Tajemství Zatracených 2.série 2.díl

Kaiso:Postoupil jsem dopředu a očekával první útok. Nic se však nedělo.

„Kde sakra jsou? Necítím jejich moc,“ rozkřikl se Muriel.

Ani já ji necítil. Náhle prostě zmizeli. Co to mohlo být. Pak mi to došlo. To on. Ten co byl vepředu.

„Připravte se. Zakryli jsou moc. Jsou tady, jen vyčkávají!“ křikl jsem a pak se ozvalo.

„Takže to byla pravda co?“

Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo nebyl. Byla to jak ozvěna.

„Kde se schováváš, zbabělče? Ukaž se, ať už tě konečně můžu zabít!“ křikl jsem.

„Odkdy jim pomáháš?“

„Co tě to zajímá? Tak se sakra ukaž!“

Ticho. Za chvíli se hlas ozýval z jiné strany.

„Kdopak jsou oni? Jsou příliš slabí, aby mě zabili. A co ty? Proč neukážeš svoji pravou sílu? Tohle není ani její zlomek!“

„Nech mě být, Werigo. Nebudu zase jen zabíjet, jako dříve!“

„Proč ne? Myslel jsem, že se ti to líbilo? Vždyť jsme zabíjeli……..spolu.“ Poslední slovo mi řekl přímo do ucha. Prudce jsem se otočil, ale on už tam nebyl.

„Proč na nás nezaútočíš? Bojíš se snad, že tě zabiju?“

„Ne. To se vážně nebojím. Ty mi už nesaháš ani po paty, když jsi zavrhl svoji pravou rodinu.“

Měl jsem toho dost. Byl jsem tak naštvaný, že jsem zase povolil trochu ¨svoji moc.

„Kdy už jim konečně ukážeš svoji pravou moc?“
 „Nikdy!“

„Kdo to je?“ ptal se mě Steav.

„Proč říká, že neukazuješ svoji pravou moc? O co tady jde?“ vykřikl Muriel.

Nevysvětloval jsem.

„Protože on je jeden z nás,“ řekl a ukázal se přede mnou.

Ustoupil jsem o pár kroků do zadu.

 

Andrew: * In The end! Neboj budu ti zpívat na pohřbu Kaiso xDD jediné co uslyšíš bude falešné krákání xDDD Werigo…to zní jako…Werigo má, milovaná, prozraď mi proč jsi mě…opustila? xDDD Ok to je jiná písnička Jenninina verze znáš to no ne? xDD Ale když to mi připomíná holku – bude se Weigo(vi) smát! xD *

Chvíli se nic nedělo. Osoba přede mnou měla v ruce dva obrovské meče. Počkat, kdy si je vzala?

„Co to máš v rukách?“ Zajímám se a sleduju jemně modře zdobené nože.

„Je to moje zbraň, meče z oceánských a mořských korálů, jsou mocné, reagují na mojí sílu.“ Pousmála se a jedním z mečů švihla do levé strany, kam se z její zbraně poslal gejzír vody. „Zasáhnou nepřítele, ať už je kdekoliv.“ Pousmála se a po chvíli z levé strany vidím vycházet jednoho z démonů. Byl celý mokrý jako já a probodával nás pohledem.

„Vážně? Zasáhnout nepřítele umíš, ale ne zranit, však jsi ho jen rozčílila!“ Křiknu po ní.

„Buď zticha, voda je mírumilovný element, nemůžu jen tak zabít nevinného!“ Křikla na mě na oplátku.

„Pane bože, této!“ Křiknu a rukou švihnu na démona, kterého uvězním do vodní koule ve které ho utopím. Voda náhle zmizí a démona pohltí země.

„Páni, to je síla!“ Výskla celá udivená a já se jenom musel praštit dlaní do čela. Má chránit ona mě nebo já jí?!

 

Kaiso:*Jak už jsem řekla, já fakt neumím vymýšlet jména xDDD jsem se s tím babrala snad 5 minut a pak jsem tam prostě něco napsala xDD tak ti pěkně děkuju, alespoň někdo mi tam zazpívá xDD*

„Copak bojíš se mě?“

„Tebe a bát se? Nikdy!“ křiknu.

Za sebou jsem náhle uslyšel křik. Neotáčel jsem se, věděl jsem co se děje. Zaútočili. Konečně.

Rozmýšlel jsem se, jestli vypustit celou svou sílu a nebo jí nechat uspanou. Nestihl jsem to však domyslet, protože zaútočil.

Nastavil jsem kouzlu meč a rychle poodstoupil dál, abych udržoval bezpečnou vzdálenost.

„Ale no ták, použij svoji moc. Takhle tě lehce zabiju!“ křikl na mě a použil smotanou sílu do dlouhého lasa, které se mi obmotalo kolem nohy.

Zakřičel jsem.

Ten provaz mi do nohy zabodával dlouhé drápy, které mi drásaly kůži na cimpr campr.

Rozčílil jsem se. Měl jsem hroznou chuť ho jedním kouzlem, zabít. Rozhodl jsem se. Celou svoji sílu jsem vypustil a oheň který předtím byl jenom na meči, obklopily i mě. Oči mi začaly zářit rudě, ornamenty jsem měl po celém těle, ale ještě pořád jsem blokoval ten  nejhorší stupeň své moci.

„Zemři!“ vykřikl jsem a přihnal se k němu s mečem.

On byl tak překvapen, že se nezmohl na slovo. Nepohnul se.

Mečem jsem ho probodl a až pak projevil nějakou emoci. Začal křičet a jeho tvář zkřivila bolest.

„Tohle nebylo to nejhorší,“ šeptl jsem mu do ucha, když jsem se jílcem meče dotkl jeho kůže.

„Tak už mě zabij,“ zachroptěl mi do obličeje a vyprskl krev, která mi skončila na obličeji.

„Ne,“ řekl jsem prostě a vytáhl jsem meč z jeho hrudi.

Padl na kolena.

„Nezabiju tě. Zatím. Ať váš velitel udělá za mě svoje. Víš jaký on je, když tě nepřítel nechá na milost, většinou tě zabije.“ Uchechtl jsem se. Už jsem zase začal být ten nelítostný zabiják.

„Když mě nezabiješ, řeknu…..“

„Neříkej to. Já jsem přeci dávno zmizel a umřel. Pamatuješ? Nebude ti věřit,“ řekl jsem klidně.

Za mnou se náhle objevil jeden démon. Aniž bych se otočil, probodl jsem mu břicho a pak jsem chytl jeho hlavu a jednoduše mu jí urval.

„Zmiz!“ křikl jsem na něj.

Poslechl a za pár chvil tu už nebyl.

Svoji moc jsem zase uzamkl a nechal ji tak, jak ji cítili ze začátku.

Vyběhl jsem pomoci ostatním. Těch démonů tu bylo už jen pět, ale i tak to byla přesila. Přiběhl jsem Edgarovi pomoci, protože po něm šli dva démoni na jednou, kvůli tomu, že cítili, že je nejslabší.

Aniž by si mě všiml jsem se k nim zezadu přišel a hned jim usekl hlavy. Krev vystříkla jak na mě, tak i na Edgara, který zděšeně vyvalil oči, když uviděl tu krev, která byla všude.

Nic jsem mu neřekl a rychle přistoupil ke Steavovi, který zápasil se svoji mocí proti jednomu. Jen na mě kývl že to zvládne a já jsem už jen sledoval Muriela, který se snažil zabít druhého démona.

Za chvíli byl konec a já se jen uchechtl nad jeho mocí, která už teď byla skoro vyčerpaná a jeho fyzická síla byla na polovině.

 

Andrew: Vyběhl jsem napřed a zadíval se do dálky. Někdo tam stál. Rudé vlasy, temné oči, nebyl sám, ale on mě zaujal nejvíce. Otřásl jsem se. Ta aura…hrůza!

„Andrewe, musíme zmizet.“ Šeptla mi do ucha, když stanula za mnou.

„Vím, ale jak?“ Ptám se, bez toho aniž bych se na ní otočil.

„Až řeknu teď, dáme se do pravého boku, tak nikdo z nich není.“

„Může to být past.“ Protestuju šeptem.

„Může ale nemusí, buď budeme bojovat s nimi nebo jim utečeme, vyber si.“ Elizabeth náhle zvážnila.

„Co navrhuješ?“ Šeptnu, svůj zrak jsem ani jednou nespustil z toho kluka jenž mě probodával pohledem.

„Uteč.“ Šeptne a já se rozběhl do pravého boku, tak jak navrhovala. Elizabeth se je snažila zdržet. Zůstala tam. „Jdi! Honem! Instinkty tě povedou!“ křičí na mě a vyhýbá se ranám snad deseti démonů.

Otočím se a jako na povel běžím pryč. Po chvíli se však zastavím. Cinkání meče ke mně doléhalo až na tak velkou vzdálenost. Rozmyslím se a pak se mé oči zamračí. Celé zrudnou a mé vlasy se prodlouží do modravé hřívy. Už tam stojím ve dračí podobě, při otočení na zpět vydám ze svého hrdla zvířecí křik, který značil pro démony nebezpečí. Vytáhl jsem ze šupinatého těla své perutě a máchl. Dostal jsem se do vzduchu a v rychlosti se dostal na místo boje.

Mé dračí oči zahlédly Elizabeth. Bojovala, ale nezabíjela. Jen se bránila a odrážela jejich útok. Krev ji tekla jak z levého spánku tak i z dalších poraněných částí těla. S divokým řevem z úst vychrstnu oheň, který ihned spálí na popel všecky kteří kolem byli. Tedy až na tři, kteří se na mě s úžasem podívali. Dva byli vyklepáni a další se na mě jenom ušklíbl.

„Ústup!“ Zavelel a s oběma zmizel z mého dohledu. Litoval jsem že jsem je nechal jít, ale Elizabeth byla přednější.

Koukl jsem na její zranění. Seděla opřená o jedno koleno, v zemi zabodnutý jeden z mečů a vydýchávala bolest proudící jejím tělem. Náhle mne ovládly dračí smysly. Měl jsem uvažování člověka, ale zapomněl jsem že jsem jim byl. Jen jsem věděl a rozpoznal kdo jsou mí přátelé a koho můžu zabít.

Elizabeth se mi koukla do očí. „D-Drak?“ Šeptla.

Skloním se k ní a jemně ji očuchám, mírně zakňučím a otřu se o její tvář svým čumákem.

Pohladí mě. „A-Andrewe!“ Křikla.

Napřímím se a natáhnu ruku tak aby mi po ní vlezla na hřbet.

„Co se ti stalo? Ty….ty jsi drak?“ Žasla a snažila se na mě vyšplhat. Dopomohl jsem ji jednou z mých pacek. Znova se napřímil a otočil k ní svojí hlavu. Zafuněl jsem a ona mi sevřela mojí modrou hřívu ve svých vysílených rukách. Své meče již před chvíli odvolala – právě ve chvíli když se na mě rozhodla vyšplhat. „Dobře, Andrewe, leť, budu tě navigovat, už je to jenom kousek.“ Pousmála se a napřímila jednu svojí ruku před sebe. Já znova jenom tiše zafuněl a vzlétl k nebi.

 

Kaiso: Stál jsem tam opřený o svůj meč. Sledoval jsem Muriela, který na mě nevěřícně civěl. Nechápal co jsem mu tu říkal.

„Cože?!“ zařval snad po dvacátý.

„Slyšel jsi dobře. Zdrhl jsem.“

„A-ale….to prostě nejde….jak? Proč?“ teď se ptal Steav.

„Nebavilo mě to. Prostě jsem neměl už sílu tam být dál. Byla to nuda tak jsem utekl. Když mě chtěli chytit. Všechny jsem zabíjel. Našel jsem si přítele, který mi pomohl najít ztracenou sebekontrolu. Vzal mě ke své rodině, ale jednou…..ach….jednou jsem je zabil, protože jsem ztratil kontrolu nad svými emocemi a zasáhlo je to. Pro mě to byla rodina a pro něj jediná věc co ho držela nad vodou a já mu ji zničil. Pak se mnou stejně zůstal a když jsem vešel do toho lesa, zabili ho a mě tu nechali. To odbíhám. Prostě a jednoduše odešel jsem a zběhl.“

„Neříkáš však všechno, že?“ ozval se po dlouhé době Edgar.

„To vám může být jedno,“ odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

„Takže ty jsi…..“

„Ano a budu rád, když to Andrewovi, zatím neřekne. Chci mu to říci sám, i když to nebude lehké a obávám se, že mě za to bude nenávidět.“ *Eris doufá že ne xD*

Náhle mě zasáhla jeho moc. Změnil se.

„Cítíte to?“ ptal se Steav.

„Já ano,“ řekl Muriel. „Co to je?“

Ušklíbl jsem se. Takže Edgar jim neřekl, že jeho syn se mění na draka? To bude překvápko.

„Drak,“ odpověděl jsem prostě.

„Co-že?“ vykřikl nevěřícně Steav.

„To je jedno překvapení za druhým,“ zasmál se Muriel.

„A je na naší straně nebo na jejich?“ ptal se dál Steav.

Pocítil jsem další démony, kteří sem mířili.

„Víte co? Tohle si můžeme vyříkat někde jinde. Blíží se sem,“ upozornil jsem je.

„Ten drak….“ Začal Edgar.

„To můžeš říct jinde!“ křikl jsem. Byly blízko. Hodně blízko.

„Vydržíme to do bezpečnějšího úkrytu. Do teď jsme o tomhle nevěděli. Půl hodiny to vydržíme,“ řekl Muriel.

„Moudré rozhodnutí,“ řekl jsem a vyběhl k západní části lesa.

Za pár chvil se za mnou hnali ostatní.

„Zakryjte své síly. Nenajdou nás tak lehko.“

Svoji sílu už jsem zase uspal a za chvilku jsem necítil ani tu jejich. Jediná síla, která byla cítit, byla ta drakova a Eliz. Snad na to přijde, aby jí skryla.

 

Andrew:  Když jsem s ní přistál a vysadil ji, lehl jsem si před dveře úkrytu. Mé zvířecí oči jí naváděly ať vejde dovnitř, ať se schová, ale jen si ke mně přisedla a pohladila po hřívě. „Neboj se, počkám tady s tebou, dokud nepřijdou ostatní.“ Pousmála se.

Já však zavětřil nepřítele. Byl blízko a nebyl sám. Zvedl jsem hlavu a mé oči se zaměřily k nejbližším stromům, ihned po té se z tamma začaly vystřelovat bodce, na jejímž koncích byly pevné lana z tkání jednorožců.

Chtěli zasáhnout jí, ale já se k ní rychle přikrčil a pocítil pálivou bolest na krku.Zaúpěl jsem a jemně zakřičel. Lano s sebou trhlo a já skončil ležet na zemi. Po chvíli další ohavná stejná bolest na jiných částech mého těla.

„Andrewe!“ Křičela a snažila se mi ty velké bodce, jenž se zarážely až do mého masa sundat. To už však byli u nás a Elizabeth jeden z nich chytil za vlasy a škubl s ní jeho směrem, když k němu pozvedla hlavu, hodil na ní psychopatický úšklebek.

„Mít tak cenné zvíře je zakázáno má milá.“ Pověděl a pohladil jí po tváři. Já se celou dobu zmítal a snažil se vytrhnout ale vždy mě stáhli zpět do lehu. Z mého zvířecího oka stekla malá stříbřitá slza. Má tlama se plnila gejzírem vody, ale než jsem ji stačil vychrstnout, zastavil mě jedním kouzlem.

„Měli byste na něj dávat větší pozor.“ Ozval se a vyšel ze stínů stromů. Nepoznával jsem ho. Toho jsem ještě neviděl.

„Omlouváme se.“ Pověděl ten jenž držel Elizabeth a hlídal ji aby nic neudělala. Kývl na dalšího z nich, který mi ihned po chvíli obmotal tlamu řetězem. Vykřikl jsem a snažil se postavit. Nelíbilo se mi to. Ani trochu. Ale jejich zbraně, kterými mě chybili byly silnější než moje momentálně zmatená moc.

 

Kaiso: „Stát!“ vykřikl jsem, když jsme se blížili.

Zastavil jsem tak prudce, že do mě vrazil Steav.

„Co zase….,“ zmlknul. Nejspíše také pocítil tu sílu, co jde z našeho úkrytu.

„Jsou tam nepřátelé a s největší pravděpodobností je přepadli.Pokud tam vtrhneme, je po nás,“ říkal jsem jim, aby se nerozhodli pro vlastní smrt.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Edgar.

„Mě by spíše zajímalo, odkdy nám velí tenhle zběh!“ vykřikl Muriel.

Já se okamžitě objevil vedle něj a zakryl mu pusu. „Buď ticho!“ přikázal jsem.

„Co…“

„Pšššt.“

Ztichli a v další chvíli asi dvacet metrů od nás prošel jeden démon. Když byl z doslechu, sundal jsem z Murielovi pusy ruku a naznačil, ať jdou potichu.

Pocítil jsem, že tam je někdo u koho jsem doufal, že už nikdy neuvidím. „Takže se znovu setkáme. Po dlouhé době, co?“ říkal jsem si v duchu.

Byly jsme už blízko. Cítil jsem to a tak jsme raději zastavili.

„Jdu tam. Mě jen tak nezabijí. Vy tam běžte, jen tehdy, jestli se mi něco stane, ale to jen v nouzovém případě. Musím Andrewovi pomoci,“ zašeptal jsem.

„Nenecháme tě tam jít samotného,“ řekl Edgar.

„Ale jo, klidně,“ zamítl Muriel.

Edgar ho zpražil vražedným pohledem. „Ne, nenecháme!“

„Jo, necháme. Já mu rozhodně pomáhat nebudu!“

„Ech, chlapi?“ ozval se Steav.

„Co?!“ zeptali se šeptem oba.

„On už tam šel,“ řekl a ukázal na místo, kde jsem před chvíli zmizel.

 

Andrew: Snažil jsem se z těch hrozných věcí dostat. Ale čím více jsem s sebou zmítal, tím víc jsem si rozsekával pevnou kůži a zarýval ostny hloubš do masa. Jsem vysílený, cítím jak už nemůžu, okolo mě se shromáždí okolo pěti démonů, kteří se mě snažili zbavit.

„Ne! Nechte ho!“ Snažila se mě chránit Elizabeth, ale ten který ji svíral za vlasy s ní škubnul a přiložil k jejímu krku ostří.

„Sklapni a koukej jak jeho smysly zhasínají.“ Ušklíbl se, při čemž si nosem pohrával s jejími vlasy.

Nemůžu se pořádně pohnout, ostatní drží pevná lana a tahají je k sobě, aby mě znehybnili.

Prudce oddechuju, při čemž namáhavě funím. Jsem vysílený, snažím se ale znehybnili mě. Už jenom pokorně ležím a jemně zvednu hlavu k jednomu, který stál naproti a díval se mi do očí.

„Ne! Andrewe, bojuj!“ Křikla, ale já už nemohl. Koukl jsem ji do očí a pak s mírným zafuněním položil hlavu opět k tlapám.

„Hodný.“ Chytne mě za hřívu a jemně jí projede prsty. „Myslím že jako domácí mazlíček se budeš hodit, hochu.“ Pousmál se a přikývl na ty, kteří drželi lana. Pár z nich ke mně přešlo a na mé přední nohy dali velké okovy, stejně jako na ty zadní. Můj krk po chvíli zdobí velký a těžký kovový obojek, jenž vážil okolo půl tuny. Z jeho okrajů se týčily bodce, které tam byly abych na ně mohl nabodnout všecky okolo.

Nelíbilo se mi jak na mě sahal, jak mě drbal za uchem nebo po mé modravé hřívě. Už jsem však neměl sílu nadále odporovat. Už to nešlo. Bylo jich tu příliš hodně a hlídali mě. Využil jsem na svojí obranu skoro veškerou sílu. Zbytek mě udržoval při vědomí a jako hrdé zvíře jsem nechtěl upadnout a usnout.

 

Kaiso: „Hej!“ vykřikl jsem, když mi nikdo nevěnoval pozornost.

Otočili se na mě úplně všichni.

„Pusťte ho. Je můj!“ křikl jsem.

„Kdo se opovažuje říkat, že drak, který teď patří Lucasovi, synovi temnot, je jeho!“ vykřikl jeden z démonů.

Odfrkl jsem si. „Myslíš, že mě to zajímá? Ten drak je můj!“

Ten démon na mě zaútočil. Bez jakéhokoliv varování, ale mě to bylo jedno. Jenom jsem vytáhl meč. Vůbec jsem nepoužil svoji sílu a usekl mu hlavu.

„Ještě někdo?“ optal jsem se ležérním tónem.

Zbytek démonů si vyměnilo pohledy a zaútočilo najednou. Čtyři z nich po mě vrhali kouzla a já se jim jen ladně vyhýbal. Zbytek po mě šel z blízka.

Zakroutil jsem hlavou. Vypustil jsem jen minimum své síly a jednomu po druhém usekával hlavu. Čím dál tím víc se země barvila do ruda. Stejně tak mé oblečení a obličej.

Jeden z démonů držel Eliz za vlasy. Objevil jsem se za ním a podřízl mu hrdlo. Zachroptěl, vyplivl na Eliz krev a svalil se na zem, kde jeho krev vytékala z rány. Chvíli sebou ještě škubal, ale po pár sekundách už ležel mrtví a jeho oči zahalila mrtvolná mlha zla.

„V pořádku?“ obrátil jsem se pak na Eliz, která byla od krve a v šoku zírala na mrtvé tělo démona. Vytáhl jsem ji na nohy a zahleděl se na zbytek démonů, kteří obklopili Andrewa.

„Zmizte!“ varoval jsem je.

Nic. Zůstali na místě. Jen šokovaně zírali na mě. Udělal jsem dva kroky v před a oni po mě hodili jednotně kouzlo. Většině jsem se vyhnul a zbylé jsem pohltil mečem.

„Tohle mi chybělo,“ řekl jsem a vrhl se na mě.

Za pár chvil pět démonů leželo na zemi a pomalu umíralo. Rozsekal jsem jim břicha a některým podřízl hrdlo. Tohle zabíjení mi tak chybělo, že jsem měl pocit, že vypustím, celou svou sílu.

Pohlédl jsem na Andrewa, který očividně nic nechápal a tvářil se vyděšeně.

Za mnou zašustilo křoví z kterého vylezli Vládci Elementů a utišovali Eliz.

 

Andrew: Mírně s sebou cuknu. Krev a mrtvo. Křik a hlasité rány kouzel. Když se zahledím tomu černovlasému klukovy do jeho rudých očí, zděsím se.

Po chvíli však hlavu opět stočím a položím vyčerpáním na zem.

„Andrewe!“ Křikl po chvíli Edgar, jenž opustil svojí sestru a ponechal ji ostatním bratrům. Přešel ke mně ale já s sebou cuknul. Nechtěl jsem ať na mě někdo sahá, chtěl jsem jenom nabrat síly a zase odletět. „Bože.“ Koukl na mé zranění, při čemž musel zavřít oči a hluboce si povzdechnout. „Lidi, pojďte mi pomoct!“ Křikl na své sourozence a Kaisa.

„Pomáhat drakovy?“ Zamumlal Muriel.

„Je to Andrew, změnil se aby mne chránil.“ Šeptla Elizabeth a sama dokulhala ke zraněnému zvířeti.

„Musíme to z něj vytáhnout.“ Šeptl Steav, ale po chvíli se zarazil. „Rány jsou hluboké a ošklivé, nevím jestli je moudré to z něj vytáhnout když je při vědomí.“

„Tak ať se zase promění zpět a opadá to samo.“ Zašklebil se Muriel a všichni na něj hodili přísný pohled.

„Ne, musíme to vyléčit, ale nijak nebezpečně.“ Edgar se podíval na Kaisa, který už chtěl něco namítat. „Je ve dračí podobě, rány které by se ti otevřely by byly větší než ty sám!“ Křikl čímž mu jemně dával najevo otázku jestli je opravdu tak blbý.

Kaiso jenom uhnul stranou do levého boku.

„a proč se tedy nepromění zpět? Neumí to co?“ Uchechtl se rudovlásek, jenž posedával opodál na kameni a díval se na ostatní.

„Umí, ale právě je ve stadiu, kdy zapomněl že má vůbec nějakou lidskou podobu, jeho síla ho příliš oblbla, zná nás, neublíží nás, ale sám se jen tak nepromění, bude to chvíli trvat.“ Šeptl steav.

„Jak tohle víš?“ Zajímala se Elizabeth.

„Moje drahá sestřičko, byli jsme od sebe opravdu dlouhou dobu, zapomínáš že vidím do mysli zvířatům.“ Zazubil se.