvan a dlouze se rozhlížela po okolí. Všichni na ni upřeně zírali a čekali co bude. Po chvíli promluvila.
,,Mí milovaní Jestřábi, mí drazí přátelé, dlouho jsem poslouchala vaše rozpravy a pochopila jsem, že většina z vás by si zvolila novou cestu do neznáma ač jsem vás varovala aby jste se i nadále drželi rodových zvyklostí! Letos jsem však přišla o jednu dceru, o muže a spoustu lidí, kteří mi byli drazí. Vypadalo to, že bohové se od nás přes naše dary odvrátili, ale v posledním okamžiku, v době kdy jsem chtěla odejít za mým mužem, jste přišli vy! Vy, vážení čarodějové z jiného světa, se svými kouzly a zejména s velkým srdcem této dívky jste bohy udobřili a ještě náš štědře obdarovali! Vyzývám vás tedy, přijměme a nepropásněme všichni šanci na nový, snad lepší život! Je těžké se odprostit od dosavadních zvyků, ale věřím že to všichni zvládneme a jak jsem slíbila této dívce, nechť je z ní vážená žena v našem rodě! A bohové, buďte nám nadále nakloněni!“ její poslední slova zanikla v nastálém jásotu naprosté většiny zůčastněných. Pyšná Tereza přiskočila ke svým a se smíchem radostně volala: ,,Tak vidíte jak jsem to krásně ukecala a ještě je ze mě důležitá osoba!“
,,To bych do tebe nikdy neřekl!“ hulákal přes křik davu Marek
,,Jsi skvělá!“ přizvukoval mu hned Michal, i ostatní měli co říct. Davidovi však ztuhl úsměv na tváři a už méně veseli dodal: ,,Tak všechno šťastně dopadlo, pohádka skončila a teď by jsme snad už mohli konečně domů ne?“ Další otázka na kterou nebylo odpovědi. Přemýšleli co mají dělat dál, přece jen už jim bylo dost smutno po rodinách, přátelích, přítelkyních. Nešťastně se osamoceni toulali po okolí a v hlavách se jim hnaly tisíce otázek a myšlenek na to, co asi dělají jejich blízcí? Jak se asi cítí? Co prožívají? Jsou snad také naživu? Kdy a jestli vůbec se vrátí domů nikdo nevěděl ani bohové jim nic nenaznačili.
Vyskytl se však nový a dost zásadní problém. Valmír, náčelník nejbližšího sousedského Vlčího rodu položil jednoduchou otázku: ,,A kdo bude náčelník?“ nic. Ticho. Nemálo přítomných začalo cítit sucho v puse a jak se jim svírají hrdla. Zásadní otázka však zůstala bez odpovědi. A opět ot začalo nanovo. Na nejvyšší post ve zdejších končinách mělo evidentně zálusk hned několik lidí a to stávající náčelníci spravující jednotlivé osady a nárok měl pochopitelně i Araj, syn mrtvého náčelníka jestřábího rodu. Celkem tedy dvě desítky uznávaných můžu se mělo podělit o jeden nevyšší post. O nižší pozice jako byl zástupce náčelníka nebo velitel ozbrojené družiny až takový zájem nebyl. ,,Nu dobrá tedy“ pokračoval v řeči Zlivoj ač ho nikdo nevyzval, ale byl místní tak mu nikdo do řeči neskákal. ,,Lze očekávat tvrdý boj o moc, ale vyzývám vás, náčelníky co jste zde přítomni a vás, posly, aby jste toto vašim vyřídili. Ať už se stane náčelníkem kdokoliv, doufám že bude bojovat čestně, neboť nezapomínejte, že kdo chce zle vládnout svému lidu, může jím být sesazen a vyhnán, což se rozvná rozsudku smrti! Zároveň musí vládnout spravedlivě a čestně! Já jako zástupce našeho mrtvého náčelníka Ulaje, se tímto vzdávám svého práva na náčelnictví a přenechávám jej Arajovi. On je právoplatný dědic.“
Valmír si Araje změřil od hlavy až k patě přísným pohledem a zeptal se s velkým odhodláním jak tedy bude volba náčelníka probíhat? Zlivoj odpověděl: ,,Nepředbíhej, za tři dny ať se dole v údolí u Račí zátoky sejdou všichni, kteří stojí o místo náčelníka, jen jednoho zástupce ať si rody vyberou. Tam se dohodneme.“ ukončil rozpravu a víc se o tomto tématu odmítal bavit.
Lukáš zamával na Araje ať k nim přisedne, všiml si, že Valmír z něho celou dobu nespouští oči. ,,Ty, Araju, co myslíš že se bude teďka dít?“
,,Netuším, Zlivoj má ale pravdu že o místo náčelníka jediného kmene, se mohou ucházet jak stávající náčelníci, tak i jejich zástupci nebo jejich synové. To záleží na dohodě každého rodu koho vyšlou, ale někteří budou nečestní.“
,,Bude nějaký boj? Blbí jste na to dost.“
,,Blbí?“ nebyl si jist významem Araj
,,No, jakože by jste se kvůli funkci třeba nechali zabít?“
,,To zase ne, ale určitě se bojovat bude, náčelník musí být nejen moudrý, ale také silný. To je věc cti. Já ale opravdu nevím co bude.. “
,,Ale já vím.“ řekl Gali, z jeho výrazu byla tušit nějaká kulišárna. Araj se na něj tázavě podíval. Gali se pokoutně rozhlédl kolem jestli ho někdo nesleduje, nahl se k Arajovi a ztlumil hovor.
,,Jak jsi na tom s bojem? Přepereš dospělého chlapa?
,,Ano, nějakou sílu mám.“
,,A ozbrojenému člověku by ses taky postavil.?“
,,Možná, to by záleželo na situaci.“
,,Nechci se nějak chlubit, ale už šest let se věnuju bojovým uměním. Vyzkouším si tě co dovedeš a ukážu ti jak se ubránit nejen jednotlivci s nožem, ale i ozbrojené skupině třeba jen s klackem v ruce.“
,,Tohle ty dokážeš?“
,,Ano. Máš zájem?“
,,Jistě! Je to těžké?“
,,No, záleží na tvé šikovnosti, ale pokud budeš chtít něco umět, je za tím spousta dřiny, ale tak za deset dnů by ses mohl alespoň základy naučit. Zítra, jak tihle odejdou to zkusíme.“
,,Dobře tedy.“ z jeho tváře byla znát spokojenost, Araj jim byl věkově blízko a z těch lidí co zatím poznali jim přišel tak nějak nejsympatičtější. Nepoměrně víc než zamračený Valmír s pěti copánky spletenými z plnovousu a vlčím ocasem zastrčeným za opaskem, kdy vypadal že je ten ocas jeho vlastní. I dětem to přišlo k smíchu tak se na ně několikrtát obořil nebo na ně vrčel. Inu primitiv s velkým Pé, jak ho trefně označil Michal.
Den se přiblížil ke svému konci, všechno postupně utichalo a tak měl najednou každý zase spoustu času na přemýšlení. Během bouřlivých rozprav, dohadů a postupného nahlížení do životů svých pradávných předků nebyl čas trápit se vlastními problémy. Až teď. Všichni mladí přátelé se sešli kolem vlastního malého ohně, jako by se to pomalu stávalo jejich zvykem, jenže veselo už tolik nebylo.
,,Galošu, říkals mu že do deseti dnů by se mohl něco naučit. Ty tu chceš být ještě deset dnů? Tobě nikdo nechybí?“ otevřel novou debatu Petr.
,,Chybí mi spousta lidí, o tom Petře nepochybuj.“ odpověděl mu Gali a strnule hleděl do ohně.
,,Můj malej brácha má za týden narozeniny, jubilejní desátý, ještě jsem mu nic ani nekoupil. Říkal jsem mu ze srandy že nic nedostane. Vzal to možná trochu vážně. Teď se mu ani nemůžu omluvit. A nejhorší je, že nevím jestli budu vůbec někdy moct. Ten malej Zajíc mi ho trochu připomíná.“ promluvil tiše Lukáš tónem jakým ho snad nikdo mluvit neslyšel.
,,Až slunce tisíckrát obejde Zemi, naplní svůj osud ten, kdo zachrání mnoho duší.“ stálo na tom kameni, pamatujete? Řekla Tereza aniž by zvedla hlavu a na někoho se podívala. ,,Ještě devět set devadesát sedm dní a možná se dozvíme čí jsou ty zmíněné duše.“
,,To je dva a půl roku holubičko, to je moc dlouho. Snad to nebylo pro nás.“ odpověděl jí Marek a raději se snažil zahnat chmurné myšlenky otázkou na téma jemuž se chtěla Tereza vyhnout, tím zvlášť přede všemi.
,,Terezko, kde jsi vzala toho koně a ty krávy?“
,,Dar bohů, jak jsem řekla.“ zněla stručná odpověď. Nebyla nikdy příliš sdílná a docela podezíravá. Když se jí začal někdo příliš vyptávat, spíš začala být ještě víc nervózní a nebyla jistá v řeči. O pravý opak se mohli přesvědčit v jejím lehce vznětlivém projevu k místním lidem. Dokud mluvila ona, bylo vše v pořádku, naopak to šlo těžko.
,,Terezko, my na lesní bohy, rusalky, vlkodlaky a podobný nesmysly nevěříme, takže z nás nedělej trubky a řekni odkud máš ten dobytek?“ pokračoval dotěrně Marek.
,,Jak jsem se dostala z těch pout, tak jsem se v té hrozné bouřce plazila s velkými bolestmi pryč od toho děsivého místa. Padla jsem vyčerpáním pod nějakým keřem, ale zima mě probudila tak jsem lezla dál až jsem kromě všelijakých tajemných, děs nahánějících zvuků, zaslechla bučení. Myslela jsem že se mi to jen zdálo, ale pak znova a znova. Šla jsem po tom zvuku až jsem na kraji lesa pod světlem blesků uviděla ohrádku mezi stromy a v něm ta zvířata. Kromě nich široko daleko ani živáčka. Ten koník se mě nebál, tak jsem na něj vylezla a on mě dovedl sem. Už jsem ani nevěděla kde jsem a měla jsem strach, že jsem se ztratila úplně. Málem jsem tam umřela. Moc jsem se bála. Hodně moc.“ dopovídala tiše svůj noční zážitek. Během řeči taky potahovala, takže v tu chvíli nikdo o jejích slovech příliš nepochyboval.
,,Půjdu už spát, jsem unavená.“ oznámila to tiše jako svou předešlou řeč, vstala a zmizela v chatrči. Ostatní po chvíli ticha o něčem dál debatovali, ale to už neslyšela, protože se ztratila ve svém užavřeném snovém světě o němž se jí tu noc zdálo.
Ráno se hosté zdvořile rozloučili a plni nadšení a dojmů spěchali vyřídit nové zprávy do svých domovů. Jen Valmír při odchodu zasyčel Arajovi zblízka do obličeje ,,Ještě se uvidíme!“ a odešel se svými druhy. Gali přišel k Arajovi, kývl na něho hlavou, pak se oba otočili a zmizeli v lese. ,,Mám takový pocit že ten chlap bude dělat potíže, nezdá se ti?“ ptal se Araje.
,,Nezdá, jsem si tím jist!“ prošli lesem kus od osady až dorazili na malý palouk. Zdálo se to být vhodné místo pro bojový trénink. Gali měl už všechno dopředu v hlavě nalajnované a začal tedy s přípravou Araje. Mladý muž by svému otci určitě ostudu neudělal, neboť se ukázal jako dobrý žák. Sice několikrát nechápal jak se tak rychle dostal k zemi, ale Gali mu vše trpělivě ukazoval a vysvětloval.
Mezitím v osadě, přišli Petr, Marek, Lukáš a Michal za Zlivojem, který právě činil králičí kůži. Měl ji napnutou mezi dvěma, do země zapíchnutými, pruty spojenými jednoduchým výpletem z vrbového proutí. V ruce měl krátký kolík omotaný smrkovým lýkem, kterým kůži otíral od zbytků tuku. Kluci se ale nepřišli podívat jak se činí kůže, společně se domluvili že zkusí vymyslet způsob jak pomoci Arajovi do funkce nejvyšší a nikdo jim o náčelnictví nemohl dát víc informací než právě Zlivoj. Do té doby hlavní, dočasná autorita rodu.
,,Ehm, no, kromě několika zkoušek na kterých se musí rody a jejich náčelníci domluvit, je zřejmé že nás čeká hlavně mnoho slov. Mluvit se bude o všem, přítomni musí být všichni lidé a budou se pokládat otázky. Ten, kdo by určitý problém vyřešil nejlépe ke spokojenosti všech, má šanci na úspěch. Araje znám od narození, je bystrý, silný, spravedlivý a moudrý, ale je tu ještě dvacet dalších, které nijak zvlášť neznám.“ odpověděl stručně na spoustu dotazů, kterými byl zasypán a věnoval se dál králičí kůži. Kluci otrávení mírným nezájmem vousatého muže se už chystali k odchodu když na ně Zlivoj zavolal: ,,Ta vaše Tereza říkala, že když zvítězí nad Běsem, dá všem nový řád. Ať ten řád navrhne Arajovi. Je-li pravda co říká, mohl by Araj ostatní přesvědčit.“
,,Půjdeme tedy za Terezou, co má za lubem.“ zavelel Petr a šli. Prohledali celou osadu ale nikde ji neviděli, potkali pouze Sylvu v obležení místních děvčat, vyfiknutou v dobovém oblečení, podobném jaké dostala Tereza, akorát s tím rozdílem, že šaty neměla jednodílné, ale zvlášť horní plátěný díl s větším výstřihem a šněrováním a samostatnou zdobenou koženou sukni a koženými sandály. Říkala že si to musí nějak upravit, ale vypadala spokojeně a tak nějak více přirozeněji než jak ji doposud vídali každý den, po několik let ve výstředním a vyzývavém oblečení. Po Tereze však ani vidu ani slechu. Mysleli že je s Davidem kterého taky nikdo neviděl, ale ten vyspával v chatrči. Mladý Hojsa si všiml že někoho hledají tak k nim přikročil. ,,Jestli hledáte tu holku tak jsem ji viděl na severním svahu naproti bobří hráze dole u řeky.“ z tázavých pohledů mu bylo jasné že nikdo z nich neví kde to je. ,,Zavedu vás tam, pojďte.“ Bylo to docela daleko, sami by tam netrefili, ale chlapec se v okolí dobře vyznal a navíc šel neomylně po koňských stopách. Cestou jim ukazoval stopy i jiných zvířat, jejich srst zamotanou v trní, okousanou kůru nebo hrabaniště, kterých by si sami nikdy nevšimli. Žasli nad znalostmi o přírodě místních lidí tak moc, že ani nedutali. Cestou hlásil který pták to zrovna zapípal, že káně kroužící nad lesy volá svého druha a spoustu jiných věcí. Jak řekl tak i bylo. Přešli téměř suchou nohou říčku blízko opuštěné bobří hráze a v dálce viděli klusajícího koníka s tmavovlasou dívkou v bílých šatech. Taky je zpozorovala a zamířila k nim. Sotva doběhla, napřímila se na koni, v pravé ruce držela velkou kytici lučního kvítí, levou ruku a hlavu vítězně napřímila směrem ke slunci a vážným hlasem zvolala: ,,Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!“ kluci se rozesmáli tak, že dlouho nemohli přestat. ,,Jó tohle by bylo na fotku velevážená kněžno!“ vykřikl Lukáš a všichni se Tereze zdvořile uklonili. ,,Dost srandy, co zase potřebujete že mě naháníte až tady?“
,,My čtyři, vlastně ještě tady Hojsu, jsme zasvětili do našeho plánupomoci Arajovi stát se náčelníkem.“
,,Ale? Co tak najednou? Už to nejsou vymaštění uctívači mobilů?“ pronesla trochu jízlivě zatímco upravovala sedlo, které získala od jednoho muže v osadě.
,,Když už jsme tady, musíme to risknout.“ povzdechl si Michal a hned pokračoval: ,,Zlivoj nám dobře poradil že musíme Araje připravit na spoustu oponentů. Jen ten, kdo ke spokojenosti úplně všech obyvatel místních kolonií bude schopen vyřešit nějaký problém, má velkou šanci stát se náčelníkem. Prostě musí je umět ukecat, přeprat a být přitom spravedlivý a oblíbený.“
,,A co s tím mám dělat já? Jsem najednou v poslední době nějak moc centrem pozornosti a vy víte že mi to příliš nesvědčí. Mám svůj svět, tak mě v něm nechte a už si mě nevšímejte.“
,,Terezko“ pokračoval Petr, ,,musíme dát hlavy dohromady a vymyslet jim nějaký pevný řád aby se nepozabíjeli a fungovali jako lidi. Říkalas že jim ho dáš.“
Tereza hladila Fajku, jak svou kobylku pojmenovala, zamračila se na kluky, zhluboka se nadechla a řekla: ,,Dobře. Dám vám návod, ale se zbytkem si musíte miláčci moji poradit sami. Já se o sebe dokážu postarat, teď je čas na vás aby jste ukázali co ve vás je. V tomhle světě přežijí jen silní a chytří.“
,,Tak jak teda lásko moje?“
,,Lásko?“
,,Tak když ty mi mužeš říkat miláčku, tak já ti můžu říkat lásko ne?“ šťoural Lukáš a udělal na ni pár vzrušených pohledů až se začervenala. Další důvod k smíchu. Když se konečně přestala stydět, sedli si do trávy a poslouchali její docela podrobný řád, jak sama řekla – úměrný době.
,,Nemáte si to kam napsat tak mě dobře poslouchejte. Základem všeho je Slovanský národ, ten tvoří tři hlavní části. První je rodina. Otec je hlava a ochránce rodiny, matka je ochránkyně dětí, na které mají oba rodiče stejné právo. Druhou část tvoří rody, to jsou rodiny které tvoří pokrevní linie buď z matčiny, nebo otcovy strany a třetí část je kmen a to je sdružení jednotlivých rodů. Tak, teď je na řadě společenské uspořádání, což byl na mě opravdu tvrdý ořech. Nejvýš je zvolený náčelník všech, toho ale taky mohou všichni odvolat. Ten má své poradce, které tvoří náčelníci dřívějších jednotlivých rodů. Jetřábům, sokolům, medvědům, zubrům a já nevím komu všemu ještě tak zůstanou zástupci rodu podřízení hlavnímu náčelníkovi, ten si pak ještě určí svého zástupce, hlavního velitele vojska a nějakého mága. Pak jsou na řadě vojáci, řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Tím to končí. Musíme jim vytlouct z hlav otroctví a služebnictví, žádný nadřazování ani ponižování, na to jsem alergická.“
Hojsa se přihlásil o slovo: ,,Když nás před lety přepadli lupiči, odvlekli mě jako malého s sebou abych pro ně dělal těžké práce. Když táhli domů, na západ, zakusil jsem mnoho příkoří než se mi podařilo uprchnout, je dobře že nebude již otroků.“
Tereza přikývla a pokračovala. ,,Zástupci jednotlivých rodů budou také tvořit radu, která bude dohlížet na dodržování národních zvyků a zákonů. Za další bod mám manželství. Budu stručná, něco jsem řekla v úvodu. Pouze jeden muž si vezme jednu ženu a naopak. Rozvod je možný u obou, právo na děti pro oba stejné a nesmí se brát příbuzní z jednoho rodu, z toho pak vznikají postižené děti, není to trest od bohů, ale dalo by se jim to takto vysvětlit. Za další, zákaz lidských a zvířecích obětí. Tomu se budou zuby nehty bránit. Je to nejvýraznější přerušení jejich tradic, ale musíme je přesvědčit že bohové jsou usmířeni a zbytečně plýtvají jídlem jen kvůli svému strachu. Teď zbývají zákony. Každý má právo vlastnit soukromý majetek, ale třeba dům bude společným majetkem obou manželů. Pole i s úrodou je spoleným majetkem celého národa. Co se týká dědictví, to dostanou rovným dílem děti obou manželů. Co se týká společnosti, tam bude mít každý od dorostenců až po nejstarší, právo vyjádřit se k nějakému tématu co se bude veřejně probírat. Každý má právo na vyšetření zločinu. A to je věc u které si nejsem až tak jistá.
,,To nevadí pokračuj, kdyžtak to upravíme.“ pobídl ji Lukáš a dál pozorně naslouchal.
Zločiny bude řešit národní rada, za zločin se bude nově považovat vražda, krádež, znásilnění, cizoložství, ublížení na zdraví a zrada. Zapomněla jsem na něco Hojso?
,,No my trestáme i čarodějnice a únosy. Vy ne?“
,,Čarodějnice ne, z toho nesmíte nikoho obvinit bez pádného důkazu že je čarodějnice a že chtěla někomu záměrně ublížit, ale únos je zločin, to máš pravdu.“
,,A jak trestáte zločince?“ zajímal se zvědavě Michal, při tomto tématu očividně ožil.
,,Za krádež musí zloděj vrátit dvojnásobek hodnoty ukradené věci a poprosit přede všemi oloupeného o odpuštění. Když nevrátí, usekneme mu prst, nebo dva, tři. Záleží co a komu ukradl.“
,,Drsný, ale dobrý, s tím souhlasím!“
,,Za ublížení na těle a vraždu platí oko za oko, ale je nutno posoudit úmysl a neštěstí. Zločinec může nabídnout odškodné úměrně vážnosti činu, pokud ho rodina oběti nepřijme, zemře. Tak hovoří odvěký zákon. Pokud však není důkazů, pohlíží se na toho člověka jako na nevinného. Nejhorší je zrada vlastního lidu nebo přítele, ta se trestá smrtí.“ uzavřel svůj stručný výklad trestního zákoníku mladý Hojsa.
,,Co jsi to tam ještě měla Terezko?“ zeptal se Marek
,,Znásilnění a cizoložství. To je bez trestu?“
,,Já nevím, naše holky nejsou naštěstí nijak velké poběhlice, ale pamatuju si jednu,co lezla v noci k jinému, pak se na to přišlo a dostala rákoskou na prdel že si dlouho nemohla sednout.“
,,Jó, v naší době by si určitě nesedla žádná!“ zdůraznil Lukáš a ostatní mu nadšeně přizvukovali. Tereza si odkašlala a přísně se na něj podívala až musel svůj výrok opravit na ,,skoro žádná“. ,,No a znásilnění jsme tu neměli, to si nepamatuju takže trest nevím.“
,,Já bych byla pro uříznutí všeho,nebo rovnou smrt.“ rozhodla Tereza. ,,Seš drsná. Malá, ale respekt, děvčico.“ zadumaně kýval hlavou Petr, nicméně uznali že by snad mohlo být po jejím, ale to řezání zaději nerozebírali.
,,Ještě jednu věc jim musíme vtlouct do hlavy a tou je hygiena. Musí se zkrátka častěji mýt, čistit si ruce kterýma na všechno sahají, protože ze špíny vznikají nemoci.“
,,A stříhat si vlasy! Něco mě od včerejška kouše, doufám že to není veš nebo blecha!“ postěžoval si Petr. Hojsa celou rozpravu bedlivě pozoroval, ale pokud nebyl na něco dotázán nepromluvil. Z jeho výrazu bylo patrné že se mu něco zamlouvalo a něco ne. Lukáš ho tedy oslovil:
,,Jak se ti to zamlouvá?“
,,Je to dobré, máte pravdu že je třeba udělat v mnohém změny, ale připravte se na to, že starší, kteří neradi mění své zvyky bodou proti.“
,,Dobře a je něco u čeho budou proti všichni?“
,,Ano, oběti bohům. Budou se bát jejich hněvu. Já sám si ale myslím že v poslední době si vzali životy až příliš mnoha lidí a ten div, kdy ses postavila zlému je významný pro celý národ. A pak ty dary!“
,,Ano, takhle se na ně musí, ukecáme je že jsou bohové usmíření. Všichni viděli jak jsi nasadila vlastní život.“ připomněl Michal a hned všechno zhodnotil. ,,Uvidíme jak se na to budou tvářit, detaily doladíme pak, ale teď musíme zavčas zpracovat Araje i ostatní, než dojde k tomu velkému setkání.“