(2) Irina

Vyšla jsem na ulici a k mému překvapení byla klidná, vzduch byl cítit ještě po slunci, jež před chvíli zapadlo. Noc byla a bude teplá, tedy alespoň dnes.

Nervozně jsem začala vyhlížet svou černou limuzínu, která už tu měla být před pěti minutami.

Když přijela vystoupil šofér a otevřel mi dveře.

,,Hezký den slečno De’clarková.‘‘

,,Máte zpoždění.‘‘ odvětila jsem poněkud ostře.

Zavřel za mnou dveře a šel si sednou za volant. Nastartoval ,,kam to bude?‘‘

,,Tak jako vždycky.‘‘ naše pohledy se střetli ve zpětném zrcátku, byla jsem první, kdo uhnul pohledem.

Smutně jsem si povzdechla, neměla jsem tušení, co se to se mnou ve skutečnosti děje. Ještě včera jsem usínala šťastná, cítila jsem pocit naplnění, ale dnes? Dnes jsem si připadala hořce. Snad to bylo tím, že se mi po dlouhých týdnech připomněla jedna z nejhorších vzpomínek v mém životě.

Už je to za mnou, uklidni se. Ale jak?

Zmocnila se mne obava, kterou jsem rychle zahnala. Bohužel ve většině případů to snad mohla být i pravda. Co když jsem opravdu uvnitř mrtvá? Co když mě něco ze vnitř užírá?

Dost! To se jen snaží promlouvat mé slabé já, které pomalu umírá, stejně tak jako ona.

Proč ještě není mrtvá? Zamračila jsem se na okno. Musím ji zabít, musím to dokončit a pak se nade mnou snad slitují. Že to všechno bylo pro dobrou věc.

,,Lži.‘‘ zasmálo slabé já, které nějak začalo nabírat na síle. Musela jsem ho potlačit, i když jsem si nerada přiznala to, že možná uvnitř mrtvá skutečně jsem. Ve chvíli, když měla něco cítit, tak nic. Jen prázdnota, žádné slitování. Ale když jsem měla být silná bodlo mě u srdce a někde v mozku na mě někdo křičel, že jsem slabá, že bych se měla slitovat, hloupost!

Auto konečně zastavilo před luxusním hotelem ´´Le’Toqué´´.  Pokaždé když jsem zde přijela mě ta budova uchvátila. Krásnější budovu jsem nikdy neviděla. Černá mramorová budova obklopována mohutnými pilíři. Dominantností této budovy byly skleněné dveře, nad nimiž se tyčila socha nějakého bohyně, snad Hekaté, která představovala vládkyni temných sil, noci a podsvětí. S Persefonou se staly vládkyněmi mrtvých.

Prohlížela jsem si tu sochu zřetelně a pak prošla skleněnými dveřmi.

,,Dobrý podvečer slečno De’clarková.‘‘ pozdravil muž s úsměvem, kterého jsem ještě nikdy neviděla.

,,Anthony.‘‘

,,Irina.‘‘

,,Já vím madam, pan Monroe mi o vás říkal.‘‘

Nadzvedla jsem jedno ze svých upravených obočí.

Odkašlal si a zvážněl.

,,Doufám, že říkal jen dobré věci.‘‘ odpověděla jsem chladně.

,,Pan Monroe je ve své kanceláři jako obvykle.‘‘ odpověděl až příliš tiše a sundal mi kabát.

Dala jsem se do pohybu a už se neobtěžovala ohlížet. Došla jsem k výtahu a stiskla jsem jeden ze stříbrných knoflíku značící 6 patro.

Vystoupila jsem do naprostého ticha. Snad se jen chodbou ozývalo velmi tiché chichotání, zamračila jsem se a šla dlouhou mramorovou chodbou k jeho kanceláří. Na podleze byl položen krásně rudě červený koberec. Stěny osvětlovali závěsné lampy. Nebyli zde okna jen obrazy ve zlatém orámování, na kterých byly tváře, jež jsem neznala a ani netoužila je znát.

Zprudka jsem otevřela dveře bez jediného zaklepání.

,,Vypadni ty děvko.‘‘ zavrčela jsem.

Damien seděl za svým velkým pracovním stolem a na jeho klíně seděla culící se Margareta. Zrzka s dlouhými kudrnami, sahajícími k jejím bokům, se smaragdovými oči podobné dravé šelmě, s perfektními čtyřkami, které zakrývala tenká látka podobná bíle pavučince. Byla téměř nahá.

Damien ji vášnivě líbal na krku, na němž zanechával červené stopy jeho vášnivých rtů. Odstrčil ji jakmile uslyšel její pronikavý hlas ,,Co ta tu dělá?!‘‘

,,Irino.‘‘ polknul, v jeho tváři přeběhl stín, který byl jasně na pochybách zda nejsem pouhý přízrak.

Bohužel.

Vešla jsem do místnosti.

,,Co tu dělá?‘‘ vyštěkla znovu Margareta.

,,Vypadni.‘‘ odpověděl ji Damien, který se náhle postavil.

Margareta znechuceně sáhla po svém saténovém županu, a když procházela kolem mě vítězně nadzvedla obě obočí a olízla si plné rty.

,,Ještě jednou a zabiju tě ty couro.‘‘ oplatila jsem ji jedovatý úsměv.

,,Ty určitě.‘‘ zasmála se.

Už jsem to nevydržela a jednoduše ji uhodila. Vlepila jsem ji facku, která se teď rýsovala na tom jejím zmalovaném ksichtu.

,,Dost.‘‘ zaskřípal zuby Damien.

,,Co si to dovoluješ?!‘‘ zakřičela Margareta připravena zaútočit, ale Damien ji popadl za zápěstí tak silně až sykla.

,,Řekl jsem snad, abys vypadla.‘‘ prudce jím škubl a vyhodil ji za dveře.

Naštvaně jsem šla k jeho stolu a hodila si na něj svou tašku ,,co to sakra mělo být?‘‘ zavrčela jsem.

,,To bych se spíš měl ptát já tebe.‘‘

,,Mě?!‘‘ vykřikla jsem a otočila se k němu.

,,Ano.‘‘ mračil se a stál přímo naproti mně. Damien Monroe byl už čtyřicátník, věk bylo pouze jen číslo. I přesto, že mu bylo kolem čtyřiceti vypadal dokonale. Vypracované tělo, svůdný pohled. To si přála každá žena. Ano mezi jeho černými vlasy už byli značné stopy šedin, ale v jeho případě to byla jenom dokonalá vzrušující záležitost, která k němu patřila.

,,Jasně. Ty tady máš štětku a já jsem ta špatná.‘‘

,,O tom s tebou nebudu diskutovat.‘‘

,,Ale ano budeš. Nejsem žádná tvoje hračka, se kterou sis pár týdnů hrál pak tě omrzí a hned máš v posteli tuhle špínu!‘‘ teď už jsem křičela.

,,Irino.‘‘ jeho hlas se bouřil, když si sedal zpět za stůl a zapínal si černou košili. Moc dobře jsem věděla, že musím přestat, ale nemohla jsem.

,,Je snad v posteli lepší? Spíš raději s ní než semnou?‘‘

,,A dost.‘‘ zakřičel tentokrát on a udeřil silně pěstí do stolu.

Znechuceně jsem si povzdechla. Vůbec jsem necítila strach, spíš jsem chtěla jasné vyjasnění, že tohle už se prostě opakovat nebude. Já jsem ta, která je po jeho boku.

,,Tohle je čistě moje soukromá záležitost.‘‘

,,Cože?‘‘ nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela, bezmocně jsem klesla do křesla naproti němu.

Bloestivě mě popadl za čelist ,,tohle bylo naposledy. Jasné? Nebudu tolerovat tvé hysterické scény.‘‘

Odstrčil mě jak jen to šlo a šel k obrazu, který byl místo okna. Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. V téhle situaci jsem měla být silná, bojovat za právo, vyhrožovat mu, že odejdu, ne být slabá, a poddávat se jeho nesmyslným rozkazům.

,,Co ta holka?‘‘ zeptal se z ničeho nic ,,už je mrtvá?‘‘

,,Ne.‘‘ zašeptala jsem a sklopila zrak.

Mlčel.

,,Přežila to.‘‘ pokračovala jsem nejistě.

,,Jsi hysterická a neschopná.‘‘ mluvil klidně.

,,Není to moje vina.‘‘ obořila jsem na něj.

,,Tvoje výmluvy mě nezajímají.‘‘

,,To nejsou výmluvy ale fakta. Někdo ji musí pomáhat.‘‘

,,Jsi k ničemu.“ zvýšil hlas.

,,Zkoušela jsem to tolikrát!‘‘

,,Kde je teď?‘‘ zvýšil hlas.

,,Nevím.‘‘ polkla jsem klidně.

,,Cože?‘‘ zasmál se,,takž ty nevíš, kde ta mrcha je?‘‘ rozzuřil se.

,,Nejspíš s Brunem.‘‘

,,Tak a teď máš problém holčičko. Naše dohoda asi hodně rychle vyprší.‘‘

Zděšeně jsem na něj pohlédla.

,,Teď už ji nezabije nikdo! Plus si nás do toho namočila. Já ti garantuju, že pokud ji nezabiješ do několika dní, nechám tě napospas a ať si s tebou soud dělá, co chce.‘‘

,,Cože?‘‘

,,Slyšela jsi.‘‘

Zavřela jsem oči a uslyšela jsem, jak si něco lije do skleničky, nejspíš nějaký alkohol, co jiného.

,,Příště to nech profesionálům.‘‘

Neotvírala jsem oči.

,,Nebude příště.‘‘ zakřičel a sklenicí zasáhl zeď, teď už jsem jen slyšela dopadající sklo na mramorovou zem.

,,Chceš žít?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Tak ji zabiješ a jestli ne, tak tě zabiju já osobně a teď vypadni.‘‘

Pomalu jsem si vzala věci, najednou jsem začala pociťovat bolest, která vycházela z hrudi. Měla jsem strach, tohle mu nebylo podobné. Cítila jsem se tak ublížená a zrazená, i přesto musím zůstat silná.

,,Tak dělej!‘‘ křičel.

Kývla jsem hlavou a šla ke dveřím, ke kterým mě přitlačil.

,,Au.‘‘ vykřikla jsem, neboť se mi kulatá klika zabodla mezi žebra.

,,Zmlkni.‘‘ zašeptal mi do ucha.

,,To bolí.‘‘ zasténala jsem téměř šeptem, takové násilí jsem od něj nečekala. On mi mezi tím trhal látku mého overalu, který jsem měla.

,,Teď dostanu, co mi patří, slyšíš?‘‘ kousnul mě do krku.

V tuhle chvíli jsem měla být vzrušená a nechat se mu oddávat, místo toho jsem cítila jen ponížení.

Nadzvedl mi stehno, aby mohl proniknout. Vniknutí bylo tvrdé a bolestivé, protože jsem se nedokázala uvolnit. Musela jsem vykřiknout. Rukou mě chytil za dlouhé vlasy, které si přitáhl k hrdi, hlavu jsem měla zakloněnou v bolestivém úhlů.

,,Tohle si přeci chtěla ne?‘‘ jazykem mi přejel po ušním boltci.

Pocítila jsem odpor, nejprve s ní a pak semnou? TO zhnusení, tolik jsem chtěla chtěla vykřiknout.

Už dost.

 

*

 

Už dost.

Už dost.

,,Už dost.‘‘ vykřikla, když jsem vcházela do pokoje. Nebyl to výkřik bolesti nebo nepokoje spíš naopak radostný povyk, i když se právě prala o svůj deníek, o kterém jsem  věděla jen já a teď už i Derek. Každopádně jsem ho už dlouho neviděla, o to víc mě překvapilo, že ho vyhrabal právě Derek.

,,No sláva. Díky bohu, že jsi tu.‘‘ zasténala a v obličeji se vytvořila grimasa, jež zřejmě měla znamenat zoufalství, nebo spíš pokus o zoufalství.

,,Co se děje?‘‘ zasmála jsem se s pohledem na ty dva.

,,Našel jsem něco, co mě zajímá.‘‘

,,Dereku! Je to moje soukromí.‘‘ teď už se zlobila.

,,Má pravdu.‘‘ souhlasila jsem.

,,Ale přede mnou nemáš mít tajemství.‘‘ popadl deník a dal ho za záda.

,,Dereku jsi hroznej!‘‘ rozčilovala se.

,,Chováte se jako malí.‘‘ převrátila jsem oči a šla do kuchyňky jsem si nalila sklenici vody, pohled mi sklouznul z okna ven.

Byl podzimní den. Ty já nesnáším, neboť zrovna dnes jako jiné dny mrholilo a už se pomalu stmívalo na to, že už bylo kolem druhé odpoledne.

,,No nic já jdu.‘‘ vyšel z pokoje.

Ještě předtím si však stihli dát polibek, protože jsem je bohužel slyšela.

,,Pa Irino.‘‘

Neotáčela jsem se k němu a radši se napila, abych nemusela odpovídat.

,,Co sleduješ.‘‘ postavila se za mě.

Pocítila jsem divné napětí. Nikdy před tím o deník tolik nebojovala. Teď v něm muselo být něco opravdu tajného, protože už jsem nevěděla, kde ho má schovaný.

Lidé co mířili do AnthraxCollege si zakrývali hlavu rukama či jinými předměty, aby svou hlavu ochránili před děsným mrholením. Všechno bylo smutné a pochmurné. Stromy byli holé bez jediného listu, jejich kůra byla tmavě hnědá až odporně černá. Na několika větvích jsem zahlédla dokonce už i pár vran či havranů.

Jak depresivní počasí, pomyslela jsem si. Jakoby nestačilo, že se trápím kvůli ní a Klarysy a do toho ještě tohle počasí.

,,Země volá Irinu.‘‘ opakovala trochu zamyšleně.

Pořád jsem se neotáčela, protože jsem tak nějak cítila, že kromě její nádherné tváře uvidím ještě něco jiného.

Lži.

Lži.

Lži.