Kmen - Kapitola VII. - Zrádce

Do nějakých zářivých barev však měla realita daleko. V průběhu července a srpna se do blízkosti skalního masivu sestěhovala většina obyvatel osad, kromě části lidí, kteří čekali na sklizeň obilí a ostatní úrody. Ve skalách tou dobou už panoval čilý stavební ruch. Zapojeni byli všichni, náčelníka nevyjímaje. Každý měl svůj daný úkol, většina však denně jednoduchými motykami a lopatami hloubila umělý vodní příkop procházející těsně kolem skal. Přibližně tři metry hluboké a šest metrů široké koryto, z části vyhloubené do hlíny a z části do skal, rostlo před očima každý den. Dřevorubci potili krev při výrobě trámů a prken, do toho další skupina kdesi daleko u Medvědího vrchu vysekávala, drtila a ve velkém žáru vypalovala vápenec přesně tak, jak jim David zadal. Těžká práce znamenala pro mnoho lidí časté vyčerpání, ale nikdo neprotestoval. Touha po svobodném životě místo krvavých útoků byla silnější. Kromě usilovného budování společného opevnění si každý ještě musel zajistit své vlastní bydlení. Zatímco původní obyvatelstvo si zpravidla do měsíce dokázalo postavit vlastní srub, skupinka přátel z budoucnosti měla o bydlení poněkud jiné představy. Náhle bylo místa dost a každý by rád měl svou vlastní chatu. Petr si našel hezké místo na mírném svahu ve vzdálenější části osady, kde na kamenné podezdívce se vzájemnou pomocí přátel skládal do sebe vlastnoručně přesně opracované trámy, tvořící stěny jeho domu. Podobně jako ostatní však musel zvládat více prací zároveň a tak stavba jeho domu probíhala velmi pomalu.
Lukáš se tou dobou již více sblížil se Zojou, snad více než se dalo čekat a tak se stalo že za ním přišel její otec, aby se Lukáše zeptal jaké s ní má úmysly? Přece jen nerad by dával svou jedinou dceru do péče nezdárnému floutkovi a tak mu uložil ať dokáže jak umí pracovat rukama, aby dokázal že by se o ni dobře dovedl postarat a ne jen o tom mluvit. Lukáš remcal jak to měl ve zvyku, ale jiný kraj, jiný mrav. Z jejího otce měl respekt, byť nebyl nijak zlý a protože ani jeho dcera, přes počáteční Lukášovy evoluční výtky mu nebyla lhostejná a tak souhlasil. Vlastníma rukama jí měl do prvního sněhu postavit chatu, ovšem za podmínky, že se jí do té doby ani nedotkne. To se její rodině uhlídat vždycky nepodařilo a donedávna lehce namyšlený metrosexuál se měnil před očima. Vzal si úkol k srdci a tak ho bylo vidět dopoledne kopat příkop a odpoledne širokou sekerou otesávat kmen stromu. Podobně se činili všichni ostatní až na jednu výjimku. Tou byla Sylva, která se zcela záměrně jakékoliv těžší práci vyhýbala a když už nějakou přece jen dělala, stejně ji většinou zkazila. David tvrdil že záměrně i když Sylva měla předpoklady ke všemu, jen ne k práci. Přemýšlela že za několik měsíců přijde zima a pokud se odsud do té doby nedostanou, bude se muset někomu vetřít do přízně. Nebyla vůbec skromná, právě naopak. V hledáčku modrooké blondýny nebyl nikdo jiný než samotný Araj, dosud bez manželky. Byl jí sympatický už od začátku a protože se začalo tou dobou mluvit o tom, že by nějakou potřeboval, začala Sylva spřádat sítě. Nenapadlo jí nic jiného než požádat zapálenou dějepisářku Terezu o podrobný výklad části dějin. Prošla skrze stádo nevelkých pasoucích se ovcí až ke skále, v jejíž útrobách si vyráběla příbytek. Vylezla kousek po skále a nahoru už pokračovala po kamenných schodech, které při troše volna postupně vysekávala Tereza do měkkého kamene. Nenašla ji jinak než bylo u ní v té době pravidlem. Zaprášenou, umazanou a zpocenou urputnou snahou vytvořit z díry ve skále moderní obydlí dle vlastních představ. ,,Ahoj Terezko, jak to můžeš proboha takhle vydržet?“ spustila na ni zhurta.
,,Ahoj, já jsem si dala cíl a ten musím splnit. A to takový, že bych měla ráda hotovo než přijde zima.“
,,Ale stihlas toho opravdu hodně, já čumím.“
,,No.. není to všechno úplně moje práce.“ odpověděla skromným tónem.
,,Pomáhá ti ně...?“ ani nedořekla Sylva větu a začala se smát. ,,Pomáhá ti Elan ne?“
,,Jo pomáhá mi trochu když může, i Lupka mi někdy pomáhá. Ale Elan se musí ještě šetřit s tou rukou i když se mu to dobře zahojilo, nicméně na něj musím dávat pozor aby si neublížil.“ odpovídala hned starostlivě Tereza jedním dechem a kamarádka se na ni hned začala culit: ,,Nejseš ty do něho tak trochu zamilovaná? Haha!“
,,Já jsem pomohla jemu a on teď pomáhá mě, je hodný.“
,,Tvá odpověď je poněkud vyhýbavá, Cha!“ nepřestávala Sylva
,,Přišla sis ze mě utahovat?“
,,Já si z tebe neutahuju, jen se směju tomu, že seš v tom až po uši a děláš že nic.“
Tereza se trochu začervenala ,,Já se bojím zamilovat, tyhle věci se mi vyhýbají jak čert kříži. Ale předpokládám žes nepřišla pitvat můj život?“
,,Ne. Přišla jsem tě poprosit o pitvu mé možné slavné budoucnosti.“
,,Nerozumím?“
,,Řekni mi na rovinu, můžu zvýšit svůj vliv v této době?“ Tereza si Sylvu dlouho mlčky prohlížela, pak se na ni zamračila a řekla: ,,Chceš být náčelníkovou ženou?“
,,Chtěla bych, ale chci se ujistit jaké výhody a nevýhody by z toho pro mě plynuly?“
,,No. Jak tě znám, chceš všechno a neuděláš proto nic, maximálně popleteš Arajovi hlavu. Chápu to dobře?“
,,Kdo tu mluví o Arajovi?“
,,A je tu snad jiný svobodný náčelník? Nestačí ti že máš v radě stejné, ne-li větší slovo jako Maja? Pokud se to tady podaří dostavět budeš mít vlastní hradní byt! Je ti to málo?“
,,Nebuď tak hrrr na mě prosím, jsem moc šťastná a vděčná tobě, že jsi mi přenechala to místo. Snažím se být ke všem spravedlivá a zrovnoprávnila jsem v rámci možností ženy vůči mužům, za to jsem na sebe opravdu pyšná!“ vychloubala se.
,,Tak dobře pyšná princezno, ale nečekej zázraky. V této době, jak jsi sama řekla, ještě neexistují peníze a tak měli velmoži kromě politického vlivu na svůj lid i na své sousedy k dispozici to nejlepší z věcných darů. Počínaje nejkrásnějšími kožešinami, přes látky, dokonalou zbroj, meče a různé zbraně, nejlepší koně, vzácné sklo, ale i drahé kameny a tak dále. Nezapomeň ale, že každý kdo toto všechno má, tak si to musí zasloužit. Tak zní zákon. Kdo bude podvádět může být vyhnán, to se rovná rozsudku smrti. Tak dej pozor abys nešlápla vedle.“
Sylva se posadila podívala se na své ruce a povzdechla si: ,,Před třemi měsíci jsem byla na manikúře a řešila jsem jaký odstín nehtů si mám nechat udělat, teď sedím na šutru v době kamenné, nehty mám polámaný a špinavý stejně jako celý zbytek těla, peroxid se mi z hlavy vytrácí a řeším jak se stát královnou neandrtálců!“
Tereza se rozesmála tak, že nebyla schopná přestat a dokonce se musela posadit. Po chvíli se uklidnila, přiklekla k Sylvě, chytla ji za ruku a řekla: ,,Musíš brát život takový jaký je, musíš se mu přizpůsobit, ale můžeš s ním bojovat pokud bude proti tobě. Víc ti poradit neumím, mluvím jen z vlastní zkušenosti.“ pak vstala a změnila téma, aby zahnala chmurné myšlenky na ztracený domov, který v myslích jejích přátel stále byl.
,,Kde teď vlastně spíš?“ zeptala se Sylva.
,,Tady, v doupěti.“
,,To nemáš v noci sama strach?“
,,Mám, ale někdy tu nespím sama.“ špitla nesměle. Sylva s vyjeveným výrazem otevřela pusu a po chvíli ji skryla v dlaních. ,,Tak kamarád jo? Hahaha! To bych do tebe upřímně neřekla!“
,,Co bys do mě neřekla?“ nechápala Tereza.
,,No po pravdě jsem překvapená že ty, taková tichá, nenápadná holka, si tady najde kluka a hned s ním šup do pelechu!“
,,Tak to zas ne! Zas ze mě nedělej couru, jen tu někdy se mnou přespí když mi přijde pomoct se stavbou, abych tu nebyla sama. Jinak nic nebylo!“ bránila se.
,,Já ti nic nezakazuju, tak se hned nerozčiluj.“ uklidnila ji se smíchem.
,,Je jen vděčný za mou pomoc, tak se snaží no. A já to moc oceňuju. Víš, je to první cizí kluk mimo mé spolužáky, který se ke mně chová hezky a za tu dobu co ho znám, nikdy ani nenaznačil že by chtěl no... však víš co.“ rozpovídala se Tereza a Sylva trochu nevěřila svým uším. ,,Hmmm, zajímavé, třeba čeká až se vyjádříš ty.“ a lišácky přivřela oči. Víc už z Terezy ale nedostala. Sylva byla hrozně zvědavá a snažila se zjistit detaily z jejího osobního života, ale při tomto tématu se Tereza zase poněkud uzavřela do sebe a mlčela jako ryba. Místo řečí si raději omotala dlaně kusem hadru, vzala do nich sekáč s paličkou a začala znovu zuřivě bušit do skály z níž odlétaly kusy do všech stran. Sylva věděla že tady už nic nezmůže a tak se raději vytratila.
Zatímco celá pevnůstka dostávala den za dne jasnější obrysy svého nedobytného vzhledu, okolní příroda rychle měnila svou tvář. Několik desítek lidí se vydalo nazpět do svých původních obydlí aby svým druhům pomohli s podzimní sklizní obilí. Když bylo vše hotovo, na náčelníkův rozkaz zcela vyklidili a zapálili celé vesnice, aby co nejvíce zmátli nepřítele. Doufal totiž, že napřesrok na spáleništi vyroste nová bujná vegetace a ztíží jim tak hledání uprchlíků. V době, kdy po několika dnech dlouhého pochodu s koňskými a volskými povozy vrchovatě naloženými zrním, došli k pevnosti, někteří z nich oněměli úžasem. Viděli ji totiž poprvé a nikdy by je ani snad ve snu nenapadlo že je možné něco takového postavit. Na kamenném kopci, uprostřed mírně zvlněné krajiny, se do výše korun stromů tyčily strmé skály, ve tvaru nepravidelného obdélníku, několik set metrů dlouhé i široké, srovnané na vrcholu do stejné výše, kde skupinka lidí vysekávala do skal široký ochoz a zubaté cimbuří. Těsně pod skalními hradbami byl po jejich obvodu široký příkop, v té době asi ze třetiny hotový. Příchozí stále s vykulenýma očima hleděli na tu ohromnou stavbu a pomalu vešli i s povozy hlavní branou do nitra skal. Bránu tvořil asi deset metrů dlouhý tunel, široký a vysoký tak, aby jím projel jezdec na koni i velký povoz. Zevnitř hradby byl místy navršený vysekaný kámen a hlína z příkopu tak, aby vytvořil svah, po kterém bylo možné vyběhnout až na ochoz a cimbuří. Uprostřed toho všeho rostly roztroušené chaty, nikoliv malé polozemnice na jaké byli dosud zvyklí, ale podstatně prostornější sruby na nadzemním kamenném podloží. Všude se válely hromady dřeva, ozývalo se čilé kovové bouchání z kovářské dílny i sekání do dřeva a pískovcových kvádrů. Všichni robotníci ale přerušili práci a běželi pozdravit příchozí přátele a příbuzné, které tak dlouho neviděli. Ještě řadu dní si měli o čem vyprávět.
Příroda měnila svou tvář, neprostupné mlhy byly čím dál častější, stejně jako chladné dny a brzká tma. Změnily se také tváře všech mladých lidí z budoucnosti. I když se kluci snažili udržovat svůj zevnějšek, zarůstali vousem víc než byli zvyklí. Přibyly jim rovněž mozoly a krvavé šrámy na rukou, Sylva dávno ztratila svou nepřirozeně světlou barvu vlasů i když stále byla nejvýraznější blondýnkou ze všech. Moderní oblečení vystřídaly tkané látky a kožešiny, hráči počítačových her se učili doopravdy střílet z luku, házet oštěpem a používat meč. Věci, o nichž nikdy neměli ani potuchy. Také Tereza se přizpůsobila novému životu. Vyhovoval jí. Jednoho krásného, podzimního dne se vydala na procházku do lesa. Všímala si krásné, ale již poněkud ponuré přírody a cítila se šťastná. Nedaleko za pevnůstkou potkala Zoju. Lukáš se v té době stále činil s výstavbou domku, aby to stihl dřív než přijde zima. Však měl proč. Dávno již všichni věděli jaká že nehoda se mu to v létě s usměvavou dívkou stala, protože těhotná Zoja již nedokázala své rostoucí bříško skrýt.
,,Ahoj Zojko, tak co mimčo?“ spustila na ni už z dálky zvesela Terka.
,,No, vrtí se tam. Občas je to trochu nepříjemné.“ zasmála se Zoja. ,,Jdeš někam Terezko?“
,,Jen se tak projít, mám toho dost, chci si trochu odpočinout, dneska je hezky.“
Zoja přikývla vzala košík na šípky a společně s se obě dívky vydaly na krátkou procházku podzimní přírodou. ,,Támhle někdo jde!“ upozornila Zoja na skupinku šesti osob vycházející z lesa. Netrvalo dlouho a obě poznaly neoblíbeného Valmíra se svými věrnými druhy, jimž bylo posměšně přezdíváno bratrstvo vlčího ocásku.
,,Kampak jste se to vydaly holubičky?“ začal Valmír úlisně.
,,Nasbírat šípky na zimu. Brzo bude tma, nemáme na vás čas.“ odpověděla rázně Tereza, nenápadně zatahala Zoju za ruku a táhla ji pryč.
,,Neměly by jste chodit po lese takhle samy, slídí tu vlci, narazili jsme na jejich stopy. Možná bychom vás mohli doprovodit než se setmí a pomoci vám se sbíráním šípků.“ zkoušel se dál Valmír vnucovat dívkám. Zoja začala být trochu vyděšená, Tereza si toho všimla a hned s ještě razantnějším tónem udeřila na dotěrného vousáče.
,,Vím moc dobře o co vám jde vy slizouni, ale v zájmu zachování vlastního života vám radím aby jste pokračovali domů a věnovali se něčemu užitečnému, místo courání po lese!“
Muži se nahlas zasmáli. ,,Jakže? Taková pápěrka mrňavá nám bude hrozit jako malým dětem?“
,,Já vám nehrozím, jen vás upozorňuju a nebojím se. Jsem si jistá že bych mohla být příčinou vaší smrti.“ a schválně se usmála tak aby byly vidět její špičáky. Muži se trochu zarazili. Neznali ji natolik dobře aby věděli jestli si z nich utahuje nebo ne, nicméně věřili tomu že by mohla ovládat kouzla, nebo být upírkou, která jim v noci přijde vysát krev. Valmír se k ní naklonil a zavrčel jí do ucha ,,Uvidíme kdo zemře dřív, he!“ pak mávl rukou a aniž by se ohlédli, odešli rychlým krokem k pevnosti. Tereza si zhluboka oddechla a opřela se zády o strom. ,,Ty ses jich opravdu nebála? Já jsem se klepala jak osika.“ ozvala se po chvíli ticha Zoja.
,,To si piš že jsem se bála! Drž se od nich dál, jsou nebezpeční, kouká jim to z očí. Uvidíš že s nimi ještě budou problémy.“
,,Řekneš to Arajovi?“
,,Nevím, myslím že on sám je taky tak trochu po očku sleduje.“
,,Pojďme raději dál.“ zavelela Zoja a zamířily do mírného kopce, na jehož vrcholu podél řídkého lesa rostlo množství šípkových keřů. Obě dívky se zabraly do obírání pichlavých keřů a rychle zaplnily Zojin košík. Když se chystaly k návratu domů popadla náhle Tereza Zoju za rameno a skrčila ji k zemi. ,,Pozor! Támhle někdo jde.“
,,Není to zase ta banda?“ hádala Zoja.
,,Ano máš pravdu, jsou to oni! Zase ozbrojení ale na lov nejdou. Ani se nehni ať nás nevidí!“ vybídla kamarádku Tereza a obě zůstaly nehnutě skrčené za nízkým křovím. Skupinka mužů kolem nich prošla bez povšimnutí, spíše se ohlíželi za sebe, směrem k pevnosti. Vypadalo to jakoby se báli zda je někdo nesleduje. Když už byli dost daleko, pomohla Tereza těhotné Zoje na nohy. ,,Rychle běž domů, kdybych se do tmy nevrátila, běž za Arajem a řekni mu co se stalo.“
,,Co chceš dělat?“ ptala se vyděšeně Zoja.
,,Budu je sledovat, něco mi tu smrdí.“
,,Ne! Nechoď tam! Můžou tě i zabít! Víš přece co jsou zač!“ snažila se Tereze bláznivý nápad vymluvit.
,,Nech mě a udělej co ti říkám. Neboj se, nenechám se zase tak snadno zabít. Utíkej domů.“ Pak vstala a obezřetně, aby nedělala hluk, se přikrčeně blížila k ozbrojencům. Brzy zmizela i Zoje z dohledu a tak se rychle vydala zpět do pevnosti. Její stav jí umožňoval pouze rychlejší chůzi, ale i tak musela chvilkama odpočívat. Když tam celá udýchaná doběhla, nečekala a rovnou šla hledat Araje. Našla ho když zrovna s dalšími muži tahal těžký trám určený ke konstrukci krovu. ,,Araji! Araji!“ volala na něj co jí hlas stačil. ,,Vydrž! Mám teď práci nevidíš snad?“ zazněla jeho trochu nepříjemná odpověď. ,,Je to důležité!“
Když konečně usadili trám, slezl dolů k Zoje. ,,Tak co bys ráda?“
,,Byli jsme s Terkou v lese a potkali jsme Valmíra s jeho družinou, měli zbroj a vraceli se z lesa, byli dotěrní a snažili se nás vylákat někam do lesa, měly jsme strach že nám něco udělají, ale Terka nás zachránila. Když jsme se teď vraceli, potkali jsme je znovu jak spěchali směrem do lesa u severní pastviny, ale neviděli nás. Terka se sama vydala je sledovat, říkala mi, že pokud se do tmy nevrátí tak ti to mám říct, ale já jsem nečekala. Bojím se o ni, nenechala se zastavit!“ Vyhrkla ze sebe jedním dechem dívka a mnozí jen nevěřícně přihlíželi, neboť nerozuměli všemu co říkala. Araj zamyšleně hleděl do země a pak se obrátil k Zoje. ,,Říkáš že byli ozbrojení?“
,,Ano! Ale na lovu nebyli. A jak jsme je teď potkali tak někam pospíchali a ohlíželi se jestli je někdo nesleduje, my jsme se schovaly za křoví aby nás neviděli.“
Michal stojící za Arajem udělal pár kroků vpřed a řekl: ,,Pravdou je že jsem je dlouho neviděl nic dělat, akorát asi dvakrát seděli pospolu a něco řešili, když jsem prošel kolem nich tam zmlkli. Zjevně něco chystají.“
,,No dobrá, vezmeme deset mužů a půjdeme se za nimi podívat.“ rozkázal Araj a zatnul sekerku co měl v ruce do špalku.
Tereza měla co dělat aby je neztratila z dohledu a zároveň se kryla aby ji nespatřili. Sice se už neohlíželi tak jako když byli u pevnosti, ale občas se zastavili a rozhlíželi se kolem sebe, zda je někdo nesleduje. Byli už dost daleko od domova a slunce začalo zapadat. Vylezli na prudký kopec a zmizeli z dohledu. Tereza se bála že zůstali na jeho vrcholu a spatří ji když poleze za nimi, proto kopec trochu obešla a kryla se mohutnými stromy, hustě pokrývající strmý kopec. Když byla na vrcholu zaslechla tlumený hovor a ucítila zápach kouře. Po břiše se pomalu plazila vpřed, ale velmi opatrně, aby ani větvička nezapraskala. Zanedlouho spatřila několik koní uvázaných ke stromům a skupinu asi dvaceti lidí sedících u ohně. Mezi nimi rozeznala Valmíra i jeho kumpány, ty další neznala. Nemohla příliš vystrkovat hlavu, ale bylo zřejmé že Valmír něco ryje klackem do země a horlivě vysvětluje tlustému, holohlavému muži. Jeho řeči nerozuměla, ale nejspíš to byl cizinec. Snažila se pochytit co tam řeší a brzo jí to došlo. Z Valmírových gest pochopila že tlusťochovi ukazuje vodu a klackem dělal do půdy velký oblouk. ,,Takhle je to tedy! Ten šmejd mu vysvětluje plán pevnosti! Ty chcípneš zrádce!“ rozčilovala se tiše pro sebe, ale cítila jak se jí vaří krev. Jeden z mužů vstal a patrně se chtěl vymočit a zamířil rovnou k Tereze. Vystrašená dívka se vší silou nasoukala pod vyvrácený kmen za kterým se skrývala a ani nedutala. Slyšela tlumené kroky v měkké lesní půdě. Kroky ustaly, naopak velmi blízko ní se ozval crčící proud a nepříjemný zápach. Dělalo se jí špatně ale věděla, že se nesmí se ani hnout, chce-li zůstat na živu. Muž odešel na své místo, po chvíli si dodala odvahy, vylezla z pod kmene a plazila se pryč. Jakmile dosáhla okraje svahu, opatrně se postavila a chtěla ho seběhnout a rychle varovat ostatní. Byla už ale tma tak neviděla dobře na cestu a náhle v běhu zakopla o kořen či větev, když padala, ucítila náraz do hlavy pak už jen tma a ticho.
Araj se svou družinou už za tmy vzdal pátrání a vrátili se do pevnosti. Zoja už vše stihla povědět také Lukášovi a brzy se klepy roznesly po celé osadě. Elan byl viditelně nervózní a naštvaný, když se stopaři vrátili s prázdnou, tak hned začal spílat náčelníkovi: ,,Proč jste mi to neřekli že se sama vydala za těmi zmetky? Proč jste tam nepřenocovali a nepokračovali ráno?“
,,Uklidni se!“ napomenul ho Araj ,,Ráno dáme dohromady větší skupinu a vypravíme se za nimi, teď už nic nesvedem. Stopy končí na okraji lesa za tou severní pastvinou.“ pokračoval už umírněným tónem, neboť věděl že Elan s Terezou v sobě našli snad víc než zalíbení, vzhledem ke své odlišnosti od ostatních.
Noční mrazivý vítr probral omráčenou dívku. Ležela v jakémsi dolíku, z poloviny naplněném špinavou vodou. Byla celá promočená, hlava jí třeštila jako by do ní někdo bušil kladivem a nohu měla zaklíněnou mezi kameny. Nemohla se pohnout, špatně se jí dýchalo a celá se třásla zimou. Nevěděla kde leží, ani jak vypadá okolí, nahmatala jen zabahněné dno díry a několik vyčnívajících kamenů. Cítila jen bolest hlavy, která jí nedovolila žádný pohyb, vlezlý mráz a ani nic neviděla, neboť temné mraky zakryly hvězdnou oblohu a už tak hluboký les, se ponořil do absolutní tmy. Nemohla se rozpomenout co se jí stalo, tušila jen že je tentokrát úplně sama, daleko od domova a přátel. Rozplakala se, ale zanedlouho usnula vyčerpáním.
Časně z rána už Elan netrpělivě sedlal Fajku a když byl hotov šel vzbudit Araje.
,,Araji. Araji!“ třepal s ním. ,,Slunce brzy vyjde musíme jet! Tereza ani Valmír se nevrátili!“
,,No dobře, dej mi chvilku a vyrazíme.“ zašeptal rozespalý náčelník a jak řekl tak i bylo. Za půl hodiny už byla skupina dvanácti ozbrojených mužů připravena vyrazit na cestu. Mezi nimi byli i samozřejmě David, Lukáš, Michal, Marek, Gali a Petr. Už po druhé šlo o život jejich společné kamarádky a nemohli by sedět celý den doma a nečinně čekat. Z předešlého dne věděli kde skončily stopy a tak jeli přímo k tomu místu. Kluci se už trochu naučili jezdit na koních tak jim cesta rychle ubíhala. Noční déšť smazal některé stopy, takže stopaři dlouho bloudili v kruhu než našli správný směr. ,,Nemohli za tak krátkou dobu ujít pěšky tak velký kus cesty, pak se vrátit a jít zase zpátky.“ namítal David. ,,Máš pravdu, stopy směřují k tomu kopci. Podívejme se tam.“ odpověděl Elan a pobídl koně vpřed.
,,Hej! Stůjte!“ křičel Petr ,,támhle někdo jde! Tam pod těmi borovicemi!“ a ukazoval na skupinku osob směřující z kopce. Obrátili koně a zamířili k nim. Ti dole si již všimli jezdců a rychle utíkali pryč. ,,To je Valmír! Za nimi!“ křikl Araj a už všichni uháněli k nim.
,,K ďasu! Zmerčili nás! Rychle mezi ty stromy, tam koně nemohou!“ řval zuřivě Valmír na své druhy, neboť již rozpoznal jejich pronásledovatele. Uprchlíci se skryli v hustém podrostu, ale koně byli přece jen rychlejší. Jakmile doběhli mezi hustý porost na okraji pralesa, byli nuceni zastavit.
,,Valmíre vylez! Neutečeš! Kde je Tereza?“ vykřikl silným hlasem Araj. Odpovědi se nedočkal, namísto toho vyletělo z křovin několik šípů. Jeden zasáhl Zubra do nohy, ten se s výkřikem svalil na zem a druhý Marka přímo do hrudi. Ani nestačil vykřiknout a spadl z koně, noha mu však zůstala viset ve třmeni a poplašený kůň na něj několikrát stoupl a tahal ho po zemi, než se ho podařilo chytit a Marka vyprostit. Ostatní rychle seskákali z koní a Michal s Arajem, kteří byli nejblíž hned běželi Markovi na pomoc. Nestačili k němu ani doběhnout a za nimi se s řevem vyřítili dva muži s meči a štíty v rukou. Araj rychle tasil, ale Michal začal zmatkovat a nevěděl jestli se má bránit nebo pomoci těžce zraněnému příteli. Zlivoj mu zachránil život když po útočníkovi mrštil oštěpem a trefil ho do paže, to už Michal vytáhl svůj krátký meč a začal se bránit výpadům lehce zraněného zuřivce. Z lesa však mezitím vylétaly další a další šípy které nacházely své cíle. Na okraji probouzejícího se lesa vypukl křik a zmatek. Šest proti dvanácti se zdál být nerovným bojem, ale jeden ze stopařů byl mrtvý, další čtyři, mezi nimi i Marek a Petr, byli zraněni. Na druhé straně přežili jen Valmír a jeho pravá ruka. Boj byl krátký a krutý. David, Elan a Araj obklíčili Valmíra, který stále svíral svůj meč a štít a neustále se zuřivě bránil výpadům přesily. Když David vykryl jeho silný úder mečem, Elan na něho zezadu skočil a i když měl stále ještě ruku zesláblou od útoku medvěda, chytl ho za bradku zdravou rukou do něj vší silou mlátil pěstí. ,,Cos jí udělal? Kde je! Mluv nebo tě zabiju!“ Araj s Galim se ho snažili odtrhnout nebo by jej dočista umlátil. Zmlácený Valmír se válel po zemi, držel se za zkrvavený nos, plival krev a pak se obořil na Elana. ,,O čem to meleš zmetku? Žádnou holku jsme neviděli!“
,,Lžeš! Kde je?!“ zuřil dál Elan a i když ho Gali pevně držel, tak na Valmíra alespoň kopl mokrou hlínu. Araj ho chytl za límec a zatřásl s ním ,,Kam jste šli sami? Proč jste nás napadli? Proč jste byli ozbrojení? No?“ sípající Valmír se jen pohrdlivě zasmál i když měl pusu plnou krve, pak ji vyprskl Arajovi do obličeje. ,,To ti neřeknu i kdyby mě Běs mučil!“ pak se otočil na Lukáše a Galiho. ,,Tu vaši holku jsme neviděli a kdyby jo, tak bychom ji zaživa rozpárali, a vás časem taky!“ pak se namáhavě rozkašlal, když přestal pokračoval. ,,Dřív nebo později by jste po meči vychcípali všichni!“
,,Proč jako?“ zeptal se Gali.
,,Jste slabí jako ovce, jste otroci, ta vaše pevnost vás neochrání, brzy přijdou další a dostanou vás, budete zase jako krysy v sudu.“
,,Jací další?“ zatřepal s ním znova Araj, tentokrát již silněji a přiložil mu meč na krk.
,,Hahahahaha!“ zasmál se Valmír z plných plic až se to lesem rozléhalo.
,,Jsi hlupák a ne náčelník, kdybych byl náčelník já, poctivě zvolený a ne jak ta vaše dětská hra, žili by jste si dobře. Teď, hlupáčku, zajdete do posledního! Už je to zařízeno! Bohové jsou mi svědky!“
,,Ty hajzle!“ zařval Gali, pustil Elana, Valmíra zvedl ze země a praštil s ním o strom. Byl sice zmlácený, nikoliv ale bezbranný. Vytáhl nůž skrytý za opaskem a bodnul Galiho do břicha. K jeho velkému štěstí se hrot dostal pouze za široký kožený opasek a na břiše mu způsobil jen malou ranku. Gali uskočil, zakopl však o kořen a upadl na záda, Valmír se ještě jednou s nožem široce rozmáchl aby ho probodl, náhle však zůstal v této poloze jakoby zkameněl a pak spadl vedle Galiho se sekerou zaseknutou v zádech. Nad ním stál Araj. Byl to však on kdo Galimu zachránil život a zabil zrádného Valmíra, který všem před svou smrtí stihl otevřít bránu do pekel. Po počátečním šoku, kdy mnozí přítomní poprvé v životě viděli na jednom místě tolik krve, násilí a mrtvol, přiběhli ke svým zraněným. Jeden ze stopařů byl zabit, druhý měl rozbitou hlavu, Zubr měl v noze zabodnutý šíp, Petr tržnou ránu od ramene až k břichu a nejvážněji zraněný byl Marek, jemuž trčel z hrudi šíp, hluboko zabodnutý. Nikdo neměl tolik odvahy aby ho vytáhl, jen mu narychlo ránu ovázali, protože z ní vytékalo mnoho krve, později však začal i krev prskat. Byl bledý, třásl se a nebyl schopen slova. ,,Nehýbej se, dobře to dopadne, musíš teď zůstat v klidu.“ uklidňoval ho třesoucím se hlasem Michal. Marek obtížně zvedl ruku a se silným třasem ukázal na mrtvé a zraněné kolem něj. Všichni se seběhli kolem, nikdo ani nedutal, srdce jim bušila, strach jim svíral hrdla, nemohli ani vykřiknout i když by chtěli. ,,Zima!“ vyhrkl náhle Marek a všichni ho hned začali zakrývat vlastními oděvy. ,,Dívej se na nás! Jsme tu s tebou Maro! Bude to dobré!“ snažil se David odpoutat Markovu pozornost od silně zkrvavené rány a podpíral mu bradu vzhůru od té spouště. ,,Tolik věcí jsem nestihl..“ zašeptal. ,,Stihneš toho ještě moc, tu prsatou zubřici co se na tebe přece pořád tak culí jak jsi mi říkal, přece nemůžeš nechat nikomu jinýmu.“ snažil se situaci odlehčit Lukáš, jemuž Marek doslova drtil ruku jako by se bál že zůstane sám. Trochu se pousmál ale z pusy vyprskal spoustu krve která ho dusila. ,,Já ne.. nech..., teď ne.. ne..“ chrčel Marek a Lukáš cítil jak se jeho stisk povoluje. Pronikavý křik káněte kroužícího nad lesem bylo to poslední co Marek slyšel. Lukášův uslzený zrak padl přísně na opodál ležícího, posledního člena Valmírovy věrné družiny. Zvedl se, popadl meč, přiběhl k němu, zařval co mu hlas stačil ,,Ty vrahu!!!“ několikrát jej udeřil rukojetí do hlavy a pak bodl.
Nikdo jeho nečekaný či neodsuzoval ani nechválil, nastalé ticho přerušilo jen hejno vyplašených krkavců, které svým krákáním ohlásilo další vyhaslý život na hranici temného lesa. ,,Odplata je vykonána. Snad ani Terezčin život není ztracen?“ řekl po chvíli tiše Araj. ,,Kdo půjde dál? Někdo se musí vrátit s mrtvými a zraněnými zpátky, tyhle tu necháme vlkům.“ pokračoval ještě. Jako první se přihlásil Elan, po chvíli ještě David a Gali. Ostatní se plni zoufalství a nářku nad tragicky zemřelým přítelem vydali pomalu nazpět. Zbylá čtveřice beze slov pokračovala v pátrání po zmizelé Tereze.
Gali si ztěžka oddychl a řekl: ,,Musí být někde tady na tom kopci, jestli vyrazili dnes ráno, dál dojít nemohli.“ Elan jen mlčky přikývl, ostatní se s nepřítomnými výrazy nechali vést svými koňmi. Svah a okolní terén byly místy velmi obtížně schůdné, museli proto slézt z koní a jít pěšky. Před polednem našli na vrcholu kopce ještě trochu teplé ohniště. ,,Tady nocovali, ale podívejte těch stop!“ upozorňoval Araj na svůj nález. Elan pátral pohledem po zemi a odhadl počet přítomných osob na asi dvacet pět. ,,S někým se tu sešli, ty stopy sem vedou z opačného konce kopce, jakoby od západu.“
,,A kudy se vrátili?“ zeptal se David. Promluvil poprvé od ranní krvavé události a snažil se přijít na jiné myšlenky.
,,Na západ.“ prohodil Araj a s Elanem na sebe pohlédli.
,,Že by nás ti vlci přece jen vyslídili?“ zeptal se nejistě Elan Araje a hned vyděšeně vykřikl: ,,Co když ji unesli?!“ a hned začal znovu zkoumat stopy. Po chvíli se však uklidnil, když zjistil, že všechny jsou velké a patří dospělým mužům.
,,Pokud je sledovala musí tu někde být i její stopy.“ snažil se Gali povzbudit viditelně zoufalého Elana, bezmocně pobíhajícího kolem.
,,Nejde mi do hlavy s kým a proč se tu sešli. Ta krysa Valmír cosi mlel o tom že přijdou další a...“
,,...pevnost vás neochrání.“ doplnil přesně jeho myšlenku Gali.
,,Tak je to! Vyzradil někomu náš plán, měli bychom se vydat za nimi ať zjistíme co jsou zač!“ vyzval Araj své druhy, sám vyskočil na koně a vydal se jejich směrem.
,,A co Tereza?“
,,Hledejte ji, já se podívám nedaleko, kudy mohli jít.“ odpověděl Elanovi náčelník a pomalu i s koněm pokračoval po hřebeni kopce ve stopách neznámých lidí.
David, Gali a Elan se rozdělili a každý šel na jinou stranu poohlédnout se po Tereze. Koně nechali u tábořiště, kde okusovali zbytky žloutnoucí trávy. Fajka se přiblížila k vyvrácenému kmeni, pásla se, ale náhle prudce zvedla hlavu, nastražila uši a nehnutě hleděla kamsi před sebe. Udělala pomalu několik kroků vpřed a s frkáním očichávala kmen stromu. Její citlivý čich zaznamenal pach člověka, přesněji místo kde vykonal svou potřebu, ale ještě tam cítila jednu známou vůni. Přeskočila kmen, sklonila hlavu a zase nehnutě očichávala zem, po chvíli se vydala opatrně po svahu dolů. Sešla asi o sto metrů níž a pachová stopa, z části smytá deštěm, ji přesto dovedla k malému skalisku. Obešla jej a konečně našla svou paní. Tereza byla úplně bledá, promrzlá nočním mrazíkem a navíc stále ležela v ledové vodě, v bezvědomí a s děsivě zakrváceným obličejem. Fajka do ní několikrát drcla čenichem, ale nehýbala se. Zůstala tedy u ní stát a občas ji očichávala. Elan už pročesal svou část svahu, ale když nic nenašel, velmi rozmrzelý se vrátil k tábořišti. Hned si všiml že jeden kůň chybí a začal se po něm shánět, brzdy našel čerstvé koňské stopy a vydal se po nich. Netrvalo dlouho a zahlédl Fajku nehnutě stát uprostřed strmého svahu mezi stromy. ,,Fajko! Fiiiiííííj! Pojď sem!“ pískl na ni, ale kobyla k němu jen otočila hlavu a zůstala stát. Elan znejistěl. Že by ji našla?? Malá jiskra naděje ho hned zahřála po celém těle a rozběhl se po svahu dolů. ,,Terezko!“ vykřikl tak hlasitě že to slyšel i Gali a hned spěchal do míst odkud výkřik zazněl. Elan opatrně vyprostil Tereze zaklíněnou nohu z kamenné pasti, vytáhl ji z díry a opatrně s ní zatřásl. Vzpomněl si co ha naučil David a prstem nahmatal tepnu na krku aby se ujistil zda žije. Tep měla, sice slabý ale měla.
,,Elane!“ ozval se známý hlas.
,,Jsem tady dole!“ odpověděl a za chvíli k němu přiběhl i Gali. Zůstal jako zkamenělý když spatřil nehybnou, zkrvavenou Terezu, pak klesl na kolena a zlomeným hlasem promluvil: ,,Ne! Aspoň ty ne Terezko!“
,,Je na živu, ale asi ležela v té vodě celou noc, ne-li dýl!“ řekl Elan a pokusil se ji zvednout. Měl však stále ještě zesláblou ruku a neudržel ji. Gali ji tedy vzal do náručí sám a rychle se snažili dostat zpátky na kopec. Byl překvapený jak je lehoučká, jako by nesl dítě. Malá vzrůstem, ale velká srdcem, které moc chtělo žít.