2. Kapitola - Příchod -

,,Sáro?‘‘  ozval se povědomý hlas.

Adam?

,,Adame,‘‘ vykřikla jsem z plných plic ,, jsi to ty?‘‘

,,Ach ano Sáro. Tolik jsem se bál, že o tebe přijdu.‘‘ ulevilo se mu.

Chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem vůbec otevřít ústa natož vydat nějakou hlásku.

,,Jsem v pořádku. Už se nemusíš bát.‘‘ předběhl mě nějaký ženský hlas, z něhož vycházela svůdnost.

Tma.

Nedokázala jsem to vstřebat. Jiná žena? On má jinou tak, proč však já-? Nedokázala jsem přemýšlet dál. Ta tma mě ubíjela. Snažila jsem se něco spatřit, snažila jsem se skrz tu tmu  prodrat  jenomže ona byla silnější, i když jsem běžela pořád dál a dál vždy mě dostihla, co dostihla, ona mě předběhla! Utíkala jsem a snažila se nevzdávat, ale zoufalství bylo čím dál silnější.

Že bych byla mrtvá? Touhle tmou už jsem přeci plula, když se mi stala ta nehoda. Nechtěla jsem do ní spadnout znova. Vzpomněla jsem si na tu šedou záclonu v mé mysli. Ano přeci jen opět trochu povolila a kromě těch příliš jasných světel se zde začala rýsovat i postava jdoucí mi naproti. Sice byla zahalená do temné clony mé bolavé mysli, ale byla tam. Stála a pak se sklonila jako by mi natahovala ruku na pomoc. Měla bych to vidět z té lepší stránky. Mohl to být někdo jdoucí mi na pomoc, ovšem část mě. Nová část mě, tahle myšlenka byla až moc ostrá, mi říkala, abych nevěřila. Abych mu či jí nepodávala svou jemnou dlaň a já tak učinila. Té zahalené osobě jsem neviděla do tváře už kvůli těm oslňujícím světlům, které byly nízko. Pak jsem zase viděla jen tu šedou záclonu zakrývajíc, co se dělo dál. Už jsem jen slyšela někde v dáli sanitku.

Ne, musím pokračovat. Musí tu být. Musí tu být trocha světla, sakra! Zaklela jsem pro sebe.

,,Sáro.‘‘ uslyšela jsem své jméno odrážejíc se nicotou.

Stále jsem nemohla mluvit. Mé rty byli pěvně stisknuty k sobě, do očí mě začali pálit slzy.

,,Sáro, lásko. Tolik tě miluju.‘‘ ozývalo se.

,,Já tebe taky a ty to víš. Prosím už mě neopouštěj.‘‘ žadonil ženský hlas, který se jevil příliš blízko.

Jak si jen mohl?

,,Kam utíkáš?‘‘ zaznělo mi u ucha. Trhla jsem sebou a otočila ve snaze spatřit něco.

,,Odtud není cesty zpět.‘‘ zasmál se ženský hlas, který jsem slyšela před chvíli.

Rozběhla jsem se a v tu chvíli jsem zakopla. Zavřela jsem oči a těžce se poddala porážce. Vdala jsem to ?

,,Otevři oči.‘‘ poručil mi hlas v hlavě.

Trhla jsem sebou a s prudkým nádechem otevřela oči. Ne to nebyl konec. Byl to začátek. Konečně jsem si uvědomila, kde se vlastně nacházím. Radovala se, že konečně vidím.

Nacházela jsem se v nějaké opuštěné slepé uličce. Kolem mě byli domy, které měly tmavě rudou cihlovou texturu. Jediné, co mě děsilo bylo to,  že neměli okna.

Postavila jsem se a snažila se uklidnit.

,,No tak Sáro.‘‘ provokoval ženský hlas.

Otočila jsem se a v tu chvíli ji spatřila. Srdce mi tlouklo, bušilo tak rychle, že jej musela slyšet i ona.

Žena sice byla otočná zády ke mně, ale i tak jsem hádala, že musí být krásná. Měla blond vlnité a na pohled husté, zdravé vlasy, které ji sahaly téměř po pás. Měla štíhlou postavu s širšími boky, které dodávali její postavě dokonalé ženské křivky.

,,Neboj se mě. Přeci už jsme se setkaly.‘‘ promluvila ke mně. Ten hlas patřil ženě, která mluvila s Adamem.

Ty mrcho.

,,Slyšíš? Setkaly.‘‘ zopakovala pomalu jako by mě chtěla donutit, abych si vybavila i její tvář.

Ano setkaly. Ta havárie. Ta hustá záclona, která blokovala moji mysl opět povolila. Ta osoba podávajíc mi ruku byla ona. Musela být. Ty vlasy a. Chybí tvář. Nemá tvář! Zpanikařila jsem.

,,Pojď blíž.‘‘ její hlas teď zněl nějak vábivě. Byl tak sladce melodický a svůdný. Lákala si mě k sobě. Uvolnila jsem se. Chtěla, abych se dostala blíž. Mé tělo toužilo potom, abych se k ní vydala, cítilo se tak nějak zdravěji, toužilo po dotyku.

Vše se najednou událo moc rychle. Moc rychle jsem totiž zapomněla na to zoufalství, které mě provázelo temnotou, zapomněla jsem na strach, který doprovázel rychle bušící srdce, zapomněla jsem na paniku. Něco se stalo. Byla jsem připravena udělat krok k ní, ale jakmile jsem ho udělala propadla jsem se znovu do té hrozné temnoty.

,,Ne!‘‘ vykřikla jsem a s návalem strachu zalapala po dechu.

 

,,Pšt Sáro jsem tady.‘‘ stiskl mi ruku Adam.

,,Kde- kde to jsem.‘‘ zuřivě jsem dýchala a rozhlížela se kolem sebe.

,,Uklidni se,‘‘ snažil se mě utišit Adam ,,jsi v pokoji. Zdál se ti jenom zlý sen lásko.‘‘ políbil mě na zpocené čelo, z něhož odhrnul vlhké vlasy.

,,Bože.‘‘ vydechla jsem úlevou.

Je konec. Už se nemusím bát.

,,Pšt.‘‘ držel mě v náruči a jemně se mnou kolébal.

,Adame.‘‘ zakvílela jsem.

,,Už jsem tady.‘‘ zašeptal mi do ucha.

Jen jsem kývla hlavou a cítila neuvěřitelnou úlevu.

,,Jak se cítíš? Nebolí tě něco? Mám zavolat sestru?‘‘

,,Já, ne neboj se. Nic mě nebolí.‘‘

,,Pamatuješ si něco? Víš, že jsi měla nehodu?‘‘ pohlédl mi do očí s bolestí.

Chtěla jsem odpovědět, ale jako bych dostala strašlivou ránu do břicha

,,Lži.‘‘ ozvalo se.

Nelíbilo se mi, že bych měla lhát chtěla jsem říct pravdu, ale opět jsem dostala silnou ránu do břicha.

Sykla jsem bolestí ,,Ne.. nepamatuji si nic.‘‘ vydechla se s vráskou na čele.

,,Zavolám sestru.‘‘ naléhal.

,,Ne to je v pohodě.‘‘ usmála jsem se na něj a snažila se maskovat bolest.

,,Není. Evidentně tě něco bolí.‘‘

,,Už je to pryč,‘‘ zalhala jsem ,,jen mě zabolela hlava. Chtěla jsem si vzpomenout.‘‘

,,Takže si nic nepamatuješ?‘‘

Se svrásčeným obočím jsem zakroutila hlavou.

,,Měla jsi bouračku,‘‘ téměř zašeptal a sklopil zrak ,,byla namrzlá silnice a-‚‘‘ odmlčel se jako by potřeboval dodat sílu přesto nevzhlédl ,,dostala jsi smyk a nabourala do protijedoucího vozidla.‘‘

,,Je.. nezemřel někdo?‘‘

Konečně se na mě podíval ,,jedna těžce, vážně raněná a-‚‘‘

,,A?‘‘

,,Dva mrtví.‘‘ zašeptal.

,,Cože?!‘‘ nějak jsem nevěděla, co to poslední slovo znamená. Marně jsem se z toho snažila vzpamatovat a přijit na jeho význam.

,,Není to tvoje chyba. Mělas velmi těžká zranění, tvá šance na přežití byla,‘‘ polkl ,,dvacetiprocentní.‘‘

Tak tohle jsem opravdu netušila. Pořád jsem nebyla schopná vnímat, soustředila jsem se jen na to, že jsem opravdu někoho zabila. Co když měli rodinu? Půjdu do vězení? Já, já jsem vrah. To jediné se mi teď honilo hlavou.

,,Nejsi vrah, ty ne.‘‘ ozval se hlas, ale byl příliš vzdálený na to, aby mě vtrhl z myšlenek.

,,Sáro? Sáro!‘‘ zatřásl se mnou Adam.

Jen jsem na něj pohlédla ve snaze, že to není pravda.

,,Není to tvoje chyba.‘‘ zopakoval vážně.

,,A přesto,‘‘ snažila se zakrýt vzlyk v mém hlase ,,jsem tady zcela při vědomí a jak se zdá živá.‘‘ můj hlas přeskakoval.

,,Lásko-‚‘‘

,,Ne Adame, já zabila dva lidi, protože-‚‘‘ další úder do břicha. Znovu jsem zasyčela.

Musím mu říct, že jsem jela jako šílenec! Je to moje chyba!

,,Ne, jsi zcela nevinná.‘‘ozvalo se mi v hlavě.

Nebudu lhát!

,,Ale ano budeš, jinak tě uspím.‘‘ vyhrožoval.

,,Volám sestru.‘‘ Adam se natáhl po malém ovladači, kde stisknul tlačítko, jež přivolalo sestru.

Zanedlouho do pokoje vtrhla sestra. Byla to malá vietnamka. Měla krátké černé vlasy sepnuté do malého culíku. Její oblečení tvořilo světle modré tričko s kapsičkou, která se nacházela na jejím pravém ňadru. Na ni byla zavěšena cedulka se jménem, přijímáním a fotkou samotnou. Kalhoty pak byli stejné barvy, na můj pohled vypadali mnohem větší  než byla samotná Lia. Ano jmenovala se Lia.

,,Je vzhůru.‘‘ řekl Adam.

,,Je vám dobře slečno Sandersová ?‘‘ otázala se mě sestřička chladně.

,,Ano.‘‘ polkla jsem.

,,Probudila jste se dřív? nebo neprobudila vás bolest? ‘‘ vyptávala se dál zatímco sledovala přístroj, na který jsem byla napojena.

,,Lži.‘‘ ozval se hlas znovu.

,,Ne.. probudila jsem se před malou chvíli.‘‘ lhala jsem, jak mi bylo nakázáno. Samozřejmě, že jsem hlas nechtěla poslechnout, ale byl to dobrý nápad jak se vyhnout těm nepříjemným otázkám.

,,Bolí vás teď momentálně něco?‘‘ zeptala se znovu a konečně se na mě podívala. Měla světle modré oči, které lemovali kratší řasy. Bylo to trochu neobvyklé.

,,Ne nebolí.‘‘

,,Ale ano bolí.‘‘ vložil se do toho Adam.

Sestra na něj pohlédla.

,,Ne nebolí. Jen občas.. hlava ale,ale je to zcela v pořádku. Věřte mi.‘‘ snažila jsem se zachránit situaci.

,,Dobře slečno Sandersová,‘‘ změřila si mě pohledem sestra, pak se otočila na Adama ,,zavolám vám ošetřujícího lékaře.‘‘ a odešla pryč.