14.Kapitola - Nová informace -

,,Zmeškala jsi hodiny.‘‘ byla první věta, kterou jsem zaslechla, když jsem zasedla k plnému stolu s lososem.

,,Omlouvám se.‘‘ omluvně jsem pohlédla na Michaela.

,,To přeci nevadí.‘‘ zastala se mě Ron.

,,Když myslíš.‘‘ pokrčila rameny Klarysa.

,,Budu z toho mít problém?‘‘ přimhouřila jsem oči.

,,Ne nebudeš.‘‘ pousmál se Michael.

Všimla jsem si, že u stolu sedí jen Ronnie, Klarysa, Michael a Debie, která se k němu zvláště nijak neměla.

,,Kde jsi vůbec byla?‘‘ zeptal se Michael, když polkl sousto.

Debie vzhlédla a zamračila se.

,,Vlastně v knihovně,‘‘ předstírala jsem nudný ton ,,potřebovala jsem si něco přečíst.‘‘

,,A co?‘‘ zeptala se dychtivě Ron.

,,Určitě nějakou červenou knihovnu.‘‘ řekl výsměšně Klarysa.

,,Ne to ne.‘‘

,,Tak co tedy?‘‘ popostrčil m Michael.

,,Historie školy.‘‘ přiznala jsem se.

,,Hm škoda. Asi tady té romantiky máš víc než dost.‘‘ zlostně našpulila rty a vstala od stolu dřív než jsme stihli reagovat.

Debie zlostně odhodila vidličku do talíře a následovala Klarysu.

,,Nevšímej si ji.‘‘ zakroutila hlavou Ron.

,,Co jim přeletělo přes nos?‘‘

,,Proč zrovna historie školy?‘‘ předběhl mě Michael.

,,Nevím. Debie je nějaká, jiná.‘‘ řekla smutně Ron.

Koukla jsem se na Michaela. Čekala bych, že se za ni rozběhne a půjde ji utěšit. Místo toho seděl vedle mě a dělal jakoby vůbec neexistovala.

,,Odpověz.‘‘ ozval se hlas.

Sebastiane! Rozzlobila jsem se.

,,No prostě mě to zajímalo. Paní Kowalska něco říkala, tak jsem-‚‘‘

,,Jasně chápeme.‘‘ zasmála se Ronie, která už dojídala stejně tak jako Michael.

,,Kde Sebastian a Derek?‘‘ zeptala jsem po chvilce ticha.

,,Derek je na obhlídce pokud vím.‘‘ pokrčila rameny Ronie.

Michael se napnul ,,a Sebastian-‚‘‘ zakroutil hlavou a šel odnést talíř.

,,Prosím tě můžeš mi říct, co se tady děje?‘‘ pošeptala jsem Ron s plnou pusou.

,,Upřímně-‚‘‘ zamyslela se ,,Mike se rozchází s Deb tak se nediv.‘‘

,,Proč ?  proč je nezlobený na Seba-‚‘‘ nedořekla jsem to.

,,Zeptej se jeho ne mě.‘‘ ušklíbla se.

,,Hele v té knihovně jsem objevila dost zvláštní knihu.‘‘ pousmála jsem se.

,,Jakou? Že by přeci jen nějaká ta červená knihovna?‘‘ popichovala mě.

,,Ne něco o škole a hlavně o té mrtvé dívce-‚‘‘

,,Sáro, přestaň se v tom vrtat.‘‘ zvážněla

,,Ale-‚‘‘

,,Žádné ale,‘‘ zarazila mě ,,prostě je to minulost, o které nikdo nemluví, neboť zničila pověst budovy.‘‘

,,Cože? Takže tady jde jenom o pověst a co ten vrah? Co když je pořád tady!‘‘

,,Tobě to prostě nedochází. Tahle budova měla být v té době bezpečná! A nebyla nesmí se to opakovat!‘‘ zlobila se.

,,Nelíbí se mi to. Krom toho, proč to všichni tajíte?‘‘

,,Co tajíme?‘‘ objevil se u stolu Michael.

,,Protože je to prostě tajné.‘‘ ukončila debatu Ron a odnesla můj i její talíř.

,,Nic.‘‘ povzdechla jsem si.

,,Mě to můžeš přeci říct.‘‘

,,Asi těžko, když je to tajné.‘‘ odsekla jsem a šla k východu, kde jsem počkala na Ronie.

 

*

 

Neměla jsem na něj být zlá. Dokonce jsem pocítila menší výčitku svědomí. Jakoby to nestačilo ještě tu budeme řešit drama ve stylu rozchodu. Smutně jsem se zahleděla z okna, mohlo být tak po půl jedenácté, venku byla tma a já se cítila unavená. Krom toho se mi zastesklo po domově. Nevěděla jsem, co dělají a hlavně jak se cítí. Nechtěla jsem jim ubližovat, nejhorší na tom snad všem bylo, že až se vrátím domů, budu muset dělat jako by se nic nestalo. Jen dlouhý spánek plný tmy.

Povzdechla jsem si a promnula si krk. Zadívala jsem se na svůj odraz v okně. Musela jsem se pousmát i přes všechny zkušenosti a zážitky, které jsem tu prožila jsem to byla zase já.  Ta veselá dívka, plná energie. Nedalo se sice říct, že veselá, ale už jsem byla v poklidu. Zaměřila jsem pohled na svou holou hruď, která už se neschovávala v bílém županu. Zvláštní bylo to, že tam nebyla žádná jizva. To samé moje ‘‘zlomená‘‘ noha. Zajímalo by mě, jak se to mohlo stát.

Uchopila jsem růžový ručník omotaný kolem mokrých vlasů, dala ho na topení a vlasy sepnula do drdolu. Měla bych jít spát.

Otočila jsem a ledničce objevila vzkaz s mým jménem. Instinktivně jsem papírek přeložený napůl ihned začala pročítat.

K mému zklamání to byl ‘‘dopis‘‘ od Bruna, který představoval směsici mého rozvrhu. Znovu jsem jej složila a položila ho na stůl a šla do postele.

Lampička na stole svítila a osvětlovala poněkud větší pokoj, Ronie ještě kupodivu nespala, seděla celá zachumlaná v peřině, opřená o stěnu. V ruce svírala nějakou červenou knihu, kterou četla tak, že téměř nedýchala.

Lehla jsem si do postele a otočila se ke zdi. Chtěla jsem přemýšlet, ale po delší chvilce bylo to krásné ticho prolomeno ,,spíš?‘‘

,,Ne.‘‘ zasmála jsem se tichým, tlumeným smíchem.

,,Chtěla bych si povídat.‘‘

Polkla jsem ,,víš já taky, ale přijde mi, že na cokoliv se zeptám-‚‘‘ odmlčela jsem se.

,,Omlouvám se Sáro, ale na některé věci nejsi připravená.‘‘ zhasla a já si uvědomila, že je zase naštvaná.

,,Nejsem dítě.‘‘ odfrkla jsem si.

Zasmála se ,,já vím, ale není fér řešit něco tak soukromého.‘‘

,,Kdy ji najdou?‘‘ raději jsem změnila téma, protože jsem věděla, že z ní nic nedostanu.

,,Chceš domů, co?‘‘ i ve tmě jsem si dokázala představit ten její pokřivený úsměv.

,,Moc si to přeju,‘‘ lehla jsem si na záda ,,tolik my chybí Adam a rodina.‘‘

,,Mrzí mě to, ale teď na to nesmíš myslet.‘‘

,,Jak na to nemám myslet?‘‘

,,Lehko se to říká.‘‘ povzdechla si.

,,Co když se odtud nedostanu?‘‘ zeptala jsem se nejistě.

,,Dostaneš.‘‘ zívla si.

Nic jsem neodpověděla jen jsem zavřela oči.

,,Víš, sestra Klarysi se jmenovala Kathleen.‘‘ zavrtěla se ,,pokud ti to stačí.‘‘

,,Nestačí.‘‘ zasmála jsem se.

,,To mě hned napadlo.‘‘ taky se smála.

,,Měly bychom jít spát.‘‘

,,Měly, jsem unavená.‘‘ ukončila konverzaci.

 

Tma.

Výkřik.

Pokusila jsem nadechnout, ale kašel tomu zabránil. Stěží jsem si uvědomila, že jsem hlavou vzhůru. Jediné co moje povadlé tělo drželo při sobě byl bezpečnostní pás, bez něj bych se sesypala jako domeček z karet.

,,Hal-‚‘‘ prudce jsem se rozkašlala a snažila si zakrýt oči. Ta světla byla neskutečně nepříjemná.

Uslyšela jsem přicházející osobu.

,,Tady.‘‘ zašeptala jsem tak potichu, že bylo téměř nemožné, aby mě slyšeli.

První, co jsem zaregistrovala byli černé kozačky a štíhlé nohy. Osoba se mírně poklekla.

Zalapala jsem po dechu, kde je ta tvář?!

Naklonila hlavu mírně doprava, při čemž ji pár pramenů blond vlasů přepadlo přes rameno.

Aby toho nebylo málo v mlžném oparu jsem zahlédla další osobu přicházejíc ke mně. Stál nepoklekl.

Slabou paží jsem si chtěla zakrýt obličej, protože už to bylo opravdu nesnesitelné.

Musel to být muž ta chůze a pohyby. Netrpělivě přešlapoval.

,,Je po ni?‘‘ zeptal se.

Blondýna zavrtěla hlavou a podala mi ruku.

Ten hlas, ten hlas znám.

,,Nehýbej se.‘‘ poručil hlas.

Žena byla překvapená, že nereaguji.

Proč bych nemohla? Chci, aby mě zachránili! Nechci umřít!

V dáli jsem zaslechl sanitku.

,,Musíme vypadnout.‘‘ popoháněl muž ženu.

,,Moment. Musíme to dokončit.‘‘ řekla ladným hlasem.

,,Na to jsi měla myslet dřív, musíme jít!‘‘

,,Nemůžu-‚‘‘

Všechno se začalo vytrácet v dáli. Jako bych se vzdalovala, jako bych utíkala od toho útržku mé zakryté mysli. Všechno bylo rozmazané a začalo se ponořovat do temné mlhy.

Ne! Vykřikla jsem, neboť jsem se bála, že uvíznu v té temnotě.

 

S panikou jsem se vzbudila. Divoce jsem se posadila a zběsile se rozhlížela kolem sebe. Uvědomila jsem si, že už je ráno. Nový den. Vše byla jenom noční můra. Další prokletá noční můra!

Slyšela mě? Nevzbudila jsem ji? Honilo se mi hlavou a otočila se k její posteli. Zase byla úhledně ustlaná a nikdo v ní nebyl. Oddychla jsem si a vzložila svůj zpocený obličej do svých dlaní.

Už dost, zasténala jsem. Nato, že jsem spala celou noc, jsem si připadala strašně unavená.

Vstala jsem z postele a šla ke dveřím, chtěla jsem uchopit kliku, když v tom jsem zaslechla, že Ron s někým hovoří.

,,Co si jako myslíš?‘‘ vyštěkla.

,,Musíme ji to říct.‘‘ naléhal hlas.

,,Ano máme čas do té doby než se probudí. Je teprve šest!‘‘ zlobila se.

,,Určitě by chtěla vědět, že zase byla v nemocnici.‘‘

,,Irina?‘‘

,,Ano Irina, zřejmě tam chodí kontrolovat Sářino tělo.‘‘

,,Ale proč?‘‘

,,Nevím, nechápu to.‘‘

,,Co když-‚‘‘ zarazila se Ron.

,,Ne.‘‘ tentokrát už se zlobil i on.

,,Pokusila se o to už jednou. Chce, aby tu zůstala.‘‘

,,To se ji nepovede.‘‘

Odstoupila jsem od dveří a mráz mi pobíhal po zpocených zádech.

Ten hlas. Ten hlas ze snu. Sebastian!