Krvavá koruna 1-5.kapitola

 

 

Krvavá Koruna.

 

Prolog.

 

Slunce pomalu zamířilo za rozeklaná skaliska. Obloha se barvila olovnatou šedí.

Na lesní mýtině pracovali tři dřevorubci, jejich sekery se zakousávaly do mokrého smrkového dřeva. Rány se ozývaly po celém, jinak tichém lese, aby se pak s ozvěnou od nedalekých skal vracely zpět.

Dřeva měli narubáno dost.

„Ještě poslední strom a padáme domů, už mi nějak vyhládlo.“ řekl ten nejstarší a ukázal na vysokou borovici, která se kroutila osamoceně nad cestou vedoucí k jejich chatrči. Chlapům se už do práce nechtělo. Nakonec se do toho přece jen pustili.

Obklopili strom a začali sekat. Tlusté odštěpky létaly do všech stran. Netrvalo to dlouho a borovice se začala nahýbat.

„Pozor padá!“ zakřičel starý na ostatní.

Mladší z mužů, sotva stačil odskočit, když se strom začal kácet k zemi. Viděl jak se dědek škodolibě směje.

Starší byl opatrnější a do bezpečí uskočil dřív než se ozvalo dědkovo varování.

„ Zítra to pořežeme, naložíme a svezeme dolů do města. Hejtman bude rád že jsme si hejbli a na zimu bude mít dřeva habaděj.“ Starý si zastrčil sekeru za opasek a nakládal borovici na povoz.

 

„Ve městě si užijeme ,ženskejch a chlastu bude co hrdlo ráčí. Byli jsme tu jak mniši v celibátu. Hejtman určitě pustí pěkných pár říšských za tuhle námahu“. Řekl ten nejmladší.

Starý, kterého přezdívali Sup, asi podle obrovského zahnutého nosu, se podíval pobaveně na hocha.

„Se ti něják brzo zapalujou lejtka, ještě ti teče mlíko po bradě a chtěl bys ženský.“ zařehtal se bezzubou hubou.

Chlapec se zatvářil, že to neslyšel a zlostně zasekl sekeru do klád naložených na voze.

Vydali se kamenitou cestou nahoru ke srubu.

V tichu lesa musel být hrkot vozu slyšet na míle daleko.

Mohli přilákat bestie, žijící v těchto zapadlých končinách. Netrvalo dlouho a došli na mýtinu , kde stála chýše stlučená ze silných klád, poskytující jim už několik dní ochranu před větrem a deštěm..

Před vchodem bylo ohniště kde si v kotlíku vařili zvěřinu, pochytanou do pastí, nakladených po okolí v lese.. Teď bylo vyhaslé, a smrdělo po spáleném loji.

"Monci, "zavrčel starý na mladého, „dones trochu klestí, rozděláme oheň na ragú, ještě zbyl kousek masa od včera.“

"Chlapec se zvedl a vydal se přes louku k lesu.

Neměl rád toho rozkazovačného dědka, ale raději mu ustoupil, mohl by schytat výprask jako minule, když rozlil na stole poslední lahev kořalky.

Sup ho ztloukl jako psa, div mu nepřerazil sanici. Druhý den nemohl bolestí ani jíst.

Dřevorubci se zatím natáhli před boudou a spokojeně civěli do smrákajícího se nebe.

Monc se vracel s dřevem na oheň. Zakopl o drn nebo kořen a natáhl se jak dlouhý tak široký.

Všechno klestí mu vypadlo z rukou. Otočil se aby se podíval přes co se málem přerazil. Uviděl ,že to co teď čouhalo ze země žádný kořen není. Byla to nějaká železná věc.

„Hele Supe “, zavolal na starého, „támhle je zakopaná někaká past, nebo co.“

„Jaká past, ty trotle?“ Odpověděl nevrle otázkou starý.

„No tady leží v hlíně nějaká past na medvědy , div že jsem na to nešlápl a nepřerazilo mi to haksnu.“ Nedal se hoch a ukázal na místo ze kterého vykukoval kus kovu.

Supovi se po těžké dřině nechtělo zvedat, něco si brblal pod fousy, ale zvědavost ho přemohla. Namáhavě vstal, oprášil si zadek od hlíny ve které se válel a zvědavě se šoural směrem k hochovi.

„Ukaž, já se na to podívám“ sklonil se. „Co to je, sakra???“

Tlustými prsty začal dloubat v zemi. Po chvíli vytasil dýku z koženého pouzdra na opasku a kopal okolo toho předmětu. Teď už k nim přišel i třetí dřevorubec.

Věc se každým dloubnutím stále víc vynořovala .

Vypadalo to pořád podivnější.

Když to měl skoro vyhrabané snažil se to vytáhnout.

Ruka od mokré hlíny sklouzla a dědek se škrábnul o vyčnívající trn.

„Jauuuvaaaajs !!!!,“ zařval, bolest mu vjela až do hlavy. Nechápal, že může tak malé škrábnutí vyvolat takovou ukrutnou bolest. Bolest, která nepřestávala, naopak zdálo se že sílí. Začal křičet a nebyl k utišení, jeho utrpení se stupňovalo do takové intenzity, že z toho na

pár okamžiků ztratil vědomí, a sesunul se na kolena. Když se probral, stála před ním zahalená postava v mnišské sutaně.

„To oni jsou tím vinni, to oni dva ti ublížili. Tak se jim pomsti, a bolest zmizí, vidíš jak se ti smějí, umlč ty odvážlivce. Postava ukazovala směrem k dřevorubcům, kteří ji zřejmě neviděli. Její hlas mu dokola našeptával:

„Zabij je , zabij je všechny, , oni ti ubližují, oni ti ubližují.“, hlas se mu zařezával do hlavy a mnich, který

ho nabádal mu pomohl na nohy a postrkoval směrem k chlapci stojícímu nejblíž. Sup se nechal vést jako v mrákotách a při každém kroku cítil že je bolest mírnější. „vidíš zařval vítězně mnich , když je zabiješ, zmizí tvé utrpení.

Sup vytáhl z opasku sekeru a začal s ní máchat jako šílený okolo sebe. Svištěla vzduchem sem tam.

Chlapec, který teď stál nejblíž ani nestačil uhnout, když se mu sekyra zaryla do klíční kosti tak hluboko , že mu ruka skoro upadla. Zaječel a padl na kolena. Z ramene prýštila krev a zalévala hlínu okolo. Hoch nepřestával křičet a zdravou rukou se snažil zastavit proud krve, řinoucí se z rány..

Druhý muž uslyšel chlapcův výkřik a otočil se právě,když starý znovu zvedl sekyru a mocným sekem jí zabořil do hochovy lebky.

„Bože, co jsi to udělal, ty bastarde !!!“, vykřikl, když uviděl dědkovy vytřeštěné oči jakoby zalité mlékem, došlo mu, že není při smyslech.

Zešílel, pomyslil si.

Starý mlátil sekerou do mrtvého chlapcova těla jako zběsilý, skoro nebylo poznat že před ním na zemi leží lidské tělo.

Najednou dědek přestal a obrátil pozornost na druhého dřevorubce.

„Ghhr mrrrh..“ vydával ze sebe samé podobné zvuky. Pomalu se potácel směrem k teď již couvajícímu muži, který uchopil svojí sekeru.

„Udělej ke mně ještě krok a přísahám že ti má sekyra přistane na hlavě jako železná bota!!!“ pohrozil.

Starý se nezastavil ani na chvíli a rozmáchl se na druhého dřevorubce až mu z huby vylétla obří slina.

Napadený uhnul a udělal krok stranou od dědka.

Ten se vychýlil ze svého těžiště, ztratil rovnováhu a klopýtl neohrabaně dopředu.

Druhý muž ho měl teď vedle sebe a ze strany mu zasadil do spánku takovou ránu, že starému pukla hlava jak ořech. Potichu se skácel k dřevorubcovým nohám, byl mrtvý dřív než dopadl na zem. Z hlavy mu crčela krev a okolní půda se barvila do ruda.

Druhý dřevař se celý od krve sesunul na zem vedle dědkovy mrtvoly a chvíli jen tak zíral do prázdna.

Co se to stalo s tím starým otrapou, pomyslel si , jak tohle vysvětlím hejtmanovi?? Nikdo mi to neuvěří. Dostanu oprátku v lepším případě. Tohle všechno se mu teď honilo hlavou, hocha mu bylo líto, docela se s ním skamarádil a jistě si takový osud nezasloužil, ale dědka ať vezme čert, za to co udělal.

Postupně se začal navracet do reality.

Jediná možnost je sbalit si věci a prchnout, někam, kde by ho nikdo nehledal. Říše Kenaru je velká a je tu plno ostrovů , na kterých může najít útočiště.

Strhal z mrtvých několik kusů zkrvavených hadrů a rozházel je po okolí.

Mrtvoly naložil na prázdný vůz a odtáhl je dál do lesa, kde je v mělkém hrobě zakopal. Tady je nikdo hledat nebude, pomyslel si a i kdyby, bude už v té chvíli daleko odsud. Všichni si budou myslet že je napadla divá zvěř, která je rozsápala a odtahala, do svých brlohů.

Sebral z vozu své věci, naložil je na koně, odpřáhl ho z povozu a vydal se lesem co nejdále od tohoto hrůzného místa.

 

 

 

 

Kapitola 1.

 

Chlapec skrytý v koruně starého dubiska, vyděšeně pozoroval skupinku žoldáků procházející pod ním v lesním úvozu.

Napočítal jich třicet pěších a dva na koni.

Kráčející muži byli vesměs ozbrojeni sekyrami a na zádech se jim pohupovaly těžké meče, pukléře a viděl že ve zbroji nechyběly luky a kuše.

Vypadali unaveně po dlouhém pochodu. Na prsou a na helmicích měli vojáci znak draka, kterému z tlamy létaly zlaté šípy. Byl to erb pánů z Korouhve, řádu nájemných rytířů . V těchto končinách byli poprvé.

Jejich velitel se jmenoval Egil, rytíř z Korouhve, pátého rodu ze Severo-zemí, krajiny chladných plání a ledovcových hor.

Žoldáci byli drsní chlapi zocelení nejednou bitvou i hospodskou šarvátkou.

Družinu už z dálky prozradilo cinkání těžké zbroje a dusot koňských kopyt.

Zdálo se, že místo kde byl chlapec schovaný na stromě minou, ale jeden z vojáků si všiml pramínku vody tryskajícím přímo z rozpuklého kamene na skalnatém boku újezdu. Vojáci se zastavili, aby si nabrali vodu do čutor.

„Můžeme si na chvíli odpočinout, už se trmácíme od rána tímhle zatraceným lesem, chlapi“ promluvil rytíř Egil, sedící na černém koni.

Bylo vidět, že ostatní vojáci tuto poznámku přijali s povděkem. Hrnuli se k vodě. Oplachovali si zpocené obličeje a stříkali ji navzájem po sobě jako malé děti. Vojákům bylo v kroužkových brněních horko. Tyto končiny byly mírnější a teplejší než severská země odkud pocházeli.

Po chvíli se líně rozložili z obou stran úvozu.

Jedni si schrupli, druzí si začali vyprávět příběhy, zažité na svých cestách, ale i ty, které slyšeli ve městech od potulných komediantů. Další hráli v kostky Trojku, oblíbenou hru ve všech hospodách říše. Byli unaveni tak, že se u toho ani nehádali jak obyčejně.

Chlapec z výšky starého dubu přes šustění větví neslyšel, o čem si povídají, jen sem tam zaslechl útržek věty a smích některého z vojáků, který k němu zavál teplý vítr.

Zato viděl úplně všechno. Dva krásné koně s dlouhými hřívami, v ohnivých čabrakách, muže, povalující se mezi pohozenými zbraněmi a rytíře Egila s mágem Toridonem, kteří se krmili uzeným špekem a ztvrdlým žitným chlebem.

Chlapci se při pohledu na jídlo sbíhaly sliny, neodvážil se však ani pohnout.

Odmala slyšel, příběhy jak hordy žoldáků vyplenili vesnice a zanechali za sebou hořící chalupy a spoustu pobitých mužů a znásilněných žen. Když si teď na to vzpoměl, po těle mu naskočila husí kůže.

Vojáci by si mysleli že je špehuje a jeho osud by byl zpečetěn. Vypadali dost hrozivě a jejich zbraně ještě hrozivěji.

Velitel žoldáků po nějaké době, chlapci to připadalo jako věčnost, poručil, aby se zvedli a pokračovali v cestě.

„Vstávejte lenoši, do večera musíme dorazit na Křivák, hejtman Drim nás čeká ještě dneska, prý se tam v okolí jeho tvrze dějou divný věci a chce aby jsme se na to podívali.“

„U Thora Divokého, jaký divný věci ?!, “, vyjevil se jeden z mužů stojící přímo vedle koně velitele, a ostatní žoldáci k nim zvedli tázavě hlavy.

„Nevím o co přesně kráčí, ale ztratili se mu nějací poddaní v lese, lidi si myslej že v tom mají prsty démoni. Přišel za mnou sluha od Drima řek jen, že když přijdeme na Křivák a zbavíme ho potíží, tak nás slušně odmění“.

Řekl rytíř a podíval se úkosem na mága, který teď stál vedle něho v dlouhém fialovém plášti s kapucí, vlnitými vlasy a jako uhel černými vousy. Na krku mu visel amulet Řádového orakulátu. Byla na něm vlčí hlava a magický obrazec, jakýsi pletenec osmi okultních znaků .

„Co si o tom myslíš , Toridone ?“

Za dobu, která uplynula od opuštění Bratrstva orakulátu na severu země, slyšel dost řečí o spoutě rádoby tajemných věcech kolujících po celé říši Kenaru. Lidi byli pověrčiví v každém koutě světa.

„Asi to bude zase jen nějaká nafouklá pověra, viděná ustrašenýma očima sedláků z místních statků,“ řekl kouzelník a ušklíbl se.

Kolik už viděl chytráků, vyprávějících lživé historky ,že jim příšery z bažin sebraly nejlepší kusy dobytka. Nechtělo se jim odevzdat je svým pánům a tajně je pak prodávali na tržištích ve vedlejších městech a namastili si kapsy.

Jak vraždy a loupeže sváděli na Mortary a démony.

Jenže před mágem takové historky neobstály, protože on se naučil v orakulátu tajnému umění rozpoznat lež, úskok, jakož i zradu v myslích druhých lidí.

Pomáhal pánům odhalovat pravdu a za tyto služby si nechával dobře zaplatit. Nehledě na to že mu toto umění několikrát zachránilo život.

Rytíř se pousmál. „Taky si myslím že to nebude nic vážnýho, ale zlaťáky za lehkou práci pro Drina se nám pohrnou do měšce, tak proč toho nevyužít. Když má člověk strach, otevře rád truhlici se zlaťáky.“

Mág Toridon se najednou zarazil a zvedl hlavu směrem k dubu, na kterém se schovával chlapec. Upřel svůj pronikavý pohled přesně do míst kde hoch ležel schovaný za sukovitou větví dubiska, ale nespatřil ho.

Rytíř na koni vycítil, že mágovi se něco nezdá.

Z listoví stromu vyletěl se skřehotem starý krkavec, zakroužil nad vojáky a odletěl hledat klidnější místo.

S některými muži jeho skřehot trhl.

Toridon nemohl pořád odpoutat pohled od koruny dubu. Pátral po energii, která k němu vířila v podobě silných vibrací. Oči měl teď sevřené do malých škvírek.

Co je to za sílu? ,pomyslel si.

Podobně se cítil na magických místech, kde zemřel člověk násilnou smrtí, také v hlubokých jeskyních. Tohle bylo podobné a bylo to dost silné. Jako by se tu někde skrýval jiný kouzelník. Ještě chvíli se rozhlížel po okolí.

Pak to pustil z hlavy.

„Vidím, že se ti něco nezdá Toridone,“ řekl rytíř.

Mág jen něco neurčitého zamumlal a pobídl koně v před.

Tlupa se vydala dál úvozem a chlapec na stromě si hlasitě oddech.

Red počkal až vojáci zmizí za zatáčkou a ještě chvíli potom.

Slezl ze stromu a cítil jak se mu třesou kolena.

Kouzelník mu naháněl největší hrůzu.

V hlavě se mu úplně zatmělo ve chvíli, kdy ucítil, že mágova mysl pátrá v okolí, aby zachytila jakýkoliv jeho mentální pohyb.

Cítil, jak se kolem něho mágova energie proplétá mezi větvemi ve snaze zachytit a prolomit jeho vyzařující auru. Kolem chlapce se vytvořil jakýsi neprůchodný štít, kterým žádná cizí energie nemohla proniknout. Redovi se to stalo již několikrát, když potkal někoho s telepatickými schopnostmi. U některých méně odolných mágů a mystiků dokonce slyšel co si myslí, ale u tohohle ne.

Kouzelník měl energii natolik silnou a odolnou, že nebylo možné se do jeho mysli dostat. Ať se hoch soustředil sebevíc.

Chlapec byl synem vesnického kováře. Často se rád sám procházel po lesích, kde číhal na zvěř a cítil se svobodný v tomhle zeleném chrámu.

Narodil se jedné letní noci kdy se náhle na obloze objevila podivně načervenalá hvězda a právě po ní mu dali rodiče jméno- Red.

Hvězda děsila svým rudým svitem celou říši.

Lidé si hned vymysleli spoustu povídaček o brzkém konci světa. Ale takové věci si vymýšleli vždycky, když viděli něco, co jejich jednoduché duše nemohly pochopit. Astrologové království si tím marně lámali hlavy, hvězda ,jak se zjevila, tak po několika dnech záhadně zmizela.

To se stalo před sedmnácti léty a teď se z dítěte stal statný kovářský pomocník, který se vyznal v kování koní, opravách a výrobě nejrůznějších zbrojí a zbraní, léčení neduhů a v bylinkářství.

Jednou za čas chodil s otcem na Křivák pomáhat do stájí, když měl hejtman více hostů a městský kovář potřeboval pomoc, protože podkovy v těchto zapadlých končinách padaly koňům z nohou snad víc než jinde. Cesty tu byly v okolí pěkně rozježděné od obchodnických povozů.

Ty mnohdy zapadly až po nápravy do bláta.

Lidé by se této divočině rádi vyhnuli.

Při cestách se tu potulovaly tlupy loupeživých vandráků a hluboké lesy skrývaly mortary, divoké kmeny z jihu, lidem podobná , krvelačná monstra, napadající zvířata a když nemohli sehnat jinou potravu, lovili lidi.

Jenže tohle byla rychlá zkratka z Morashe na Křivák a dál až k Angworu, sídelnímu městu říše, Kupci toto riziko podstupovali, ale většinou si najali žoldáky, kteří tudy putovali s nimi.

Málokomu se chtělo objíždět tenhle rozsáhlý kus lesa.

Chlapec se tu naučil pohybovat tiše, proto ho případný nepřítel neměl šanci překvapit. Vždy si našel nějaký úkryt.

Také proto nebyl na stromě prozrazen. Dokonce v jednu chvíli přestal dýchat, to byla podivná věc, kterou uměl ovládat. V jezeře to několikrát vyzkoušel a mohl se ve vodě potápět a plavat pod vodou i pár desítek minut. Nikdo z vesnice nevěděl, že má takové schopnosti. Určitě by ho vyhnali jako černou ovci.

Každý člověk skrývá své nadpřirozené schopnosti.

Ještě jednou se rozhlédl po okolí a opatrně se vydal dolů do údolí, kde ležela na kraji vesnice jejich kovárna.

 

Kapitola 2.

 

Už se smrákalo, když žoldáci dorazili ke tvrzi.

Byla to kamenná stará stavba se třemi strážnými věžemi. Obklopená dřevěnou palisádou. Ve střílnách věží dávno nehlídali vojáci, ty si mohl dovolit ještě tak prapraděd hejtmana Drima generál Athal, který zbohatnul v Západních válkách.

Přes dubovou bránu na ně zahalasil křupan, který hlídal ve strážnici vedle padacího mostu.

„Hola, kdo tam v tuhle pozdní dobu?“ hlas měl spíše vystrašený než rázný. Byl to starý, zarostlý vysloužilec v ošuntělém kabátě s halapartnou v ruce.

„Jsem sir Egil z Korouhve“, odpověděl rytíř. „Tvůj pán mě očekává, tak ti radím rychle otevři, než poznáš ostří mého meče, už dlouho si nesekl do prašivého masa.“ Dodal.

Když to strážný uslyšel, začal rychle spouštět padací most přes hluboký vodní příkop. Něco si brblal, ale dával si pozor aby ho nebylo slyšet.

Dusot koňských kopyt se změnil v klapot, když přejížděli přes hrubě otesaný padací most. Vjeli na prostorný dvůr tvrze. Hejtman , který slyšel přijíždět jezdce sestupoval z kamenných schodů obytné části tvrze. Jeho obličej jen zářil.

„Konečně jste dorazili, už jsem myslel, že se vás nedočkám.“ zavolal a hrnul se k rytíři. „ Není bezpečné se v noci pohybovat po místních končinách.“

Egil se jen ušklíbl, seskočil z koně, podal opratě štolbovi, který vyšel ze stáje.

Hejtman pokynul mužům, aby se přesunuli do obytné části tvrze. Následován družinou vystoupil po schodech do dlouhé kamenné chodby a za ní vešli do dřevem obložené osvětlené haly, která pamatovala lepší časy.

Za chvíli již seděli u dlouhého stolu. Sloužící přinesli jídlo.

Rytíř Egil a mág Toridon se posadili v čele dubového stolu vedle svého hostitele.

Tlupa se hltavě krmila horkým masem přineseným na měděných mísách. Napichovali ho na dvojbodce a vše zapíjeli laciným kořeněným vínem. Dlouho již neměli tak dobrou krmi, tak se toho snažili co nejvíce využít.

Po jídle se pěšáci odebrali do stájí ,kde jim byly připraveny slaměné žoky a skoro ihned ulehli k tvrdému spánku, protože nocování venku jim tolik pohodlí nepřineslo, nehledě tomu že v lesích museli být stále obezřetní před případným nebezpečím.

V sále tvrze zatím hejtman posadil hosty ke krbu,

zvedl pohár vína, zhluboka se napil a začal vyprávět o tom, co se vlastně přihodilo.

„Před nedávnem se od skal jenské vrchoviny nevrátili tři muži. Rubali pro mě dřevo na zimu. Nejprve jsem si myslel, že se zpili kořalkou a nechtělo se jim svážet dřevo dolů, ale sluha, kterého jsem za nimi poslal k lesnímu srubu, místo nich našla jen pohozené sekyry a cáry zkrvavených hadrů, povalujících se všude okolo. Dřevorubci nebyli nikde k nalezení.

Sluha se vrátil zpátky a přivezl odtamtud divnou věc, kterou vám teď ukážu.“

Hejtman zapískal a do místnosti vešli dva poskoci, nesoucí podlouhlou truhlici ze smrkového dřeva. Položili ji na podlahu sálu,tak opatrně, jako by se měla každým dalším dotekem rozpadnout na tisíc kusů.

„Tohle je to nejdivnější, co jsem v životě viděl“, řekl a pokynul hostům, aby se zblízka podívali do bedny, z které sloužící pomalu odklopili víko. Muži vstali od krbu a opatrně se přiblížili ke schráně ležící zlověstně uprostřed sálu.

...

 

Hoch se mezitím vrátil do kovárny a uviděl otce, jak sedí u výhně.

„Kde jsi se zase toulal tak dlouho, Rede, matka už měla o tebe strach“ mračil se kovář.

Chlapec mu řekl, že byl v lese sbírat léčivé byliny, smolu a různé druhy kamenů, na zhotovování kouzelných amuletů, protože kovář ve vesnici dělal ještě navíc ranhojiče, trhal zuby, vypaloval vředy, prodával byliny na všelijaké neduhy a vyráběl kouzelné váčky sloužící k zahnání zlých duchů a démonů.

Vracel jsem se domů, ale narazil jsem po cestě tlupu vojáků, táhli směrem na Křivák,raději jsem se schoval na stromě, dlouho jsem musel čekat než odtáhli dál.“ vysvětloval Red.

O tom, že cítil z kouzelníka zvláštní energii otci neřekl, tajil to i před svými rodiči.

„Dobře jsi udělal, kdoví co byli zač, mohli by tě chytit a prodat v zámořských městech jako otroka, nebo na těžkou práci v dolech“.

Red o tom od mala slýchal od svého otce i matky.

Solné doly na severu byly prý plné unesených chudých dětí z vesnic.

Kovář začal vyprávět hrůzostrašné historky, které kolovali mezi místním lidem a napil se z velikého hliněného džbánu zteplalého kvasnicového piva.

Red poslouchal jeho vyprávění s jako vždy s otevřenou pusou. Měl rád otcovy příběhy. Zvlášť jednu, byla o hrdinovi, který pomocí mocných kouzel a sílou meče osvobodí kenarskou říši od nadvlády zla a jeho přisluhovačů, kteří tu vše postupně ovládají a terorizují prostý lid.

Do kovárny vešla matka.

Vy si tu rozprávíte že ani neslyšíte jak vás volám k jídlu. Mračila se, ale jen na oko, byla to dobrosrdečná žena a měla pro chlapské vyprávění pochopení. Byla ráda že se Red konečně vrátil domů.

Otec, ještě několikrát zmáčkl měch , aby mu do rána výheň nevyhasla a odešel za ženou a synem do chalupy. Vonělo to tam pečenými plackami a horkými brambory.

Po jídle otec řekl že se zítra všichni vypraví do města pod Křivákem na tržiště.

Red odešel do ložnice, lehl si na houni a usnul

...

Mezitím na tvrzi....

Muži stáli okolo přinesené bedny.

Uvnitř bylo cosi zabalené ve starém hadru. Hejtman si dřepl a opatrně to začal rozbalovat. Nikdo ani nehlesl. Postupně před nimi na světlo loučí vylézala železná obruč posetá ostrými ostny, které byly podivně zkrouceny všemy směry. Na první pohled to bylo podobné koruně spletené z trnů akátu. Ale při podrobnějším zkoumání to víc připomínalo svíjející se klubko hadů posetých bodci. V jednom místě byl jakýsi složitý otvírací mechanismus , kterému vévodila stříbrná šklebící se umrlčí lebka.

„Tohle bylo napůl vyhrabáno ze země nedaleko srubu dřevorubců, strážci to vykopali a přivezli na tvrz.“ Řekl hejtman.

„Sluhové se to snažili očistit od hlíny, ale pak uviděli tuhle lebku, nechali toho, aby je snad neposedla kletba, která v tomhle podivném předmětu možná je.“

Narovnal se a pohlédl na muže kolem. V jeho slovech byl cítit strach.

Vyhýbal se pohledu na tu věc. Nevěděl co s rukama, tak si je rychle zastrčil za opasek, nechtěl, aby si o něm muži mysleli že je také pověrčivý strašpytel jako jeho sloužící.

„To je podivná historka“, řekl Toridon.

„A ještě podivnější věc tam na zemi.“ řekl rytíř, podíval se na mága, který se od té koruny nemohl odtrhnout. Zdálo se, že mu v přítmí sálu žhnou oči fialovým ohněm.

„Kdysi jsem podobnou věc viděl, za Malým mořem. Bylo to v hradní mučírně, nasazovali ji zpupným vězňům, ale tohle je asi něco úplně jiného.“, řekl kouzelník a otočil se na pána tvrze.

„Máte tu nějakou knihovnu?“ Zeptal se. „Možná někdo o tomhle něco zapsal, kdoví odkud to pochází“. Kouzelníkův zájem o podivnou věc stoupal každým okamžikem.

Hejtman pokrčil rameny.

„Dole ve sklepení je místnost, kde se uschovávaly staré písemnosti, ale celá léta jsem tam nebyl, nikdy mě staré knihy nezajímaly.“ Řekl hejtman a ještě kousek poodešel od bedny.

„Můžeme se tam podívat. Doufám jen že se nám staré železné dveře podaří otevřít“. Hejtman ukázal na dveře v severním koutu sálu.

„Nuže, pojďme“, řekl mág a muži následovali hejtmana.

Prošli několika chodbami až se dostali ke starým točitým schodům, které vedli dolů do sklepení. Sestoupili za hejtmanem, kráčejícím opatrně s hořící loučí, od které se odrážely jejich stíny a vrhaly na zdi sklepení strašidelné obrazce.

Dole se chodba rozbíhala do několika dalších. Muži zatočili doleva kde na konci chodby stály kovové dveře.

Ani nebyly zamčené, jen orezlé panty chvíli odolávaly, než se se skřípěním otevřely. Zatuchlina která zavanula

zevnitř byla skoro nesnesitelná. Hejtman zapálil ještě další tři louče na stěně. V místnosti byly na jedné straně police s knihami a všelijakými papíry. Všude byl hrozný nepořádek a pavučiny a plíseň.

Mág se kolem bezradně rozhlížel, nevěděl kde začít hledat. Hejtman se omluvil, že je unavený a půjde spát, a rytíř se k němu rád přidal. Neměl o hledání nějakých spisů vůbec zájem.

Osamocený kouzelník se začal přehrabovat v hromadě knih, místy plesnivých, místy ohlodaných od krys, ale nakonec usoudil, že tu nic užitečného asi nenalezne.

Louče, zasazená ve stěně až v nejzašším rohu začala skomírat. Po chvíli zhasla úplně.

Podíval se tím směrem, zdálo se mu že je ve stěně nějaká skulina, ze které vychází mdlé namodralé světlo. Přešel místnost až dozadu, naklonil se až ke škvíře a jedním okem nakoukl dovnitř. Když se jeho oko přizpůsobilo

bídnému světlu, uviděl že za zdí je ještě nějaká malá ratejna.

Kamenná stěna před ním vypadala jinak než zbylé tři v místnosti, rychle mu došlo, že jí postavili dodatečně. Venku si jiných dveří nevšiml, byla to tedy tajná místnost bez vchodu.

Napadlo ho že najde nějaký nástroj, kterým udělá do vedlejší místnosti otvor, protáhne se dovnitř a uvidí co zajímavého skrývá. Mohl by zeď rozbořit jedním ze svých destruktivních kouzel, ale nechtěl na sebe zbytečně hlukem přitahovat pozornost obyvatel hradu.

Po chvíli hledání v jedné kobce o patro výš našel delší železnou tyč se špičatým hrotem.

Tohle přesně hledám, pomyslel si a vydal se dolů zpátky do knihovny.

Vklínil tyč do mezery a zapáčil s ní.. Šlo to docela hladce, bylo vidět že zeď byla postavena narychlo, spáry se drolili jakoby byli z písku. O to víc ho lákalo co najde uvnitř.

Za pár minut byla ve stěně díra, že s tam mohl v klidu protáhnout. Vzal si louči, sundanou ze stěny u dveří a vlezl do místnosti. Uvnitř nebylo vůbec nic. Kobka byla prázdná jak márnice.

Jen vzadu ve stěně zářilo matné světlo...které viděl už skrz škvíru předtím. Přešel místnost k místu odkud světlo vycházelo. Ve zdi byl vytesaný malý výklenek. Uvnitř ležela zaprášená kniha, která jinak vypadala docela zachovale. Kouzelník by si ji chtěl hned prohlédnout, ale teď to nebylo možné. Kniha byla zamčena křížem ze železných plátů, zakovaná v podivné schráně. Světlo vycházelo ze zvláštního kamene, připevněného doprostřed toho kovového kříže. Schrána byla dost těžká. Zvedl jí a odfoukl prach. Na vrchní části přečetl nápis:

MASTER NECRILLION MEMENTORE.

Nápis mu nic moc neříkal, ale jakmile vzal schránu do ruky, pocítil v sobě sílu, kterou zažíval jen při evokacích posilujících kouzel.

Mág ukryl schránku pod plášť a vyšel do patra, otevřel dveře ložnice, kterou mu ukázal sluha a vstoupil do ní.

Dnes už s ní nic nepořídí, zítra jí bude muset otevřít nějaký kovář.

Ulehl, sundal si plášť, knihu zastrčil pod lůžko a tak jak byl oblečen i v botách usnul.

...

Red stál mezi rozeklanými skalami. Horečně se snažil vzpomenout jak se sem dostal. Pod ním se po kamenité cestě někdo pomalu škrábal do kopce. Štěkot psů.

Mezi stromy se mihl stín.

Uslyšel sípající hlas, nevěděl odkud přicházel, ale procházel mu celou hlavou:

Kde jsi, ty malý spratku, cítím jak ti tluče srdce, přede mnou se neukryješ !! Dej mi ten amulet, dej ho sem, nebo ti ho strhnu i s hlavou!

 

 

 

 

 

 

Hlas byl pořád intenzivnější a vyhrožoval mu stále víc. Srdce se mu rozbušilo jako perlík v otcově kovárně. Poznal totiž ten hlas a to ho vyděsilo ještě víc. Byl to mág z vojenské družiny.

Chlapec se přitisk pevněji ke skále ,kterou odedávna nazývali Dračí zub a očima hledal únikovou cestu. Pryč, pryč,pryč, to byla jeho jediná myšlenka a rozhodl se rozeběhnout dolů z kopce do hustého křoví, ale nohy ho nechtěli poslechnout, zůstal jako přimrazený k zemi. Uvědomil si že ho něco drží za opasek. Bál se otočit, ale strach z neznáma byl silnější, tak pohnul

hlavou do strany, aby alespoň kouskem oka zahlédl co mu brání v útěku.

Za chlapcem stál malý mužík s velikánskou hlavou a krysí tváří. Který mu pošeptal mu do ucha tenoučkým hlasem.

„Stůj, Rede, jestli poběžíš dolů tak tě Toridon uvidí a pustí za tebou smečku psů, kteří tě bez váhání roztrhají. Pojď se mnou, schovám tě do bezpečí.“

Zatáhl chlapce větší silou zpátky do skalní průrvy,která se teď zdála o mnoho širší než před chvílí.

Red nevěděl, koho se má bát víc, jestli hrozícího čaroděje, nebo podivného skřeta, který ho vtahoval do nitra skály.

Před jeskyní se mihl stín a Red uviděl že se skála pomalu zavírá. Za okamžik byla všude tma jako v nejtemnějším hrobě. Jen kovový medailon , který měl na hrudi matně svítil. Najednou se ze tmy vynořil pařát a utrhl Redovi medailon z krku.

Red vykřikl a v té chvíli se probudil. Medailon zavěšený na krku svíral pevně ve zpocené dlani.

To byl ale divný sen. Pomyslel si.

Možná by se k dračí skále měl podívat, ještě tam nikdy nebyl a nikdo z vesničanů, kteří tu teď žili se tam neodvážil, protože o tom místě kolovaly odjakživa strašidelné pověsti.

Je to nějaké varování, sen byl jako živý. Musel stále myslet na to proč by mág měl takový zájem o kus plechu, o medailon s průhledným kamenem, který kdysi našel zapletený do sítě, když s otcem rybařil na jezeře.

Red znovu usínal a cítil že se začalo dít něco hrozného.

 

 

 

Kapitola 3.

 

Ráno se Toridon objevil jako duch v ložnici, kde oddychoval rytíř Egil.

„Vstávej, lenochu“. Zacloumal s ním. Rytíř otevřel oči a zavrčel na mága.

„Co mě budíš takhle brzo ? Vždyť jsem teprv před chvílí zavřel oči.“ Vypadalo to že ještě neví kde vlastně je. To víno bylo ale hutné, pomyslel si. Musel se opláchnout ledovou vodou z vědra u postele aby se probral.

„Bude skoro poledne a máme toho na práci dost.“ nedal se mág odbýt.

„Musíme sehnat kováře, našel jsem starou knihu, ale je zakovaná v nějaké železné schráně.

„Tady je to samé překvapení“, rytíř se soukal pomalu do kalhot.

„Ještě jedno přidám“ zatvářil se tajemně mág. „Ta kniha byla zazděná, aby se k ní jen tak někdo nedostal, náhodou jsem na ní narazil dole v knihovně.“ kouzelník pozoroval ještě překvapenějšího rytíře.

„Hmmm tak to už neříkám nic. Kde jí máš??“

Mág vytáhl tlustou knihu z kapsáře pláště. „Tady je“. Položil jí na dubový stůl.

Necháme jí otevřít tady, nechci, aby to vidělo víc čumilů, než je třeba“.

„Dobře, zavolám někoho z vojáků, ať dojde pro kováře“.

„Ale neříkej mu proč kováře potřebujeme, ať cestou nic nevyžvaní“.

„Proč s tím děláš takové tajnosti, je to jen nějaká obyčejná kniha.“

„Možná je a možná taky není“, řekl mág a díval se za odcházejícím mužem.

Egil prošel chodbou dolů do přízemí. Z kuchyně se ozýval hlahol několika lidí. Zamířil proto tam.

Seděli tam na lavicích jeho muži a mezi jídlem obtěžovali místní kuchařky, kterým takové chování nebylo proti mysli, při

své nudné práci jim každé povyražení přišlo vhod.

Muži je štípali do zadnic a poplácávali. Ženy s výskotem utíkaly aby zpět přinášely talíře a džbány s jídlem a pitím.

Egil si vzal kousek masa a kozí sýr. Mezi mlaskavým žvýkáním nakázal žoldákovi, ať se vydá pod hrad ke kováři a přivede ho k hejtmanovi.

Vojákovi se dvakrát nechtělo z kuchyně, ale věděl, že mu stejně nic jiného nezbude. Lenivě se zvedl a odešel z místnosti.

 

…

 

Otec se usmíval, bylo nádherné ráno. Seděl před kovárnou a vychutnával si kouř z fajfky, vyřezané z višňového dřeva...

Korantský tabák voněl všude okolo. Čekal až se rodina připraví na cestu do města. Bylo ještě časně, proto nikam

nepospíchal.

Dveře kovárny se otevřely. Red se protáhl a zazíval.

„Dneska je nádherný den, těším se do města, vždycky tam narazíme na něco zajímavého.“ řekl a začal nakládat kovářské výrobky na prodej.

„Dnes utržíme dost grošů, přijde hodně kupujících.“ otec se zvedl a přidal se k chlapci s nakládáním.

„Možná si budeš moc pořídit luk, po kterém tak toužíš, Rede.“

Hoch se zasnil, s lukem by byly výpravy do lesa ještě dobrodružnější, naučí se lovit větší zvěř, ne jako s prakem střílet po veverkách a zajících. To už se hodilo pro mladší chlapce, on už se cítil dospělý. Zkoušel si vyrobit vlastní luk, ale nebylo to pořád ono, chce pravý, od mistra ,vyrobený z nejlepšího dřeva, pěkně vyvážený do ruky, s tětivou z hovězích zádových šlach.

„To bych měl opravdu radost, uvidíš, že se nám to vyplatí, chodil bych lovit, stopovat zvěř už umím. Nelitoval bys otče, že jsi proto utratil několik grošů. A hroty šípů si budu umět sám vykovat.“ chlapec už ho viděl, jak mu visí přes rameno.

„Uvidíme, jak moc dobře půjdou obchody.“ otec litoval, že to Redovi slíbil a on se toho tak rychle chytil. Bude ho s tím otravovat celou cestu a nechtěl aby byl zklamaný, kdyby mu ho nemohl koupit.

„Zboží máme prvotřídní, třeba ty kované dýky jsou unikátní kousky.“

„Říkám ti, že uvidíme odpoledne.“ ukončil kovář debatu nakvašeným hlasem.

Za chvíli z chalupy vyšla matka. Zboží bylo naloženo a rodina se mohla vydat na cestu do města.

Kovář měl pravdu, Red nemluvil o ničem jiném než o tom zpropadeném luku.

…

 

Žoldák se proplétal úzkými uličkami lemovanými malými krámky řemeslníků a vyptával se místních, kde by našel kovárnu. Lidé ,kteří uviděli na jeho prsním pancíři dračí hlavu, ukazovali raději ochotně vojákovi cestu.

Netrvalo to dlouho a muž stanul před ohradou kovárny, ve které pobíhali koně, čekající na nové podkovy.

Přešel náměstíčko směrem ke kovárně. Z komínu se nekouřilo, což bylo žoldákovi divné.

Zabušil koženou rukavicí do masivních vrat. Hodnou chvíli trvalo, než se otevřely dveře a v nich se objevila, tlustá

babizna, ve špinavé suknici.

„Co bys potřeboval, panáčku??“ baba si ho měřila od hlavy k patě.

„No tebe určitě ne, ty šeredo, zavolej mi kováře a hezky pohni svojí tlustou zadnicí“ zahartusil voják.

„Tak to asi nepude, včera kováře nakopl kůň, když se vopilej vracel z šenku a přimotal se do vohrady. Teďka leží jak lazar, ani hnout se nemůže. Ten ti, panáčku dneska nepomůže.“ zdálo se že z toho babizna má radost, možná za to že jí ten voják urazil, nebo kováře v lásce moc neměla.

„Sakra, „ zaklel voják. „Je tu ve městě ještě nějaký jiný kovář??“ Žoldák slíbil babě za radu měďák. Čímž ji rychle

rozvázal jazyk.

„No chodí sem vypomáhat jeden ze vsi s pomocníkem,“ zamyslela se stařena. „Jednou za čas prodávaj na rynku svoje výrobky, a starýmu kováři semtam vypomáhaj.“

Ukázala mu jakým směrem se má dát a nastavila svraštělou ruku pro slíbený peníz.

Voják neochotně zalovil v měšci a hodil ho bábě do dlaně.

„Ale nevim estli tu dneska bude, panáčku“ volala za ním baba, ale žoldák už jí neposlouchal a rychle odešel hledat kováře.

Chtěl se ještě dostat zpátky k dobrotám, které jim kuchařky na tvrzi připravily.

Chvíli mu trvalo než rynek našel, šel spíš po sluchu, než po radě té šeredné stařeny.

Hluk na náměstí byl veliký, prodejci se překřikovali jeden přes druhého. Byli tu platnéři, rybáři, ševci a zelináři, pekaři a řezníci a jiní řemeslníci, ale také kejklíři, potulní pěvci, cikánští vykladači osudu a samozřejmě zloději, ale ti jsou na každém tržišti.

Kováře uviděl skoro ihned, u něj se tlačila spousta lidí, však mě co ukazovat.

Od kuchyňských potřeb po zbraně. Všechno zboží bylo prvotřídní a hejtman ho několikrát přemlouval ať se s rodinou přestěhuje do města, stejně se ten starý kovář brzo uchlastá k smrti. Ale kovářský mistr nechtěl ani slyšet. Byl na vesnici zvyklý a měl tam plno přátel, ruch města ho nelákal.

„Zdravím tě, mistře,“ začal voják, když se mu povedlo protlačit se mezi kupujícími.

„I já tebe, pane, vidím na tobě že zde nehledáš zboží,“ změřil si vojáka kovář.

„Máš pravdu, posílá mě za tebou rytíř Egil z Korouhve, který je hostem vašeho hejtmana, jestli by jsi pro něho nemohl něco udělat, nevím co přesně chce, ale škodný nebudeš.“

„Mám tu sice zboží, ale syn a manželka mě tu můžou zastat.

„Půjdu s tebou, ale napřed musím několika lidem pomoci od bolesti zubů, můžeš se jít podívat.“

„Ne, ne ja tu počkám „řekl vyděšeně voják. Nevadí mi v boji někomu useknout hlavu, ale na trhání zubů, se koukat nemusím, prý to přináší neštěstí a také brzy bych se mohl ocitnout na místě těch ubožáků.“ Pověrčivost byla zakořeněná všude.

Kovář si utřel ruce do kožené zástěry a zeptal se.

„Co potřebuje tvůj pán??“

Voják se nervozně rozhlídl a než stačil odpovědět, kovář netrpělivě zvolal.

„Tak co vlastně ode mne chtějí na tvrzi???“

„Jak už jsem řek jednou ,vůbec netuším, ale určitě si sebou vem svý kovářský nádobíčko, ňákou práci tam pro tebe maj.“ odpověděl po pravdě voják.

„Ženo, musím na hrad, potřebujou s něčím pomoc, tak to tu zatím s Redem pohlídejte, vrátím se co možná nejdřív.“ řekl kovář a zašel za plachtu, kde se krčili vyděšení a oteklí pacienti. V ruce držel kleště.

Za chvíli se odtud ozývaly srdceryvné výkřiky bolesti. Ani ne za deset minut byl kovářský dentista hotov.

 

 

…

 

„Sakra, kde jsou tak dlouho??“ mumlal si spíš pro sebe mág a netrpělivě poposedával na trojnožce u krbu.

„Vždyť vojáka poslali pro kováře víc než před hodinou.“

„Už jdou přes padací most, křiknul voják, který se právě vykláněl z otevřeného okna.

„No konečně“ mág vyskočil a zamnul si spokojeně rukama.

Voják odvedl kováře do pokoje ve kterém ho teď kouzelník čekal.

Pojď dál mistře a posaď se,“ mág ukázal na židli u stolu na kterém ležela podivně okovaná kniha. Mezitím zamkl dveře a zasunul závoru.

„Potřebuji od tebe, abys mi z táhle věci sundal to proklaté kování. Dám ti dva zlaťáky, jeden za práci a druhý, za to že o tom nebudeš s nikým mluvit.“ mág se soustředil na myšlenky kováře, uslyšel jen:

„Co mě je potom, co to je, hlavně že dostanu zlato, Red si bude moc koupit ten luk u zbrojíře. A ženě koupím novou suknici.“

Nepočítal ani v nejmenším, že by ho mohlo potkat takové štěstí.

Mág byl spokojený s tím co slyšel, v opačném případě by asi musel kováře odstranit, poté co mu zpřístupní tuhle věc ležící na stole.

„Dobrá začni ,mistře, ukaž že jsi hoden svojí pověsti.

Kovářovi to dlouho netrvalo, uměl se sekáčem a kladivem ohánět opravdu mistrovsky, za chvíli už kniha na stole ležela zbavená všech želez.

"Tak to je všechno, co jsem potřeboval."kouzelník podal kováři dva zlaťáky a přidal znovu radu, aby o tom co tu viděl, nikomu nevyprávěl. Kovář pokyvoval hlavou a uctivě se ukláněl při odchodu.

Mág zavolal žoldáka, který mezitím stál za dveřmi, aby kovářského mistra odvedl ven z hradu.

Když kovář dorazil ke svému vozu, uviděl že většina zboží je prodána. To byl dnes povedený den, pomyslel si.

"Co od tebe chtěli na tvrzi, otče," zeptal se zvědavý chlapec.

"Ale okovat koně nějakého kouzelníka."zalhal kovář.

Chlapec, ale poznal že nemluví pravdu a jeho mysl zachytila otcovu vzpomínku, kde otvíral knihu zakovanou do železa. Viděl všechno úplně jasně jako by s otcem u toho stolu stál.

"Aha, myslel jsem si to, slyšel jsem že městský kovář marodí, lidé si o tom vyprávěli před chvílí. " řekl nahlas, nemohl otci říci, že ví, jak to bylo doopravdy s jeho podivnou zakázkou .

Zvláště mu nešlo na mysl, jaké tajnosti okolo toho, mág dělal, musela to být neobyčejná kniha.

Žádná kterou kdy viděl, nebyla uschována tak pečlivě, dokonce se k ní nikdo bez násilného rozbití nemohl dostat. Chtěl teď tolik vědět, co v té knize může být napsáno. Sám sice číst neuměl, ale zvědavost, mu od této chvíle nedala pokoj. Myslel na ní každým okamžikem víc a víc. Byla to divná věc.

„Dostal jsem dobře zaplaceno,“ ozval se otec, „myslim si, že by jsme se u zbrojíře mohli porozhlédnout po nějakém luku, Rede“

„Tak pojďme, už se nemůžu dočkat „ řekl chlapec, ale jeho hlas zněl trochu zastřeně. Nemohl odtrhnout myšlenkami od té zamčené knihy.

Chlapi odešli za zbrojířem a matka pomalu sklízela zbylé zboží do vozíku.

Dorazili právě včas, zbrojíř ve svém stánku už také balil zboží do hadrů.

„Chtěl bych nějaký slušný luk pro syna“ řekl kovář.

Zbrojíř si chlapce přeměřil zkušeným pohledem a vyndal z bedny skládací dřevěný luk s kostí vykládaným vzorem. Red byl nadšený. Přesně takový si vysnil. Tetiva byla silná, ale chlapcovi paže navyklé těžkou kovářskou prací ji napnou bez problémů.

Otec začal smlouvat cenu, ale když zbrojíř přidal plochý toulec a deset šípů s trojbokými hroty, tak si plácli a Red si pyšně odnášel svůj první luk, který hned pojmenoval Vítr.

 

...

 

V pokoji , kde ležela na stole kniha, by se napětí mohlo krájet. Rytíř Egil stál nad mágem a koukal mu přes rameno jak v ní listuje.

Na první straně byl zobrazen kulatý amulet, který měl v dolní polovině zasazen průhledný kámen. Vypadalo to jako malé okénko.

Na dalších stranách byla plná děsivých obrazů, bitev a příšer, draků a démonů.

Různé alchymistické návody a kouzelné formule. Listoval dál.

A pak asi v polovině knihy uviděl tu podivnou korunu, která teď ležela v bedně na hradě. Ale nebyla tam sama, pod ní bylo nakresleno jakési starodávné žezlo a ještě podivnější opasek. Na všech artefaktech byly symboly s umlčími hlavami. Tyto předměty očividně patřili k sobě. Mág nevěděl proč, ale téměř okamžitě chtěl mít všechny tyto věci jen pro sebe.

Kniha byla napsána v jazyce, který kouzelník neznal. Ale vzpoměl si že obraz amuletu už viděl na jednom pergamenu dole ve sklepení, bylo pod ním něco napsané,ale předtím si ani nevšiml co, protože kronika ,kterou hledal byla přednější. Možná je tam návod jak přeložit tu knihu. Musí tam jít znovu a podívat se co spojuje knihu s tím pergamenem.“

„Jdu zpátky do sklepení, řekl Toridon, musím se podívat na nějaké listiny.“

„Vždyť už jsi to tam prohrabal včera“ řekl rytíř, ale byl zvyklý na kouzelníkovo chování, putovali spolu po říši už nějakou dobu a mág se občas choval podivně.

„Půjdu se podívat na mužstvo, nechci aby se mi zpili do němoty ještě před polednem. Pak se sejdeme u koní budeme muset vyrazit do těch zatracenejch skal“. Řekl rytíř.

Oba muži vyšli z místnosti, rytíř do kuchyně a mág sestoupil dolů do sklepa.

Když vešel do místnosti, okamžitě ucítil že tam někdo je. Vzadu za regály knih stál muž v černé kápi, v ruce držel nějaký cár papíru. Když uviděl mága, trhnul sebou a pergamen schoval za záda. Kouzelník k němu ode dveří vyslal znehybňující

kouzlo Ashahe gadur, ale než se energie dostala k muži v kápi, rozplynul se jako dým a papír, který držel v ruce se pomalu krouživým pohybem snesl na kameninovou podlahu..

 

Kapitola 4.

Red stál přikrčen v houští lesa a natahoval tětivu luku.

V ranní mlze uviděl srnce, který skláněl hlavu, k zemi, aby si ukousl, trochu šťavnaté trávy.

Chlapec tu na něho čekal již dobré dvě hodiny.

Věděl dávno že sem chodí zvěř z okolí, protože tu byla lesní studánka.

Srnec pomalu zvedl hlavu a podíval se na něj svýma velikýma očima. Redovi se při tom pohledu zastavilo srdce. Chtěl by se doma pochlubit takovým krasným úlovkem, ale pohled zvířete mu nedovolil pustit nataženou tětivu.

Srnec se pojednou rozběhl do nedalekého mlází.

Ještě než zmizel, na chvíli se zastavil, otočil hlavu a chlapec by přísahal, že slyšel hlas, který řekl, „máš čisté srdce, dobře jsme si vybrali.“

Red se kolem sebe rozhlížel, ale neviděl nikoho, kdo by tu v lese na něj mohl promluvit. Asi se mi to zdálo.

Brzy to pustil z hlavy.

Na kmen starého ztrouchnivělého smrku nakreslil světlou jílovou hlínou kruh a začal cvičit střelbu. Pokaždé si terč

namaloval o něco menší. Ještě jednou si vystřelím a půjdu domů, řekl si a vyndal šíp z toulce. Když spouštěl tětivu, za hlavou mu zaskřehotal havran, chlapec se leknul, tak, že šíp minul strom a zmizel v dálce mezi stromy.

Byla by ho škoda, řekl si a vydal se směrem, kam mohl šíp dopadnout. Chvíli mu trvalo, než si všiml, střely zaražené ve stromě, který měl u kořenů velikou dutinu.

Vyndal šíp ze stromu a zastrčil ho do toulce a uviděl, že se něco zablýskalo ve uvnitř vykotlaného stromu.

Skrčil se, aby si to lépe prohlédl.

Na dně dutiny problikávalo zvláštní světlo vycházející z kamenu podobného křišťálu.

Co to může být, pomyslil si a opatrně natáhl ruku k tomu předmětu. Teď to vypadalo, jako by kámen hořel. Sáhl na to, ale necítil vůbec nic. Bylo to studené. Zkusil to vytáhnout, ale ani se to nepohnulo. Hodil si luk přes rameno a strčil dovnitř obě paže, nohama se zapřel o kořeny stromu a největší silou, jako mohl zatáhl. Chvíli se nic nedělo, ale pak to povolilo.

Ozvalo se hrozivé zavrzání a Red cítil, jak se mu propadá zem pod nohama.

S výkřikem se řítil do černé díry, která se pod ním otevřela. Dopadl tvrdě na hromadu hlíny, padající s ním dolů, možná pět metrů hluboko. Znovu uslyšel ten vrzavý zvuk, jak se nad ním díra zavřela a on se ocitnul sám v úplné tmě.

…

 

Kouzelník chvíli stál na prahu knihovny a pozoroval, pergamen ležící na zemi.

Nic se nedělo ,vešel tedy dovnitř a zvedl ho .

Byl na něm nakreslený kouzelný předmět s broušeným kamenem uprostřed, který svým svitem zvýrazní, jen ty části znaků, které se by pak dali normálně přečíst člověkem, jako byl mág Toridon, člověkem ovládajícím alchymistickou abecedu. Byla k tomu ještě připsaná legenda, o rytíři, který se utopil i s koněm při útěku před hordou Mortarů, po neúspěšném boji, tak že amulet leží ztracený v jezeře. Kdyby neviděl tu podivnou knihu, myslel by si že je to jen legenda. Nyní věděl, že je na stopě něčeho úžasného.

Ten amulet musí najít, musí ho mít, bez něj se nikdy nedozví co je napsané v té prastaré knize a mágův chtíč stále stoupal.

Pergamen pečlivě sroloval a zastrčil ho do vnitřní kapsy pláště.

Nahoře se přidal ke skupině vojáků, kteří se připravovali na průzkum dřevorubecké osady.

Egil vydával rozkazy a vojáci se seřadili na nádvoří. Mezi muži panovalo nezvyklé ticho.

„Vyrazíme“ zavolal na Toridona, vidíš že se chlapi nemůžou dočkat“ zasmál se a přeje očima žoldáky, na kterých bylo vidět ,že jediné co jim chybí je chuť opustit sídlo.

Rychle si přivykli teplému jídlu a kyprým,vstřícným děvčatům, o které na tvrzi nebyla nouze.

„Dobře vyrazíme, ale ještě si musím promluvit s hejtmanem.“ řekl kouzelník a odešel do obytné části hradu.

Toridon našel hejtmana u krbu.

Když se k němu mág přiblížil, hejtman otočil hlavu. Vypadal unaveně, jakoby několik nocí nespal.

„ Nebojte se Pane, zbavíme vás starostí, zase bude ve vašem kraji klid“, řekl mu, „jen bych vás chtěl požádat, aby jste tu věc v bedně někam pořádně uschovali, aby se k ní nikdo nedostal, až se vrátíme, tak si ji u vás vyzvednu.“ po mágově slovech se zdálo že se hejtmanovi ulevilo.

„Budu jen rád, až odsud ta prokletá věc zmizí. To mi můžete věřit. Nikdo se k ní zatím nedostane...tady máte klíč od komory, kde je uložená“. Hejtman vylovil velký železný klíč z váčku, na opasku a podal ho Toridonovi.

Ten ho vzal a beze slova odešel.

Hejtman se zase otočil ke krbu a bez zájmu sledoval plápolající oheň.

Egil již čekal u otevřené brány s plátěnou mapou v ruce.

„ Za čtyři pět hodin hodin by jsme tam mohli být.“ řekl a zvedl hlavu od mapy směrem k mágovi. Uvidíme, co se tam stalo a možná tam i přenocujeme, koně máš připraveného, tak vzhůru za dobrodružstvím.“ zvolal rytíř, jako by se těšil, že ho čeká nějaká akce.

Kouzelník však jeho nadšení nesdílel, myslel jen na podivný artefakt v bedně a věci s tím spojené. Musí tomu přijít na kloub.

Vyrazili za pomalu kráčejícími žoldáky přes padací most.

Brána se za nimi s rachotem zavřela.

…

 

Mezitím v podzemí...

Red se pomalu rozkoukával ve tmě. Po chvíli se mu zdálo že vidí chodbu, na jejímž konci svítí mdlé světlo. Dostat se nahoru se mu asi jen tak nepovede, tak se tu musí trochu porozhlédnout. S námahou vstal, byl celý potlučený z toho pádu. Ale zdálo se mu že nic nemá zlomeného. Přidržoval se vlhké stěny chodby a postupoval opatrně dopředu. Čím dál procházel chodbou, tím bylo světlo intenzivnější. Ale jeho zdroj neviděl.

Brzy pochopil proč. Světlo se linulo zpoza rohu vedlejší chodby, ve která byla zapálená louče. Zahnul tedy za roh.

Čím šel blíž ke světlu tím viděl dál do chodby, která se zdála nekonečná. Asi tu byly podzemní doly, ale o žádných nikdy neslyšel. Postupoval velmi opatrně, aby zase někam nespadl. Několikrát se polekal podivných zvuků, ale pak si uvědomil, ze to způsobuje jen ozvěna jeho kroků.

Přišel skoro na konec té dlouhé chodby, když uviděl rezavé železné dveře.

Chvíli stál a přemýšlel o tom ,že by se mohl vrátit zpátky, ale uvědomil si že snadno se nahoru tou šachtou nedostane, zvlášť když se otvor nad ním uzavřel.

Nezbylo mu nic jiného, než zjistit co se za těmi dveřmi skrývá.

…

 

Družina dorazila ke svému cíli. Netrvalo jim to ani čtyři hodiny, i přes to, že většinu cesty šli do kopce. Mág je pořád popoháněl.

Ocitli se na mýtině před dřevařským srubem.

„Tady se to tedy stalo“, řekl žoldák, který se díval na kusy špinavých hadrů poházených okolo ohnště.

„Zdá se“, přitakal Egil a rozhlížel se po okolí.

„Postarej se o koně“ hodil mu oprať do ruky a seskočil na zem.

Neušel ani deset kroků a zarazil se. Na zemi před ním ležel kus lebky, na které byly ještě chomáče vlasů, tohle tu dlouho neleží pomyslel si. Klekl si k tomu a z bližšího pohledu pochopil, že to nebyla zvířecí lebka, ale lidská.

„Hej Toridne, tohle nevypadá na napadení zvěří“, zahalekal na kouzelníka.

Všichni vojáci se spěchali podívat co rytíř našel.

„Myslíš že to udělali Mortaři??“ zeptal se mág.

„Podívej ty ostré hrany“, Egil kost zvedl a ukázal Toridonovi. „ Je to odseklé nějakou sekyrou nebo mečem.

Mortaři nástroje nepoužívají , vypadá to že tuhle lebku rozrazil člověk.

Vojáci se těšili, jak v okolí zabijí pár temnovlků a vrátí se pro slíbenou odměnu, s tímhle tedy nepočítali.

„Rakene“, zavolal Egil na jednoho vojáka,“ přiveď sem psy“.

Voják šel a odvázal dva psy, které jim hejtman půjčil na hledání vlků.

Egil jim dal očuchat zbytek lebky a psi se ihned pustili do hledání.

…

 

 

Kapitola 5.

 

Ruka se mu třásla, když vzal za kovový knoflík dveří. Odhodlával se k tomu dost dlouho, ale najednou se za ním ozvaly kroky. Bylo rozhodnuto, musel jít dál, nemohl tu zůstat a čelit hrozbě, která tu v podzemí na něj mohla číhat.

Dveře šly otevřít podivuhodně lehce. Vešel do osvětlené haly. Byla skoro prázdná. Rychle za sebou zavřel a rozhlížel se okolo kde by se mohl schovat. Uviděl v nejbližším rohu něco jako skříň.

Otevřel jí, vlezl dovnitř a čekal co se bude dít. Ve skříni zapáchala stoletá špína, na dně ležely staré hadry.

Redovi se ze zvířeného prachu chtělo kýchnout, ale protože se dveře do haly otevřely chytil se za nos a kýchnutí potlačil.

Mezi prkny skříně byla škvíra zkrz kterou uviděl malou postavičku s obrovskou hlavou.

Teď mu zmizela z výhledu.

Najednou se dveře skříně s rachotem otevřely.

V chlapci by se krve nedořezal.

Před Redem stál mužíček, s obrovskou hlavou a krysí tváří.

Kde jsem ho jen viděl, napadlo Reda místo toho, aby se ho bál.

…

 

Psi táhli udýchané vojáky přes houští na lesní cestu.

Muži se báli že slídiči chytili stopu nějaké divoké zvěře a teď je zbůhdarma ženou lesem, ale ukázalo se že přesně vědí co po nich jejich páni chtějí a zavedli je až k hromadě dost čerstvě vykopané hlíny. Bylo vidět že nejsou první, kdo měl o obsah lesního hrobu zájem, některé kusy těl již chyběly, temnovlci měli stejně dobrý čich jako slídiči.

Vojáci přivázali psy ke stromu, protože ti teď byli úplně bez sebe.

Egilovi bylo jasné na první pohled, že mrtví v hlíně byli jen dva. Kde je ten třetí? Vypadalo to jednoduše, mezi muži

vypukla hádka, porvali se a nakonec pozabíjeli, ale proč byli zohaveni tak brutálně, to mu teď prolétlo hlavou.

Takové rány na tělech nemohli udělat temnovlci. Pravděpodobně je zabil ten zmizelý dřevorubec.

„Myslím si že tady jsme hotovi, žádné nadpřirozené síly, žádná magie. “ obrátil se na mága, který seděl opodál opřený o strom.

„Vypadá to tak.“ kouzelník ho ani moc nevnímal, od té doby co uviděl tu železnou korunu byl jak duchem nepřítomný.

„Možná, že našli v lese něco o co stálo se pobít“ dodal.

„Myslíš si že se pozabíjeli kvůli něčemu cennému co v lese našli, nebo kvůli té proklaté koruně. Proč si jí nikdo neodnesl“?

„Nevím, sám jí mám plnou hlavu od té doby co jsem jí uviděl, něco mě k ní přitahuje i když myslím, že je to něco

zlověstného.“

„Tak jí zničíme“. Řekl Egil.

Kouzelník se na něho ostře podíval a v tom pohledu se zračilo něco krutého, tohle u něho rytíř ještě neviděl.

„Nebudeme to ničit, dokud se o tom nedozvíme víc. Mám tu knihu a našel jsem klíč k jejímu rozluštění.“

Vytáhl pergamen s nákresem amuletu.

„Tohle je věc, která nás dovede k poznání a možná ještě dál“. Rozbalil svitek a ukázal to Egilovi. Mágův pohled byl zase na chvíli nepřítomný.

Proto si nevšiml že je poslouchá jeden ze stojících vojáků poblíž.

Ten se teď zvědavě nahnul mágovi přes rameno a skoro vykřikl. „ Já jsem to už dneska viděl,vím kdo takovou věc má“!!

 

...

 

„Vylez ven chlapče, mě se bát nemusíš. Jsem ztrážce horních chodeb. Jmenuju se Emus a neublížím ti.“ řeklo to stvoření.

Red se skoro v duchu zasmál, jak by mě chtěl takový skřítek ublížit.

„Nikoho nikdy nepodceňuj Rede.“ oslovil ho jménem.

Chlapec vytřeštil oči, jak to že ví co si myslí, a jak to že zná jeho jméno? Je vidět že mužíka opravdu podcenil .

„To je v pořádku, pokračoval trpaslík, většinou je spíš výhoda když si o tobě ostatní mysli že jsi neškodný.

Vím jak se jmenuješ, znám tě už od doby kdy jsi se narodil, ale všechno se dozvíš, jestli se mnou půjdeš.,“ ukázal maličkou chlupatou rukou k rezavým dveřím, kterých si Red předtím nevšiml, nebo se zčistajasna objevily. Byl ze všeho zmatený.

„Půjdu s tebou, Emusi, myslím si že mi nic jiného stejně nezbývá.“

Chlapec snad nebyl nikdy v životě tak zvědavý jako teď.

Skřet přešel místnost a dveře otevřel. Chlapec tam vešel za ním.

Vypadalo to jako malá jeskyně, ve které stála stará kamenná studna. Stěny se blýskali nazlátlým svitem.

Trpaslík sáhl na jeden z kamenů, pohnul s ním , voda ve studni se začala ztrácet někam hluboko dolů.

S ohlušujícím rachotem nahoru vyjel dřevěný portál.

Chlapec s mužíčkem přelezl kamenný kruh a postavili se do středu dřevěné desky.

Trpaslík šlápl na vystouplé prkno vedle jeho nohy a dřevěná zdviž se začala řítit dolů. Red si všiml že se voda kolem nich vrací podél zdí nahoru v jakémsi víru a nad jejich hlavami znovu vytvořila hladinu studny. Nedopadla však na ně ani

kapička. Držela se nahoře spoutaná neznámou silou.

Dolů jeli docela dlouho. Chlapci se to líbilo, ještě nic takového nezažil. Nejraději by se vozil nahoru dolů pořád, a proto byl zklamaný, když dosedli měkce na dno.

Ve zdi se otevřel průchod a oba se vydali ke světlu, které za ním zářilo.

Vyšli na jakýsi balkon, a z něj Red viděl něco co opravdu nečekal. Úplně ho to vyvedlo z míry a nemohl se nadechnout.

Hluboko pod ním se rozpínalo ohromné podzemní město.

 

...

 

Vojáci se vraceli zpátky ke Křiváku.

Mág se nemohl dočkat, až dojede do vesnice za chlapcem, získá medailon, který u něho viděl voják, poslaný do města pro kováře. Cesta mu připadala nekonečná.

Ani nemohl uvěřit že má takové štěstí, myslel si, že bude muset pracně prohledávat dno jezera, aby našel ztracený artefakt.

Takhle to má snadné, vezme si medailon třeba násilím a kluka se zbaví.

Hejtman byl rád, když slyšel, že dělníky nezabily žádné nadpřirozené bestie. Vraha bude snadnější chytit, než nadpřirozené síly.

Uspořádal hostinu a štědře žoldákům zaplatil.

Když bylo hodování v nejlepším, napadlo ho zeptat se kouzelníka, kdy si odveze tu prokletou korunu.

„Mám tu ještě v okolí něco na práci, ale potom si jí vezmu, zatím mi jí dobře hlídejte,hejtmane“. Mág byl v dobrém

rozpoložení. Věděl, že zítra už bude vědět co tajemná kniha skrývá.

Žoldáci si užívali pozornosti místních děveček a soudků vína, které nechal hejtman dovalit do sálu. Pomalu se s děvečkami vytráceli do různých zákoutí tvrze.

Kouzelník odešel do své komnaty . Vytáhl knihu a důkladněji si v ní listoval. Byla plná legend o příšerách a zvláštních bytostech, o kterých nikdy ani neslyšel, kresby vypadaly jak z jiného světa. Některé alchymistické značky znal již z orakulátu, jiné ne. Těšil se že se naučí novým kouzlům.

Možná ho koruna udělá mocnějším.

Když se dostal skoro na konec knihy, uviděl obraz jakéhosi mnicha, v bílé kutně. Jeho tvář byla rozmazána po papíře, tak nepoznal ani rysy toho člověka, tedy jestli to člověk vůbec byl.

Na hlavě měl nasazenou korunu a z bodců mu po tvářích stékala krev. V ruce držel žezlo a z něho tryskal plamen do kruhové brány, která zářila jako svit té nejasnější galaxie.

Na okamžik mu v hlavě jako blesk proběhla nějaká vize, možná ztracená vzpomínka z doby než se dostal na orakulát.

Viděl sebe spoutaného řetězy, které se mu zažíraly do krvavých rukou, ležel na poušti a pozoroval v dálce vysokou horu na níž stál polorozbořený hrad.

Byl to jen mžik, nic takového si nepamatoval, ale protože tak intenzivně cítil ty řetězy na rukou, pochopil, že se to

skutečně stalo.