Tajemství Zatracených 2.série 3.díl

Kaiso: Chvíli jsem přemýšlel, jak bychom mohli ty bodce z něho vytáhnout. Jedno řešení mě napadlo, ale nebudou z toho mít velkou radost.

„Ech….mohl bych něco navrhnout?“ zeptal jsem se.

Otočili na mě hlavy.

„Fajn. Mám nápad, ale asi se vám to nebude líbit. Ty bodce asi nevytáhneme, takže potřebuju Muriela, aby ty vlákna, které ty bodce chrání spálil. Pak já budu muset Andrewovi rozříznout víc ty rány a Steav je pomalu vytáhne, ale potřebuji, aby ho Edgar nějak uspal.“

„Ale vždyť…..,“ namítla Eliz.

„Neskončil jsem. Eliz potřebuju, abys přeřízla ten obojek svojí mocí. Zvládneš to? A ty rány, budu muset postupně uzdravovat,“ hlesl jsem na konec.

„Kaiso…..najdeme jiný způsob, takhle akorát zemřeš!“ vykřikl Edgar.

Hodil jsem na něj vzdorovitý pohled. „Mě je to jedno! Hlavně, když ho zachráním!“

„Takže můžeme?“ zeptal se Muriel, který k nám přišel.

Přikývli jsme.

Edgar svého syna uspal nějakou kytkou z bažin, která by měla účinkovat dost dlouho. Poté se Muriel přiblížil k prvnímu bodci a sáhl na něj rukou. Vlákna se zachvěli rozpadla a já jsem mohl Andrewovi rány víc rozříznou. Steav potom přistoupil a sáhl na páčku, která uvolnila ty zařezané ostny a pak pomocí svého živlu pomalu a opatrně vytáhl ten bodec. Z rány se začalo řinout hodně krve a já jsem na ni položil svou ruku a začal jsem uzdravovat, zatímco Muriel a Steav uvolňovali zbytek.

Cítil jsem, jak se mi ukazuje jeho rána na mém rameni. Vytéká z ní krev, ale mě to bylo jedno. Pokračoval jsem.

„Kaiso….!“ Upozornila mě Eliz.

Stáhl jsem ruku. Rána byla napůl vyléčena a už z ní nevytékalo tolik krve. Přešel jsem k druhému bodci. Rozřízl jsem ránu a Steav opakoval to co na prvním bodci.

Rána už se mi trochu vyléčila a tak jsem se pokusil, alespoň trochu obnovit svalstvo na jeho boku.

Cítil jsem, jak se mi trhají svaly na levém boku a ztěžka jsem oddechoval. Bylo to mučení, ale pro něj jsem to chtěl riskovat.

Eliz mi položila ruku na pravé rameno, které jsem neměl poraněné. Zase jsem stáhl ruku a pokračoval k třetímu bodci.

Opakovalo se to stále do kola, až jsme vytáhli pátý a poslední bodec z něj.

Padl jsem na zem z vysílení. Jeho rány ještě nebyly úplně zahojené, ale až mi bude lépe, pokusím se mu to vyléčit. Zatím se mi uzdravilo jen pravé rameno. Bok je ještě z jedné rány zkrvácený a z druhé ještě trochu teče krev, ale moje nohy. Na ty se dlouho nepostavím.

„Kaiso. Ach jo, já tě varoval,“ říkal smutně Edgar a pokusil se mě se Steavem odvléct do jeskyně.

„N….ne….ne!“ rozkázal jsem z těžka.

„Musíme tě vyléčit,“ vysvětlil mi Steav.

Vražedně jsem na něho pohlédl a uvolnil svoji moc, která mi okamžitě vyléčila rány na boku. Aspoň to. Pokusil jsem se jít sám, ale nohy mi to nedovolili. 

„Ne. Chci…..za….An….drewem.“

„Ne. Půjdeš do skrýše a to hned!“ rozkázal Edgar.

Já se však nedal. Vyvlekl jsem se z jejich sevření a udělal pár kroků k němu. Eliz už pracovala na tom obojku a já se snažil doplahočit k jeho hlavě.

„Andrew…“ hlesl jsem.

 

Andrew: Pocítil jsem mírné zatočení hlavy, u mého nosu mi někdo svíral nějakou smradlavou rostlinu, pak už jsem si nic nepamatoval. Byl jsem mimo, protože při vědomí bych se z té bolesti nejspíše zbláznil.

„Kaiso! Okamžitě půjdeš s námi!“ Křikl na něj Edgar, který se obával že se černovlásek opravdu pomátl.

„Nevzdoruj, nemá to cenu!“ Křičel Steav, jenž mu zatarasil cestu.

Muriel se na to díval z dálky a jen prohodil oči vsloup. „Jako malý.“ Přešel ke Kaisovi a chytil ho za límec trika, které měl na sobě, vyzdvihl ho na nohy a zamračil se na něj. „Pokud nepůjdeš sám, dorazím tě, abys nemohl odporovat!“ Řval na něj, při čemž mu vrazil pěstí do tváře.

„Murieli, tos neměl…“ Šeptla zelenovláska ale on ji jen umlčel pohledem.

„kdyby se nechoval jako debil, nic z toho by se nestalo.“ Povzdechl si a když viděl jak se Kaiso snaží zvednout, povzdechl si a dopomohl mu opět na nohy. S tím rozdílem že si ho přehodil přes rameno jako pytel brambor a odnesl ho dovnitř. „Nemel sebou, nebo tě omráčím!“ Zavyhrožoval. Přešel k jednomu pokoji, kde s ním třískl o postel. „Ani se nehneš a budeš odpočívat, rozumíš?!“ Zavrčel podrážděně. „Pokud neposlechneš, přivážu tě tu a je mi jedno jestli chceš být s Andrewem nebo bez něj, v takovém stavu se nehneš z postele!“ Varoval ho.

„Neboj se, dám na něj pozor.“ Špitla Elizabeth ve dveřích.

 

Kaiso: Naštvaně jsem zůstal ležet na posteli. Chtěl jsem jim ještě pomoci.

„Andrew….“

Vytáhl jsem svůj meč a olízl jsem krev, která zůstala na jeho ostří. Zkřivil jsem tvář. Byla to hnusná pachuť. Chvíli jsem ještě koukal na svůj jílec meče na kterém se zase vyobrazila další malba. Drak a pět démonů. Pak jsem usnul i s mečem v ruce.

Probral mě řev. Ještě dračí řev.

„Ale ne. Ty jeho rány!“ vykřikl jsem a v rychlosti se postavil. Však padl jsem zpět na postel. Moje noha byla ještě pořád poraněná a já se bál jestli se mi ta noha vůbec uzdraví dříve než se změní zpět.

Opřel jsem se o meč a pomalu se dokulhal k Andrewovi. Ten když mě uviděl na mě upřel své oči a zmlknul.

Pohlédl jsem na něj. Trochu jsem se obával co ode mě čeká, ale i tak jsem přešel k první ráně a vyléčil mu ji úplně. Až pak si mě všimli ostatní a začali na mě řvát. Dokonce i Muriel se ke mně chtěl znovu přiblížit a praštit mě, ale já na něj namířil meč a tím jsem ho varoval, ať se nepřibližuje.

Dokulhal jsem se k jeho druhé ráně a vyléčil mu ji skoro celou. Jen jeho šupiny už jsem nevyléčil. Musel jsem se opřít o jeho  bok. Když jsem to udělal otočil na mě svou hlavou a smutně se na mě podíval.

„Kaiso….přestaň….zabiješ se,“ říkala opatrně Eliz.                                         

„Ne. Já ho musím vyléčit dřív, než se přemění zpět!“ řekl jsem rozhodně.

 

Andrew: Chvíli jsem byl ještě vyděšený a zmatený. Nikdo tu nebyl, byl jsem sám a nemohl jsem se pohnout jak mě všecko bolelo.

Najednou jsem to ucítil. Mé rány se začaly zacelovat. Pohlédl jsem za sebe a viděl toho černovlasého. V duchu jsem si říkal, že to nemůže přežít.

Když se blížil k mé poslední ráně, upadl na zem, při čemž se snažil zvednout alespoň na kolena. Já k němu sklopil svojí hlavu a jemně ho očuchal. Poznal jsem ho. Nejraději bych se usmál, ale nešlo by to poznat. Zvedl jsem svojí levou tlapu.

„Zašlápne ho!“ Křikl Muriel, ale Edgar h zastavil.

„Ne, nechce mu ublížit.“ Šeptl Steav a koukal jak jsem si ho posunul blíže k mému šupinatému tělu svojí packou. Opíral se o mojí levou nohu a já k němu stočím hlavu. Takže nemá jak odejít.

„Poznal ho.“ Pousmál se Steav. „Věděl jsem že si vzpomene i na něj.“

Mé oko chvíli sledovalo Kaisa, jenž mne jemně hladil po šupinách ve tváři, z téhož oka vytekla stříbrná slza, která ukápla právě na Kaisa, jenž chvíli pocítil ukrutnou bolest, ale jeho tělo se brzy začalo rychleji regenerovat.

S mírným zafučením jsem zavřel oči, přivinul jsem si Kaisa blíže a odpočíval.

 

Kaiso: Moje rány se zacelili. Ta jeho slza. Pousmál jsem se a zůstal jsem tam.

„Andrew…když jsi mě poznal…tak by jsi měl vzpomenout kdo jsi. Jsi jeden z nás. Ne drak. Ne zvíře. Prosím proměň se zpět. Chybíš mi.“

 Pohladil jsem ho po jeho krku a pomalu jsem usnul bezesným spánkem a ignoroval jsem ostatní, kteří se dohadovali co teď, když jsem tam uvězněný. Já jsem chtěl jen spát.

Postupem noci jsem pocítil, jak si mě někdy přitáhl blíže, ale moc jsem to nevnímal. Já byl rád, že spím u něj.

 

Ráno vyletím do sedu. Prudce jsem oddechoval, protože jsem si myslel, že mě chce něco zabít. Drak byl pryč. Nevěděl jsem, jestli se nepřeměnil Andrew  zpět a nebo jestli prostě jen neodletěl si něco chytit k jídlu.

„Konečně jsi vzhůru,“ řekl ženský hlas za mnou.

Rychle jsem se otočil a vydechl úlovou. Byla to Eliz.

„Kde je?“

„Andrew? Nevím. Před chvilkou jsem přišla, ale asi před pěti minutami tady ještě byl.“

Vyšvihl jsem se na nohy.

„Klid. Je určitě v pořádku. Tady nikdo není. Od té chvíle co jsi zabil ty démony se tu žádný neukázal. Možná se tě lekli,“ řekla mi a zasmála se.

„Neřekl bych. Myslím, že jenom vyčkávají a nebo vymýšlí strategii. Už ti řekli, to co jsem jim řekl o sobě já?“

Přikývla.

„Ani nemuseli. Poznala jsem to podle tvé síly.“

Vážně jsem přikývl. „I když bych neměl mít hlad, docela bych něco snědl,“ změnil jsem okamžitě téma, podrbal se za zátylkem a nervózně se na ni usmál.

„Pojď, něco mám. Chytla jsem pár ryb,“ řekla mi. Chytla mě za ruku a táhla k ohni, kde se opékali tři ryby.

„To voní,“ hlesl jsem.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se ihned.

„Obhlížejí okolí,“ vysvětlila.

 

Andrew: *Jenny se nepromění zpátky! Jenny je radši jako zvířátko ;D *

Seděl jsem u jezírka, kam jsem zaletěl a chvíli zíral do vody na můj odraz, napil jsem se a pak nastražil uši. Něco je za mnou. Zůstanu tiše a vyčkávám. Mé instinkty se ozvaly a já vletěl přímo na srnu, kterou jsem roztrhal a sežral. Tomu se říká ranní sváča!

Kouknu na nebe a znova vzlétnu k obloze. Přistanu těsně za Elizabeth a Kaisem na velké trávě a chvíli tam jen tak seděl. Zařval jsem abych všem jak venku tak i doma oznámil že jsem zpět. Po chvíli, co ke mně Kaiso přikročí na vzdálenost pár centimetrů a natáhne ke mně ruku, dotknu se jeho dlaně svým čumákem . Napřímím se a začnu se pomalu měnit. Neudržím se a padnu na zem, o kterou jsem se zachytil rukama a zprudka se vydýchával.

 

Kaiso: *Jenny!! No konečně xDD a chudák srna – dává jí na hrobeček kytičku a smekám klobouk*

Snědl jsem jednu rybu a pár chvil na to se ozval řev. Vyletěl jsem snad dva metry nad zem, jak jsem se ho lekl.

Přikročil jsem k němu, neznatelně se usmál a položil mu ruku na jeho čumák – byl dost ledový. *xDD* V další chvíli se začne proměňovat zpět a já ho raději chytnu, než by stihl spadnout tvrdým pádem na zem.

Držel jsem ho a pomalu odnášel na postel, protože byl tak vysílený, že byl rád, že ještě dokáže otevřít oči.

„Odpočiň si, dobře? Tady jsi v bezpečí,“ řekl jsem potichu a jemně ho políbil na rty.

Přikývl a pak zavřel své oči. Já potichu odešel a jakmile jsem vyšel ven, všiml jsem si zbytku Vládců, kteří se ti zjevili.

„Co to bylo za řev?“ zeptal se mě okamžitě Edgar.

Položil jsem si prst na ústa. „Spí,“ řekl jsem jen a pohodil hlavou k jeskyni.

Nejdříve nechápali, ale poté přikývli.

„Jak to vypadá, narazili jste na někoho?“ ptala se Eliz.

Zavrtěli hlavami.

„Dobře, ale na jak dlouho bude toto místo bezpečné?“

Byla to řečnická otázka, ale stejně jsem odpověděl.  „Dlouho ne, pokud neudělám bariéru a nebo se nepřemístíme zase jinam.“

„Ba-ba-bariéru?“ vykoktal Muriel.

„Co tě tak překvapuje?“ ptal jsem se výsměšně.

„N-Nic.“

„Tak co? Přemístění, nebo bariéra?“

Shodli se na jediným. „Bariéra.“

„Fajn….počkejte tady,“ přikázal jsem a odešel snad dvacet metrů od tábora.

Neřekl jsem jim však to hlavní, pokud tohle udělám, přijde sem jediný démon, který tohle zvládne. Ne velitel, ale někdo mnohem horší. Lucas. Ten jediný to prorazí. Doufám, že hned tak nepřijdou.

Bariéru jsem postavil kolem dokola. Zdi byly od skrýše dvacet metrů daleko. To bylo dostatečný. Zasáhl jsem do toho půlku rybníka, který byl hned vedle jeskyně. Na obživu to bude muset stačit.

 

Andrew: * Chudák srna? To má být vegetarián a žrát plevel, jako, podle tebe? O,o*

Slyšel jsem ho jak na mě mluví, chvíli jsem se snažil zůstat vzhůru, ale přeměna mi vzala veškeré síly. Náhle jsem ztratil vědomí a jenom tiše odpočíval, aniž bych věděl o světě.

„Co je to za kluka?“ Zajímal se Muriel, začínal si ho oblibovat, a to si zprvu myslel že je Kaiso nějaký debil.

„Je to démon, který se stal někým úplně jiným, po té co odešel, se mu změnily vlastnosti, ale povaha a síla mu zůstala, tedy jen když se nekontroluje, to pak je větší problém, to se pak vrací a zařazuje zpět mezi démony.“

„Není to příliš nebezpečné? Jít proti svému druhu?“ Zajímala se Elizabeth.

Edgar přikývl.„Je, ale má za povinnost zde být, je jeden ze strážců, nyní už oficiálně, vládne temným plamenům, jako-“ Povzdechl si.

„Jako náš bratranec co?“ Uchechtl se Muriel. „Takže tohle dítě je-“

„Zřejmě ano, nebo možná je ještě z další generace, říká se , že první vládce měl pět synů, kteří podědili jeho moc a on pak zemřel na následky a že jeden z nich zabil ostatní a vysál všecku sílu pro sebe.“ Informoval Edgar.

„Jak to všecko víš?“ Zajímali se ostatní.

„Otec mi to říkal.“

„Otec?!“ Vytřeštil zrak Steav. „Pořád s tebou mluví?“

Já jen přikývl.

„Proč ale potom nemluví s námi?“ Posmutněla Eliz.

 

Kaiso: *Jo…víš jak my bylo té srny líto?? Žer plevel =*** bude to lepší, než toto xD*

Vešel jsem na mýtinu a chvíli poslouchal jejich rozhovor. Bavili se o mě, jako bych tu nebyl. No jo vlastně, já jsem pět metrů od nich a oni mě nezaregistrovali, ale stejně…..tohle naštve.

Když se dostali k mému dědovi, chtěl jsem něco říct, ale oni nerušeně pokračovali. Tak jsem byl teda s ticha.

Eliz promluvila jako poslední, protože potom si mě Edgar všiml.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptal se mě.

„Hmm….asi od začátku?“ odpověděl jsem a pokrčil rameny.

„Proč si něco neřekl?“ ptala se uraženě Eliz.

„Bavilo mě vás poslouchat. Ale teď když jste si mě všimli vám něco řeknu. Příště se zeptejte mě a nededukujte tady něco, o čem nic nevíte.“

„Tak nám teda řekni, kolikátá generace jsi od našeho bratrance,“ řekl Steav.

„Byl to můj děda,“ odpovím prostě.  

„Byl? Takže už je mrtví?“ ptala se Eliz.

Přikývnu.

„Můj otec ho zabil a pak nasedl na trůn.“

„Takže ten příběh je pravdiví,“ řekne si Edgar.

Přikývnu na znak souhlasu.

„Musím vám však ještě něco říct. Ten kdo…..no….takhle zřídil Andrewa byl….můj bratr.“

Vytřeštili na mě oči.

„Ty máš bratra?!“ vykřikl Muriel.

„Jo.“

„Počkej….takže jedině on může zničit tu bariéru, že?!“ zeptala se Eliz dříve, než padli další otázky.

Všichni se na ní podívali s úžasem v očích a pak sklouzli pohledem na mě.

Poškrábal jsem se za zátylkem. „S největší pravděpodobností…..Ano.“

„No to je skvělí!“ vykřikl Steav.

 

Andrew: Začínám mírně vnímat. Ale stále jsem ještě trochu vysílený, chránit někoho je pěkná makačka, zvlášť když ho chráníte vlastním tělem. Au!

„Andrew.“ Ušklíbl se. Seděl na stromě nikým nepozorován, protože zakryl svojí přítomnost a pach. Koukal se do otevřeného okna a uvažoval. „Měl bych o tom říct.“ Uculil se a nepozorovaně, stejně jak se tam dostal, i odešel. Teleportoval se pryč.

„Kaiso?“ Šeptnu první slovo, které mě napadne. Otevřu těžké oči a všimnu si že zde nikdo není. Vyšvihnu se do sedu a prohlédnu si pokoj. „Kde…kde to jsem?“ ptám se tiše. Zahledím se z okna na jeden ze stromů, celkem daleko odtud. Mám pocit že se tam někdo nachází. S vyplašením ulehnu zpět do peřin a prohodím přes hlavu deku, aby mě nešlo vidět. „Snaž se ještě usnou, máš halucinace.“ Povzdechl jsem si a pokoušel se přinutit ještě chvíli odpočívat, i když jsem se už cítil dobře.

 

Kaiso: Oslyšel jsem jen tichý hlas a myslel jsem si, že se Andrew probral, ale pak to zase utichlo. Tak jsem to nevnímal a raději přemýšlel, co uděláme, kdyby náhodou prolomili bariéru.

„Tak se přemístíme do mého dalšího úkrytu, je na druhé straně lesa a nebo do Sunguinovi věže, tam se jen tak nedostanou. Co myslíte?“

„Vež,“ řekl Steav.

„Nehrnul bych se tam tak. Ty masožravé růže se mohli už hodně rozrůst. Tak abychom do nich neskočili,“ varoval Edgar.

„Nestraš. Když tak je prostě spálím,“ přidal se do debaty Muriel.

„Masožravé růže?“ optala se se strachem Eliz.

„Vy jen plašíte. Můžeme se přemístit rovnou do věže…ne na zahradu.“
Už mě to přestalo bavit. Báli se, jako by to co se děje kolem, byla jen nepříjemnost a masožravé růže velké věda. Nechal jsem je být a raději jsem šel k rybníku vymáchat si to svoje oblečení od krve. No já bych se měl  vykoupat taky, prospělo by mi to.

Vlezl jsem do vody i s oblečením a raději se ponořil do vody. 

 

Andrew: Po pár minutách to vzdám, nemá to cenu, nedovedu už usnout. Lehce, pomalu a s maximální opatrností se posadím. V mém těle mírně škube, ale není to nic co bych nezvládl. „Au.“ Zaskučím, když si promnu bolavý bok. Odhrnu svoje triko a tam se rýsovala škaredá jizva. „Hm, aha…to je z toho incidentu.“ Proběhne mi hlavou, jak se do mě zabodly ostré bodce, které mi drásaly šupinaté tělo a vyrvávaly maso. Při té vzpomínce se ošiju. Cítím jak mi naskakuje husina po celém těle. „Au!“ Zanaříkám znova. Kouknu ke dveřím, které se začaly  mírně otevírat, co bylo horší, nikdo zevnitř nebyl. Nikoho jsem necítil.

*Ve stejnou dobu na úplně jiném místě*

„Žije?“ Zeptal se překvapivě a vstal z křesla.

„Ano pane, je to určitě on, pozoroval jsem ho dost dlouho na to abych ho poznal, vůbec se nezměnil.“ Pousmál se.

„Hm, Andrew, jaký asi je? Snad pořád stejný.“ Pousmál se. „O to horší, když já zesílil.“ Psychopaticky se zasmál a přešel k velké modré kouli ve které byl ukryt rudý kouř. Dotkl se jí a objevil se mu tam obraz.

„Pane, není sám, jsou s ním Vládci, plus jeden nový, s naší silou.“ Šeptl.

„Nevadí, o to to bude zajímavější.“ Ušklíbl se a zíral do koule, kde se týčil náš úkryt a kde viděl ostatní pro tuhle chvíli strážce lesa.

 

Kaiso: Když jsem vlezl z vody, pocítil jsem, že je něco špatně. Něco ve vodě. Ale proč jsem to pocítil až teď, když jsem ve vodě byl celou tu dobu? Zvláštní. Skočil jsem zase do vody a ponořil se až na dno. To co jsem tam uviděl, mě  zarazilo. Na dně jsem uviděl něco hrozně zvláštního. Nevím co to bylo, ale vypadalo to jako mořský had, ale nepoznal jsem v té zakalené vodě, jestli je živí, nebo je to jen kamenné vyobrazení.

V ruce jsem si nashromáždil trochu toho temného ohně a hodil jsem ho k hadovi. Chvíli mi to připadalo, že se pohnul, ale když jsem připlaval blíže a šťouchnul do něj, zjistil jsem že je z kamene.

Okamžitě jsem vyplaval na hladinu a šel tu novinu někomu sdělit. Tohle bude teda něco. Ale pak jsem se zarazil, co to bylo za zvláštní pocit, co jsem měl z té vody?

Znovu jsem se nadechl a potopil jsem se až ke dnu. Hledal jsem kolem toho hada, pak mi to došlo, to nebyl jenom malé hádě, tohle bylo excelentní dílo. Dvaceti metroví kamenný had. Kolem něho byly zvláštní znaky, které jsem nemohl rozluštit, ale něco mi říkalo, že to souvisí s Vladci elementů. Co když….? Ne to pochybuju. Však musel jsem se jich jít zeptat a to okamžitě.

Vyplaval jsem na hladinu a nadlidsky rychle se dostal ke břehu. Vypustil jsem trochu svojí moci a nevím, jak se mi to podařilo, ale zázrakem jsem byl suchý.

Naposledy jsem se ohlédl k jezeru, či rybníku a běžel k nim zpět. *teď je to na tobě xDD*

 

Andrew: *Jasne nechej na Jenny něco co nepobírá xD Jak chceš jestli to zamotám nepřej si mě! xD*

Díval jsem se na otevřené dveře. Mám dojem, že jsem se asi zcvoknul. „Andrewe.“ Koukla na mě hnědovlasá žena a nevěřicně kroutila hlavou.

„M-Mami…“ Zalapal jsem po dechu.

„Co jsi to udělal, bráško?“ Zajímal se můj mladší bratr, jenž stál před matkou.

„Vy-“

„Zabil jsi nás…jednoduše popravil, my ti věřili a tys nás zradil!“ Křičeli oba najednou.

„Ne! Nezradil…vy jste mě chtěli zabít, chtěli jste…“ Rozšířím oči zděšením.

„Samozřejmě, každé se pokusí zbavít toho čeho se bojí.“ Namítla matka.

„Přestaň!“ Zavrčím a probodnu jí pohledem.

„Nikdy jsem tě neměla porodit, jsi stvůra, kéž bys nikdy nežil.“ S tím se otočila vzala mého mladšího brášku za ruku a odcházela pryč.

„Ne! Počkej!“ Křikl jsem. Nevím proč jsem to udělal. Zvedl jsme se a rozběhl se k otevřeným dveřím. Náhle jsem do něčeho narazil. Promnul jsem si naražený nos a koukl před sebe. „C-Cože?“ Ptám se. Dveře jsou zavřené? Jakto…vždyť byly… „Andrewe, asi ti už vážně hrabe.“ Povzdechl jsem si a přešel k posteli na kterou si sedl. Vyčkával jsem dokud mne nepřestane třeštit hlava z toho nárazu do zavřených dveří.

„Necítíte něco?“ Zajímal se Steav a koukl před sebe, odkud ta divná aura vycházela.

„Démoni?“ Ptal se okamžitě Muriel.

Edgar jen nasucho polkl. „Probral se.“ Šeptl.

„Kdo se probral?“ Zajímali se oba jeho bratři, Elizabeth byla už nějakou dobu ve skrýši ve svém pokoji.

„Mulon.“ Šeptl.

„Ehm, Edgare, prosím srozumitelněji.“ Zavrčel Muriel.

„Mulon je démonní zvíře. Nejnebezpečnější tvor, který může existovat. Říká se že je služebník temnot, je vždy povolán, když se má stát něho hrozného.“ Šeptl.

„V čem je háček?“ Zajímal se Steav.

„Přes dvaceti lety jsem ho chytil a uvěznil do jezera nedaleko odtud, má síla se zmenšila a démoni ho volají zpět k sobě. Probouzí se.“

„Co teď?“ Zajímal se Muriel.

„Počkat, kde je Kaiso?!“ Křikl okamžitě Edgar a koukl směrem odkud se šířila ta ohavná aura. Ihned na to se tím směrem rozběhl. Po chvíli ho dohnali i oba jeho bratři.