Kmen - Kapitola VIII. - Smutek a sláva

Náčelník se mezitím vrátil zpět na kopec, neboť ztatil stopy v blízkém potůčku kterým cizinci rychle odešli, právě v okamžiku kdy Gali položil bledou dívku na zem a rychle ji oblékali do vlastního oblečení aby se alespoň trochu zahřála a spěchem se vraceli do pevnosti. Večer již bylo dost chladno, ale skupinka jezdců na koních toho nedbala, protože měli všichni starost, aby nebyl zmařen další mladý život. Tou dobou už dorazili ostatní do pevnosti se svými zraněnými a bohužel i zabitými přáteli. Jediná Sylva dosud netušila co se stalo, se jim rychle rozběhla naproti plna očekávání, ale když spatřila dvě zahalená, nehybná těla, začal jí rychle tuhnout úsměv na tváři. Výrazy všech příchozích dávaly jasně najevo že se stala veliká tragédie. Když spatřila Markovo tělo vykřikla z plných plic až se to lesem rozléhalo a vrhla se k němu jako by ho chtěla oživit, ale beznaděj jí brzy podlomila kolena. Po chvíli se obrátila k Michalovi ,,kde je Tereza? A Gali s Davidem!??“. Michal jen pokrčil rameny a začal strnulému davu tiše popisovat události posledních hodin. Pozdě v noci přijel i zbytek záchranné výpravy, po krátké domluvě s hlídači potichu, aby ostatní nevzbudili, přenesli zbídačenou Terezu do Petrovy chaty. Gali šel ještě rychlými kroky vzbudit Sylvu. No vzbudit. Nespala, jen ležela a plakala. ,,Sylvi, vstávej, potřebujeme tvou pomoc, Terka je na tom moc zle.“ řekl jí tiše aby ostatní nevzbudil. Vyskočila jako blesk a rychle se hrnula ven.
Terezu položili na provizorní lůžko vystlané kožešinami a rychle přiložili do krbu aby se ohřála. Ve svitu ohně konečně mohli vidět rozsah jejích zranění. Sylva ještě dala poslat pro Lupku, která byla také celý den jako na trní a hned ji začala ošetřovat. Omyla jí obličej a ránu na hlavě od zaschlé krve. Byla bledá, ledová, měla jakoby mrtvolný výraz ale žila. Když dorazila i Lupka, vyhnaly hned obě všechny přítomné ven i když se jim tentokrát moc nechtělo. ,,Vidím že se historie opakuje, už jednou jste vy dvě Terku ošetřovali, ale tenkrát na tom nebyla tak moc špatně jako teď! Zůstaneme s ní!“ hádal se Petr se Sylvou.
,,Určitě by nechtěla abyste ji viděli nahou tak vypadněte na chvilu ven! Pak zas můžete přijít!“ rozkázala Sylva dost vzteklým hlasem až se i Lupka zalekla. Když všichni odešli, rychle z ní svlékly mokré oblečení a zabalili ji do vyhřáté ovčí kožešiny. Vyčistily a zavázaly jí ránu na hlavě a pak jen tiše se smutnými výrazy na tváři sledovaly svou téměř nehybnou kamarádku.
Druhý den před setměním se konal pohřeb obou mrtvých chlapců. Na vyvýšeném palouku nedaleko za pevnůstkou bylo pohřebiště. Tedy mělo být, protože dosud nebylo koho tam pohřbít. Od předešlého večera několik mužů stavělo velikou hranici, na jejímž vrchulu byla vedle sebe dvě široká a dlouhá prkna. Slunce už nebylo pořádně vidět, protože ho zakrývala hustá mlha, která pomalu plynula těsně nad zemí jako mraky na obloze, vlezlý mrazík se všem přítomným zarýval hluboko pod kůži a havrani sedící na okolních opadaných stromech, krákali na poplach před množstvím přicházejících lidí. Vpředu jdoucí kouzelník Saliman pomalu bubnoval do malého bubínku a prosil bohy aby přijali duše oněch dvou zavražděných. Jinak bylo vše zahaleno do naprostého ticha. Děsivější atmosféru si ani jeden z mrtvých nezasloužil. Když celý průvod dorazil k hranici, vylezli nosiči, mezi nimiž byli nejbližší přátelé a rodina zemřelých, na hranici a položili na prkna dvě těla zabalená do bílého plátna. Lidé se rozestoupili okolo hranice, uklonili se a pak k ní předstoupil sám náčelník, viditelně nešťastný. ,,Je mi opravdu moc líto co se Markovi a Lézovi stalo, ale žádná bytost na světě, snad ani bohové nedokážou vrátit čas aby se tomu dalo zabránit. Určitě by byli raději padli v boji jako muži, ale dřív než se k němu stihli připravit, jejich nedávní bratři je zákeřně zavraždili! Vydali se na cestu zla, ale jejich skutky byly s pomocí bohů odměněny a pokud tyto zrádce vlci neroztrhali, leží tam doposud. Ač jsem jejich nenadálou ztrátou velmi zdrcen, vězte, že jejich smrt nebyla zbytečná, protože nejen že pomohli odhalit spiknutí, na jehož konci může být smrt nás všech, ale víme teď na co se můžeme připravit a hlavně také, že se odvážně vydali do neznáma zachránit Terezu, která doteď bojuje o život... na chvíli se odmlčel a pak zase pokračoval. ,,Marek i Léza byli dobří a veselí lidé, také pracovití, obětaví a oblíbení, jako takové si je všichni pamatujme a společně prosme mocné bohy ať je přijmou do života věčného!“ pak od Salimana převzal pochodeň a na několika místech zapálil hranici. Plameny postupně pronikaly výš a výš, a diváci museli před zvětšujícím se žárem ustoupit zpět. Ženy a děti plakaly, muži sklesle a tiše hleděli do ohně nebo do plamenů, zejména u Petra, Galiho, Michala, Lukáše, Sylvy a Davida bylo vidět veliké pohnutí ze ztráty přítele. Pak někdo spustil pohřební píseň o dobrém životě mtrvých na zemi a dobrém životě v záhrobí a postupně se začali přidávat i ostatní. Během písně házeli postupně do ohně drobné dárečky, aby si udobřili duše zemřelých. Brzy se setmělo úplně a v dáli zapadající slunce částečně zakrývaly mohutné plameny a černý dým. Když už oheň neměl co žrát, pohřební rituál pokračoval uvnitř velkého společného domu, kde se oslavovali oba mrtví a na jejich počest se hodovalo, pilo a veselilo. Markovi přátelé sice po nějaké době zapomněli na své vnitřní trápení, ale když pozdě v noci oslava končila, nedokázali až do rána spát a celou noc, každý o samotě, truchlili nad tragickým Markovým osudem. Po východu slunce, opět zakrytého hustou mlhou se několik mužů vydalo ke spáleništi, odkud do dvou velkých nádob uložili nalezené domělé ostatky a část popela. Pak se opět všichni sešli na břehu řeky, kde každý trochu hrábl do nádob a hodil popel do řeky. Nebylo tam jediného člověka bez zčervenalých očí. Buď od kouře, nebo od slz. Postupně se všichni mlčky rozešli, jen Petr, Markův největší kamarád, zůstal na místě a nehnutě hleděl do pomalu plynoucí vody. ,,Čas to spraví Peťo, vím co cítíš.“ zašeptala Sylva
,,Co ty víš?“ odpověděl nepřítomně.
,,Taky jsem byla na pohřbu dobrého přítele, Marek byl druhý a ač nejsem věřící, tak se denně modlím aby Terka nebyla třetí...“ pak si schovala ruce do kožešinové vesty a odešla.
Tereza už byla sice v teple, trochu se jí rozproudila krev a zvýšil puls, nicméně byla stále částečně v bezvědomí. Občas pootevřela oči nebo lehce zahýbala rty, jinak nic.
,,Má nejspíš otřes mozku.“ houkl Lukáš Elanovi přes rameno.
,,Co to znamená?“
,,Že se buď praštila silně do hlavy, nebo ji někdo udeřil a částečně ji otekl mozek, možná i praskla lebka. Saliman řekl že za chvíli přijde a podívá se na ni.“
Lupka s Elanem a Sylvou dlouho seděli u Terezy, opustili ji jen chvíli před pohřbem a zase se k ní vrátili, pak do dovnitř vstoupil čaroděj, sedl si na Elanovo sedátko u postele a dlouho zkoumal Terezinu ránu na hlavě až nakonec konstatoval. ,,Díru v hlavě nemá, má nanejvíš naprasklou lebku a bouli, ale to se časem ztratí, bude tam mít nanejvíš malou jizvu.“ pak jí položil ucho na ústa a dlouho poslouchal její dech. Odkryl kožešinu kterou byla přikrytá, poslouchal její hrudník i záda, což se ale neobešlo bež jeho užaslého povzdechu. Sylva si dala hlavu do dlaní, Saliman s Elanem však nevěřícně hleděli na její zjizvená záda až po chvíli čaroděj promluvil: ,,Provedla snad něco zlého? To ji někdo potrestal?“
Sylva na něj nečekaně vyletěla až se zalekl. ,,Nic neprovedla! Zlý člověk ji bezdůvodně zbil!“
,,Jak to víš?“ tázal se překvapeně Elan.
,,Prostě to vím, je to už dávno!“ pak trochu zvolnila hlas. ,,Nechejte si to prosím pro sebe a nikomu to neříkejte! Určitě by nechtěla aby si o tom někdo povídal!“ oba muži jen přikývli hlavou, čaroděj ji zase přikryl a řekl. ,,Je velmi slabá a má začínající horečku, to tou vodou ve které dlouho ležela. Dávejte jí často pít silný odvar z bylin a medu, nějaké donesu. Musí hodně pít i v noci, hlavně aby nezačala kašlat a nedostala zápal plic. Nahřejte kožichy na peci a zabalte ji do nich ať se vypotí.“
Jak řekl tak bylo. Druhý den se probrala a stěžovala si na bolesti hlavy. Sylva s Lupkou a také Elan a Petr, v jehož chatě zatím ležela, u ní byli dnem i nocí. Když se od Lupky dozvěděla co se stalo, rozplakala se a ležela mlčky v slzách další dva dny. Když zůstala sama s Petrem, zavolala ho k sobě. ,,Peťo, pojď sem prosím.“ zašeptala a Petr si přisednul k jejímu lůžku. ,,Je mi moc líto co se Markovi stalo, vím jací jste byli přátelé. Můžu za to já, kdybych nebyla blbá a nešla tam, nemuseli jste mě hledat a Marek mohl žít. Nezasloužím si aby jste se o mě tak starali, co jsem na světě je kolem mě jedno velké zlo, chtěla bych raději umřít...“ při těch slovech hleděla do stropu a po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. Petr ji smutně pozoroval, prstem jí utřel slzy a řekl: ,,To není tvá vina Terezko.“ pak se ztěžka zvedl a šel ven. Po chvíli dovnitř vstoupil Araj, k němuž se donesla zpráva že se už probrala. ,,Už je ti líp děvče?“
Tereza zavrtěla hlavou a stále plakala.
,,Vím jak je těžké ztratit přátele, ale věř mi že jeho vrahové byli ztrestáni. Řekni mi ale, co se ti stalo? Uhodil tě někdo? Viděla jsi něco? Zkus si vzpomenout, tvé svědectví je moc důležité. Než Valmír zemřel mlel cosi o tom že udělal vše proto abychom všichni zahynuli, mstil se za to že nebyl zvolen náčelníkem.“
Tereza chvíli mlčela a pak ztěžka odpovídala. ,,Šla jsem za nimi dost dlouho tak, aby mě neviděli. Dostihla jsem je na vrcholu kopce daleko odsud. Bylo tam s nimi asi dvacet lidí, Valmír cosi ukazoval takovému plešatému tlusťochovi, vypadalo to jako plán pevnosti, mluvili cizí řečí, ale moc jsem toho neslyšela ani neviděla. Všichni měli koně a zdobenou zbroj, pak se zvedli a blížili se jakoby ke mně, tak jsem se odplazila pryč. Když jsem dolezla ke svahu rozběhla jsem se dolů, pak jsem asi o něco zakopla a letěla jsem. Vzbudila jsem se až tady. Co bylo mezi tím nevím, nepamatuju si...“ tak dlouhá řeč ji vyčerpala a zase usnula dřív než Araj dokončil další otázku. Pohladil ji po vlasech a zašeptal ,,Moc jsi mi pomohla.“ pak odešel svolat rodovou poradu aby s nimi probral potenciální nebezpečí které jim hrozí.
Přes opakovaný pokus vystopovat ony neznámé cizince se to nepodařilo. Cizí ozbrojená družina šla kus cesty potokem aby po nich nezůstaly stopy a deště, které ovládly ponurou podzimní přírodu, nenávratně smazaly i těch několik málo stop které po sobě zanechali. Počasí se rychle měnilo a ranní námraza zůstávala na trávě i stromech déle a déle než se rozpustila. Lukáš stihl všas dostát svému závazku, že dokáže zajistit bydlení pro svou těhotnou přítelkyni do prvního sněhu. Zojini rodiče si byli hotový příbytek prohlédnout a nutno říct, že byli velmi užaslí, protože něco takového dosud neviděli. Lukáš využil své poznatky z daleké budoucnosti a vysvětloval jim funkce jednotlivých prvků svého obydlí. Místo malé dobové, hliněné pícky krčící se v rohu, stál uprostřed prostorné haly mohutný kamenný krb s železným roštěm, na který se daly položit hrnce nebo pečící mísy. Hromadu hlíny nahradila široká dřevěná dvoupostel, největší údiv ale vyvolala dřevěná podlaha a za dřevěnou příčkou malý kumbál kde stál kamenný záchod a kamenná vana. Obě zvláštní nádoby měly být ještě vylity hladkou glazurou. Ani záchod ani koupelna nebyly ještě v provozu, protože David, Lukáš a Michal usilovně pracovali na vodním kole, které mělo fungovat jako čerpadlo vody do okolních chat. V plánu byla i v zemi zahrabaná kamenná kanalize ústící ze svažitého kopce do budoucího vodního příkopu vně hradby. Blížící se zima ale tyto práce znemožnila. Když však trojice pravěkých inženýrů vysvětlila funkce těchto systémů ostatním, nazval je Zlivoj syny bohů.
Výstavba chat, ať už velkých pro více lidí, nebo malých pro jednotlivé rodiny, většinou proběhla v průběhu podzimu a když se jednoho rána z nebe snesl první sníh, jen na několika z nich zbývalo dokončit jen drobnosti. Sylva se s povahou sobě vlastní vetřela do Arajovy přízně, původně s očekáváním určitého blahobytu, ale s potěšením konstatovala, že přes věkový rozdíl tisíc čtyři sta let s ním našla několik společných témat o kterých se mohli bavit. Zejména nekonečné diskuze na téma života v budoucnosti či v současnosti.
Následující ráno již byla celá krajina zahalená do bílého závoje a k večeru opět začalo hustěji sněžit. Zima udeřila naplno. Melancholická příroda neulehčovala zapomenout na tragédii, která přišla jako blesk z čistého nebe, také Terezčin stav se zlepšoval jen pomalu, ale o to víc se prohloubil její vztah s Elanem. Uzavřená, plachá dívka mladíkovi stále více otevírala své srdce. Měla k tomu důvod, protože buď celé hodiny seděl vedle ní, krmil ji a ošetřoval, nebo postupně dokončoval její skalní doupě, jak tomu říkala. Úroda byla slušná a zásob bylo dost, nicméně občas bylo potřeba zajít do lesa pro dřevo, nebo na lov. Ani dřevorubci nezaháleli a postupně chystali kmeny na jarní zpracování.
Jednoho rána se malá skupinka čtyř lovců rozhodla že zkusí své štěstí a uloví alespoň jednoho jelena, jejichž stopy poslední dobou pozorovali v okolí pevnosti. Byl mezi nimi i Gali, který potřeboval zdokonalit své schopnosti pro přežití v drsném světě, jelikož mu byla svěřena velká zodpovědnost coby velitele ozbrojené družiny. Ještě když byl měsíc na nebi vydali se na lov. Krajina byla jasně ozářená jako nekonečné bílé moře. Když v třeskutém mrazu a hlubokém sněhu za pomoci proutěných sněžnic dosáhli okraje lesa, obezřetně se přikrčili a pátrali po stopách vysoké zvěře. Nacházeli jen tříprsté stopy všudypřítomných vran, pak důkaz liščího lovu myší a jinak nic. Až později ráno, když došli dost daleko do lesa, sledovali stopy srnce, vztyčil vpředu jdoucí Hojsa ruku na znamení že něco spatřil. Všichni se okamžitě přikrčili a čekali co bude. Hojsa zašeptal. ,,Pozor, támhle leží něco velikého, nevidím dobře co to je. Snad medvěd či zubr.“ přes padající vločky nebylo možno tmavý balvan dobře identifikovat. Po nějaké době, kdy se nic nedělo, vstal lehkovážně Radas ,,Ať medvěd nebo zubr, leží tam mrtvý, jdu! Nebudu tady mrznout!“ Gali ho rychle popadl za rameno a varoval ,,Pozor! Může jen spát! Zkus šípem jestli je opravdu mrtvý.“ pokáral jinak zkušeného lovce. ,,Já nejsem mrtvý a kdybych byl, budu tě chodit strašit!“ zasyčel zlomyslně Zubr Radasovi do ucha, ale ten jen nespokojeně zamručel a víc si siláka nevšímal. A protože mu byla zima a nechtěl dál trávit den na mrazu, rychle vytáhl z toulce šíp, natáhnul, zamířil a vypustil jej. Rychlostí blesku se obrovské zvíře vymrštilo ze sněhové díry, která zakrývala jeho skutečnou velikost. Divoký tur! V lovcích by se v té chvíli nikdo krve nedořezal. Málokdo jej viděl na vlastní oči, mnozí o něm dosud slyšeli jen z vyprávění, zejména že se samotářští býci velice snadno rozzuří a útočí na všechno co se hne. Obr silnější než medvěd, větší než los a mohutnější než zubr, stál nehnutě s roztaženýma nohama a hlavou s obrovitými rohy u země, připraven rozdupat všechny opovážlivce, kteří se mu třeba jen ukážou. Lovci se skryli ve sněhu a ani nedutali. Hluboký sníh a otevřená krajina jim neumožnila mnoho příležitostí k útěku. Tur vztekle mával ocasem a rohy vyhazoval sníh do vzduchu. Lovci byli už docela prokřehlí a nechtělo se jim riskovat životy v nerovném zápase, proto se co nejvíc přikrčili do sněhové závěje a doufali že si jich vzteklý býk nevšimne. Lehce zabodnutý šíp se mu stále houpal na hřbetě a tur vypadal jako by nevěděl zda se má napřed zbavit nepříjemného předmětu, nebo má ztrestat neviditelné útočníky. Po chvíli pobíhání sem a tam se náhle otočil a odběhl dál do lesa.
,,Mám já tohle zapotřebí?“ zeptal se nervózně Gali svých přátel.
,,Tohle u vás nikdy nezažiješ co?“ rýpl si Hojsa a šťouchnul do Galiho loktem.
,,Ty se tomu směješ? Mohl nás zabít!“
,,Ale nezabil, tak se můžeme radovat že jsme naživu.“ uzavřel Hojsa a začal si oklepávat zasněžená záda.
,,Půjdeme za ním?“ zeptal se Radas.
,,Tohle kdybychom dotáhli domů...“ zasnil se Hojsa
,,Za prvé, i kdybychom ho zabili, ve čtyřech ho rozhodně takovou dálku neodtáhneme! A za druhé, nezabijeme ho!“ vykřikl už trochu sebejistěji Gali a oplatil Hojsovi to šťouchnutí až upadl do sněhu.
Po krátké rozpravě však přece jen zvítězila mužská ješitnost a zvědavost a tak se oni čtyři odvážní pustili v hlubokém sněhu po stopách nejmocnějšího vládce lesů tehdejší Evropy. Přestože sněžilo, čerstvé a velmi hluboké stopy pod těžkým zvířetem jasně udávaly směr. Po chvíli nalezli zkrvavený šíp ležící na sněhu a odřená kůra smrku pokrytá několika kapkami krve dosvědčila, že se tur šípu zbavil škrábáním o strom, nicméně stále nebyl v dohledu. Muži se zastavili a radili se jakým způsobem by mohli obra ulovit. Šípy vystřelené z luku by ho dovedly lehce zranit a rozzuřit, dobře vržené kopí by mohlo být účinnější zbraní. Jako poslední na řadu by přišly meče, ale to už by byl boj na blízko, jehož vítěz by byl předem určený. Postupovali opatrně vpřed a brzy spatřili tura stát nehnutě mezi stromy, naštěstí zády k nim. Vypadal jako socha, ani se nehnul a jeho hřbet pomalu zapadával sněhem. Muži se podle domluvy velkou oklikou rozestoupili kolem něj a když byl všemi čtyřmi obklíčený, dodal si Zubr odvahy, klekl si na jedno koleno, pečlivě zamířil a vypustil šíp přímo do krku obrovitého tura. Tentokrát se ale nestačil skrýt tak rychle jak si představoval a tur se s hlavou u země mohutnými skoky blížil k opovážlivci který ho poranil. Brzdil ho pouze hluboký sníh, nicméně se s ním velmi snadno vypořádal. Statečný Zubr stihl ještě vypustit jeden šíp, ten však turovi pouze sjel po boku, aniž by mu nějak ublížil. Ostatní vyrazili s křikem příteli na pomoc aby tura alespoň trochu zmátli. Skutečně se na chvíli zarazil, překvapen nenadálým hlukem kolem něj, Zubr toho využil a ztěžka utíkal v hlubokém sněhu pryč od útočícího býka. Radas po něm mrštil oštěpem vší silou jakou vládl a podařilo se mu ho zabodnout do boku. Nechal Zubra na pokoji a začal se rychle točit dokola aby se zbavil kopí zabodnutého do těla. To se mu po chvíli podařilo a kopí ze silně krvácející rány vypadlo. Stál zase doširoka rozkročen s hlavou u země, těžce funěl a byl připraven zničit celý svět. Rozběhl se proti Radasovi, který stál nejblíž. Ostatní lovci už stačili doběhnou dost blízko aby mohli společně běsnící zvíře napadnout a vrhali na něj s větším či menším úspěchem své oštěpy a vystřelovali šípy, obr však ničeho nedbal, jako by jej bodaly včely a řítil se na osamoceného muže. Před očima se jim však začala zjevovat děsivá scéna, jak rozlícený tur Radase rozdupe, když však byl od něj asi tři skoky, utrhl se pod Radasem sněhový převis a ostatním zmizel z dohledu. Rozběhnutý tur se již nedokázal zastavit a zmizel stejně nečekaně jako předtím Radas.
Mráz přeběhl přihlížejícím po zádech, rychle přiběhli k okraji sněhové pasti a několik metrů pod sebou spatřili hřbet a hlavu obrovitého býka, který svou vahou pádem do strže uvíznul hluboko ve sněhu, po Radasovi však ani památky.
,,Co když je pod ním?!“ křičel Hojsa
,,Rychle chlapi, musíme dolů a dorazit ho, pak můžeme hledat Radase!“ zahulákal Gali a hned hledal cestu kudy by se dostal dolů. Nebyl však čas na dlouhé přemýšlení, tak sjel po zadku strmý zasněžený svah a zapadl do něj podobně jako tur, který se vztekle zmítal jen pár metrů od něj. Gali se však ze sněhové pasti vyhrabal díky sněžnicím snáze než tur a hned nadšeně volal nahoru ,,Vidím Radase! Je tady pod tím převisem!“
,,Je v pořádku? Dostaneš se k němu?“ ptali se muži nahoře.
,,Nevím je blízko toho bejka!“ křikl Gali nahoru a obezřetně se blížil k Radasovi. Ten byl naštěstí v pořádku, neboť spadl do měkkého, naneštěstí měl však na dosah ruky ocas tura a doufal že ho nekopne. Držel se jednou rukou obnaženého kořene stromu, druhou se jen chabě chránil turovým divokým výpadům, jinak se nemohl hýbat vůbec, protože až po hruď zapadl do sněhu. Tur pomalu slábnul, jednak ztrátou krve a jednak vysílením.
,,Gali! Oštěp!“ ozval se shora známý hlas a spustil Galimu dlouhou dřevěnou tyč zakončenou dvoubřitým železným bodcem. Gali byl na tři metry od býka, připravil si kopí, popošel ještě o něco blíž a poněkud nejistě se chystal zuřící monstrum dorazit.
,,Dělej! Zab ho! Na co čekáš!“ začal křičet Radas, protože se turovi podařilo najít pevnou půdu pod nohama a jeho zadní nohy se nebezpečně zjevily Radasovi přímo před nosem. Gali vykřikl z plných plic a vší silou bodl tura do boku. Spousta krve okamžitě zalila bílý sníh, tur ještě vyhodil přední nohu ven ze sněhu, jako by chtěl utéct, pak se ale svalil na bok a ztěžka oddychoval. Ještě jednou se opřel o zabodnuté kopí a posunul ho v těle obrovitého zvířete ještě o kus dál. Tur vydechl naposled a uřícený Gali se posadil na zadek.
Radas se konečně pustil větve a s viditelnou úlevou si oddechl ,,jsem rád že to takhle dopadlo příteli“ a přátelsky ho plácl po rameni. Gali se náhle cítil velmi sebevědomě a byl rád že překonal svůj strach a zachránil kamarádovi život.
,,Co s tou příšerou uděláme?“ zeptal se Gali po chvíli porozování nehybného těla lesního obra.
,,No určitě ho nenecháme vlkům!“ odpověděl z okraje strže Hojsa a hned se nabídl že se vrátí do pevnosti pro posily a koně. Zubr se k němu přidal a oba zmizeli z dohledu i doslechu. Když si Radas i Gali odpočinuli, rozdělali malý ohýnek a jak se na správné lovce sluší, poděkovali bohům, zejména Radas, neboť Gali tomu nevěřil, za přízeň v boji s divokým turem a tiše, aby na sebe příliš neupozorňovali, začali debatovat nad proběhlými událostmi.
Když už se setmělo, přišla patnáctičlenná výprava s koňmi a zatímco jedni z velkých větví chystali jednoduché saně, druzí vyhrabávali tura ze závěje a pak ho s velikým vypětím společně uvázali k oněm saním a za pomoci koňské síly se vydali na zpáteční cestu. Počasí jim ji nijak neulehčovalo, foukal mrazivý vítr a hustě sněžilo, byly proto rádi, když večer konečně dorazili do pevnosti. Všichni se okamžitě seběhli, aby se na vlastní oči podívali na mrtvého lesního velikána. Araj lovcům vyslovil velikou pochvalu, pak je pozval k ohni uvnitř veliké čtvercové chaty, která byla zčásti vestavěná do skalního výklenku a sloužila jako velmi těsné rodové shromaždiště do doby, než bude postavena nová větší budova. Všichni mlčky napjatě poslouchali vyprávění lovců a hltali každé slovo, které padlo o slavném lovu. Ulovit divokého samotářského tura byl sen snad každého muže, mnozí se o to již pokoušeli a mnoho se jich z těchto smrtelně nebezpečných výprav již nikdy nevrátilo. Oslavy a bouřlivé diskuze trvaly dlouho do tmy a o mrtvé zvíře se již nikdo nestaral a tak divoký tur zůstal ležet venku a jeho tělo postupně během tiché zimní noci zcela zapadalo sněhem.