9. Kapitola - Seznámení -

,,Tolik jsi mi chyběla.‘‘

,,Tohle nemůžeš! Slyšíš?! začala jsem zoufale křičet.

,,Proč mi to děláš? Dal jsem ti všechno! Tak se přestaň schovávat!‘‘ taktéž zoufale zasténal.

,,Nech mě!‘‘ křičela jsem.

Jedním prudkým pohybem mě otočil čelem k sobě. Měřil se mi pohledem. Tolik jsem se styděla. Voda stékající po tváři se mísila s příchutí mých slaných slz.

Zarazil se a vytáhl ruku zpoza mých stehen.

,,Jestli to někomu řekneš-‚‘‘ větu nedokončil, ale mě bylo hned jasné, co tím myslí.

Chytil mě pod krkem ,,doufám, že jsi mi rozuměla.‘‘

Zmohla jsem se jen na kývnutí hlavou. Pustil mě a vzápětí se vypařil.

Sesypala jsem se na podlahu jako hromádka neštěstí. Zmohla jsem se jen na hluboký pláč. Cítila jsem se tak špinavá, tolik se bála. Byla jsem tu teprve půl dne a už se mě tu pokusil-, nedokázala jsem to ani domyslet. Přitiskla jsem si kolena k bradě a snažila se  uklidnit, jenomže pláč byl teď mým jediným lékem. Nikomu to nemůžu říct.

Jeho slova mi zněla hlavou. Cítila jsem se zranitelná a znechucená zároveň. Irina to s ním evidentně táhla. Bůh ví, co s ním dělala, když si brala mou podobu.

Používala mě snad jako nějakou nechutnou hračku? Nebo snad dokonce jako zbraň? začalo mi být špatně. Chci se z téhle noční můry jednou provždy probudit. Nemůžu zapřít ani tu myšlenku na sebevraždu, která mi jen tak proletěla hlavou. Připadala jsem si jako v jednom kolotoči a začala si uvědomovat, že se do téhle situace začínám čím dál víc zamotávat a brzy nebude cesty zpět. Co na tom, jestli se dostanu domů? Takhle nepříjemná zkušenost, kterou bych nepřála žádné ženě na světě, mě stejně bude strašit do konce mého už tak dost zničeného života. Tohle všechno bylo jenom utrpení. Další a další starosti se mi hroutily na hlavu.

Kdybych zůstala v Adamově domě a nešla hledat pomoc nic by se z toho nestalo, marně jsem zavzlykala.

Nevím, jak dlouho jsem seděla pod tou horkou sprchou. Každopádně dobrá zpráva byla, že už jsem nebrečela. Jako by proud vody odnesl všechny slzy do odtoku. Pokusila se postavit a zběsile si začala drhnout tělo. Všude tam, kde se mě tam hajzl dotýkal.

,,Tohle mu neprojde.‘‘ upozornil na sebe hlas.

Vyděsila jsem a zavřela oči.

Vypadni! Už dost!

 

Zastavila jsem vodu a začala se rychle sušit. Stále jsem se necítila dostatečně čistá, ale co mi zbývalo? Musela jsem se sebrat. Zaprvé jsem ztratila pojem o čase a za druhé na mě nesmělo být poznat zoufalství a strach. Bylo by hodně těžké lhát. Rozhodně jsem se s tím, s tím, neměla jsem ani slov! Prostě jsem se chtěla zavřít na pokoji a už nikdy nevyjít.

Jak to říkala? Pokoj číslo 47?

,,Sakra!‘‘ bouchla jsem dlaní do kachlové zdi.

Nemám klíče! Bezva! Ještě ji tu budu muset hledat!

Rychle jsem se oblékla a vyšla ven ze sprch. Musela jsem projít šatnou, v které nebyla ani noha. Oblečení Ronie už ve skřínce dávno nebylo. Matně jsem si snažila vybavit tu cestu, kterou jsme šly.

Díky bohu, už jsem byla téměř u schodiště.

Druhé patro, znělo mi hlavou, pokoj 47. Prosím buď tam, modlila jsem se v duchu.

Pořád jsem nějak nedokázala vstřebat, že to Irina táhla s tím hnusákem. Přeci musela vědět jaký je! Náhle mi ji dokonce zabylo líto, co když ji znásilnil? Tak jako se to pokusil udělat dnes semnou?

Stále ponořená v temných myšlenkách se sklopeným zrakem jsem už byla v mezi patře, když v tom-

,,Koukej se na cestu.‘‘ zaúpěl hlas, při němž se mi postavili chloupky na krku jako v tělocvičně.

,,Omlouvám se.‘‘ konečně jsem vzhlédla a spatřila ho.

Rozcuchané černé vlasy připomínajíc havraní peří se dokonale leskly. Upravené obočí, pod kterým se nacházeli tmavě modré oči. Nedokázala jsem z nich odtrhnout zrak. Připadala jsem si, že se v nich každou chvíli utopím.

,,Dýchej.‘‘ připomněl mi hlas, za který jsem byla momentálně vděčná. Odtrhla jsem pohled z jeho očí a polkla.

Mladík pokřivil úsměv, který hodně rychle zmizel.

,,Dovolíš?‘‘ zeptal se chladně.

Bodlo mě to u srdce až jsem si musela dlaň přiložit na hrudník ,,jasně.‘‘ špitla jsem a ustoupila u z cesty. Další nepochopitelná věc. Proč?

Nic už mi neodpověděl, pokračoval po schodišti dolů.

,,Tady jsi.‘‘ vylekala mě Ron.

,,Kdes byla?‘‘ vyjekla jsem podrážděně.

Zarazila se při mém tonu v hlase.

Skousla jsem si jazyk a cítila se provinile.

,,To bych se spíš měla ptát já tebe ne?‘‘ zeptala se nejistě.

,,Chtěla jsem si dát sprchu.‘‘ odpověděla jsem klidným tonem. Spatřila jsem, jak se ji ulevilo.

,,Blázníš? Tam a sama? Jsi statečná.‘‘ zasmála se.

,,Já vím.‘‘ odvětila jsem smutně.

,,Stalo se snad něco?‘‘

 ,,Ne, ne,‘‘ začala jsem rychle ,,spíš jsem se cítila vyděšeně, když už jsem tě tam neviděla.‘‘

,,Ale našly jsme se.‘‘ usmála se na mě obřím úsměvem od ucha k uchu.

,,Dáš mi prosím tě klíčky?‘‘

,,Ups. Nechala jsem je na pokoji.‘‘ usměv se ji pomaličku vytrácel ,,ale je večeře.‘‘ snažila se zachránit situaci.

,,Nemám hlad.‘‘ sevřel se mi žaludek.

,,Neblázni. Celý den si nic nejedla.‘‘

,,Prostě nemám chuť.‘‘

,,Tak fajn, jestli chceš být sama.‘‘ začala hrabat do kapsy kalhot s úsměvem.

Sama? Teď? Co když se mi bude do pokoje dobýt ten hrozný grázl? Určitě ví, že spolu bydlíme a-

,,Nebo víš, co půjdeme spolu.‘‘ pokusila jsem se o úsměv.

,,Super.‘‘ její oči se okamžitě rozzářili.

,,Tak jdeme.‘‘

 

*

 

Posadily jsme se ke kulatému velkému stolu z mahagonu. K mému překvapení jsme tam neseděly sami. Už tam byl Michael, vedle kterého seděla dívka s blond vlasy sahajíc po její ramena. Měla tmavě hnědé oči a úzký nos. Tenké červené rty.

Dále už zde seděla i Klarysa.

,,Ahojte.‘‘ pozdravila Ron.

,,Ahoj.‘‘ odpověděli všichni až na Klarysu, které zřejmě nebyla dvakrát nadšená, že mě opět vidí.

,,Ahoj já jsem Debie.‘‘ pohlédla na mě dívka sedící vedle Michaela.

,,Těší mě, Sára.‘‘ usmála jsem se na ni.

,,Já vím,‘‘ také mi úsměv oplatila a propletla ruce kolem Michaelovi paži ,,Mike mi o tobě hodně říkal.‘‘

Zahleděla jsem na něho, kupodivu mi pohled opětoval ,,tys o mě někomu říkal.‘‘ polkla jsem téměř na suchu.

,,To víš Debie byla zvědavá.‘‘ věnoval ji úsměv.

,,Všichni tady jsou zvědaví.‘‘ z Michaela pohlédla zase na mě.

,,Páni.‘‘ vydechla jsem.

Ron jen zakroutila hlavou a věnovala mi pohled, abych to nebrala vážně a začala něco číst.

,,Hm. Všichni ne.‘‘ pronesla Klarysa.

,,Hm. Na tebe není nikdo zvědavej.‘‘ odvětil Michael.

,,Cos to řekl?‘‘ obořila se.

,,Co se tu děje?‘‘ zase ten hlas. Ten dokonale svůdný hlas, jež mé tělo doslova hypnotizovalo.

,,Ale nic Sebastiane.‘‘ odpověděla mu Debie.

,,Konečně.‘‘ řekla Klarysa, když se Sebastian posadil vedle ní.

,,Chybělas mi.‘‘

,,Ty mi víc.‘‘ usmála se a obdařila ho vášnivým polibkem.

Odtrhnula jsem od nich zrak a koukala na svoje volně položené ruce v klíně.

,,Jak se ti to tu líbí?‘‘ zeptal se Michael.

Podívala jsem se na něj a zaměřila zrak i za něj. Kromě Michaela mě úpěnlivě sledoval i Sebastian.

Neradu lžu, ale musela jsem.

,,Je to tu náramné.‘‘ při slovech jsem přikývla a zase se věnovala svým rukám, ještě před tím jsem si všimla nechápavého pohledu Ronie.

,,Už je večeře?‘‘

Ne! Začala jsem se třást.

Uklidni se, uklidni se, opakovala jsem si a zaměřila jsem se na svůj neklidný dech.

,,Vidíš ji snad někde?‘‘ obořila se do něj Ronie.

,,Zase vtipná.‘‘ zasmál se.

,,Jako vždy.‘‘ zněla ironicky.

,,Koho to tu máme?‘‘

Vzhlédla jsem. Zíral na mě jako na nějakou kořist. Moc dobře věděl, že se ho bojím.

,,Derek.‘‘ podal mi ruku, na kterou jsem jen tupě zírala.

,,Sára.‘‘ na nikoho jsem se nedívala. Našla jsem si neviditelný bod na stole, na který jsem hleděla. Moc dobře jsem věděla, že na mě včetně něj, všichni nevěřícně zírají.

Kdyby jen věděli, co za zrůdu tu sedí, pomyslela jsem si trpce.

,,Večeře.‘ vyjekla Ronie.

Donutila jsem se zvednout zrak, na dlouhém stole, který se nacházel naproti nás, se rozprostíral švédský stůl. Okamžitě se k němu všichni nahrnuli. Až teď jsem si uvědomila kolik lidí tu sedí. Všichni si povídali a smáli se. Neslyšela jsem, co přesně si říkali, neměla jsem chuť poslouchat ty jejich bezvýznamné řeči. Jejich hlasy se mi tak začali jevit jako bzukot nějakého otravného hmyzu. Vážně jsem neměla hlad.

K mé smůle jsem si všimla, že u stolu nesedím sama.

,,Nejdeš si nabrat jídlo?‘‘ zeptal se mě.

,,Nemám chuť.‘‘

,,Být tebou si pospíším, nebo nic nezbyde.‘‘ pousmál se.

Jen jsem pokrčila rameny.

Sebastian si mě prohlížel.

,,Už se neboj. Nedovolím, aby ti znovu ublížil.‘‘

Kecy!

,,Slibuju.‘‘

Znovu jsem se podívala na Sebastiana.

,,Proč si nejdeš nabrat ty?‘‘ zeptala jsem se.

,,Taky nemám chuť.‘‘

,,Pak nic nebude.‘‘ zopakovala jsem jeho slova.

,,Tady se to nese.‘‘ jako první přiběhla Klarysa s nějakým salátem.

,,To je vůně. Nemůžu věřit, že tu tak dobře vaří.‘‘ bavila se Ronie s Debie.

,,Ano musím s tebou souhlasit. Nikdy dřív jsem se na jídlo tak netěšila.‘‘

,,Nemáš hlad?‘‘ zeptal se Michael.

Zakroutila jsem hlavou a pohlédla na Ronie, která se dobře bavila. Spatřila jsem klíčky na stole, které jsem ihned popadla a vstala od stolu.

,,Sáro.‘‘ jeho hlas zněl prosebně.

,,Jsem unavená.‘‘ odpověděla jsem Michaelovi.

Když jsem odcházela zkřížil mi cestu ten, ten. Chtěla jsem mu takovou vrazit.

,,Kam jdeš?‘‘

,,Co se staráš.‘‘ procedila jsem skrz zuby.

,,Pamatuj na to, co jsem ti říkal.‘‘ usmíval se.

,,Naser si.‘‘ chtěla jsem ho obejít, ale on mě popadl za paži.

,,Cos to řekla, ty malá mrcho?‘‘

Zmocnil se mě strach.

,,Pusť mě.‘‘ řekla jsem až moc klidně.

,,Copak už se nebojíš?‘‘ v jeho očích se zablesklo ,,já to můžu kdykoliv dokončit.‘‘ při jeho slovech se ten strach násobil.

,,Pusť mě.‘‘

,,Nebo co?‘‘

,,Nebo ti rozbiju držku.‘‘ odpověděl Sebastian, který už stál vedle nás.

,,Sebastiane.‘‘ Derek mě pustil z bolestivého sevření a já mohla pokračovat v cestě na pokoj, ještě jsem však stihla zaslechnout pár vět.

,,Nevím co máš za problém, ale tu novou z toho laskavě vynech. Všichni jsme zdrceni, že Irina odešla, ale její volba.‘‘ procedil skrz zuby Sebastian.

,,Ještě jsme neskončili.‘‘ křikl na mě a já bych se vsadila, že v tu chvíli nikdo od našeho stolu nechápal, co se tady vlastně děje. ,,A ty mi uhni z cesty-‚‘‘ pokračoval Derek.