3. Kapitola - Odraz -

Adam se zlehka naklonil a dlouze mě políbil, poté se mi zahleděl do očí. Vypadalo to, že se chce ujistit, jestli jsem opravdu v pořádku.

Taky jsem se zahleděla do jeho krásně oříškově hnědých očí, do kterých jsem se před dvěma lety tak bláznivě zamilovala. Stále jsem nemohla věřit, že je tady a semnou. Pousmála se, rukou mu vjela do jeho rošťácky rozcuchaných blond vlasů a z čela mu odhrnula patku, která mu již padala do očí.

,,Copak?‘‘ usmál se na mě.

,,Nic.‘‘ pohlédla jsem na jeho rty, jejichž dominantností tvořilo písmeno M na horním rtu. Brada se mu pak tvarovala do písmene U. Dnes měl strniště, které zakrývalo roztomilý dolíček. Patrně se zapomněl oholit nebo na to prostě neměl čas.

,,Prohlížíš si mě.‘‘ pokřivil úsměv.

,,Chyběl si mi.‘‘

,,Ty mi taky.‘‘ znovu mě políbil, čímž také zabránil dalšímu ‘‘prohlížení‘‘.

,,Odvez mě domů.‘‘ procedila jsem skrz jeho teplé rty.

Oddálil se a pohladil mě po tváři ,,odvezu, už brzo.‘‘

,,Kdy zase odjedeš?‘‘

,,Teď na to nemysli.‘‘ zakroutil hlavou.

,,Musím. Nevím jestli to zvládnu a-‚‘‘

,,Lásko musíš odpočívat a ne se stresovat.‘‘ zarazil mě a pohladil mě po vlasech.

Bylo to smutné. Nechtěla jsem se znovu loučit, když teď přiletěl.

Adam asi před rokem a půl musel přebrat firmu po jeho otci. Firma se nacházela v Belgii a on tam trávil strašnou spoustu času. Ať už šlo o papíry či chod firmy. Bylo to nezbytné, protože se firma dostala do problému, které se museli začít řešit. Myslela jsem si, že je pozdě, ale podle Adama zde existovala naděje jak firmu zachránit, jak ji znovu vyzvednout na světovou úroveň. Sama jsem tomu nerozuměla, jediné co jsem věděla bylo to, že je zde riziko trvalého stěhování.

Dveře se otevřeli a já spatřila mladého doktora.

,,Dobrý podvečer slečno Sandersová. Jsem Lucas Wake váš ošetřující lékař. Jak se cítíte?‘‘ pohlédl na mě.

,,Dobře.‘‘

,,Nic vás nebolí?‘‘

,,Ne. Jen už bych chtěla domů.‘‘

Doktor si něco zapsal do papírů a při mých slovech se pousmál a pak znovu vzhlédl. Měl na krátko ostříhané černé vlasy, jeho ofina se tyčila vzhůru a přeci jen se našel neposedný pramínek, který mu jen tak ležel na čele.

,,To by chtěl každý.‘‘ s pobaveným úsměvem pohlédl na Adama, který soustředěně přikývl.

,,Takže slečno Sandersová měla jste velmi vážnou dopravní nehodu. Měla jste těžké poranění lebky, dvě zlomená žebra a zlomeninu stehenní kosti.‘‘

Díval se těmi svými šedivými upřímnými oči do těch mých. Nedokázala jsem pochopit, co v nich mám spatřit.

Snad soucit, na oplátku jsem se zamračila a kývla hlavou.

,,Bude v pořádku?‘‘ zeptal se Adam.

,,Měla?‘‘ zarazila jsem se najednou.

,,Ano bude, nebo vlastně už je.‘‘ při těch slovech si mě měřil pohledem.

,,Co tím myslíte?‘‘ zeptala jsem poněkud hrubě.

,,Vaše tělo se -‚‘‘ snažil se najít správná slova ,,velmi dobře regeneruje.‘‘ usmál se.

Znejistěla jsem.

,,Klid.‘‘ ozval se vnitřní hlas.

,,Vlastně až neuvěřitelně dobře. Jsou to teprve dva týdny a vy vypadáte velmi dobře na svůj stav.‘‘ pokračoval doktor.

Adamovi se napnula čelist.

,,Nakonec je to dobře ne?‘‘ otázala jsem se ve snaze ulehčit situaci.

,,Jistěže slečno. Jen poněkud nevídané.‘‘ řekl fascinovaně.

,,Takže co bude následovat teď?‘‘ zeptal se Adam.

,,No pár dní si jí tu určitě necháme na pozorování, pak teda můžeme mluvit o nějakém propuštění,‘‘ otočil se na mě ,,nejsme žádný holubník zde se lidé skutečně léčí. Jak by to tady potom vypadalo, kdyby si každý chodil domů, jak se mu zachce?‘‘ zřejmě narážel na můj podivuhodný případ.

Srdeční ozvy se mi zrychlily.

,, A vy už byste měl jít pane, pane-‚‘‘

,,Therion.‘‘ přerušil ho Adam a postavil se.

,,Pane Therione. Za chvilku končí návštěvní hodiny,‘‘ upozornil ho arogantně ,,nashledanou zase zítra slečno Sandersová.‘‘ a mě věnoval jedovatý úsměv. Pak opustil můj pokoj.

,,Ty už vážně jdeš ?‘‘ zeptala jsem se po chvíli ticha.

,,Musím lásko, ale brzo zase přijdu.‘‘ políbil mě na rozloučenou.

,,Dobře.‘‘ zašeptala jsem.

,,Pořádně se prospi.‘‘ usmál se a zmizel stejně tak jako doktor.

 

Smrt

Žádná šance na přežití

Rychlé hojení

Vrah

Zrůda

Jsem zrůda, jsem vrah, pomyslela jsem si s těžkým srdcem. Poslední dny se semnou něco děje a já nejsem schopna přijít na to co. Slova jako, že jsem měla minimální šanci na přežití mě děsili, víc mě však děsila skutečnost, že jsem zde a možná zdravější než kdy jindy.

Promnula jsem si unaveně spánky.

,,Za chvíli půjdeš domů.‘‘ upozornil mě hlas v hlavě.

Kdo jsi ?

Ticho.

Zamračila jsem se.

,,Sáro, holčičko.‘‘ vtrhla do pokoje matka.

,,Mami.‘‘ usmála jsem se na ni.

Její krásné černé vlasy dnes měla sepnuté v elegantním drdolu. Obavy mi nahnaly její modré oči, které působili utrápeně a unaveně, třešničku na dort přidali její černé kruhy pod očima.

,,Jsem ráda, že už si vzhůru.‘‘ oči se jí začali lesknout.

,,Mami tys nespala.‘‘ zlobila jsem se.

,,Tady jsou mé krásné dámy.‘‘ vešel do pokoje otec.

,,Tati.‘‘ pokusila jsem o úsměv.

,,Ale proč ten smutek?‘‘ pohlédl na mě.

,,Nespali jste?‘‘

,,Víš zlatíčko Adam nám to zavolal později večer, kdyby nebyl tvůj otec tak paličatý mohli jsme tu ještě přijet, ale on-‚‘‘

,,On se zachoval správně, i když celou noc probděl.‘‘ skočil do řeči matce, které se na něj usmívala.

Matka měla oproti tátovi slušivý kostýmek za to on měl  jeany s bílým tričkem, které bylo doplněné černým moderním sakem. To po tátovi jsem zdědila zelené oči a čokoládově hnědé vlasy, které měl už dnes mírně prošedivělé.

,,Jsem rád, že jsi vzhůru.‘‘

,,My oba.‘‘

,,Já vím. Už se těším domů.‘‘ usmála jsem se.

,,To věřím zlatíčko. Jakmile tě pustí tak upeču tvůj oblíbený jablečný koláč a-‚‘‘

,,Mami ale já půjdu k Adamovi.‘‘ zarazila jsem ji.

,,C-cože?‘‘ zeptala se nejistým úsměvem.

,,Jsem dospělá a už jsem téměř v pořádku.‘‘

,,Edgare řekni něco.‘‘ úsměv vystřídal rozčílení. Matka nikdy Adama nemusela. Neřekla důvod, ale jasnou příčinnou bylo už to, že se nechtěl ženit, což mi vůbec nevadilo. Zřejmě se bála, že když mě nechává tak často samotnou, že jde z čista a zkrátka o jinou ženu ne-li nějakou tajnou rodinu.

,,Lindo, drahoušku uklidni se.‘‘

,,Zase stojíš při ní, že je to tak?‘‘

,,Mami-‚‘‘

,,Ne o tom nebudeme diskutovat.‘‘

,,Lindo je přeci dospělá, je to její život.‘‘ snažil se ji uchlácholit otec.

,,Děkuji za pochopení.‘‘ věděla jsem, že táta při mně stojí v dobrém i ve zlém a za to jsem mu byla moc vděčná.

Máma rozhodila rukama ,,vy dva.‘‘ zakroutila hlavou.

Táta na mě mrkl, neboť věděl, že matka ustoupila.

 

*

 

,, Jsi v pořádku ?‘‘ zeptal se Adam, když zaparkoval před svým domem. Otočil se na mě a doufal v kladnou odpověď.

,,Samozřejmě, že jsem. Jen mi to přijde jako včera.‘‘

,,Chápu  jestli se bojíš.‘‘ pronesl soucitně.

,,Není čeho.‘‘ usmála jsem se.

,,Dobře.‘‘ naklonil se, aby mě mohl políbit.

Otevřel dveře a vyšel z auta. Obešel ho, aby mohl otevřít ty moje, když se tak stalo zašel do kufru pro moje věci.

Vystoupila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Chodníky a silnice byli stále pokryté vrstvou sněhu tak jako to poslední ráno. Jedinou výjimkou byl dopadající sníh, který teď chyběl. Stromy byli stále holé a pochmurné. Nikdy jsem to neměla ráda, v dětství mě spíše děsilo.

,,Jdeme?‘‘ zvolal Adam, který již s kufrem stál před vchodovými dveřmi.

Pohlédla jsem na něj a pomalu se vydala k němu.

,,Tak tě vítám doma lásko.‘‘ s těmito slovy odemkl a já mohla vstoupit do chodby.

,,Je milé být zase doma.‘‘ pohlédla jsem na něj.

,,To věřím.‘‘ položil kufr vedle dveří.

,,Jsem ještě docela unavená a chtěla bych se osprchovat pokud to nebude vadit.‘‘ usmála jsem se na něj.

,,Jdi.‘‘ v rychlosti mi vlepil polibek ,,já připravím večeři.‘‘

Sundala jsem si svůj zimní kabát a vydala po schodech do druhého patra. Na levé straně od schodiště se nacházeli  čtyři dveře. První vedly do knihovny, hned za nimi ty další do jeho pracovny, která byla propojena s ložnicí. Po pracovně se nacházely ložnice a poslední dveře vedly do koupelny.

V prvním patře se nacházel velký obývák, který byl spojen s krásně zařízenou kuchyní, vařit v ní byla prostě jedna radost.

Vešla jsem tedy do třetích dveří nalevo od schodiště a naskytl se mi pohled do naší ložnice. Dominantou zde byla velká postel, vedle které byli hnědé dveře do jeho proslulé pracovny. Já v ní viděla jen nepořádek. Na druhé straně postele bylo velké francouzské okno, jehož dřevěné žaluzie byly momentálně vytáhnuté tím pádem se mi naskytl pohled na dvůr. Naproti posteli se tyčila komoda ještě po jeho prarodičích a vedle komody vedly dveře do koupelny.

Šla jsem ke skříni, kde jsem si vyhrabala pohodlné oblečení na doma.

*

Věděla jsem, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc a to horkou sprchu. Voda mi krásně masírovala ztuhlé svaly. Najednou jsem se cítila šťastně a bezpochyby. Namočila jsem si vlasy, které jsem důkladně umyla levandulovým šamponem, neboť jsem se stále nemohla zbavit toho pachu z nemocnice. Poté jsem si začala šetrně mýt tělo. Jediná věc, která mě začala znepokojovala byla moje noha. Měla jsem ji zlomenou. Zlomenina se léčí i půl roku. Musela jsem se zamračit na kapičky stékající vody po mém hladkém stehně. Není to možné. Měla bych teď chodit o berlích a ne tu stát s téměř neviditelnou jizvičkou, pomyslela jsem si.

Vypnula jsem vodu a kolem těla si omotala bavlněnou osušku. Druhým ručníkem jsem si sušila vlasy a hleděla do zapařeného zrcadla nad umyvadlem. Bylo na něm něco divného. Ne, jsem paranoidní, obrátila jsem oči v sloup a věnovala se dlouhým vlasům. Po chvilce jsem ručník položila na závěsné topení. Stoupla jsem si před zrcadlo a pustila vodu. Popadla jsem kartáček a vyčistila si zuby. Mokrou rukou jsem přejela po zapařeném, ale hladkém povrchu zrcadla. Sledovala jsem se a snažila se přijít na to, co mi tu nesedí. Odplivla jsem si, ústa naplnila vodou a znovu odplivla. Když jsem vzhlédla až mě zamrazilo a nebýt umyvadla, o které bych se včas zachytila zřejmě bych se už dávno válela na zemi.

Nehybně jsem sledovala věrnou kopii sebe. Usmívala se, usmívala se až moc škodolibě. Co to k sakru má znamenat?

,,Dýchej.‘‘ připomněl mi hlas.

Pevně jsem chopila umyvadlo, ale ona si zatím prohrábla vlasy.

,,Já blázním.‘‘ zašeptala jsem a zavřela oči. ,,Není skutečná.‘‘ opakovala jsem a pomalu je otevřela.

Stála tam, ruce založené v prsou a pořád se usmívala, pak si přiložila ukazováček k ústům a mrkla na mě.

Nevěřícně jsem zalapala po dechu.

,,Lásko je všechno v pořádku?‘‘ trhla jsem sebou a otočila se ke dveřím.

,,Já-‚‘‘ otočila se zpět k zrcadlu, ale už tam stála jen na smrt vyděšená dívka.

Polkla jsem ,,Já už jdu, už jsem.‘‘ vyhrkla jsem rychle a vyběhla z koupelny.