Historie Florénovců, 1. díl

Florén vyskočil ze svého člunu na mělčinu, následován svými druhy. V ruce mžoural zlatou minci, její rub představoval jeho praděda, který byl obklopen velmi starým písmem jeho lidu, dnes už nepoužívaným. Chvíli na ní mlčky hleděl a ladně si jí proplétal mezi prsty. Až přišla přílivová vlna. Floréna stála pevné postavení na břehu moře. Lehce sebou zakolísal, ale zůstal stát. Jeho zaujatost mincí teď vystřídal vražedný pohled na vlny, které se před jeho nevrlostí radši daly na útěk. Pár desítek metrů za sebou v moři spatřil trojici velkolepých lodí, na kterých ovšem zanechalo znatelné stopy dění posledních dní. Od lodí viděl pomalu odplouvat další čluny, mířící za ním. Naposledy se podíval na svou minci, zastrčil ji do přední kapsy svého navlhlého kabátu a následoval své muže na souš.
Jejich pozornost si ihned získala písčitá pláž, táhnoucí se podél moře tam, kam až oko dohlédne. Za hranicí pláže následovala menší louka a po ní hustý, temný les. Družina jen chvíli mlčky stála a obhlížela si místo, na které se doplavili. Po chvíli ticha následoval pohled všech mužů na svého krále Floréna, kteří od něj očekávali další pokyny. Všichni byli po událostech, které prožili za posledních pár dní opravdu vyčerpání a zoufalí, ale i přesto byli ochotni následovat svého krále kamkoliv. Až Florén promluvil.
„Přátelé, všichni jsme si prošli mnohým. Zkouškami, které si jiní lidé nedokáží snad ani představit. Toto je začátek nové, dlouhé cesty pro nás. Nikdy jsem neřekl, že to bude jednoduché, protože to opravdu nebude. Společně, dokážeme z popela vybudovat novou, lepší říši. A začneme právě zde, na břehu moře. Hoďte za záda to, co jste byli. Toto je nový, lepší začátek. Žádám vás, mí bratři, budete mě následovat, ještě jednou?"
Nejisté obličeje vystřídal slabý úsměv. Z řady mužů vystoupil Garou, Florénův poradce a dlouholetý společník.
„Myslím, že mluvím za všechny. Jsme s tebou, můj králi." Garou přistoupil k Florénovi a poplácal ho po rameni a dodal: „Tak, můžeme začít."
Florén neotálel a hned se dal znovu do řeči.
„Dva muži zůstanou zde, na břehu moře. Rozdělejte oheň a dohlížejte na další připlouvající. Já s ostatními půjdeme na průzkum okolí. Nechceme dlouho zůstávat v takovéto pozici, jsme tu snadný cíl pro kohokoliv."

Florén spolu se sedmi svými muži vyšel vstříc neznámé zemi. Ještě naposled se ohlédl zpět. Pomalu se vzdalovali od pláže. Jediný zvuk, který vnímali, byl silný vítr, který je bodal do tváří. Florén kráčel bok po boku Garouvi v čele jejich skupiny.
„Vypadá to tu vcelku nedotčeně. Nemyslím si, že na někoho narazíme. Ale popravdě, do toho lesa se mi zrovna dvakrát nechce. Nemám z toho dobrý pocit." promluvil Garou.
„A máme jinou možnost? Pokud se zde něco, nebo někdo skrývá je naší povinností ochránit náš lid. A to za každou cenu. Nemusí být všechno tak černé, třeba se na nás jednou i obrátí štěstí. "
Už byli skoro na dosah lesa, když se ozvala mohutná rána. Země se pod jejich nohama roztřásla. Z korun stromů vylétali vyplašení ptáci. To jim asi na odvaze moc nedodá, pomyslel si Florén. Obrátil se na své muže a přikývnutím je vybídl k pohybu. Rukou pevně sevřel jílec svého meče.
„Držte se pohromadě,“ vybídl je.
Obezřetně vstoupili do lesa. Od jeho okraje se linula úzká stezka, pravděpodobně vyšlapaná zvířaty. Z obou stran byla lemována řadou hustých, neprostupných stromů. Floréna překvapovalo a zároveň zděšovalo ticho lesa. Obezřetně postupovali dál po stezce. Každý další krok byl znát v jejich nohou, Florén si připadal, jako by za sebou táhnul závaží. Připadalo mu, že jde celou věčnost, ale prostředí se nijak nemění.
Náhle se začala cesta rozšiřovat, úzká a bahnitá stezka se začala měnit. Podíval se pod své nohy, byla pod ním pevná, kamenná cesta.
„Můj pane, je vše v pořádku?" Zeptal se jeden z družiny. Florén se rozhlédl na své druhy, všichni do jednoho na něj udiveně zírali. Najednou se mu zamotala hlava, až sebou padl k zemi. Ostatní se k němu rychle seběhli. Jeho tělo teď bezvládně leželo uprostřed stezky obklopené ostatními členy výpravy.