(1)

Dveře se v mžiku zavřeli a já se ocitla ve tmě. V hluboké tmě, ze které už nebylo úniku. Svou poslední šanci jsem propásla, proplula mi skrz prsty jako písek. Nic jsem neviděla, bála se, že ztratím rovnováhu a spadnu ještě hlouběji, ale to bylo absurdní, neboť tahle tma už nemohla být horší. Snad jen pomyšlení na to, že tu něco je v té hluboké neprostupné tmě obklopující mě ze všech stran. Něco tu určitě je, musí tu něco být a číhá to na mě. Pozoruje mě jako bezmocnou laň, která je slepá, nic necítí a nemá kam utéct, protože je zahnána do koutu. Určitě se usmívá, už-už natahuje svou tlapu, na které jsou ostré drápy. Stačí jediné prudké švihnutí a jeho drápy mi projedou holou kůži na ramenou a hrudi, jako nůž tenkým papírem. Můj výkřik toho lovce nezažene, ba naopak nabudí ho, protože uvidí, že jsem raněná, bezmocná, k smrti vyplašená, jako zvířátko, které uslyšelo v dáli obrovský výstřel. Pach krve, který ucítí v něm vyvolá pocit uspokojení. Krev bude pomalu ztékat po mém předloktí bude kapat na dno temnoty, a on se olízne svým dlouhým, horkým, masitým jazykem, protože už se brzy nažere. Zažene ten hořký až pálivý hlad, který ho mučil a užíral stejně tak jako mě teď užírá strach z něj. Těší se až ostré tesáky zakousnou teplé, křehké maso, v němž se vaří horká krev.

Ucítím jeho hnilobný pach z  tlamy, ze které budou kapat horké sliny toužící se mě dotknout. Ucítím ho na své zpocené tváři. Ten pot! Ten odporně studený pot, který mi stéká po zádech. Prosím už mě dál nenapínej, nemuč mě! Prostě to skonči! Chtěla jsem vykřiknout, ale z hrudi vyšel zvuk tichého zakňučení. Ano tohle chtěl, takhle si to představovat. Miluje, když jeho kořist umírá v hrozných bolestech a lahodném strachu.

Jediné co jsem dokázala pořádně vnímat kromě strachu z hrozné příšery skrývajíc se v té temnotě, byl můj tlukot srdce. Tlouklo tak rychle. Cítila jsem ho v hrdi a krku a pak zase v hrudi. Bilo tak splašeně a nahlas, že jej musel slyšet. Už jsem se tolik nebála, neboť mě utěšovala myšlenka, že než ten ohavný tvor zaútočí a bude mi chtít ublížit, srdce se prodere ven skrz hruď a já umřu rychle téměř bez bolesti. Jediné co si budu pamatovat budou jeho rudě žhnoucí oči, obrovskou tlamu plnou ostrých zubů chystajíc se utrhnout kousek masa. To bude vše a pak. Pak už snad ucítím, jak všechno odplouvá, starosti, strach, bolest, nenávist a pocítím klid.

,,Není se čeho bát.‘‘ rozlehlo se tmou.

Trhla jsem sebou, protože jsem nevěděla odkud přesně ten dotyčný mluví. Co když je to ta příšera? Mám odpověď?

,,Nic nevidím.‘‘ zašeptala jsem beznadějně.

Projel mnou pocit, že jediné v čem bych viděla aspoň trochu naděje bezpečí, bylo světlo. Klidně i jeden jediný paprsek by mi stačil k tomu, abych se cítila v bezpečí a věděla, že na tom nejsem tak špatně.

Naděje.

,,Jediné, co potřebuješ vidět je temnota, která je všude kolem tebe.‘‘ ozvalo se znovu. Z jeho hlasu mě zamrazilo. Pocítila jsem chlad, zmatek, netušila jsem, co mám dělat. Prosit?

Chlad se změnil ve svůdnost, přemáhalo mě pokušení, kterému jsem pomalu ale velmi jistě podléhala.

Proč mi to jen dělá?

,,Věříš?‘‘ zeptal se náhle.

Ucukla jsem aspoň o krok zpět, tolik si přála, aby tam byla stěna, abych se ji mohla chytit- náhle se tmou ozýval dech.

Příšera, dala jsem ruce v pěst, v hrudi cítila divný tlak. Tohle nemohla být pravda. Nechci zemřít! Ne takhle.

K pomalému dechu se přidali i kroky. Prudce jsem si skousla ret a přemýšlela kam utéct. On mě musí vidět, dřív nebo později zaútočí.

,,Chceš?‘‘ zašeptal mi u ucha. Ztuhla jsem, v té chvíli se ve mně krve nedořezalo. Na zádech a krku jsem cítila chlad, ze kterého se mi postavili chloupky. Někdo za mnou byl.

On.

,,Odpověz.‘‘ stále šeptal svůdným tonem.

Jakoby se mě někdo zmocnil ,,ano.‘‘ vydechla jsem.

,,Rozluč se.‘‘ zasmál se. Jeho smích se opět rozléhal temnotou.

Rozluč se? Aspoň vím, že teď nastane skutečně konec, tak jsem v klidu zavřela oči.

Překvapivé bylo, že mě nic nebolelo. Do víček mě bodalo světlo.

To už jsem mrtvá? Bez bolesti? Tak rychle.

Otevřela jsem oči.

Byla jsem na nějaké pasece. Kolem byl hustý les, kde nepronikalo žádné sluneční světlo. Naděje, zaradovala jsem se. Po chvíli mi to světlo přišlo nepříjemně silné až jsem si obličej musela krýt pažemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe a ucítila bolest na předloktí, zápěstí, ramenou, holých stehnech a lýtkách. Bolest začala přecházet do nepříjemného a hlubšího bodání, jako když na ruku necháte kapat rozžhavený vosk ze svíčky.

Co se to děje.

Bolest nabírala na síle, už to jen nebodalo, ale řezalo. Hluboko do kůže, do masa. Vzduchem se nesl pach spáleniny řekla bych.

Vykřikla jsem a běžela se schovat do stínů lesů. Slunce mě spalovalo, chtělo mě upálit.

,,Už dost.‘‘ vykřikla jsem.

Kromě rukou a nohou mě začal pálit obličej, oči nepříjemně štípali, jako kdyby do nich někdo stříknul šťávu zralých citronů

,,Damiene!‘‘

Prohrábla jsem si zpocené vlasy, přičemž jsem se obrátila na bok velké postele. Trpělivě jsem čekala až se tělo uklidní, až se srdeční ozvy vrátí do obvyklé normy. Očima jsem pozorovala okno, které se táhlo ze stropu k podlaze. Přes dřevěné žaluzie pronikal jeden paprsek slunce, jež na stropu tvaroval obrazec plotu.

Naděje, zavřela jsem oči ve snaze zapomenout jednu z nehorších vzpomínek.

S výdechem přišla úleva, neboť nepříjemná vzpomínka odplula daleko do temné zvrácené mysli. Pořád ve mně existovala část, která se naděje nechtěla vzdát.

Otevřela jsem oči a přistoupila blíž k oknu. Paprsek symbolizoval západ slunce, brzy nastane chladivě příjemná noc, která mé tělo zahalí to chladivého, jemného saténu.

Jak jsem řekla, ta část se světla prostě nechtěla vzdát. I já v hloubi duše cítila, že ho potřebuju, že ho potřebuji cítit.

Jedním pohybem a tahem za šňůrku  pár dřívek povolnilo, do pokoje vstoupilo světlo, které dopadalo částečně na hřbet ruky.

S fascinovaným výrazem jsem sledovala, jak se sluneční paprsek prodírá mou jemnou kůží. Prvně to nebolelo, pak to přešlo do stádia nepříjemného bodání, pak už se dokonce přidal zápach a velmi bolestivý zářez, který postupoval pomalu ale jistě skrz hřbet až k dlani.  Když už paprsek byl dostatečně hluboko přidalo se i nepříjemné praskání, jež požíralo maso. Kousala jsem se do spodního rtu ve snaze to vydržet.  Zbaběle jsem ruku odtáhla do stínu.

Chytla jsem se za zápěstí a bříškem palce pravé ruky hladila místo, které bylo zraněné, ne na dlouho. Ten příjemný chlad mi bolestivě zranění místo stáhnul, vyléčil a pak už tu nebyla ani špetka stopy po popálení. Žádná jizva, nic. Jen hladká kůže.

Zbývá mi posledních pár vteřin. Nedalo mi to a postavila jsem se před slunce, jež teď pokrývalo část čelisti, krku a malý kousek hrudi. Hleděla jsem na krásný západ slunce. Po tváři mi stekla slza bolesti. Tohle ale nebyla slza bolesti, která se mi propalovala kůží, tohle byla bolest, která se dala přirovnat ke stezku? Tolik mi to chybělo.

Ne! Zatnula jsem čelist a potlačila to minimum mé slabosti. Světlu jsi dala konec před několika týdny, vybrala sis to dobrovolně.

A brzy temnota pohltí i to poslední zrnko mého já toužícího po slunci.

Slunce konečně zapadlo a bolestivé místa se opět zahojila. Otočila jsem se tedy ke své skříni, kde jsem vytáhla černý overal, do kterého musela mít žena perfektní tělo a to já měla.

Overal byl na tenké šňůrkové ramínka, na zádech byl výstřih ve tvaru slzy odhalující hebkou kůži. Kromě zad také odhaloval od poloviny stehen dlouhé nohy.

Usmála jsem se na sebe do zrcadla, do ruky si vzala kartáč na vlasy, které si pročesala zdravě se lesknoucí blonďaté vlasy, jež sahaly po lopatky. Nebylo třeba make-up, na řasy jsem si nanesla jen řasenku na své kočičí oči, které mají barvu pacifického oceánu. O vše ostatní se postarala má bezchybná pleť.

Stále jsem se usmívala na svůj odraz v zrcadle, který tvořil podobiznu dokonalého blonďatého anděla, který uvnitř v těle skrýval pomstychtivého ďábla.

Popadla jsem černé sako a nazula si kotníkový klíny, ve kterých se pohodlně chodilo.

U dveří jsem ještě rychle chňapla po černý brýlích. Jistota byla jistota, třeba bych to do východu slunce nestihla.

* Irina *