15.Kapitola - Nenávidím tě -

Běžela jsem, jak jen nejrychleji to šlo. Už mě dokonce začínali bolest stehenní svaly, ale ještě jsem stále nebyla dost daleko na to, abych zpomalila, abych si vůbec vydechla. Běžela jsem podél řeky a doufala, že tu nebude ani živáčka. Chtěla jsem být sama jen se svými myšlenkami. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, co jsem právě před malou chvilkou slyšela. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že on-ano ON, byl s ní.

Začalo se mi těžce dýchat moc dobře jsem věděla, že musím zpomalit pokud nechci přivolat nějakou tu srdeční příhodu, ale nemohla jsem. Pořád jsem utíkala po cestičce, která byla pokrytá listím. Najednou se začala stáčet od řeky. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zhluboka dýchat, neběžela jsem dále po cestičce, ba naopak nyní už jsem běžela vlhkou trávou. K mé smůle dnes bylo opravdu zamračeno a foukal studený vítr, který mě v běhu bičoval do tváře, a kor u řeky byla pořádná zima. Dokonce jsem zalitovala, že jsem jen v krátkém tričku a sportovních kraťáscích.

,,Zastav.‘‘ ozval se hlas.

,,Vypadni mi z hlavy Sebastiane.‘‘ vykřikla jsem do prázdna.  Opravdu mi ubývali síly, už jsem necítila ani lýtka.

Aniž bych to čekala zprudka jsem zastavila na břehu řeky. Předklonila jsem se a dlaněmi se zapřela o bolavá stehna. Lapala jsem po dechu. Hřbetem ruky jsem si otřela čelo a soustředila se na tok řeky. Na první pohled to nevypadlo nijak. Prostě normální řeka. Ale jakmile jsem se trochu zklidnila a srdeční tep se vrátil do normálu, tak jsem se napřímila. Zaposlouchala jsem se a kromě větru, který bičoval větve stromů a proudící řeky jsem neslyšela nic. Zavřela jsem oči a zakroutila hlavou. Tady se přeci není čeho bát, nikdo tu není, je tu klid. Spíš bych si to měla užívat.

Když jsem otevřela oči nic se nezměnilo snad se jen víc zatáhlo. Cítila jsem, že bych se měla vrátit pokud nechci zmoknout, ale něco mě tu drželo. Nedokázala jsem se tam vrátit a tvářit se, že se nic neděje. Určitě bych si o tom měla popovídat s Brunem. Měla bych mi říct, jak to skutečně bylo. Že Sebastian napomáhal Irině, aby mě zabil, ale proč? Zabilo mi slabo, kdybych se rukou neopřela o kůru stromu zřejmě bych se válela po ledově mokré půdě.

Něco jsem uslyšela, jako kroky. Jakoby se ke mně někdo blížil. Zvuk šustících listí mě moc neuklidňoval. Neotočila jsem se, i když bych chtěla.

Někdo mě chytl za rameno a já sebou škubla.

,,Sebastiane.‘‘ vykřikla jsem.

,,Promiň nechtěl jsem tě vyděsit.‘‘ ušklíbl se.

,,Jak si mě našel?‘‘ byla jsem si jistá, že jsem dost daleko.

Pokrčil rameny ,,intuice?‘‘

,,Haha nějak vtipný.‘‘ zamračila jsem se a chystala se běžet zpátky.

,,Počkej,‘‘ chytl mě za paži ,,musíme si promluvit.‘‘

,,O čem chceš mluvit? Já už všechno vím!‘‘

,,A co víš?‘‘ zahleděl se na mě, jako by se mi snažil číst v mysli.

,,Tak já nevím, třeba to, že ses mě pokusil zabít?! Nebo to, že mě Irina chodí kontrolovat a vy jste s tím nic neudělali?! Promiň, ale tohle všechno už dávno vím! A teď když mě dovolíš.‘‘ chtěla jsem se mu vyškubnout, ale tiskl mě ještě víc ,až jsem sykla.

,,To je absurdní.‘‘ nevesele se zasmál.

,,Co jako?‘‘

,,Nikdy jsem ti nic-‚‘‘

,,Tohle zkoušej na jinou. Nevím, co to hraješ za hru, ale já tady nezůstanu.‘‘ poslední slova jsem zdůraznila a pokusila se mu opět vyškubnout.

Silou mě přitáhl ke stromu, u kterého mě donutil vstát ,,nevím o čem to sakra mluvíš! Všichni ti tu chceme pomoct.‘‘ zvýšil hlas.

,,Tak proč si mě chtěl zabít? Víš, co usnadním ti to, zabij mě teď hned. Už tě nebudu dále otravovat a ničit ti plány! Pardon vám.‘‘ mluvila jsem tak rychle, že jsem musela popadnout dech. Nemohla jsem věřit svým slovům.

Nevěřil svým uším ,,Ty jsi se zbláznila.‘‘

,,Vím, co jsem viděla a vím, že se mi hrabeš v hlavě!‘‘

Dal hlavu na stranu a zatnul čelist. Udeřila jsem do terče.

,,Takže se mi v tý hlavě opravdu hrabeš?‘‘ vydechla nevěřícně.

Nic neříkal.

,,Odpověz.‘‘ strčila jsem do něj.

Hodil po mě pohled, kterého jsem se bála, a proto jsem raději udělala zase krok zpět ke kmeni stromu.

,,Fajn.‘‘ vydechl podrážděně ,,chceš pravdu?‘‘

Pomalu jsem  kývla hlavou.

,,Máš pravdu uhodla jsi. To já jsem v tvojí hlavě a občas ti dokážu číst i myšlenky.‘‘

,,Občas?‘‘ zatřepal se mi hlas.

,,Ano. Prostě jsi někdy uzavřená,‘‘ odmlčel se a pohlédl dolů, jako by se styděl ,,ale,‘‘ se slovy znovu vzhlédl ,,nikdy jsem ti nechtěl ublížit a ani nechci.‘‘ teď mluvil klidně a vyrovnaně.

,,Vím co jsem viděla.‘‘ trvala jsem si na své.

,,A co jsi viděla.‘‘

,,To ti může být fuk.‘‘ odsekla jsem.

Chytl mě za ramena a zhluboka se mi díval do očí ,,odpověz mi.‘‘

,,Noční můra. Moje mysl byla uzavřená, pořád se to vrací a opakuje,‘‘ polkla jsem ,,dokud se neuvolní další část mé zmatené myslí a tentokrát si vedle ní stál ty!‘‘ nechtěla jsem plakat, ale co mi zbývalo? Nechci s ním být ani s ním mluvit.

Zarazil se a zatvářil se, že něco ví, že něco skrývá.

,,Tak mi řekni proč?‘‘

Zakroutil hlavou a pustil mě.

,,Nenávidím tě.‘‘ zašeptala jsem a přitom mu hleděla do očí. Otočila jsem se a běžela zpět k AnthraxCollege.

 

*

 

Připadala jsem si jako ve vězení. Nikam jsem nemohla jít, aniž bych se před všemi těmi zvědavými tvářemi skryla. Tolik jsem si přála utéct pryč od všech těch lidí. Málo, že mi ublížil Derek, ale teď mi ubližuje i Sebastian. Nemohla a hlavně nechtěla jsem věřit, že se mi ta osoba prohrabuje v mozku, že je spolčený s Irinou stejně tak jako byl Derek. Oba dva byli úplně stejní, ale zcela odlišní. Derek byl hnusný slizoun, kterému bych nejradši vyškrábala oči a Sebastian byl jen svůdný pekelník, které něco chystal a určitě to jednoho dne bude chtít dokončit.

,,Slečno Sandersová? Co si o tom myslíte vy?‘‘ vyrušil mě pan HeatClif při jeho večerní hodině.

,,Em. No já-‚‘‘

,,Dávejte laskavě pozor.‘‘ jeho hlas byl výhružný.

Jen jsem kývla a snažila se soustředit na historku z jeho mladí popisující temnou stranu. Ano mělo by mě to zajímat, ale temná strana byla teď poslední, co mě teď zajímalo.

Nedokázala jsem ani myslet na Mel, která seděla vedle mě. Určitě musí být smutná, nebo hůř, ublížená, že ji ignoruju. Už dvakrát se semnou snažila navázat konverzaci, ale já ji odbyla.

,,Sáro, co se děje?‘‘ zašeptala a znovu mě vytrhla z myšlenek.

Zakroutila jsem hlavou a jen letmo po ni střelila pohledem.

Smutně si povzdechla.

,,Promiň jen mám nějaké starosti.‘‘ zašeptala jsem omluvně.

,,To je v pohodě.‘‘ hned ji zajiskřilo v těch krásných očí, hned v ní splanula nějaká ta naděje, že se na ni nezlobím.

,,Mě taky hodně věcí trápí.‘‘ pošeptala vážně.

,,Vážně?‘‘ měřila jsem si tu vesele nepředvídatelnou holčinu.

,,Jo. Tolik bych odsud chtěla odejít, ale ona mě tu drží jak v kleci.‘‘ rozhořčila se.

,,Cože? O kom to mluvíš?‘‘

,,No přeci paní Madlinsnová.‘‘

Zatvářila jsem se nechápavě.

,,Přeci ředitelka,‘‘ řekla otráveně ,,ta mrcha.‘‘ zaskřípala zuby.

,,Takže pro dnešek je to vše. A doufám, že příště už se slečna Hazeová a Sandersová nebudou celou hodinu vybavovat!‘‘ zlobil se.

Omluvně jsem na něj pohlédla.

,,Slyšela jsem, že když složíš nějaké zkoušky tak tě odsud pustí.‘‘ pohlédla jsem na Mel, která vedle mě kráčela.

,,Jo jenomže paní Madlinsnová jen tak nikoho nepouští.‘‘

,,Proč?‘‘ zamračila jsem se.

Mel pokrčila rameny.

,,Víš upřímně taky se tu cítím jako v kleci.‘‘ povzdechla jsem si.

Měl mě chytla za paži a táhla mě k tomu stromu, co stál uprostřed dvora. Už bylo šero, takže nás mohl jen sotva někdo spatřit.

,,Chceš vědět, jak jsem se tu dostala?‘‘ zeptala se mě z ničeho nic.

,,No.‘‘ odpověděla jsem trochu nejistě.

Usmála se,,nebyla jsem tam nahoře spokojená. Myslela jsem si, že budu mít konečně pokoj.‘‘ šeptala.

,,Proč?‘‘ nevěřila jsem.

Smutně na mě hleděla, i v tom šeru jsem viděla v jejich očích bolest ,,víš Sáro jsi jediná, u které nějak vím, že ti můžu věřit.‘‘

Kývla jsem hlavou na pochopení.

,,Prostě,‘‘ odmlčela jsem ,,víš měla jsem syna,‘‘ dala si pauzu ,,stačila jen chvilka nepozornosti.‘‘ sklopila zrak.

,,Melanie.‘‘ vydechla jsem s knedlíkem v krku.

,,Kdybych se neotočila k tomu hloupému kočárku,‘‘ uslyšela jsem tichý vzlyk ,,tak bych ho dostihla. Kdybych byla dostatečně rychlá.‘‘ hřbetem ruky si otřela slzy.

,,Moc mě to mrzí.‘‘ nebyla jsem hloupá a došlo mi, že umřel a navíc jsem ji nechtěla trápit.

,,A pak to auto,‘‘ podívala se na mě ,,doktoři prej dělali, co mohli.‘‘ zakroutila hlavou a já věděla, že jim to nikdy nevěřila.

,,Mel nemusíš o tom mluvit jestli nechceš.‘‘

Nevesele se usmála ,,víš jeho fotr byl pěkný alkoholik a všechno jsem odskákala já. Věčný nadávky a vyčítání,‘‘ pohlédla nahoru na nebe ,, prostě jsem to nevydržela a podřezala jsem si žíly v naději, že se konečně shledám se svým malým chlapečkem.‘‘ jedna slza se ji začala kutálet po tváři ,,a namísto toho jsem tady a musím se užírat tou věčnou bolestí. Chci s tím skončit!‘‘ vyjekla až jsem se vylekala ,,a ta mrcha to ví, takže mě tu drží ve snaze, že se s tím naučím žít.‘‘ Hlavu si vložila do dlaní.

,,Mel-‚‘‘ nevěděla jsem, co říct. Rychle jsem ji objala ,,moc mě to mrzí. Nevěděla jsem, že jsi měla syna.‘‘ zašeptala jsem.

,,Byli mu teprve dva roky.‘‘ zavzlykala.

,,Nechtěla jsem tě rozplakat.‘‘ hladila jsem ji po zádech.

Zakroutila hlavou a napřímila se ,,je to minulost.‘‘ otřela si slzy a chystala se odejít.

,,Počkej Mel.‘‘ chytla jsem ji za paži, ale ona se mi vyškubla.

,,Chci být sama.‘‘ řekla nakonec a odešla.

Stála jsem tam jak solný sloup. Soucítila jsem s ní. Byla tak mladá a zažila tolik bolesti. Jsem sobec. Já se pořád lituju, ale jsou tu i duše s horší minulostí.

Neměla jsem hlad plus jsem věděla, že tam bude on a určitě i Derek. Nechtěla jsem vidět ani jednoho natož se s nimi vybavovat.

Už jsem stála před pokojem, když v tom mě někdo obrátil k sobě a přitiskl ke studené stěně.

,,Dereku.‘‘ řekla jsem vyplašeně.

,,Slyšel jsem, že se vrtáš v minulosti. Co všechno víš?‘‘ uchopil mě bolestivě za čelist.