Tanec bláznů 23

Tady, daleko na moři, hučení zanikalo v pleskání a šplouchání. Jen vlnky pozlacovaly odlesky vzdáleného ohně. Loď se znovu zhoupla a přes zubatě ohnilý bort se převalila další slaná tříšť. Smáčela mu nohy, položené na jednom z posledních prken paluby a splynula s hladinou v podpalubí. Jen pár palců pod ním. Podíval se na své nohy a usmál se. Možná trochu otupěle. Možná odevzdaně. A nepocítil ani kapku studu vůči zádům muže, díky němuž necítil, jak vlhne. Díky němuž už nejspíš od pasu dolů nikdy nic neucítí. Měl by být vděčný. Vzhledem k tomu, co by teď měl cítit. Nebyl. A neohlédl se, když ta záda, zmizela. Nad nafouknutým plovákem modré tuniky se zavřela voda. Jen to zabublalo. Čaroděj byl po smrti a jejich loďka děravá.
Valmer by to tak nenechal. Zachránil by ho. Prostě by udělal něco úžasného, odvážného, chytrého a neuvěřitelně bláznivého, jako vždy. A prošlo by mu to.
Naposledy ho viděl pod chrámem. Přelézal bělostné suky salunského mramoru. Hrabal se v jemné drti a změti pokroucených plechů. Ve vlasech a vousech prach, na šatech špínu, ruce sedřené do krve. Něco křičel. Mával na něho. A on tam jen tak stál a zíral před sebe, aniž by něco viděl. Na šatech mramor, v očích mramor, na jazyku mramor. I v plicích. Neschopný jediného pohybu, jediné myšlenky. Jako by sám byl socha. Myslí mu kroužilo jediné. Nedokázal se odpoutat od představy, že s padlou sochou padla i ta, již měla představovat. Už neviděl Naději, neviděl před sebou žádnou Cestu a pomalu přestával věřit v Osud. Cítil, jak v něm pomalu dohořívá a hasne něco velmi důležitého, co zatím jen doutnalo a nikdy nedostalo příležitost se doopravdy rozhořet. Jako blesk ho zasáhlo uvědomění si, čím se tímhle stává. Páteř, dosud sama mramorová, jako by se jedním nádechem proměnila ve strunu z oceli. To ho osvobodilo z netečnosti a vystřelilo vstříc muži, který ho od sebe odháněl. Po pár krocích se rozplácl o obrovské ňadro padlé bohyně a než trosky trupu obešel a sešplhal po něčem, co muselo být částí postříbřené drapérie vlečky, zmizel mu z očí. Přelezl další úlomky Paní, než si uvědomil, že ječí. Beze slov. Hlasivky plné prachu. Narovnal se a zavřel ústa. Jazykem ze rtů slízl tolik užitečné slzy. Pak se vydal k místu, kde muže, jehož by kdy stěží nazval přítelem, nebo i jen známým, viděl naposledy. Valmer, schoulený na zemi, chroptěl krvavé bubliny, ale když se k němu přiblížil, vztáhl po něm ruce. Jejich prsty se téměř dotkly, když se nad ním vztyčil šedý stín. Poznal v něm vlka. Zahlédl zablýsknutí ve všem tom zvířeném prachu smíseném s černým kouřem. Zavřel oči a ucítil, jak něco prošlo velmi blízko jeho hlavy. Neudržel víčka sevřená. Očekával, že uvidí svou krev. Jediná ale patřila muži, pro kterého šel, a vlkovi. Ten se pomaloučku, jako by si sám čas chtěl dát na čas, hroutil nazad, sražen silou šípu. Stejné enciánové opeření trčelo z valmerova krku. Přikrčil se a padl mu do náručí. Nepochyboval o tom, že Kebrizan má šíp i pro něho. A všechny je proklel. Marioky, Smraďochy, Doharovce, Vlky, Kebrizany,
B´villskou gardu, Porozany, a každého, na koho si dokázal vzpomenout. Až po posledního usmoleného bubeníčka. Jako by nestačilo, že Sandir dobyli. Teď ho i dobili. Kdyby jen tenkrát tušil, proč to celé vzniklo. Jak nepatrná šarvátka se rozhořela v to bezuzdné ničení, v tu bratrovražednou smršť, neuvěřil by. Že žádná šarvátka není nepatrná a žádný detail nepodstatný, se nedozví nikdy, za což může být vděčný. Protože uvízl ve svírající se pěsti umírajícího národa, naposledy lapajícího po dechu, než se z opojného otroctví, v něž se změnilo pochybné spojenectví, stane nicota a zapomnění.
V okamžiku, kdy mu Valmer do ucha bublal svá poslední, stěží srozumitelná, slova, sevřel v roztřesených prstech ostrý úlomek kovu a od pasu mu odřízl váček. Pak lahev, vzal mu náušnice i sponu tuniky a odplazil se pod úlomky nedávné hrdosti Sandiru k nejbližším domům. Až v bezpečí uličky se odvážil, opřít se zády o zeď a vysoukat se na nohy. Do vlasů mu zajely ztuhlé prsty ženy visící z okna v mezipatře. Zaječel a rozběhl se ulicí, jak jen to jeho zgumovatělé nohy dovolily. Někde vzadu vyhřezla kouzla a země se pod ním zachvěla. Upadl na tvář, ale rychle se zvedl. Nevěděl kam, věděl jen, že musí utéct. Musí utíkat. Pokud se zastaví, zahyne. Všude okolo se bojovalo. Slyšel zvuky boje a potkával mrtvá těla. Umírající, rozsekané na kusy, vláčející za sebou klubka masa a orgánů i takové, kteří jako by jen spali. Nikoho z bojujících ale neviděl. Míjeli ho lidé, desítky, stovky, tisíce… Tisíce snad ne, Sandir tak veliký nebyl.
Davy lidí jako on pobíhaly všude okolo. Všichni byli venku, protože téměř všechny domy již hořely. V jedné z ulic narazil na barikádu. Probil se k ní lesem enciánových šípů a přehoupl se přes vrchol. Uklouzl a skutálel se mezi Vlky, ležící za barikádou. Jeden z nich mu věnoval matnoucí pohled jediného oka a, ve zdánlivě bezděčném pohybu, vycenil zuby. Pochopil, setřásl ze sebe pazouru, vyzbrojenou ocelovými drápy, a vyhrabal se na nohy. Musí se dostat k přístavu. Musí se dostat do vody! Sledoval řeku. Proplétal se mezi těly lidí a dobytka, předměty vyházenými z domů a dalšími věcmi, které by na ulicích nečekal a neviděl rád. Vběhl mezi doky a nad torzem převržené káry zahlédl pableskující hladinu zálivu. Na chvilku, než ji zakryl kouř. Plíce se mu sevřely, náhlým pochopením, že tohle nejspíš přežije a ulice se proměnila v ohnivou kouli, poté, co se stěny dvou sousedících doků vyduly směrem ven a pukly.
Vláčel ho! Jako by mu odíral maso z kostí. Ze všech sil křičel a rval se s mužem v modré tunice. Ten ho ale nepouštěl a táhl za sebou. Na molo a do člunu. Ani necekl, když mu zaryl prsty do paží a shodil ho mezi prkna. Zapraštělo to. Několik silných i slabých párů rukou popadlo člun a vytlačilo ho z písčiny pod molem na vodu. Téměř okamžitě začal nabírat vodu. Ale oni veslovali. Vším co měli po ruce. Všichni až na něho. On jen křičel a mrskal sebou. Hrozilo, že člun převrhne. Muž v modré tunice pustil své prkno a zalehl ho. Plivl si do dlaní, to doslova a pak udělal něco. Prostě NĚCO. A bolest byla pryč. Oheň, který ho stravoval, jako by přestal existovat a jeho myslí se rozlil klid a mír. Čaroděj se usmál a natáhl se pro prkno, aby mohl dál pádlovat. Z boku mu vyjel hrot šípu a muž se zhroutil na palubu. Poslední co viděl, byla umolousaná dívka, která mu snad spěchala na pomoc, ale nakonec jen vzala jeho prkno a pádlovala dál.
Podlaha nadskočila a hluboké bručení rezonující páchnoucím vzduchem vymrštilo několik lidí do sedu. Sire se rozkašlal, jak mu zavlála polámaná žebra. „Co to bylo?“ vyhrkla do tmy žena po jeho levici a všichni začali mluvit. Všichni najednou. Jen Sire se rozesmál. Spojil si ránu, která musela srovnat půlku města se zemí, sen, z něhož se rád probudil a povědomý zápach, táhnoucí posledních pár dní z vedlejší místnosti. Nicméně si svůj poznatek nechal pro sebe. Právě získal o něco lepší představu, kterým směrem je město a jak daleko odtud hoří a nemyslel si, že tady by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Znovu se uložil do slámy. Teď ho zajímala jen druhá nožička kotvy řetězu. Potom, co se mu podařilo tu první vytrvalým otáčením ubrousit, tuhle už zbývalo jen vtáhnout do otvoru v kameni a ohnout.

-IOI-

„Proč nehasí?!“ vykřikl kdosi v davu. Ne, že by nehasili, hasili. Dokonce usilovně. Ale oheň nehasl. Hučící plameny s modrozeleným chvostem na vrcholu olizovaly blednoucí nebe. Ze sýpky zbylo jen pár začernalých, ven vyboulených, stěn. Za nimi plameny tančily jako nateklý jazyk za vylámanými zuby. Že se blíží den, nikdo ve městě skrz černý štiplavý dým neviděl. Lidé bezmocně šplouchali vodu na stěny okolních budov a háky strhávali došky a pláty šindelů. Ale zdálo se, že čím jsou domy mokřejší, tím lépe hoří. Jako by na ně lili líh!
Nějaký muž se sekyrou vylezl na bilvatovu střechu a podařilo se mu několika mocnými údery kus utrhnout a shodit do ulice, než plameny spolkly i jeho. Klor nevěřícně zíral na hořící tělo. Spadlo do uličky a dalo se do zběsilého tance. Pak jako by mu otrnulo a rozběhl se k muži. Čím blíž se dostával, tím bylo horko dotěrnější. Vzal muže za paži a smýkl jím o zem, aby udusil alespoň nějaké plameny. Ty ale, místo aby uhasly, přeskočily i na jeho halenu. Klora napadlo, že tohle je jejich konec, než se odnikud vynořila drobná černá žena a oba je schovala pod svůj obrovský modrý plášť. Klorovi zatrnuly zuby pod úderem, který jim očarovaný hadr uštědřil a chtěl udělat ochranné znamení Ahni. Ve zčernalých prstech ho bodlo a vzhlédl ke své zachránkyni, která je právě oba nevybíravě vykopla z bezpečí pod pláštěm. Bohyni poděkoval jen v duchu, že mu ten pohled poskytla, protože nad ním čněla yo´rro. Už ji viděl, ale místodržící by snadno poznal i podle ochranky, likvidující požár a čumily okolo. Své naděje ale upnul ke kápi nad levým ramenem mračící se ženy. Připadal si, pokud ne jako blbec, jako blázen určitě, ale doufal, že čaroděj jeho naděje nezklame a oheň, který sami založili, uhasí. Muž bez sekery, kterému plameny sežehly vousy a dobrou polovinu hlavy zasténal a pokusil se vstát. Jen se ale rozchrchlal a začal plivat krev. Žena k nim přidřepla a zkušenýma rukama mu přejela po hrudníku. Něco při tom vrčela svým trhavým jazykem, ale tvářila se víc než vstřícně a velmi starostlivě. Přiblížil se k nim jeden z vojáků a zašišlal „Yo´rro odměnila. Statečný, vy oba.“ Pak si od Klora vzal muže a položil ho na dlažbu „Prsa-klády zlámat, měchuřina díra, krev v břiše. Vše ven! Nebál se.“ Žena vytáhla tenkou dýku a Klor, který pochopil, k čemu se chystá, mu zalehl druhé rameno.