10.Kapitola - Nikdy neříkej nikdy -

Zabouchla jsem za sebou dveře, o které jsem se následně opřela. Chvíli jsem tam jen stála neschopná činu. Hloupě se koukala do protějšího okna a částečně si uvědomovala, že už tma.

,,Jsi unavená.‘‘

Zavrtěla jsem hlavou, při čemž mi do obličeje spadlo pár neposedných pramenů vlasů.

Vzhlédla jsem a prohlédla si místnost, ve které jsem se právě nacházela. Byla to zřejmě menší kuchyňka. Z leva u okna byli dveře světle hnědé barvy. Před oknem se nacházela rohová sedačka s menším stolem, u kterého byla zasunuta židlička. O kousek dál stála bílá lednička, vedle které se rýsovala linka béžové barvy. Vedle linky se nacházeli další světle hnědé dveře.

Jak podivuhodné.

Instinktivně jsem šla ke dveřím, které byli nalevo od okna. Když jsem je otevřela ocitla jsem se v koupelně. Sice malé ale útulné. Neměla jsem sílu, tak jsem si ani nerozsvítila. Otočila jsem se a šla do protějších dveří.

Ano. Zřejmě jsem tu správně.

V pokoji byli dvě postele. Na levé strašně byla jedna-už obsazená, takže patřila Ronie. A na pravé straně volná, naprosto prázdná postel, která působila opuštěně zrovna tak jako já.

Sedla jsem si na ni, ještě chvilku se rozhlížela, a pak se nakonec schoulila do klubíčka a zavřela oči.

 

Smyk.

Sáro!

 

,,Sáro?‘‘ zašeptal mi někdo u ucha. Ihned jsem se probrala a rukou si odhrnula vlasy z očí. Bylo šero, jediným osvětlením bylo světlo, které přicházelo z kuchyně. Rozhlédla jsem se po pokoji neschopná slova.

Nebyl to sen, chtěla jsem vykřiknout, pořád jsem tu uvězněna.

,,Sáro.‘‘ pořád šeptala.

Pohlédla jsem na osobu sedící na kraji postele a jen kývla na souhlas, že vnímám.

,,V kuchyni máš večeři,‘‘ i v tom šeru jsem zahlédla její široký úsměv, který mě pobízel a hlavně lákal, abych se také usmála ,,vystrašila jsi nás,‘‘ dala mi vlasy za pravé ucho ,,tak jsem ti donesla aspoň něco k snědku.‘‘ stále šeptala.

,,Dě-,‘‘ zachraptěla jsem ,,děkuji. Jsi hodná.‘‘

,,Nemáš vůbec za co. Dám ti to do lednice, jestli chceš a ty můžeš spát dále.‘‘ tentokrát už se jen pousmála

Spát? Ne to už jsem nechtěla. Stejně to byl polospánek. Posadila jsem a vydechla ve snaze se trochu vzpamatovat.

,,Nemusíš stejně mám hlad.‘‘ pokusila jsem se o úsměv.

,,Dobře.‘‘ vyjekla radostí a okamžitě vyskočila.

Také jsem se postavila a šla s ní zároveň do kuchyně.

,,Skočím si do sprchy.‘‘ informovala mě.

,,Dobře.‘‘ kývla jsem a sledovala, jak za sebou zavřela dveře.

Kolik asi je. Kde vůbec byla? Zamračila jsem se na protější dveře. Všimla jsem si hodin, které nad dveřmi vyseli. Měli černou barvu jen ručičky a čísla měla bílou barvu.

,,Teprve 10?‘‘ zašeptala jsem.

Sedla jsem si ke stolu, na kterém byl talíř s krásně vonícími lasagnemi.

Dala jsem si vlasy za uši a nejistě uchopila vidličku. Vážně jsem měla stažený žaludek, měla bych něco sníst, ale nemám chuť, zakroutila jsem hlavou a vzala do úst první sousto. Pomalu se to nedalo ani popsat. Byli vynikající jako od maminky.

Copak asi dělají? Chybím jim?

Dost! Rychle jsem žvýkala a polykala. Nabrala jsem si ještě další tři sousta a poloplný talíř odložila dřezu. Se smutkem na duši jsem šla zase zpátky do postele, tentokrát jsem se i přikryla a snažila se usnout. Moc dobře jsem totiž věděla, že by se v tom Ron šťourala. Pro dnešek toho bylo dost a určitě bych ji to vyzradila a tím bych si vyhrabala hrob.

Možná by to bylo dobře.

,,Spi už.‘‘

*

 

S polknutím jsem otevřela oči. V pokoji už začínalo být světlo, neboť slunce pomalu vycházelo. Něco se mi zdálo, ale už nevím co. Byla jsem celá zpocená a ještě pořád mi tlouklo srdce. Začal mě bolet žaludek, jako by toho nebylo málo. Uvědomila jsem si, že jsem v pokoji AnthraxCollege. Ano pořád jsem tu byla uvězněná, jako před několika hodinami, a nemohla se vrátit zpět. Co bych dala za to probudit znovu v Adamově posteli? Do nosu by mě udeřila vůně čistého povlečení- teda ne že by to tu smrdělo nebo tak něco, ale vlastní vyprané povlečení. Tomu se prostě nic nevyrovná. Vedle mě by ležel on. Pohladil mě po vlasech a lehce mě políbil na suché rty.

Divně mě začali pálit oči.

Usmál by se a pozoroval můj obličej, pak by mi něco sladkého zašeptal do ucha a, a-

Dost, pokud se hned na začátku dne nechci zhroutit.

Koukla jsem se na protější postel. Byla prázdná, dokonce ustlaná. S dlouhým přesvědčováním jsem se nakonec odhodlala vstát.

V kuchyni u stolu někdo sedělo, musela jsem se zarazit.

,,Dobré ráno.‘‘ usmál se, což u něj bylo neobvyklé.

Rychle jsem koukla na hodiny. Bylo teprve půl 7.

,,Dobré.‘‘ vydechla jsem a prohrábla si rozcuchané vlasy.

,,Už jsi vzhůru.‘‘ vykřikla Ronie, které právě vyšla z koupelny.

Jen jsem s úsměvem kývla na souhlas.

,,Jdeš s námi na snídani?‘‘ měřil si mě pohledem Michael.

Nevěděla jsem, co mám říct a tak se podívala na Ronie.

,,Nemusíš pokud nechceš.‘‘ ušklíbla se.

,,Nebylas na večeři. Měla by jsi něco začít jíst!‘‘ zamračil se Michael

,,Nemám hlad.‘‘ řekla jsem nakonec.

,,Jdeš.‘‘ rozhodl za mě Michael.

,,Nejdu. Nemám oblečení a musím se prvně probrat.‘‘ protestovala jsem.

,,Má pravdu.‘‘ zastala se mě Ron, což mě překvapilo.

,,Jak se ji můžeš zastávat?‘‘ rozhněval se.

,,Nemůžeš jí tu poroučet! A na víc se ji nezastávám, jen se vžívám do její situace.‘‘ napila se soudě podle barvy pomerančového džusu.

,,Moc se mi to nelíbí.‘‘

Zamračila jsem se a pociťovala, jak se někde hluboko uvnitř mě začíná vytvářet pořádný vztek. Co si to dovoluje mi rozkazovat o tom, co mám a nemám dělat?

,,Jo Sáro,‘‘ změnila téma jako by Michaela neslyšela ,,kolem 9 se sem zastaví Bruno, aby s tebou probral rozvrh.‘‘ usmála se povzbudivě.

Jen jsem kývla.

Michael se podíval na hodinky, které měl na levém zápěstí ,,Měli bychom jít. Debie už na nás bude určitě čekat.‘‘ popohnal Ron.

,,Kde si můžu sehnat oblečení?‘‘ vyhrkla jsem.

,,Ve skříni u okna jsou věci pro tebe. Bruno už to zařídil a kosmetiku neřeš puč si moji.‘‘ usmála se a odskákala ke dveřím.

Její energii jsem rozhodně chtěla mít.

,,Takže nejdeš.‘‘ ujistil se Michael, který stoupnul těsně přede mě. Cítila jsem jeho chladný dech na tváři.

,,Ne.‘‘ odvětila jsem chladně.

Naštvaně si mě prohlížel.

,,Michaeli jdeme!‘‘ zasmála se nervozně Ron.

,,Ahoj.‘‘ řekla jsem dřív, než se za nimi zabouchly dveře.

Šla jsem do pokoje ke skříni, kde mělo být údajně oblečení. Když jsem ji otevřela nemohla jsem věřit svým vlastním očím. Všechny police byly nacpané oblečením, na ramínkách visely ty nejrůznější šaty a bundy. Dole pod věcmi byli dokonce i boty.

Co když to nebude moje velikost, nebo můj vkus? I hned jsem tuhle myšlenku zahnala a popadla bílé krajkové tričko s černými jeany a obyčejnými boty.

Dále jsem usoudila, že bych se měla jít vysprchovat. Pořád jsem se cítili, tak nějak divně ulepená a špinavá. Šla jsem tedy do koupelny a dala si rychlou sprchu. Mile mě potěšila exotická vůně sprchového gelu, z čeho jsem ovšem měla největší radost byl šampon z levandulovou vůni. Konečně jsem se trochu uvolnila a chtěla ve sprše strávit celý den, ale jelikož mě tlačil čas vodu jsem rychle zastavila a zabalila své rozehřáté tělo do světle fialové osušky, která byla připravená na závěsném topení.

Můžu použít i kosmetiku, posmála se a rukou přejela po zrcadle, jehož plocha byla zapařená. Projela mnou nepříjemná vzpomínka, až jsem zalapala po dechu. Bylo to až příliš živé, zase ten strach a nejistota.

Ne tohle mi nemůže ničit život, s povzdechem jsem se zahleděla na poněkud cizí dívku v zrcadle. Nepoznávala jsem se. Oči působili unaveně. Měla jsem tmavě fialové kruhy, popraskané rty. Byla jsem bílá téměř průsvitná. Chtělo se mi brečet. Přeci jsem bývala krásná, ale teď? Teď vypadám jak z nějakého hororu, sklopila jsem zrak.

,,Buď krásná.‘‘ ozval se hlas.

,,Cože?‘‘ zeptala jsem se nahlas.

,,Potřebuješ se jen pořádně vyspat a najíst.‘‘

,,Kéžby.‘‘

Ticho.

Ten hlas měl pravdu. Musím se sebrat.

Zabalila jsem si vlasy do turbanu a oblékla se. Kupodivu mi to slušelo a byla to přesně moje velikost. Prsty se dotkla své unavené tváře a nanesla na ni drobec toho make-upu a hned jsem prozřela. Vypadala jsem o něco líp. Trocha řasenky, neboť jsem to nechtěla přehánět.

,,Jako ze škatulky.‘‘ podotkl hlas.

Usmála jsem se a rozpustila si téměř suché vlasy, které důkladně pročesala.

Někdo zaťukala. Vrhla jsem se ke dveřím. Ztuhla jsem, nevěděla jsem zda můžu otevřít.

,,Sáro?‘‘ ozval se Brunův hlas.

S úlevou jsem otevřela.

,,Jsem tu ohledně tvoje ho rozvrhu.‘ usmál se

,,Já vím.‘‘ odpověděla jsem hbitě.

,,Můžu?‘‘ otázal se.

,,Jistě.‘‘ uhnula jsem mu z cesty, ať může projít.

Usadil se a já zavřela dveře.

,,Takže tady si můžeš vybrat, co chceš.‘‘

,,Vážně?‘‘ usmála jsem se.

,,Samozřejmě.‘‘

Sedla jsem si naproti němu a začala si pročítat prospekty.

,,Sáro můžu se tě na něco zeptat?‘‘

Jen jsem kývla celá zaujatá.

,,Doslechlo se mi, že se něco mezi tebou a Derek něco děje.‘‘

Ztuhnula jsem a nedokázala jsem vzhlédnout.

,,Měl bych vědět co.‘‘

,,Nic se neděje.‘‘ usmála jsem se a podívala se na něj.

Určitě ví, že lžu.

,,Pravdu!‘‘

Ticho! Okřikla jsem hlas.

,,Nemyslím si.‘‘

,,Akorát jsme si nesedli.‘‘ přiznala jsem.

Měřil si mě pohledem.

,,Jako s Klarysou. Prostě mi nevěří.‘‘ sledovala jsem, jak se mu uvolňují svaly.

,,Tak to jsem rád.‘‘

Jen jsem kývla a sledovala určité hodiny.

,,Takže na kolik věcí musím chodit?‘‘

,,Budou stačit čtyři předměty.‘‘ konečně se usmál ,,chceš na to čas nebo si to vybereš teď?‘‘

,,Teď.‘‘ do čtyř kolonek jsem vypsala čtyři předměty. První z nich byla historie dějin. Jako druhý předmět jsem si zvolila vědu duší, třetí pak přednášky pana HeatClifa, které obnášely zkušenosti a zážitky ze světa zla a poslední k mému údivu bojová umění. Bylo by dobré umět se bránit.

,,Hm,‘‘ prohlížel si to Bruno ,,velmi dobrá volba. Snad tě potěším, že odpoledne můžeš jít na přednášky pana HeatClifa.‘‘ pohlédl na mě.

,,V kolik hodin?‘‘

,,Ve čtyři v budově B, sál číslo 2.‘‘ pousmál se.

,,Dobře budu tam.‘‘

,,Nechceš si semnou ještě o něčem promluvit?‘‘

,,Vlastě,‘‘ přiznala jsem se ,,od té nehody se mi pořád zdá divný sen, který se neustále opakuje. Nevidím v něm změny.‘‘

Semkl rty k sobě a zapřemýšlel.

,,Nevím co s tím dělat. Pokaždé se probudím celá zpocená a udýchaná.‘‘ na čele se mi vytvořila vráska.

,,Víš, třeba, třeba je to jen něco z čeho máš strach.‘‘

,,Co tím myslíš?‘‘

,,Chci tím říct, že se to opakuje proto, protože se něčeho bojíš. Ten sen ti chce asi ukázat proč. Snaží se tě navést.‘‘

,,Navést? Proto se opakuje?‘‘

,,Třeba,‘‘ pokrčil rameny ,,opakuje se hlavně proto, aby tě dostal někam dál, jenže ty se ze strachu vždy probudíš.‘‘

,,Zajímavé.‘‘ téměř jsem šeptala.

,,Ještě něco?‘‘

,,Ne.‘‘ zakroutila jsem hlavou.

,,Jo moment. Také mi Michael říkal, že vůbec nejíš. To ti tu nechutná?‘‘

Michael, naštvaně jsem si v duchu zanadávala.

,,Neměla jsem večer hlad. Byla jsem v rozpacích, nové místo, nový lidé.‘‘ lhala jsem, jak když se tiskne.

,,Dnes, ale na večeři půjdeš.‘‘ nadzvedl obočí.

,,To se neboj.‘‘ Kývla jsem.

,,Dobře má drahá, kdybys cokoliv potřebovala jsem tu pro tebe, pro vás.‘‘

,,Vlastně, jak jste na tom s Irinou?‘‘

,,Žádné nové zprávy,‘‘ posmutněl ,, nemusíš se bát, kdyby bylo cokoliv nového tak bych tě informoval.‘‘ pousmál se pohladil mě po tváři.

,,Dobře.‘‘

,,No nic budu muset jít. Kdyby něco klidně za mnou zajdi.‘‘ usmál se a odešel.

Tak teda v čtyři, pomyslela jsem si.