8. Kapitola - První lekce -

Mlčky jsme míjely poslední stromy, když jsem v dáli zahlédla mohutnou budovu.

,,AnthraxCollege.‘‘ upozornila mě Ron.

,,Páni.‘‘ vydechla jsem.

Už jsme se blížily i k železnému mostu, který vedl přes řeku k té ohromné budově. Čím víc jsme byly blíže, tím víc se mi ta budova jevila větší a mohutnější.

,,Co je to za řeku?‘‘ zeptala jsem se, když jsme kráčeli přes železný most, jehož pilíře sahali do nebes.

,,Tohle je Casidity river,‘‘ usmála se na mě ,,ústí támhle v tom pohoří, které můžeš vidět.‘‘ ukázal prstem na jih, kde se hory rýsovaly. Byly blízko a to znamenalo jediné, že bude v nejbližší době pršet.

,,Je to tu přenádherné.‘‘ utrousila jsem milou poznámku.

,,Že? Tak přeci jen to tu nebude tak strašné.‘‘ drkla do mě loktem.

Jen jsem se zasmála.

,,Tak.‘‘ koutky úst pokřivila do úsměvu ,,a jsme tady.‘‘

Prohlížela jsem si mohutné kovové dveře, které ve mně nevyvolávali moc dobrý pocit. Působily tak chladně najednou se mě opět zmocnil pocit strachu a úzkosti. Jestli to už teď vypadá na pohled tak chladně, jaké to bude uvnitř?

Pohled z dveří jsem přesunula na horizont. Vysoko nade mnou se tyčila ohromná kupole, kolem které poletovali ptáci. Budova nevypadala až tak zle jak jsem si před chvíli myslela. Měla lehce nažloutlou barvu. Každé patro mělo mnoho mohutných oken, které se táhli po celé délce. Raději jsem ani nechtěla vědět kolik má tahle neuvěřitelná budova pater.

Snad tam bude výtah.

,,Jsi připravena?‘‘ zeptala se.

,,No. Ani ne, ale co mi zbývá?‘‘

,,Nic.‘‘ ušklíbla se a otevřela mohutné dveře.

 

Ocitly jsme se uprostřed velké haly. Byla jsem velmi mile překvapena. Vůbec to nevypadalo zle právě naopak. Bylo to velmi útulné. Všechno tady bylo sladěno do teplých barev.

Přímo před námi jako by stála recepce s nějakou zrzkou. Už vůbec mě nepřekvapilo, že jsme s Ronie mířily k té dívce.

,,Ahoj Madison,‘‘ vřela pozdravila Ronie ,,tohle je Sára. Pár dní tu s námi bude žít.‘‘ usmála se na dívku s hustými rezavými vlasy. Ta si mě naopak prohlížela od hlavy až k patě přes velké tlusté brýle, které ji seděli na nose.

,,Vítám tě.‘‘ řekla na konec.

,,Děkuji.‘‘ špitla jsem.

,,No takže bude potřebovat klíč.‘‘ pokračovala Ron.

,,No dobře, ale bude bydlet s tebou. Nemůžeme pokoje se dvěma palandami dávat po jedné osobě.‘‘ zněla vážně a něco si zapsala do počítače.

,,Pro nás plus.‘‘ usmála se Ronie.

,,Takže tady máš klíč na víc k pokoji číslo 47,‘‘ podala ho Ronie a zahleděla se na mě ,,pak mi ho laskavě vrať, pokud tu nebudeš natrvalo.‘‘

,,To je samozřejmost.‘‘ usmála jsem se na ni.

,,No a pokud se nemýlím stihnete určitě ještě nějakou hodinu.‘‘ nadzvedl své zanedbané obočí a obořila se na mě.

,,Je tu nová.‘‘ zastala se mě Ron a už se neusmívala.

,,Ale je s tebou tak ji laskavě vem na hodinu. Nejsme žádný holubník. Jak by to tu asi vypadalo, kdyby si tu každý dělal, co chtěl?‘‘

Ronie jen zakroutila hlavou a nevěřila svým uším.

,,A ty S-S-‚‘‘

,,Sára.‘‘ řekla jsem zřetelněji.

,,A ty Sáro dostaneš už brzo rozvrh, o kterém budu muset informovat Bruna.‘‘

,,Ano my víme, ale to už není tvoje starost. Bruno je dost zodpovědný a ví co se má dělat a co ne. A teď, když dovolíš už kvůli tobě meškám hodinu boxu.‘‘ odsekla Ronie a na patě se otočila.

Vydaly jsme se napravo od recepce. Po mé levé ruce jsme minuly mohutné dřevěné schodiště, na kterém byl umístěn světly zelený koberec.

,,Madison si nevšímej.‘‘ koukla na mě Ronie.

,,Co jí přeletělo přes nos?‘‘ zeptala jsem se.

,,To víš na každého nováčka chce udělat dojem ve smyslu já jsem víc než ty.‘‘ zasmála se.

,,A ona nechodí na ty hodiny?‘‘

,,Ne už je dost stará na to, aby na ně chodila konec konců, kdo by se staral o recepci.‘‘

,,Tomu nerozumím.‘‘

,,Prostě někdo musí být prostředníček ředitelky.‘‘ ušklíbla se Ronie ale to už jsme vcházeli do šaten.

,,Nemám oblečení.‘‘ podotkla jsem.

,,Vidíš tahle tu kovovou skříňku? Vyhrabej si z ní to, co potřebuješ.‘‘ poukázala Ronie, mezitím si odemkla svou vysokou, úzkou kovovou skříňku jako na střední škole. Vytáhla si černé elastické tílko na ramínka a černé elastické kraťásky.

Snažila jsem se najít něco podobného. V moji velikosti bylo jen delší bíle tričko s výstřihem do U a černé elastické kraťasy.

Sedla jsem si na lavičku vedle ní a začala se nejistě převlíkat.

,,Takže právě teď jsme se nacházeli a stále nachází v přízemí,‘‘ začala mě zasvěcovat Ronie ,,Zde se především nachází recepce- jak už jsi poznala. Dále dvě tělocvičny, každá z nich se dělí na dvě části. Pak posilovna a dva bazény. Ještě níž jsou sklady převážně s jídlem, ale to tě nemusí zajímat.‘‘ usmála se.

,,Aha.‘‘

Podala mi gumičku a sama si vlasy sčesala do culíku ,,Nacházíme se v křídle A.‘‘

,,Cože?‘‘ usmála jsem se.

,,Ano jsou tu čtyři křídla. Jižní křídlo, či-li hlavní křídlo je značeno písmenem A. Severní křídlo je značeno písmenem B. Nachází se úplně na konci, nejlíp se do něj dostaneš přes dvůr. Východní křídlo je C a západní křídlo je značeno Déčkem.‘‘

,,Páni asi se tu ztratím.‘‘

,,Neboj neztratíš. V Áčku jsou převážně pokoje, které začínají od druhého patra. V prvním patře se nahází různé studovny, knihovny a především jídelna. V Béčku jsou zase třídy určeny k různým přednáškám, pak nějaké zasedací místnosti, když nám ředitelka chce něco oznámit. V Céčku se pak nachází různé laboratoře s výcvikovými středisky no a Déčko je spíš křídlo lékárníků.‘‘ Naposled se na sebe podívala do malého zrcadla nacházející se nad umyvadlem.

Vlasy jsem si sepnula do drdolu a cítila, jak ve mně stoupá napětí ,,Kolik je tu duší?‘‘

,,Tak 10-20 tisíc‘‘ řekla klidně.

,,Vážně to se tu všichni vlezou?‘‘

Pokrčila rameny jako by nic ,,ve skutečnosti je jich mnohem víc, ale ti další už s námi nežijí.‘‘

,,Jak to myslíš?‘‘

,,Prostě dostali povolení, žít mimo tuhle AnthraxCollege. Takže žijí v různých obytných domech nedaleko odtud. Je to nebezpečnější, ale tak co už.‘‘

,,Jak se dá povolení získat?‘‘

,,No musíš mít určité znalosti v různých odvětí, ze kterých tě přezkoušejí a na povelení ředitelky můžeš opustit toto místo.‘‘

Ronie už pomalu šla chodbou osvícenou nástěnnými zářivkami. Opět zde na mě působila chladnost. Spíš to byl jako nějaký výstřižek z hororu, kdy na vás mělo něco odněkud vyskočit. Naštěstí to netrvalo dlouho a před námi se začali rýsovat dvoudílné dřevěné dveře, které Ronie otevřela.

Strach opět vystřídala jistota. Před mýma očima se najednou rozprostřela neuvěřitelně velká, velmi dobře osvětlená plocha. Zem byla pokryta zeleným linoleem. Zdi byly vyskládány dřevěným obložením a okna, která se nacházela téměř u stropu a byly chráněna železnými sítěmi.

V tělocvičně už bylo pár lidí, kteří měli nějakou určitou hodinu. Jiní běhali kolečka, další skupina musela dělat sedy, lehy a jiní jen tak hráli basket.

,,Tak pojď.‘‘ popohnala mě Ron, která mířila na samý konec, kde už byli připravené boxovací pytle. Mimo jiné zde stál i malý modro-žlutý boxerský ring.

,,Běž k pytli, já půjdu do ringu.‘‘ řekla Ronie.

Udělala jsem, co mi říkala. Pozorovala jsem kluka, který se k ní přidal. Z dálky jsem zaslechla, jak se spolu baví.

,,Nazdárek puso.‘‘ zavolal na ni.

,,Dereku.‘‘ okřikla ho.

,,Jsi připravená na to, že dnes dostaneš na prak?‘‘ zasmál se.

,,To spíš ty.‘‘ žertovala s ním.

Asi si mě vůbec nevšiml. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale ne druhou mi bylo líto, že tu ještě nikoho neznám.

K dalšímu pytli se postavila ještě jedna dívka s medově blond vlasy taktéž sepnuté do drdolu. Pohlédla na mě s tázavým výrazem.

,,To je vás dnes tak málo?‘‘ ozval se těsně za námi mužský hlas.

,,Bohužel pane McConeli.‘‘ zaúpěl Derek.

,,Kdo je dneska v ringu?‘‘

,,My dva.‘‘ oznámila mi Ron.

,,Fajn,‘‘ položil na zem krabici, ve které se rýsovali boxerské rukavice a dvě helmy ,,nasadit a obléct!‘‘ zakřičel.

Polkla jsem ve strachu, že budu muset taky někoho praštit.

Dívka s medovými vlasy šla ke krabici, a když přišla zpátky podala mi jeden pár rukavic ,,tady.‘‘

,,Děkuji.‘‘

,,Jsem Melanie.‘‘ konečně se usmála.

,,A já jsem Sára.‘‘ trošku jsem se začervenala.

,,Ráda tě poznávám.‘‘ se slovy se otočila k boxovacímu pytli, které mu se začala věnovat.

Pohlédla jsem na rukavice a skoro se třepajícími prsty si je navlékla.

,,A ty jsi?‘‘ poklepal mi někdo na rameno.

Vzhlédla jsem a spatřila přitažlivého muže. Mohlo mu být tak 40, měl tmavě hnědé sestříhané vlasy, ve kterých jsem zahlédla pár nepoddajných šedin. Jeho šedivé oči na mě pečlivě upínali zrak. Měl černé tričko, pod kterým se rýsovali prsní svaly.

,,Já se jmenuji Sára.‘‘ vykoktala jsem se.

,,Vidím tě tu poprvé nebo si přišla z jiného oddílu?‘‘

,,Jsem tu nová.‘‘ přiznala jsem se.

,,Hm. Boxovala si někdy?‘‘

,,Ne.‘‘ další hořké přiznání.

,,Zkusíš si to.‘‘ rozhodl zcela za mě.

,,Je to povinné?‘‘

,,Jistěže je to povinné.‘‘ zasmál se mým slovům jako bych si z něho utahovala.

,,Aha.‘‘ téměř jsem zašeptala. Nebyla jsem si jistá, jestli by se v mém rozvrhu měl objevovat zrovna box.

,,Takže si ještě rozvrh nedostala?‘‘ otázal se.

,,Ne.‘‘ zakroutila jsem hlavou.

,,Fajn nebudu si tě dnes psát, ale jestli přijdeš i příště budeš tu oficiálně chodit. Jasné?‘‘

Jen jsem kývla.

,,Fajn,‘‘ zakřičel a vzhlédl k Ronie a Derekovi, kteří se navzájem pošťuchovali ,,jdeme na to lidi,‘‘ ohlédl se na mě ,,tvůj pytel je támhle.‘‘ už nekřičel. Otočil se a šel k boxovacímu ringu.

S povzdechem jsem se zadívala na ten velký černý pytel. Udeřila jsem první ránu, které se moc nepovedla ve srovnání s Melanií.

Zkusila jsem to po druhé.

,,Chceš pomoct?‘‘ ozval se neznámý mužský hlas těsně za mnou.

Kývla jsem na souhlas.

,,Tak zaprvé si tu věc představ jako nějakého útočníka. Chce zaútočit.‘‘ téměř mi šeptal do ucha. Z jeho hlasu mě zamrazilo. Na krku se mi postavili chloupky a zrychlil se můj srdeční tep. Jak je možné, že to všechno semnou dělá jen jeho hlas. Ani nevím, neznám ho! Okřikla jsem se.

,,Postav se do obrané pozice.‘‘ uchopil moje lokty. Levou ruku mi z šikmé strany dal těsně před obličej. Vykukovali mi jen oči. S pravou rukou udělal to samé jen ji dal o něco výš.

,,Zatni pěsti.‘‘

Udělala jsem to.

,,Většina útočníků dává první zásah zprava. Nebude čekat, když jeho útok odrazíš.‘‘

Znovu mě uchopil za pravý loket. Tentokrát předloktí leželo ve vzduchu, čímž loket tvořil pravý úhel.

,,Útok odrazíš,‘‘ pravou ruku mi natáhl před sebe ,,dáš mu levý hák. Jedná se o boční úder.‘‘levou paži mi ohnul tak, aby v lokti bylo 90-100 stupňů,,No a teď bys měla boxovat tak dlouho dokud nebude schopný bojovat dál.‘‘ zasmál se ,,Kdyby se přeci jen útočník dokázal bránit a dále tě ohrožoval, při čemž by tě chtěl udeřit do dejme tomu do hlavy, poklesneš.‘‘ donutil mě lehce se ohnout v kolenou. ,,Po této dráze se vrátíš zpět a dáš mu zvedák, což je spodní úder a stejně jako při háku se bojuje paží pokrčenou v lokti zhruba v pravém úhlu. Nejčastěji se používají v boji na střední a krátkou vzdálenost. Častěji se údery zvedákem vedou na tělo, tedy na břicho a žebra, méně na hlavu, tam směřuje zvedák vždy na bradu.‘‘

Polkla jsem.

,,Zlepšíš se neboj.‘‘ řekl svůdně a já ucítila, jak se vzdálil. Otočila jsem se, ale on už byl na odchodu. Jediné, co jsem mohla vidět byli jeho černé vlasy a vysoké tělo.

Páni, pomyslela jsem si téměř neuvěřitelně.

Pohlédla jsem na Melanii, které mě závistivě sledovala ,,líbíš se mu.‘‘ řekla a odešla pryč.

Posmutněla jsem. Netušila jsem, že se jí ten záhadný muž líbil, na víc to on byl ten, kdo se nabídl. Já o nic nestála a nestojím. Mám přeci Adama.

,,Sáro už můžeš jít.‘‘ ozval se McConeli.

,,Děkuji.‘‘

,,Pamatuj na to, co jsem ti řekl.‘‘

Jen jsem kývla a zahleděla se na Ronie a Dereka.

,,Za chvíli přijdu do šaten.‘‘ křikla na mě.

Sundala jsem si rukavice, které jsem odhodila zpět do krabice a šla do šaten.

 

Netušila jsem, že šatny měly i sprchy. Ve skříni v níž jsem hledala poprvé oblečení jsem si vytáhla i osušku. Ve skřínce, kde měla věci Ronie jsem popadla svoje věci a vydala se do sprch. Přišlo mi to jako dobrý nápad.

Jakmile se spustila horká voda v místnosti se začal tvořit mlžný opar. Voda masírovala mé ztuhlé svaly. Bylo uvolňující a zároveň uklidňující. Chtěla jsem si jít lehnout, zaspat to. Zavřela jsem oči a nechala jsem vodu, aby mé vlasy zbavila potu.

Dveře zavrzaly.

Trhla jsem sebou. Ronie, určitě Ronie, zakroutila jsem hlavou a dále se věnovala sprše.

Náhle mě někdo silou přitlačil na ledové kachličky. Vykřikla jsem. Uchopil mě za mokré, dlouhé vlasy, při čemž jsem měla hlavu mírně zakloněnou do zadu. Znovu jsem vykřikla v hrůze, že to nemůže být pravda.

,,Mlč.‘‘ přikázal mužský hlas.

,,Co to děláš?!‘‘ křičela jsem strachy.

,,Myslíš si, že jsem idiot?‘‘ i on zvýšil hlas. Ten hlas jsem přece znala. Dnes jsem ho zaslechla. To byl přece Derek.

Nechápala jsem, o čem to mluví, byla jsem strachy bez sebe.

Proč?

,,Pomoc.‘‘ zakřičela jsem.

,,Zmlkni. Takhle se ti to přeci vždycky líbilo! Přede mnou se nemusíš schovávat za tu holku.‘‘ jazykem mi přejel po ušním lalůčku, kolenem mi prudce roztáhl nohy.

,,Nejsem Irina.‘‘ vykřikla jsem v naději, že mě někdo uslyší.

Rukou mi vjel mezi vlhká stehna.

,,Pusť mě! Pomoct! Prosím!‘‘ křičela jsem se slzami v očích.