1. Kapitola - Probuzení

Píp.

 

Píp.

 

Píp.

Slyšela jsem přístroje, jež ukazovali tlak a frekfence bíjícího srdce. Pomalu jsem otevřela oči a s podivem spatřila kachlovitý strop, který texturou připomínal mramor. Musela jsem se zamračit, neboť ten strop se tak nějak divně pohupoval, sem a tam, chvílema jsem měla strach, aby na mě nespadl. 

,, Je přivědomí. Potřebujeme další morfium.'' vykřikl ženský hlas. 

Pohlédla jsem se lidi pohybujících se kolem mě. Všichni byli tak rozmazaní a občas i dvojití. Jen s těží jsem si uvědomila, co se vlastně stalo a kde to jsem. Matně jsem si vzpomněla na smyk a prudké zatočení volantem, které jako bych udělala mimo svou vůli. Pak už jsem jen pod nějakou šerou vzdálenou záclonou viděla řítící se auto. Ty světla, zhrozila jsem se. Ten zvuk brzdících kol. To jediné se zdálo i přesto, že už je dávno povšem, příliš živé. Neústale se mi tento okamžik promítal hlavou a dále nic. Nepamatuji si sanitku jen černo černou tmu, která je tak hluboká a vyvolává strach utonutí. Nechtěla jsem se do té tmy znovu ponořit, protože to by byl definitivní konec. 

Zmohla jsem se na hluboký výdech protestu.

,,Dvacet nebo třicet ?'' otázal se muž, jehož otázka mě vrátila zpět do reality.

,,Třicet.'' odpověděl mu další muž s hrubším hlase se zelenou rouškou na ústech.

Třicet nebo dvacet ? Co to sakra je ? znovu jsem se zamračila a zavrtěl sebou. To jsem neměla dělat, s tímto nepatrným pohybem jsem začala přicházet k sobě. Bolela mě snad každá kost, každý sval. I nádech už se zdal příliž bolestný na to, abych se mohla soustředit. 

,,Jsi na operačním sále.'' ozvalo se mi v hlavě. Zaskočilo mě to, nevěděla jsem co se děje. Než jsem však stihla nějak vůbec reagovat v mé ruce začala proudit a příjemně chladit nějaká látka, kteterou mi vstříkli do žil.

Byla uvolňující, příjemná a krásně chladivá. Celé mé tělo jako by hořelo a potřebovalo sklidnit. Tahle podivuhodná tekutina, která proudila mou horkou krví mě  dostatečně sklidnila na to, abych si mohla odpočinout.

,, Půjdeš spát.'' znovu mě upozornil hlas v mé hlavě. 

Chtěla jsem se ho zeptat co to má znamenat,kdo vlastně je, ale najednou jsem se cítila mnohem vyčerpanější a s vráskou na čela jen zavřela těžké výčka.

 

*

 

,,Podívej se na ni.'' zavzlykal jemný ženský hlas.

,,Já vím Lindo.'' zašeptal hrubší mužský hlas.

,,Bude v pořádku, Edgare? Je to přeci naše malá holčička.'' zavzlykala znovu matka.

,,Bude,'' polkl otec ,,musí být-''

,,Nevím co budeme dělat, jestli se neuzdraví. Nechci o ni přijít.'' rozplakala se maminka, která otce přerušila.

,,Ale Lindo,miláčku,'' snažil se ji utěšit ,, ona to zvládne je silná po tobě. Musíme jen věřit.'' v jeho hlase zazněla špetka naděje.

,,Už takhle spí dva týdny.'' zašeptala vzlykavým hlasem a stiskla mi pevně ruku.

,,Musíme to brát tak, že se léčí. Měla by hrozné bolesti kdyby byla vzhůru. Dokotoři ji musí udržovat v umělém spánku.''

,,Hlavně, aby se uzdravila.'' povzdychla si smutná maminka.

,,Pojď drahoušku,'' řekl po chvíli ticha otec ,,měli bysme ji nechat odpočívat a za moment by tu měl být i Adam a..'' při vylovení jeho jména jsem přestala poslouchat.

Adam, proletělo mi hlavou. Kde je ? Proč tu není ? potlačila jsem bolest v hrudi a spolkla ten velký knedlík, který se mi začal tvořit v krku.

Chybí mi.

,,Uklidni se.'' ozval se ten tajemný hlas.

Náhle jsem nevěděla co mu mám odpovědět.

,,Musíš zůstat v klidu jinak se ti zvedně tlak. Mají to tady pod kontrolou a jestli se tak stane půjdeš zase na nějakou tu dobu spát.'' řekl hlas téměř výsměšně.

Kdo je ten, ani jsem to nedomyslela, když v tom mě přerušil jistý hlas nějakého mladého muže, jež vešel do pokoje.

,,Pan a Paní Sandersovi ?'' otázal se.

,,Ano.'' odpověděl mu otec.

,,Jsem ošetřující lékař Vaši dcery Sáry Sandersové. Jmenuji se Lucas Wake.''

,,Moc nás těší pane Waku.'' 

,,Jsem si jist, že vy a i vaše paní budete chtít vědět víc o stavu vaší dcery.'' 

,,Samozřejmě,'' vyhyrkla matka ,,kdy se probudí, jak jí je ? Je vše v pořádku?''

,,Lindo.'' jemně ji okřikl otec.

,,Ehm,'' zasmál se lékař ,, vše vám řeknu to zajisté. Můžeme jít ovšem na chodbu ať tady slečnu nerušíme?'' otázel se poněkud vážněji.

,,Samozřejmě,'' přikývl otec ,,Miláčku pojď.'' popohnal matku.

Dveře se zaklaply a já jen ztěší vydechla. Byla jsem tak napjatá, musela jsem otevřít oči, ale to jsem však neměla dělat. Ostré světlo mě bodlo do očí. Vše bylo světle zelené a pálčivé tudiž jsem zavřela oči a vyčkala pár sekund, abych to mohla zkusit znovu.

,,Opatrně.'' napomenul mě hlas v hlavě.

Co to má znamenat ? Vůbec se mi to nelíbí, pokrčila jsem nos. A znovu- tentokrát pomaleji jsem pootevřela oči. 

Pokoj byl docela malý a k mému údivu jsem v něm byla sama. Pokoj měl příjemně žlutou barvu. Na proti na zdi byla malá zavěšená televize. Na pravé zdi bylo okno, jež chránili bílé žaluzie přes, které zde dopadali drobné proužky slunce. Něco mi říkalo, že musí být podvečer.

,,Měla bys jít spát.'' pronesl hlas v hlavě.

Cože ?

,,Jdi spát. Jsi vyčerpaná a máš bolesti. Musíš to zaspat.'' pokračoval hlas. Při jeho slovech se mi začali zavírat oči. Chtěla jsem vzdorovat, a však marně, upadla jsem do spánku dřív než jsem si vůbec stihla něco pomyslet.