Tanec bláznů 22

Dva dny tahali sudy a pytle. Často dveřmi a okny, často otvory, které sotva stačily jim samotným. Dva dny se hádali. Teď, když bylo vše připraveno, teď když stál na ošlapaných dlaždicích v pekárně a ruce opíral o plášť chladnoucí pece, měl pocit, že je něco špatně. Něco nesmírně důležitého. Rozhlédl se po pekárně a napadlo ho, že se sem už možná nikdy nevrátí. Možná tak na něj jen působilo ticho a prázdno kolem. Už bylo uklizeno a jeho pomocníci a podruzi měli volno. Tedy ti, kteří mu zbyli. Když šlo vše dobře, pracovalo tu pět lidí a na krámě byla Mira. Ta byla teď pryč. Stejně jako ti dva kluci, co vzal do učení. Ti vzali roha. A dobře udělali. Další z jeho podruhů se pokusil, i s rodinou, opustit město. Chytili je. Ne, neublížili jim, jen jim zakázali se vrátit. Cáletník si povzdychl. Stejně teď nikdo dobroty nekupoval. Odlepil se od pece. Aniž by se rozloučil se ženou, protože nevěděl, zda něco takového snese, vyšel do pomalu se snášejícího soumraku. Městečko nebylo velké. Stačilo mu několikrát zahnout a setkal se s prvními stíny, choulícími se u paty Pleterova chrámku. Zvedly se ze země a tiše ho následovaly. V kapse starých kalhot nahmatal dlouhý mosazný klíč a cítil, jak kov nasává teplo jeho dlaní. „A je to tady!“ pomyslel si. Jakmile ho zasune do zámku, už nebude moci couvnout. Zatímco zvažoval, má-li otevřít dveře, otočil klíčem v zámku a vpustil své druhy do domku. Vpustil je do podzemního labyrintu, který Klor tak pracně vybudoval. Za necelé tři dny. Provedl svou skupinku stínů cestou, kterou již urazil tolikrát, že by dokázal jít poslepu. Ne, že by to byl s titěrným kahánkem takový rozdíl… odložil světélko na konec řady odložených kahánků a popadl pytel s bílou sypkou látkou a chemií páchnoucí kozí měch. Vyraženým oknem se, s pomocí někoho odzdola, vysoukal do soutky a přikrčil se u zdi. Očima přejel řadu podobných čekajících zachumlanců a s roztřeseným uspokojením shledal, že nikdo nechybí.
Dřív, než ze sklepa vylezli poslední z nosičů, v ústí hlavní ulice se objevilo několik uličníků. Sotva odrostlí kluci měli spodní cípy zavinovacích košil uvázané křížem okolo krku a také nesli svůj náklad. Mířili přesně. Drtivá většina kobylinců se rozplácla o tmavou zbroj hlídky a, rozpadnuvši se, kecla na dláždění. Stíny v soutce se připravily vytéct z uličky a jako stružka vody při průtrži mračen tiše proběhnout ulicí až ke zdi velké budovy. To ale bylo podmíněno tím, že hlídka začne chlapce pronásledovat, aby je ztrestala. Ta se k tomu ovšem neměla. Oba vojáci chytali přilétávající koblihy a dobře se bavili. Jejich smích se odrážel od okolních domů. Chlapcům došla munice a zalezli tam, odkud přišli. Hlídka se ani nehnula z místa. Muž schoulený v rohu už ztrácel naději, že se jim dnes poštěstí. Zároveň se mu ale ulevilo. Ne nadlouho. Hlídku zasáhl další předmět. Tentokrát snad dokonce kámen. Přiletěl seshora. Cáletník vykoukl zpoza rohu a zahlédl, až na samém okraji jedné z šindelových střech, drobný stín. Ten, koho považoval za třetího člena hlídky, o kterém mluvil Klor, trhal kontinuitu poklidně plynoucích mraků a napřaženou paží ukazoval do uličky, kam zmizeli kluci. Hlídka zareagovala tak rychle, až to v cáletníkovi hrklo. Teď už zbýval jen ten nahoře, ale když mu odhrklo, na střeše už nikdo nebyl. Několik mužů, věděl, že od Klora, vyběhlo za hlídkou. Ostatní se vydali ke zdi mohutné budovy v čele ulice. K malým dvířkům, od nichž byl druhý klíč v jeho kapse.
Dvířka zaskřípala a oni opatrně vklouzli do dlouhé chodby, kterou cáletník dobře znal. Sám tu býval častým hostem, možná častějším, než by si přál. Z háku na zdi strhl svazek klíčů a roztáhl měděný kruh, na kterém byly zavěšeny. Jak ho jeho společníci míjeli, rozdával jim dlouhé mosazné klíče a v duchu děkoval pořádkumilovnosti okupantů, kteří je sami, stejně jako dveře, označili. Poslední klíč sevřel v dlani a vydal se do patra, ke dveřím, které na něj zbyly. Jak prastaré schody z vyschlých klád naříkavě vrzaly pod jeho měkkými podrážkami, připadlo mu, že pláčou. A měly proč. Cáletník necítil k velké budově, kde každý čtvrtrok odevzdával podstatnou část z materiálu, který pro svou živnost zakoupil jako daň správě města a vévodství, nenávist a nyní, dokonce pocítil něco, jako soucit. Něhu. Vzpomněl si, jak její, tehdy ještě došková, střecha stínila jeho dětské hry, jak její stín, stál proti obloze, když měřil výseč měsíční dráhy, doufaje, že se jeho dívka dostaví na tajnou schůzku. Usmál se, když si vzpomněl, jak se dostavila,… jak se s ní oženil.
Nízkými širokými dveřmi vklouzl do místnosti a odložil kozí torzo. Tiše to šplouchlo. Opatrně utrhl několik pečetí na nádobách z dlabaných kmenů a sejmul víka. Pak začal rozsypávat prášek. Do místnosti mezitím vklouzl jeden z jeho společníků a připravil misky a cedník s listem pergamenu. Bylo hotovo!

-IOI-

Vstala a, vší silou, kterou byla schopna shromáždit, strhla vedlejší dům. Obyvatelé, probuzení zvuky boje, se počali sypat na dláždění. Kameny, klády a kusy zdiva, pantáta i nábytek narazili do tvora a okolních domů. Vytloukli bezpočet oken, zbořili další dům a porazili zvíře na zem.
Jak mu mnohokrát opakovala, magie tu byla téměř zadarmo. Téměř… Puklo jí lýtko. Vykřikla a upadla. Dva muži z hlídky ji rychle chytili a odtáhli. Živej zahlédl fialové maso pod bělostnou kůží a tmavé špalíčky ztuhlé krve vykukující z potrhaných žil. Rozeběhl se ke kouli bílých chlupů a zarazil oštěp tak hluboko, jak to jen šlo. Vzhledem k neobyčejné chundelatosti, si nebyl jistý, zda zasáhl něco důležitého. Zvíře se zvedlo a snadno ho setřáslo. Nicméně, oštěp zůstal v ráně. Krvácelo už z ran, které mu uštědřil Vesori, kulhalo, po zásahu stavebním materiálem a, po chvíli, pokleslo na předních nohách. Zacukalo sebou a zdechlo přímo před budkou přilepenou ke stěně domku s oprýskanými modrými dveřmi.
Obešel padlé tělo a nakoukl do přístěnku. Našel schoulený uzlíček šatů. Lidské dítě, hlapec a jeho mazel! Kluk, nebo holka? Těžko říct. Vyhublé, ale dobře nakrmené. Živej krátce pohlédl na ženu, která tu žila a dítěte se nejspíš ujala. Natáhl se do tmy a prcka, ječícího a škrábajícího, vytáhl ven. Několikrát ho to šídlo, vcelku bolestivě koplo, a tak ho rychle odložil. Lada, odlehčující prasklou nohu, ho chytla za ramena, a když ji kouslo do ruky, vrazila mu facku. Živej se na ni skoro rozkřiknul, ale nadávku polkl.
„A to jsem chtěl něco jednoduchého…“ povzdechl si ten pod kápí.

-IOI-

Bjuren, Klor a Piara zmizeli i se svými lidmi v podzemním labyrintu a na cáletníkovi opět zůstalo všechno uklidit. Společně s šamanem shrnuli všechny předměty, které použili i plachty, které si natahali na zem, aby po nich mohli chodit, aniž by zanechali stopy, na jednu hromadu. Šaman odněkud opatrně vytáhl malou černou kouli a vhodil ji na hromadu. Chvilku se nic nedělo, ale pak se obrysy všech těch kahánků, rozpáraných pytlů a jednorázových kalíšků na čaj rozmazaly a smrskly. Koule je pohltila a poslušně se vznášela stopu nad zemí. Když přišlo na to, nacpat ji zpátky do semišového pytle ozdobeného peříčky, už tak poslušná nebyla a museli ji chvíli nahánět, než se jim to podařilo.
Tak cáletník dorazil do postele až nad ránem. Urovnal si košili, bambuli na čepici přehodil na pravé rameno, na levém ji neměl rád, a zalezl do peřin. Jeho žena se rozespale otočila a zamumlala „Má mě zajímat, kde´s byl? S milenkou sotva, hospoda už zavřela, psa nemáme,…“ Zdi domu se otřásly a ze stropu i stěn se vznesl bílý prach, který naplnil vzduch. Několik obrazů a karafa s heřmánkovým čajem i pár sklenic se roztříštilo na podlaze. Sklo z oken se vysypalo a okenice vletěly dovnitř. Jedna z nich zasáhla cáletníkovu paži. Cáletnice i její manžel ječeli. Ale jen chvíli, než jejich zrak upoutalo modrozelené světlo, jasnější, než měsíc v úplňku, a dunivé burácení plamenů šlehajících z města.
Cáletník si dlouho představoval, jak se bude v tomhle okamžiku tvářit a bál se, že nedokáže skrýt úsměv. Úsměv se ale nedostavil. S tak velkou ránou nikdo nepočítal. Vypadl z postele a bezmocně sledoval, jak od sýpky chytají okolní domy. Strhl si čepici a vklouzl do bačkor. „Milostivá Ahni!“ ječela cáletnice a rukama drtila peřinu, pak se vztyčila a v hrůze se obrátila k manželovým mizejícím zádům „Kam jdeš?!“ „Hasit!“ vyhrkl a práskl za sebou dveřmi.