Cesta ke škole

Cesta ke škole

Ostatní s určitým odstupem obdivovali Netera a jeho schopnost. Jediný dokázal měnit hmotu prutu. Avšak sám Neter se cítil zoufale a zájem ostatních neviděl rád. Je jich devět a stále se nepohnuli z místa. Jediné dobré bylo, že duhový déšť ustal a nové křižácké jednotky už nepřicházeli. Infera všechny svolala k projednání dalšího postupu. Každý věděl co má dělat a zkoumání schopností Netera se odložilo na později.

„Je doufám všem jasné, že jednotka, kterou se podařilo zničit, nemusí být poslední, rychle se přemístíme směrem na jihu, k patám Magických sloupů a jejich ovládacímu mechanismu, dříve než lidé ovládnou jejich starodávnou moc, ať už s ní chtějí dělat cokoliv,“ dodala velitelka Infera nakonec.
„Nemáme čas jít celou cestu až na jih,“ zdůraznil Cerb.
Jeden ze šlechticů se zamyslel a pak povídá: „Madam Infero je to riskantní, ale mohli bychom jít přes školu Zlatých chrličů. Totiž, jedna stěna se opírá o část magického sloupu.“ „To je jen povídačka,“ zabručel si jakoby pro sebe Terb.

Infera vrhla na Netera pohled, který značil nepochopení. Neter ji a všem okolo vysvětlil, že už dlouhá léta se traduje, jak mezi dětmi i dospělými, že ve škole je tajný vchod do sloupu a jediný má být prý dutý.
„Myslím, že je čas na detailní průzkum školy,“ řekl Cerb.
A Infera přikývla: „Dobrá, škola je asi pět set metrů od nás, vyrazíme hned, zdá se, že ulice jsou prázdné.“

Každý z nich si za ten krátký přesun ke škole Zlatých chrličů pokládal několik otázek. Kam se poděli všichni lidé? Spát ještě nemohli. Měřidla ukazovala teprve půl desáté po hřmění. Dosud nepotkali, nezahlédli žádnou novou hlídku křižáků.
Budova školy kam chodili studovat - učit se o věcech Umění a o věcech Lidských - se nacházela blízko společenského centra Her, Zábavy a Společenského odpočinku.To stavitelé umístili v hlavní části a zároveň středu Skvostného města. Proto i s úžasem, který se dostavil nad zachovalostí budovy, tu visela otázka. Kde jsou všichni Křižáci?
Zatím co kroutili hlavami na všechny strany, jestli spatří obávaného nepřítele, Infera žasla nad bílými zdmi známe budovy jejich školních let, které jakoby zářily do temných stínů noci.
Nakonec ukázala k hlavnímu vchodu s nepříjemným očekáváním, že budou muset překovávat velkou bránu, kterou tvořily dvoukřídlá vrata, kována z plátů oceli s plastikami sfing. Přišli, však jen k velké díře mezi okny, která vypadala jako bezzubá ústa ze kterých šla vlhkost a tma. Gigantická vrata velkolepého vchodu se válela na zemi před školou. Neobtěžovali se je odemknout, rovnou byla vyrvána ven a ponechána svému osudu..

Jeden že šlechticů jen tak oznámil: „Že vchod je nehlídaný.“
Opravdu tomu tak bylo. Opět ani živáčka, všude klid.
Terb se nabídl - prut výhružně v levé a miskoštít v pravé ruce - jít první na průzkum.
Infera to odmítla ze dvou prostých důvodů. První, nechtěla přijít o dalšího člena skupiny, zvláště ne o někoho s Uměním modrého plamene. Druhý, ta tma byla jiná, zdálo se, že ani Temnomladí ve skupině se v ní dobře necítí a právě oni se v ní pohybovali lépe oproti lidem.
Neter mlčky použil svou zbraň jako ukazovátko a namířil na Orovovu postavu v tranzu s miskoštítem zářícím jasně modrým světlem.
„Možná se uhodil do hlavy víc než se zdálo,“ poznamenal Cerb s jistým posměškem.

Orova je neviděl, neslyšel. Střídavě se díval z miskoštítu, který zářil o to víc, jak byl ke vchodu do budovy blíž, na temný vstup do školy.

„Jak se zdá, naše skupina není bez Umění a talentu, jak všichni odsuzovali,“ řekl polohlasně Lerb.
Šlechtici i s Inferou automaticky přikývli. Nyní se všichni ostražitě plížili za Orovou se starostí v očích.

„Nejsem bojovník, ale lajlaj, proč mi tedy vadí, že jsem více v boji nepomohl,“ létaly myšlenky Orovovou hlavou, když ostatní hleděli na vyrvané školní vrata.
Najednou ho zaplavil zvláštní pocit poznání a potom uslyšel hlas. Tento hlas patřil ač to bylo zhola nemožné bohu ohně a magie Witolimu. Tvůj úděl je pomoci, ale ne bojem. Orova pohlédl na svůj miskoštít, ze kterého hlas vycházel i se slabou modravou září. Ztuhl a nevěřil, dokud Witoli nepromluvil znovu a nepředstavil se.
Nyní spolu komunikovali na jiné úrovni a čas se zastavil a s ním i pohyby jeho druhů. Witoli mluvil pomalu a vážně.
Orova měl bíloskvostné zavést do třídy onerodů. Té třídy kde se nacházela stěna sousedící se stěnou magického sloupu.

Witoli umlkl, ale miskoštít se začal více rozsvěcovat a ostatní se znovu dali do pohybu s úžasem na tvářích. Ten naznačoval, že si všimli nezvyklého chování lajlaje. Prošel kolem nich, vchodem bez dveří přímo do neosvětlené školní budovy. Původ světla v jeho rukách oslňoval modrým světlem a to sílilo, čím se blížil ke třídě onerodů. Infera všechny pobízela, aby se nezdržovali a šli hned za Orovou. Jestli byl lapen do moci Umění musí ho ochránit. Nic a nikdo je nepřepadl. Po pár metrech Orovova následování bylo všem jasné kam se jde. Do třídy onerodů přímo.
Orova stanul uprostřed jemu známé místnosti z raného dětství. Tehdá pro něj válka s lidmi byla nemyslitelná. Hrál si s vrstevníky lidské rasy jako s bratry. Teď tu stojí s vlastním miskoštítem svítícím jasně bílým světlem, které z modré nemá už skoro nic. Zíraje na černou díru ve zdi této třídy. Bůh řekl, ať odloží svůj magický štít na lavici. V tu chvíli z misky vylétlo před lajlaje a ostatní oranžové světlo. To se vznášelo mezi Orovou a dírou ve zdi. Podobiznu boha Witoliho v oranžovém světle viděl a slyšel jen tento temnomladý doktor.
„Tady cesta končí tvá i tvých druhů Orovo,“ sdělil mu s úsměvem na tváři Witoli, „a dále, tou dírou ve zdi, ze které se dere sama černá tma do zdejšího prostoru, může sestoupit jen jeden z vás, Neter.“
Bůh zmizel a zůstalo oranžové světlo pro Orovu a osm temnomladých. Mladý doktor se probudil ze zvláštního snu, vnímající okolí třídy onerodů a své přátele hledící nevěřícně. Z černé díry ve zdi stále sálala tma a oranžové světlo mezi nimi a zdí se k té černotě pomalu blížilo. Orova pochopil a vše jim převyprávěl. Světlo v tu chvíli bylo pohlceno dírou ve zdi a padalo někam do hlubin sloupu. Jak všichni viděli zespoda šla jeho dost slabá záře, která by se nehodila ani na čtení doktorových receptů.

Infera přemýšlela, co budou dělat, až Neter asi seskočí do hlubiny k úpatí, žádné lano sebou neměli. Orova jí řekl: „Že se musí vrátit do jeskyně na povrchu a pomoci generálovi Ominovi.“ „Schopnosti jich všech budou cennější na povrchu,“ domyslela si sama.
Neter se díval na ostatní, pomalu na jednoho po druhém, chtěl zjistit co si myslí, nikdo se do jeho očí nepodíval. Byl zvyklý z mládí, mohl za to jeho původ. Konečně jeho zrak padl na Inferu. I nyní možná před jistou smrtí skokem do hlubiny si připouštěl, jak moc se mu líbí. A že nikdy nedostane příležitost jí to říci a už vůbec ne povědět své city osamotě.
Jakoby snad vytušila jeho pohled, obrátila své oči k jeho, setkání ve chvilkovém opojení z flirtu, sympatií snad i něhy.
Pak Infera vstala otočila se na ostatní, aby počkali u východu z budovy školy. Rozdělila je do dvojic, ale ne jako když byli malí a sedávali v této třídě. Každého šlechtice doprovázel jeden - nyní už podle projevení Umění - vládce s modrým ohněm. Lajlaj čekal u dveří na Inferu. Před odchodem se všichni s Neterm rozloučili, ale nikdo se mu do očí nepodíval ani neprotestoval. Rádi se vrátí k vlastním rodinám. Lajlaj přistoupil k lavici pro miskoštít, když míjel Netera popřál mu hodně štěstí a na Inferu mrkl. Vyšel ze dveří třídy, zůstaly pootevřené. Zaměřil se na světlo a kupodivu se z misky začala linout slabá modrá záře. Opřel se tedy o zeď, čekal a vyčkával návratu velitelky.
Zůstali sami, oni dva. Neter se v duchu proklínal a Infera se strachovala co s ním bude. Tak se na sebe v té tmavé místnosti dívali. V jednom okamžiku si Infera nalhávala, přece by mohla skočit s ním, ale takový pád by ji mohl vyřadit na dobro, pokud rovnou nezabít. Navíc musí někdo vést ostatní na povrch do jejich nového domova.
Nepřestával se na ní dívat se strachem a obdivem. Zkontroloval si pouzdro s jeho „zázračným“ prutem. Bylo by nemilé ztratit při seskoku svou jedinou zbraň.
Když už se na přípravě nedalo víc nic udělat odhodlal se Neter. Přistoupil k ní a chtěl něco říct. Po tom co zjistili se asi vidí naposledy. Infera byla rychlejší, její pohyb k jeho ústům, mu pouze měl naznačit. Zdálo se, že vše tiše vypoví dlouho očekávaný a toužebný polibek mlčení. Neter se znenadání bryskně otočil k otvoru ve zdi a skočil za světlem, které ztrácelo vytrvale jas. Infery oči překvapeně hleděly na jediného může, kterého kdy málem políbila. Netera u něhož nedokázala rozeznat, zda stále padá nebo se již ocitl v té hloubce u paty Magického sloupu. Věděla, že i bez letmého polibku Neterovi věří.