(4) Irina

Vystoupila jsem těsně před nemocnicí. Snažila jsem se zůstávat v utajení, když se mi to do teď dařilo. Bylo jasné, že mě sledují, to už jsem dávno věděla a teď to bylo pouze na mě. Buď a nebo. Na druhou stranu mě uklidňovala myšlenka, že zde nejsem poprvé. Dneska už to musí vyjít. Musí ho přesvědčit, neboť čas pořád utíká. Největším nepřítelem byl právě čas.

Čas.

Už sice byla tma, ale zdaleka nebyla hluboká noc. Když jsem se ocitla v nemocnici ještě zde probíhalo pár návštěv, takže jsem si nepřipadala jako vetřelec. Moc dobře jsem věděla, kde leží ta spící potvůrka, jež mi dělala ze života peklo. Druhé patro, pokoj číslo 35. Zrovna, když jsem přicházela, z pokoje vyšla straší žena. Její oči byli zarudlé a napuchlé. Určitě musela brečet. Bylo jasné, že to byla její matka, už je ty rysy ve tváři. Na moment jsem se zastavila, abych si byla jistá, že mě právě ona neuvidí. Uchopila jsem kliku a vstoupila do pokoje.

Ležela tam v hlubokém spánku, jako Sněhurka čekající na prince, který ji z toho hrozného snu probudí pouhým polibkem, nad touhle představou jsem se musela ušklíbnout.

Dnešní večer je tvůj poslední Sárinko.

Popošla jsem k posteli a naklonila hlavu, aby si mi poskytl lepší pohled na umírající dívku. Vlasy měla krásně upravené jako by jí právě někdo učesal, její obličej byl příjemně uvolněný, z nosu ji vedly nějaké trubičky, rty měla pevně semknuté. Sledovala jsem hruď, která se pomalu nadzvedávala nahoru a dolů. Ruce měla volně položené vedle nehybného těla. Z hřbetu ruky ji vedly kanily, které byli napojené na kapačku.

Nadzvedla jsem jedno obočí a bříškem ukazováčku ji přejela po bledé tváři. Kromě její dechu se místnostní ozýval zvuk přístrojů, na které byla napojena.

,,Irino.‘‘ zašeptal mužský hlas, který zrovna vešel.

,,Lucasi.‘‘ ani jsem se na něho nepodívala.

,,Co tady děláš?‘‘ teď, když byli dveře zavřené mluvil poněkud tlumeně, ale nešeptal.

,,Musím u toho být až to uděláš.‘‘

Mlčel.

Zvedla jsem oči a zadívala na nějaký neviditelný bod v okně, pak jsem se na něj podívala s tázavým, ale chladným pohledem ,,proč mlčíš?‘‘ zeptala jsem se podrážděně.

,,Víš,‘‘ polkl a pohlédl do svým papírů ,,není to tak jednoduché.‘‘

,,Lucasi byli jsme domluveni!‘‘ zvýšila jsem hlas.

,,Já vím, já vím,‘‘ podíval se mi do očí ,,jenomže to bez souhlasu rodiny nejde.‘‘

,,Tak si sakra něco vymysli! Jak dlouho už spí? Však není schopná ani pořádně vnímat!‘‘ teď už jsem křičela a založila se ruce v bok.

,,Uklidni se.‘‘ nervozně se podíval kolem sebe.

,,Já se mám uklidnit? Dnes ji zabiješ! A konec.‘‘ otočila jsem se zpět k Sáře a zuřivě si přála, aby umřela.

,,Dnes to prostě nepůjde.‘‘ i on už byl poněkud nevrlý.

,,O čem to mluvíš?‘‘ mluvila jsem opět klidně.

,,Dej mi ještě čas.‘‘ chytl mě něžně za loket a otočil si mě čelem k sobě.

,,Jenomže já už čas nemám! Prostě to nějak udělej.‘‘

,,Irino-‚‘‘

,,Tak dobře jak chceš odpojím ji sama.‘‘ šla jsem k přístroji a uchopil první drát, který mi přišel pod ruku.

,,Ne počkej.‘‘

,,Tak co teda?‘‘ nervozně jsem poklepávala špičkou boty levé nohy.

,,Dobře.‘‘ zaskřípal zuby.

Usmála jsem se vítězoslavným úsměvem ,,hodný.‘‘ pustila jsem dráty a opět pohlédla na Sáru ,,krásné sny.‘‘ kousla jsem se nadšeně do spodního rtu.

,,Do rána ji odpojím.‘‘

,,To bych ti radila.‘‘ radost se vytratila a místo ní se objevil vztek.

,,Ale něco mi dlužíš.‘‘

,,O tom silně pochybuju, už teď měla být mrtvá.‘‘ pohlédla jsem na něj přes rameno.

,,Jenomže-‚‘‘

,,Prostě ji zlikviduj a pak se uvidí. Ale jestli ne, tak se pak dalšího rána nemusíš dožít ty.‘‘ to byla poslední slova, která jsem mu věnovala. Naposledy jsem se podívala na spící tělo té ubohé dívenky. Nebyla to moje chybě. Prostě měla umřít hned napoprvé. Neměla dožít dalšího dne, ale místo toho ji začala komplikovat dost složitý plán. Ale já se tak snadno nevzdám.

Dokončí to.

 

,,Dokončíme

,,Dokončíme to později, jsem unavená.‘‘ zasténala Klarysa sedící naproti mně.

,,To nejde.‘‘ protestovala Kathleen.

,,Má pravdu, a když už tak jste se neměli hlásit jako organizátorky.‘‘ popichoval Sebastian.

,,Někdo musel, když se k tomu nikdo nemá.‘‘ oponovala Kathleen, které se začala věnovat vášnivé konverzaci s Klarysou.

Se smutkem jsem pohlédla na Sebastiana, který mi věnoval soucitný pohled. V jeho očích jsem viděla něco víc. Byla to touha se semnou o něco podělit, svrásčila jsem obočí a rty semkla k sobě. Zamračil se a vstal od stolu. S divným pocitem jsem ho sledovala, jak odchází.

,,Za chvilku budu zpátky.‘‘ upozornila jsem Kathleen a Klarysu, vydala se za Sebastianem.

,,Počkej.‘‘ doběhla jsem ho u recepce.

Zastavil se a podíval se na mě s tázavým pohledem.

,,Co se děje?‘‘

,,To bys spíš měla říct ty mě.‘‘ očima těkal kolem sebe, jako by se snažil ujistit, že nás nikdo neposlouchá.

V tu chvíli se na mě zdálky usmívala dívka, která mi tím dávala najevo, že jde k nám. Přímo k nám. Byla to vysoká blondýnka s mikádem a patkou ofiny na pravou stranu. Měla úzký obličej s velkými modrými oči, úzkým nosem a tenkými rty. Byla vyzáblá, ale díky její postavě si mohla dovolit značné množství odvážných oděvů.

,,Irino.‘‘ pokřivila rty do šklebku a zastavila se těsně vedle mě.

,,Nazdar Scarleto.‘‘ odvětil Sebastian a odešel pryč. Zase jsem za ním zírala ve snaze o pochopení o co mu jde.

,,Co mu je?‘‘ podivila se Scarleta.

,,Nevím.‘‘ konečně jsem ji obdařila vřelým úsměvem.

,,Dnes je přeci tvůj, teda pardon, váš velký večer.‘‘ našpulila rty.

,,Můj ani ne. Spíše Kathleenin.‘‘

,,Až moc se v tom vyžívá, stejně nikdo s nikým nebude tančit.‘‘ překulila znuděně své oči.

,,Nepodceňuj ji.‘‘ zamračila jsem a vydala se ven z AnthraxCollege. K mému překvapení mě Scarleta následovala.

Celou cestu podél řeky jsme spolu nemluvily, až když si byla jistá, že nás nikdo nemůže slyšet prolomila hluboké ticho.

,,Chci to udělat.‘‘

,,Neprojde ti to.‘‘ odsekla jsem téměř okamžitě.

,,Irino-‚‘‘

Zastavila jsem se a zarazila jsem ji než stačila cokoliv říct ,,nikam nejdu.‘‘

Povzdychla si a nadzvedla levý koutek úst ,,ještě je čas si to rozmyslet. Víš co by to bylo? Úplně jiné možnosti.‘‘

,,Víš, že je to trestné, takhle tajně.‘‘

Znovu převrátila oči v sloup ,,můžeš toho laskavě nechat?‘‘

,,Čeho? Nechci, aby tě zavřeli, tak už se vzpamatuj!‘‘ rozčílila jsem se.

,,Uklidni se, nemusíš hned vyšilovat. Je to moje rozhodnutí.‘‘ řekla na konec.

,,Nebudu ti bránit. Myslela jsem, že jsem kamarádky.‘‘ odpověděla jsem vztekle a otočila se a vydala se směrem zpět k budově.

,,Irino však jsme kamarádky, proto jsem ti to řekla, a možná proto nějak tajně doufala, že půjdeš se mnou.‘‘ zastavila mě v chvíli, když jsem se dala do kroku.

,,Nejde to.‘‘

,,Klidně si vezmi i tu svojí Kathleen. Moc dobře vím, jak jste si blízké.‘‘

Na moment jsem se zarazila a uvědomila si, že zasáhla přímo do červeného terče ,,tohle bych ji nemohla udělat.‘‘

,,Irino nevíš o co přijdeš.‘‘

,,Z dovolením.‘‘ odstrčila jsem ji na stranu a opět se dala do kroku.

,,Strana temna je něco mnohem lepšího.‘‘ opět mě zastavila.

Zhnuseně jsem vzdychla ,,přestaň Scarleto,‘‘ okřikla jsem ji ,,tyhle kecy ti zase namluvil kdo? Ten, o kterém si myslím, že ti to pověděl?‘‘

Mlčela.

,,Chce tě jenom do postele. Přetáhne tě a pak se na tebe vykašle, pochop to už konečně! A pak, pak už nebude cesty zpět.‘‘

Nevěřícně na mě hleděla, snad i ublíženě.

,,Promiň, ale teď mě opravdu omluv, musím to dokončit. Uvidíme se na bále.‘‘ poslední větu jsem téměř zašeptala, přidala do kroku a šla zpět k AnthraxCollege.

Strana temna, znělo mi v hlavě stále dokola.

 

Seděla jsem v kantýně a popíjela své horké vanilkové latté, které jsou tolik milovala. To jediné mě teď hřálo v prázdném žaludku. Tolik vzpomínek od toho osudného dne. Už je to více jak 15 let a pořád se zdá, jako by se to stalo včera. Pohledem jsem hypnotizovala

Skleničku naplněnou cukrovými sáčky. Dokonce se ozval i žaludek.

Musíš ještě vydržet.

Někdo odsunul židličku a sedl si naproti mně.

,,Udělal si to?‘‘ pohled jsem nespouštěla z cukru.

Mlčel.

Zvedla jsem zrak a pohodlně se opřela o opěrátko židličky.

,,Znovu jsem to promyslel.‘‘

,,A?‘‘ zavrtěla jsem unaveně hlavou.

,,Možná to není správné, co když se na to přijde? Pomyslela jsi vůbec na následky?‘‘ téměř šeptal.

,,Začínáš mě unavovat Waku.‘‘

,,Nechce se mi do toho.‘‘

,,Měl si měsíc! Dohoda vypršela, ale tu holku zabiješ, i kdybych to měla udělat tvýma rukama.‘‘

,,Co to znamená?‘‘

,,To znamená, že až to uděláš, pak tě odměním.‘‘ v očích se mi muselo zablesknout. Musel to vidět, neboť v jeho tváři se objevil úlek.

Ano odměním tě. Věčným spánkem.

,,Dobře.‘‘ vydechl.

,,Tik ťak Waku, tik ťak.‘‘ vstala jsem od stolu a mířila k východu.